Americký jestřáb se už nedívá na východ
USA již nejsou světovým policistou ani normativním soudcem, nebudou už ani starším ochranitelským bratrem Evropy – pohled Washingtonu se bezprecentně obrací do Tichomoří a přijímá nový formát mezinárodní šachovnice – globální koncert velmocí.
Exkurz do historie zahraničněpolitických zájmů Spojených států amerických přináší dva trendy – po válce za nezávislost (1783) se USA do světového dění prakticky nezapojovaly až do vstupu do první světové války (1917). Chronologicky krátké zapojení USA do problémů koloniální Evropy se ukázalo jako spíše vyjímka než změna doktríny, izolacionistické meziválečné období značilo jen pokračování trendu co je za oceány, to nás nezajímá. Den hanby při japonském útoku na Pearl Harbor (1941) byl jen fyzickým aktem, který potvrdil vstup USA do světové arény – samotné našlápnutí do skutečných mezinárodních vztahů tehdejšího světa indikovala neskrývaná podpora osamělé Velké Británie vojenským materiálem, známá pod termínem Cash&Carry.
Od té doby se americký zahraničněpolitický zájem zaměřoval na východ od pobřezí Země svobody, když budeme z hlediska velkých dějinných procesů považovat válku s Japonskem jen za nutný vojenský akt, který není skutečně významným v porovnání se Studenou válkou (v porovnání v chronologické délce, výdajích na zbrojení či formování celé společnosti).
Pohled na východ
Od Pearl Harboru se oči amerického jestřába dívaly hlavně na východ od Washingtonu – když připustíme, že války v Koreji a Vietnamu byly zástupnými konflikty s komunismem – strategickým záměrem amerických prezidentů od Trumana po Bushe staršího, bylo udržet Evropu svobodnou a demokratickou. S rozpadem východního bloku, Sovětského svazu a Varšavské smlouvy se USA (a jeho západní spojenci, kteří však z hlediska bezpečnostního hlediska byli americkými satelity) staly vítězi studené války. V ideové rovině toto vítězství shrnul Francis Fukuyama v eseji Konec dějin a poslední člověk, v bezpečnostní rovině vypluly na povrch debaty, zdali má NATO ještě důvod ke své existenci při neexistenci nepřítele.
Když se armáda USA po teroristických útocích na Světové obchodní středisko 11. 9. 2001 vrhla do Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), šlo podle neokonzervativců v čele s prezidentem G. W. Bushem o Grand War on Terror, která velmi pošramotila pověst Západu ve zbytku světa. I přes rétorický obrat Baracka Obamy nedošlo ke znatelné změně diskurzu – americký bojový kontingent se sice ke konci roku 2011 stáhl z Iráku (kde vše nasvědčuje scénáři post-válečný Vietnam), avšak vietnamský syndrom se stále více připomíná jako adekvátní označení operace v Afghánistánu.
Intervence v Libyi byla (z amerického pohledu šikovně) zaštítěna rezolucí Rady bezpečnosti, konsenzuálním souhlasem všech členských zemí NATO a původně i žádostí Ligy arabských států i samotných povstalců v zemi devastované občanskou válkou. Právě libyjská operace byla sice z naprosté většiny realizována americkými vojenskými silami, avšak ukázala možnou roli USA v blízké budoucnosti: z role morálního vítěze normativního charakteru devadesátých let, přes pozici globálního policisty a vyvolené země definující dobro a zlo (G. W. Bush od podzimu 2001 do 2008) se USA přibližují modelu slábnoucího hegemona připomínajícího Britské impérium.
Země padesáti federálních států se kvůli interní hypotékové (a následně ekonomické) krizi, vyčerpání ze dvou velkých a realitvně dlouhých konfliktů (Irák, Afghánistán), zvyšující se nezaměstnanosti a dalším problémům ekonomického charakteru začíná profilovat jako supervelmoc na ústupu z výsluní.
Lídr ustupuje do pozadí
I když se americké elity brání termínu ustupující velmoc, reálné skutky dokreslují toto odpovídající označení. Vynecháme-li ekonomické ukazatele a zaměříme-li se na přiznaky slábnutí – lingvisticky zaobalené do doktríny Leading from behind – USA již nebudou zasahovat všude, normativně bránit lidská práva a přeneseně uznávají, že Fukuyamova teorie o konečném (světovém) vítězství liberální demokracie byla nadšenou reakcí na konec studené války a nereflektuje aktuální stav světa. Spojené státy přenechávají větší vojenskou iniciativu spojencům a spokojí se s koordinační činností nebo materiální podporou – jak ukázaly v Libyi.
Proč tedy Spojené státy již tolik neupírají svůj jestřábí zrak na východ od svého pobřeží – do Evropy, na Střední východ a do Ruska? Kromě vnitřních (již zmíněných) důvodů lze sledovat jednoznačné trendy, které směřují americké bezpečnostní zájmy od Evropy do Asie a Tichomoří. Od invaze v Normandii jsou USA největší garant bezpečnosti evropského prostoru, ať již jde o finanční, materiální či lidský podíl na fungování NATO a vzhledem k neexistenci přímé hrozby Starému kontinentu (a blízkosti zatím stabilního partnera NATO a uchazeče o členství v EU – Turecka, ovládajícího kvantitativně největší vojenský sbor v Evropě) nevidí americké administrativy důvod, proč by měly dále bezskupulózně platit za bezpečnost evropských národů.
Pohled na východ
Současný americký prezident Barack Obama po oficiálním ukončení bojových operací v Iráku, stažení kontingentu a politicky úspěšné mise nad Libyí započal významnou kapitolu – pohled do Tichomoří. Je předpovídáno, že 21. století získá přídomek asijské – zejména proto směrem na východ od Washingtonu směřuje zahraničněpolitický zájem třistamilionové supervelmoci.
Rozmístění vojáků námořní pěchoty v Austrálii, historická návštěva ministryně zahraničí v Barmě, diskuze s čínským premiérem o teritoriálním vyvažování v Jihočínském moři, a americká podpora indické armády jsou jen dalšími symptomy důležitosti oblasti pro Bílý dům. Když Pentagon nakonec couvnul z dodávky stíhaček F-16 na Tchaj-wan a částečně ustoupil čínskému tlaku, postupoval přesně podle doktríny off-shore balancing – tedy vyvažování. Washington bude v následujících letech vytvářet a upěvňovat spojenecké svazky se státy, které se cítí být ohroženy Čínou – po rozmíšce s Pákistánem díky operaci zabití Usámy bin Ládina na předměstí Islamabádu se jako klíčový spojenec jeví druhá miliardová země – Indie.
Analogie s metternichovskou balanční strategií není náhodná – současná administrativa Demokratické strany si uvědomuje, že unilateralismus a mesianismus Bushovy éry není udržitelný a hlavně není pro postavení USA ve světě výhodný. Mezinárodní systém, který těmito kroky přijaly za svůj i Spojené státy, bude vypadat jako globální verze původně evropského koncertu velmocí 19. století. USA nebudou jedním z mnoha, budou i nadále nejsilnější, ale budou mít omezené možnosti manévru.
Autor měl na konci druhého odstavce nejspíš na mysli „Lend and Lease Act“, tedy zákon o půjčce a pronájmu. Pojem „cash & carry“ znamená „zaplať a odvez si (zboží)“. Že nešlo v žádném případě o přímou platbu dokazuje i ta skutečnost, že poslední splátku podle Dohody o půjčce a pronájmu zaplatila Velká Británie až v prosinci 2006.
Příliš optimistické. Právě Libye a nyní i Sýrie ukázala, že dochází k praktickému rozporu mezi nunou realitou, diplomatickým kompromisem a ideologií podpory *našich parchantů*. Spojené státy stále žijí psychologií studené války. Neprošly tak, jako zbytek světa, změnami.
Tento jev bude stále patrnější – vojenské úspěchy budou stále více znevažovány diplomatickou bezmocností v řešení následných problémů a nepochopením reality.
Právě Irák a Afghánistám jsou ve skutečnosti velikými diplomatickými prohrami. Bylo to signováno již Somálskem. Od konce dvacátého století nedokázaly Spojené státy žádný konflikt ukončit, všechny trvají.
Právě přílišné spoléhání na vojenskou sílu vede k zanedbání metodiky základní diplomacie. Spojené státy v žádném případě nejsou ve stavu, kterém procházelo Britské společenství národů ve dvacátém století a Británie samotná.
Spojené státy evokují spíše závěrečné období západořímské říše – demografické změny, spoléhání na legie složené z foederátů nikoliv rodilých občanů, inflace občanství, neúměrné rozšiřování vlivu bez jakékoliv koncepce, ideologie jediného správného druhu myšlení, extrémní manipulace sdělovacími prostředky, zvyšující se vliv extrémních náboženských a politických skupin i ve *velké politice*.
Samozřejmě, to poslední období stejně jako v případě Říma může trvat dalších dvěstě let, mohou se v něm objevit pokusy o reformu říše a veliké osobnosti, dokonce ještě může její vliv růst.
Obama je pěkný příklad tohoto vývoje – po neúspěchu vnitřních reforem státu – které jsou naprosto nezbytné v nové době – mění zahraniční politiku ve smyslu dalšího výboje.
cybroos – pokud si pamatuji, šlo hlavně i v případě pomoci Británii vydělat. Když Churchill potřeboval torpédoborce na počátku války, tak jedinou cenou byl pronájem Panenských ostrovů na 100let a tím o ně Británie definitivně přišla.
Lend Lease Pact byla smlouva o půjčce a pronájmu – bojující státy dostaly za nakoupené zboží výrazný odklad splácení úvěrů u amerických bank a garantovala úvěry americká vláda. V žádném případě nešlo o nějakou bezplatnou pomoc – závazky z LL se prostě musely splatit – a splatil je třeba i SSSR (většinou zlatem).
Skutečnou pomoc představovaly až Marshallův plán a URRNA, ale i ty vyžadovaly politické ústupky.
Samozřejmě, jiná věc byly přímé dodávky vojenského materiálu, které často ustanovení LL obcházely. Např. reexport amerického zbrojního materiálu z Británie do Ruska, nebo přímé americké dodávky v rámci zásobování spojeneckých armád po invazi do Afriky, Itálie a Normandie.
Ale to je složitá kapitola spojeneckých vztahů za války.
překlep – UNRRA, samozřejmě.
Abych nebyl nařčen z nějkalých úmyslů a zájmů – samozřejmě, mimo LL byly i přímé dodávky ze Spojených států garantované vládou a přímá vojenská pomoc, která byla pro Evropu NEOCENITELNÁ.
Stejně jako třeba to, že U.S. marina zadarmo konvojovala o ochraňovala konvoje do Británie a Murmanska, americká armáda vyzborjovala i protivníky Japonska – Čankajška, Ho Či Mina, Svobodné Francouze.
Má zkušenost a z toho vyplývající dlouhodobý názor za dobu posledních cca 10 let je ten, že pro USA je angažovanost v oblasti Pacific Rim důležitou prioritou již dlouhodobě, a to na obdobné úrovni jako angažovanost v rámci NATO. To potvrzuje například: http://iis-db.stanford.edu/pubs/10013/Tow_Final.pdf z roku 1999 nebo: http://iis-db.stanford.edu/pubs/10013/Tow_Final.pdf nebo analýza RAND z roku 1992. Doporučuji přečíst si argumenty, kterébyly v dané době uváděny k významu dané angažovanosti a porovnat je s těmi dnešními, které reagují zejména na sílící geopolitický vliv Číny. Nemyslím si proto, že jde o nepopsanou novou kapitolu, ale spíše naopak jen o jistý nárůst dynamiky procesu, který funguje již dlouhodobě, kdy je u vybraných zemí regionu systematicky posilována jejich schopnost plánování a společného vedení operací po boku US. Částečnou analogii k výrazné orientaci US na Tichomoří lze sledovat rovněž u UK ve vztahu k vybraným zemím Commonwealth.
Také je vhodné poznamenat, že díky uskupení ABCA má navíc Austrálie již hodně dlouho i některé privilegované aktivity i v rámci NATO.
Jesli tady někdo chce půjčit peníze za stejných podmínek jako USA podle L&L act tak mi dejte kontakt.Rád si půjčím.
http://government-programs.laws.com/lend-lease-act
Lend-Lease Act expires
The Lend-Lease program essentially expired when the allied nations, specifically Great Britain, retained most of the equipment supplied to them through the Lend-Lease Act. Great Britain paid roughly 10% of the original value of the goods.
Was America repaid for the Lend Lease Act?
Shipments of aid continued after the war to help rebuild war-raved Britain after the end of the Lend-Lease on September 2, 1945.The United States did not charge allies for materials shipped under the Lend-Lease Act,but the Americans did expect the return of some durable goods such as ships. Materials remaining in the United Kingdom after the end of land lease were assessed and organized into the Anglo-American loan. This continued the aid and converted the materials given to the United Kingdom into a monetary loan to be repaid in 50 payments. The last payment of $83 million dollars was made on December 29, 2006 out the 1.075 billion dollars assessed at the end of the war. $31.4 billion dollars’ worth of materials shipped to the United Kingdom through the Lend-Lease Act.
Půjčka za 2% ročně na 50 let splácení v $ hodnotě roku 1945!!!!!
Když inflace v 50tých a 70tých letech dosahovala běžně 10%.
Prostě výdělek jak prase.
Ale pokračujte nerušeně v kydání hnoje na roli USA v WWII.
Řečnická otázka pro pana šéfredaktora, na kterou nečekám odpověď:
mám to, že jsem spadnul do karantény a čekám celou noc a celé ráno na prolustrování svého komentáře, zatímco jiný byl vpuštěn v hloubi noci zřejmě bez karantény, přisuzovat tomu, že jsem si v jiném článku dovolil uvést jiné údaje o pořadí zemí z hlediska výdajů na zbrojení než Vy? Btw: bylo by dobré vědět, z jakého pramene jste vycházel, protože v jiných případech obvykle odkazy uvádíte.
Ajta: nečekal jsem, že tento příspěvek na rozdíl od předchozího projde přímo, tj. bez karantény. Měl jsem za to, že bylo čekání na schválení mého komentáře nastaveno podle mého jména a že si tutíž předchozí poznámku přečte jen pan šéfredaktor.
Šťoural – vy nechápete rozdíl mezi darem, pomocí a půjčkou.
Návratnost investice v rámci LL nebyla vysoká, ale uvědomte si, že šlo primárně o PŮJČKU a PRONÁJEM. A Spojenci za ní byli i tak vděční, včetně SSSR. A taky ji splatili.
LL byl výhodný i z politických a ekonomických důvodů – jakékoliv zboží se de facto vyrábělo ve Spojených státech, jakékoliv finanční operace také se realizovaly tam a do Států plynula výhradně aktiva, byť ne ve výši, na jakou jste zvyklý z komečních půjček.
Nikdo Spojeným státům nevyčítá, že si u toho přišly na nějaké výhody. Protože s tím se u půjčky a pronájmů počítá.
Přesto NIKDO netvrdí, že nešlo pro válčící strany o výraznou pomoc, ale na druhou stranu prostě musíte přijmout fakt, že šlo prostě o půjčku, nikoliv dar. Stejný typ půjček si poskytují státy dodnes, ačkoliv asi ne ve stejném rozsahu.
LL absolutně není stejný typ půjčky, jako je finanční pomoc Izraeli nebo donedávna Egyptu a Pákistánu přímo ze státního rozpočtu. To jsou pro změnu dary s přidaným politickým závazkem. LL byla vládou koordinovaná a garantovaná akce, ale vlastní realizaci prováděly finanční a průmyslové skupiny.
Promiňte, ale kecy o laciném antiamerikanismu tady neplatí.
Spojené státy jsou velmoc jako každá jiná v historii, má svůj začátek a konec. Právě Váš přístup zakazující NEZÁVISLÉ zkoumání jevů je blízký spíš myšlenkovým pochodům Svatého officia nebo stranickému výboru KSČ či gauleiterům NSDAP.
Poklonkování lordu protektoru je nám asi vlastní – ať je to Německo, Francie, SSSR nebo Spojené státy.
Pokud svého přítele občas nekritizujete, prokazujete mu mědvědí službu.
To NENÍ kydání špíny. Jako KAŽDÁ velmoc se Spojené státy dopuštěly a dopouštějí činů, jež jsou v rozporu s dobrými mravy a morálkou. A pro zakrytí používají mediální sféru stejně jako koalice ochotných kývačů.
Já osobně oceňuji spoustu věcí, které Spojené státy učinily. Ale to přeci neznamená, že budu automaticky chválit vše, to učinily nebo učiní. Vzdal bych se tak vlastního rozumu a víry a narhradil bych jej cizím rozumem a vírou.
J.K. už není toho jsme si ukřížovali, pokud byl, ten snad dával jediný zadarmo a M. Magdaléna. Hlavně, že britové nebo sověti, nám něco darovali zadarmo. Taky za zlato, peníze, území, otroky a uran. Bylo by pěkné, kdyby studená válka skončila, jen jestli se trochu nepřesunula a někteří hráči přibyli a jiní ustoupili do pozadí.
1. Autor se nespletl, program „cash and carry“ byl přímým předchůdcem „lend and lease“.
2. Než začneme USA obviňovat ze snahy vydělat na válce, je třeba si uvědomit, co k programům cash and carry a lend and lease vedlo. Bylo to snaha prezidenta Roesevelta o ukončení izolace USA a připojení se k Velké Británii. Tyto snahy ale Kongres mnoho let vetoval, prezident Roosevelt proto vymyslel poměrně mazanou kličku – program cash and carry totiž umožňoval prodávat vojenský materiál OBĚMA válčícím stranám, za podmínky, že si ho samy transportovaly, s čímž Kongres naonec těsně souhlasil, jelikož v tom neviděl porušení neutrality. V tom byl samozřejmě ten vtip, jelikož při prakticky neprodyšné námořní blokádě Německa silami Royla Navy to byla podpora výhradně Spojeneckých sil.
Ohledně záboru území)
Důvod byl stejný. Kvůli obrovskému odporu Kongresu nebylo možné poskytnout oněch tuším že 100 torpédoborců Royal Navy, které Británie nutně potřebovala k bitvě o Atlantik. Pronájem hned několika základen (nešlo zdaleka jen o Panenské ostrovy) byla jen zástěrka. Žádná ze základen (velká část v Karibiku) nebyla v průběhu 2. sv USA použita, jelikož v oblasti již měli základnu v Panamě. Byla to zase jen snaha jak doběhnou izolacionistický Kongres.
Prezident Roosevelt měl jasnou vizi, kterou k prospěchu nás všech dokázal naplnit. Metody, které k tomu použil by ale při dnešní kontrole sdělovacími prostředky těžko dalšímu americkému prezidentovi prošly. Ale taková byla doba.
Ad Anno
Přečetli si to všichni a tak alespoň vědí, že nejsem mstivý (hahaha). Ne, za to, že někdo se mnou nesouhlasí komentáře nemažu. To dělam jenom s těmi hloupými, zlými a sprostými…
Prostě se to tak někdy stává. Uvedl jste v komentáři dva odkazy a antispam to někdy vyhodnotí jako spam, takže to je nutné schválit ručně. Je to automat v editoru, moc s tím nenadělám. Váš komentář jsem již „schválil“.
A co se týče výtky s pořadím u příspěvku týkajícího se zbrojení. Odkaz v textu je, jde o ten článek BBC (http://www.bbc.co.uk/news/world-asia-china-17249476), kde je u tabulky uvedeno jako zdroj IISS a čínská vláda.
Ad Bark,
k rozlišení mezi kritikou a kydání hnoje jsou potřeba 2 věci a) kritika musí dávat smysl,b)alespoň elementární znalost problematiky kterou kritizuji.
a) Návratnost investice v rámci LL nebyla vysoká, ale uvědomte si, že šlo primárně o PŮJČKU a PRONÁJEM. A Spojenci za ní byli i tak vděční, včetně SSSR. A taky ji splatili.
LL byl výhodný i z politických a ekonomických důvodů – jakékoliv zboží se de facto vyrábělo ve Spojených státech, jakékoliv finanční operace také se realizovaly tam a do Států plynula výhradně aktiva, byť ne ve výši, na jakou jste zvyklý z komečních půjček.
USA poslali v rámci L&L do GB materiál za 31,4mld $(v hodnotě té doby)
USA obdrželi v rámci Reverse L&L od GB materiál v hodnotě 6,8mld $
GB po dobu 50 let splatila cca 1,1mld $(v hodnotách $ mezi 1950-2005)
celkový zisk USA= mínus 23,5mld $
Něco takového může za PŮJČKU označit snad leda Sarkozy s Merklovou.
b) Když Churchill potřeboval torpédoborce na počátku války, tak jedinou cenou byl pronájem Panenských ostrovů na 100let a tím o ně Británie definitivně přišla.
Není mi dost jasné jak mohla Británie přijít o území které jí nikdy nepatřilo.Virgin Island koupili USA již v roce 1917 a nikdy to nebyla Britská kolonie ale Dánská.
Pro F. Šulc:
– děkuji za objasnění jak se může stát, že článek čeká v karanténě na schválení díky tomu, že jsou odkazy vyhodnoceny jako spam. Bohužel odsouhlasení s např. celodenním zpožděním způsobí, že si to už asi přečte o dost méně lidí, ale chápu, že to je technický problém.
Uvádím další odkazy a tak už aspoň budu vědět na čem jsem, pokud nastane stejná situace. V minulém vstupu jsem bohužel vkopíroval dvakrát stejný odkaz a ten od RAND (z roku 1992 – který také hovořil o NOVÉ strategii v Pacifiku) jsem uvedl bez bližšího popisu nebo zadání odkazu.
To teď napravuji následujícími odkazy s cílem ukázat na dobře analyzovaný komplexní kontext strategických zájmů USA v Pacifiku již před několika dekádami:
http://www.rand.org/pubs/reports/2007/R4089.1.pdf a
http://www.rand.org/pubs/reports/2006/R4089.2.pdf
– pokud jde o mou připomínku k článku o výdajích na zbrojení, tak děkuji za upřesnění odkazu, avšak poznamenávám, že se v něm nehovoří o zemích a největšími, ale s velkými vojenskými výdaji. Navíc je vidět, že daný zdroj BBC možná záměrně neuvádí Francii, která má srovnatelné vojenské výdaje – některými zdroji je hodnocena těsně za UK a některými zase naopak před UK a navíc má zdá se zatím menší tendenci k jejich výraznému omezování.
K diskusi o cash and carry a lend and lease:
– chci upozornit na velmi důležitou limitu, kterou byl kongres USA v pomoci a obecně i jakémkoliv zasahování do záležitostí evropských států omezen, a to na Monreovu zahraničně politickou doktrínu USA z roku 1823, s důležitou úpravou v roce 1904 na základě krize ve Venezuele (tzv. Roosevelt Corollary) a která byla brána velmi vážně nejen v době WWII, ale i po ní, např. v období kubánské krize.
Pletete si Americké a Britské Panenské ostrovy. Spojené státy koupily 3 ostrovy od Dánů v roce 1917 (Svatý Tomáš, Svatý Jan a Svatý Kříž ) za 25.milionů $, ale zbytek zůstal jako Britské Panenské ostrovy – daleko větší část (asi 50 ostrovů).
O těch mluvíme. Jsou sice pořád britským dominiem, ale základy Royal Navy má nyní USN. GB tak definitivně ztratila jakýkoliv vliv v Karibiku a to i politický.
Příkladem je např. to, že měnou není libra, ale dolar…a jsou také známým daňovým rájem a pračkou peněz – mj. nebyl to i jakýsi sponzor jedné naší politické strany ?
GB neplatila jen v hotovosti, ale byl zahrnut k vyrovnání dluhů i pronájem amerických základem jak v Británii, tak zámořských územích. Americká vláda pak ztráty vyrovnala soukormým subjektům.
Jak zněly přesně smlouvy, nikdo přesně neví, protože dohody, které podepsal Attlee a po něm další nejsou dodnes zveřejněny.
Ta vaše čísla jsem už ale někde viděl…
to Bark,
jsme zase u podmínky b)elementární znalost problematiky.
Nebyl jsem to já,kdo tvrdil že Británie definitivně přišla o Virgins Islands
#3 Bark
cybroos – pokud si pamatuji, šlo hlavně i v případě pomoci Británii vydělat. Když Churchill potřeboval torpédoborce na počátku války, tak jedinou cenou byl pronájem Panenských ostrovů na 100let a tím o ně Británie definitivně přišla.
Kromě toho USA nikdy základnu na British Virgins Islands nikdy neměli.V smlouvě Destroyer-Base Agreement o těchto ostrovech není ani slovo.
http://www.history.army.mil/books/wwii/Guard-US/ch14.htm
on 2 September 1940 as a result of the history making Destroyer-Base Agreement, by which the United States acquired from Great Britain the right to lease naval and air base sites in Newfoundland, Bermuda, the Bahamas, Jamaica, St. Lucia, Antigua, Trinidad, and British Guiana for a period of ninety-nine years.
Nedávalo by to ani smysl,proč by budovali základnu kousek od vlastního uzemí?
——————————–
#15
ale zbytek zůstal jako Britské Panenské ostrovy – daleko větší část (asi 50 ostrovů).
O těch mluvíme. Jsou sice pořád britským dominiem, ale základy Royal Navy má nyní USN. GB tak definitivně ztratila jakýkoliv vliv v Karibiku a to i politický.
Příkladem je např. to, že měnou není libra, ale dolar…a jsou také známým daňovým rájem
Co má společného odlišná měna s ztrátou vlivu?Na Novém Zélandě,Australii nebo Jamajce se také neplatí Ł.A za hlavu státu mají britskou královnu.
GB neplatila jen v hotovosti, ale byl zahrnut k vyrovnání dluhů i pronájem amerických základem jak v Británii, tak zámořských územích.
Myslíte že pronájmem základen se dá uhradit 23,5mld $ v cenách 1945?Většina základen pronajmutých díky Destroyer-Base Agreement,si museli američané postavit prakticky od nuly a většinu jich opustili v roce 1949.Poslední,NAS Bermuda,byla opuštěna v roce 1995.
Kromě toho L&L Act a Destroyer-Base Agreement jsou dvě naprosto odlišné smlouvy.