Romney je (bohužel) borec
Mitt Romney se při své cestě po Evropě ukázal jako správný republikánský kandidát posledních let. Vizuálně autenticky americký a zoufale neobratný. Ve stylu Mirka Topolánka, chlapa s gulemi, stihnul urazit všechny důležité mezinárodní partnery, které potkal. Proč tak zřetelně připomíná Bushe mladšího?
Z republikánovy komunikační neohrabanosti lze vinit jeho tým poradců, případný prezident USA přeci nemůže být expertem na všechno. Nicméně slova o slabé připravenosti Londýna na Olympiádu, veřejné přiznání schůzky s šéfem britské kontrarozvědky, označení Ruska za nepřítele číslo jedna a hulvátské chování v Izraeli jsou ukázkovou neohrabaností, kterou si praktikující politik nesmi dovolit ani opilý. Jenže ano, vyprázdněnost a zapouzdřenou politických stran nepřivádí do centra dění talentované veřejné činitele, ale byznysmeny.
Obchodníci, kteří mají velice malé či žádné zkušenosti z vrcholné politiky neznají základní pravidla a praxi fungování v ústavních funkcích, a proto dělají elementární chyby. Romneyho rétorické přestřely mohou sloužit jako vtipná srpnová anekdota, avšak zřetelně ilustrují nepopiratelný fakt – bývalý guvernér jednoho federálního státu netuší o zahraniční politice téměř nic.
Když by se nám toto tvrzení zdálo moc hrubé, můžeme jej omluvit tím, že je přeci manažer, který postaví americkou ekonomiku na nohy a na zahraniční politiku bude mít tým poradců. Jenže jakých poradců? Těch, kteří mu evidentně doporučili výše uvedená prohlášení? Je obecně známo, že se George W. Bush obklopil týmem lidí, kteří jej v zahraničních krocích, jemně řečeno, manipulovali. Když sotva víte, kde je Izrael, těžko můžete tušit něco o jeho hlavním městě, geopolitických problémech oblasti či íránském jaderném programu.
Zdokumentovaný je vliv Bushova viceprezidenta Dicka Chenneyho či ministra obrany Donalda Rumsfelda na vylhanou invazi do Iráku, mučení vězňů na Guantánámu či falšování informací americké rozvědky. Kam tyto kroky USA ve světovém měřítku dovedly, je evidentní. Afghánistán se do několika měsíců po odchodu západních sil stane Talibanistánem a Irák bude dál divokým koněm regionu, akorát bez Saddáma, o žádném demokratizačním efektu nemůže být krom oficiálních textů řeč.
V současné době neexistuje nic, co by svět přesvědčilo, že Romney v jestřábích zahraničněpolitických rozhodnutích jiný než Texasan Bush. Zoufalost valné většiny dřívějších republikánských protikandidátů jen dokresluje obrázek (vnímaný světem jako stereotyp o americké nevzdělanosti mimo hranice jejich kontinentu) – jeden kandidát se bál Číny, která by získala jaderné zbraně (již je pět dekád vlastní) či si na dnešní mapě pletli Rusko se Sovětským svazem.
Pokud si Američané zvolí manažera, který jim slíbí postavení domácí ekonomiky na nohy, zvolí si zároveň i politika středního formátu, který má pořád vnitřní pocit, že zuří studená válka. Jeho volební heslo Believe in America je pro prodavače z Clevelandu sice stejně líbivé jako putinovské navracení mezinárodní váhy ovdovělému Rusku pro ruského vojáka – avšak pokud si Mitt Romney neudělá pořádek ve svých poradcích pro mezinárodní otázky, může se jeho prezidentství stát stejně hořkým jako osm Bushových let v Bílém domě.
Obamův pragmatický a analytický styl vyvažování velmocí s Indií, přesun pozornosti do Asie, restart vztahů s Ruskem a zdrženlivý postup na Blízkém východě se zdá být cestou, jak konkurovat ekonomickému nástupu Číny. Romneyho neodhadnutelné charisma neřízené střely může kartami pěkně zamíchat, což ve výsledku pocítí hlavně střední a malé státy stojící mezi strategickým trojúhelníkem – USA, Ruskem a Čínou.
Další americký prezident bude v zahraniční politice stát před rozhodnutím, jak se postavit asertivnějšímu Rusku, vyvažovat s Čínou a řešit evergreen na Blízkém Východě, kde se mezitím narodilo několik dětských demokracií. Jak by se Mitt Romney zachoval směrem k Iránu, Sýrii, Rusku či Pákistánu, zůstává otázkou. Snad ne tak, jako jeho republikánští spolukandidáti či jestřáb Bush.
Znamenitý, poučený, věcný, jadrný a šťavnatý komentář. Díky!
Po přečtení článku jsem si vzpoměl hned na „hokejovou mámu z Aljašky“ Sarah Palinovou nebo republikánského viceprezidenta Dana Qayla, který nevěděl ani jak napsat slovo „potato“ (brambora): http://abcnews.go.com/Archives/video/june-15-1992-dan-quayle-misspells-potato-10952070 . Tak mě napadá, co musí vlastně takový prezidentský kandidát ve Spojených státech znát, když nemůže svůj případný úspěch či neúspěch stavět na svých geopolitických, ekonomických či sociálních vědomostech? Stačí osobní známost s pár průmyslovými a mediálními magnáty, co podpoří jeho kampaň?
Bojím se, že víceméně to lze shrnout do tohoto komentáře. Nemůžete být ale takový střelec, že zapomenete, která ministerstva chcete zrušit (republikán Rick Perry), či se zamotat do obvinění ze znásilnění (republikán Cain) anebo, promiňte, ale být hloupý jako aljašské iglů (Sarah Palin).
Vzniklo na to dost studií (profil kandidáta na amerického prezidenta), doporučuji.
Přednost americké demokracie mi kdysi kdosi ilustroval tak, že „prezidentem se tam může stát každý“. Nenašel jsem jiný protiargument, než „a to je právě to, co mě na americké demokracii děsí“. Ostatně, „Byl jsem při tom“ (http://www.csfd.cz/film/21144-byl-jsem-pri-tom/ ) je z tohoto pohledu spíše k zamyšlení, než ke smíchu …
V tom případě už chápu výklad Nosovova Neználka, že jde o analogii s komunismem. Tam se vůdcem stát každý nemůže. Vůdce musí být vzdělaný, s všeobecným rozhledem, takový Všeználek.
Zajímalo by mne jak by autor o doložil pravdivost je následující teze; „Obamův pragmatický a analytický styl vyvažování velmocí s Indií, přesun pozornosti do Asie, restart vztahů s Ruskem a zdrženlivý postup na Blízkém východě se zdá být cestou, jak konkurovat ekonomickému nástupu Číny.“
Myslím si, že naopak Obamova zahraniční (ne)politika není bezchybná, a jak se ukázalo v případě Iránu, neúspěšná. Restart vztahů s Ruskem se taky zrovna nepovedl. Nemožnost vyřešit občanskou válku v Sýrii težce poškozuje USA. Obamova politika směrem k Evropě je nulová a naprosto nedostatečná.
Jinak je to článek zajímavý a částečně s ním souhlasím. Romney je bohužel opravdu „nouzový“ kandidát.
Děkuji za připomínky. Obamovu zahraniční politiku též nepovažuji za dokonalou, avšak jeho pragmatický přístup, tolik rozlišný od ideologického vnímání světa posledních republikánských kandidátů/prezidentů (Romney, Cain, pardon – Sarah Palin či GWB) mi přijde jako menší ze dvou zel, které jsou nyní na stole.
Konkrétní detaily jsou na delší článek, ne komentář zde. Pane Čeňku, co si zkusit takový op-ed – tedy napište své vidění Obamovy zahraniční politiky budeme diskutovat formou článků? To by mohlo být zajímavé, z mého pohledu. Když se bude třeba držet bodů, které jste vypíchl.
Díky za vtipný a výstižný článek. Jenom bych si dovolil navrhnout méně používat označení „jestřáb“ jakkoli často se spojení „hawk“, „hawkish“ etc. používá. V češtině má přeci jen poněkud negativní konotace, díky jeho nadužívání soudruhy Brožem, Vejvodou a dalšími v tehdejší ČST. Ale možná již jen pro mou a starší generace.
Nyní k meritu věci: Dovolím si polemizovat s podle mého názoru poněkud nadhodnocovaným významem osoby prezidenta USA pro jejich zahraniční politiku. Nikoliv ve smyslu zákonných pravomocí – tam je foreign policy opravdu silnou doménou White House. Fakticky je ale zahraniční politika do značné míry daná 1) konfluencí objektivních faktorů, tedy domácí a zahraniční reality a strategií dalších globálních a regionálních hráčů, 2) vývojem konsensu i konkurence mezi jednotlivými názorovými pooly ve State Departmentu, DoD a příslušných výborech Sněmovny a Senátu a uvnitř elit jednotlivých politických stran. Jinými slovy, nemyslím si, že by se současná US zahraniční politika nějak významně lišila, pokud by byl v r. 2008 zvolen Cain. Rérotika by možná byla trochy jinak zabarvená, ale praxe by byla IMHO takřka stejná, snad až na to Guantanamo. Proto bych nad současným demonstrovaným nedostatkem rozhledu republikánského kandidáta v otázkách zahr. politiky nelámal hůl.
Pro podzimní volby bude tato oblast takřka okrajovým tématem, podstatné budou ekonomika, státní dluh, Social Security a Medicare. A to jak bude příští (staro)nová administrativa řešit tyto problémy ovlivní hospodářskou a potažmo vojenskou sílu USA zásadním způsobem, tudíž i schopnost USA prosazovat dále svůj globální vliv i v dlouhodobém horizontu. Z tohoto pohledu i pro budoucí zahraniční politiku USA může být přínosnější kandidát, který je schopen se k těmto otázkám postavit čelem a přinést nové řešení, jakkoliv je v zahraniční politice zelenáč.
Na úřadujícím prezidentovi tuto schopnost (zatím) nevidím, jen široký populismus.
To možná souvisí s obecnějším problémem, a sice odkud se rekrutují současné politické elity. Přiznávám, že mám hlubokou nedůvěru k lidem, kteří většinu své kariéry strávili v politickém systému aniž by předtím prokázaly své schopnosti a svůj charakter v „reálném světě“, ať již ve sféře soukromé, veřejné či třeba vojenské. Porovnám-li rozhled, vize, vnitřní silu a jistou autentičnost, „pravdivost“ leadrů v západním světě mezi jejich jednotlivými generacemi, nemohu se ubránit dojmu jejich postupné degradace od skutečných mužů z poválečné éry (i se všemi jejich egocentrismy atd.) až po současné „intelectually dishonest“ produkty PR a politického marketingu.
Pane Čížku, máte pravdu. Slovo jestřáb je v češtině trochu jiného významu. Přesto hledám (pomozte mi), zdali bychom nenašli vhodnější český výraz.
Máte naprostou pravdu v prioritizaci zahraniční politiky v kampani i volbách samotných, zahraniční politika nevyhrává v USA volby od Vietnamu, maximálně od Reagana.
Rozumím Vaší kritice Obamy, částečně ji sdílím. Otázkou však je, zdali by se (případněú skutečně Romney nestal dalším GWB, který se nechal obklopit neocony a pak jen přitakával (což je výtečně zdokumentováno).
To však asi přesahuje rozsah tohoto komentáře, stejně jako Vaše naprosto jasná a pravdivá poznámka o kvalitě politických lídrů. To je téma na dizertaci.
Dekuji za nabidku pane Jando (doufam ze jsem neudelal chybu ve sklonovani, pripadne se omlouvam). No pokud budu mit dostatek casu a pile tak bych se o clanek mohl pokusit…Popremyslim nad tim a dekuji za komentar.
Fajn, pak se těším :-)
To Jakub Čeněk: Dovoluji si polemizovat minimálně s vaším názorem na cituji :“neúspěšnou zahraniční politiku například v případě Iránu“. Tak zrovna tahle jeho politika se ukázala jako nadmíru účinná a úspěšná protože jak jste si jistě všiml nevede se tam válka. Já jsem prost toho abych si jako mnozí neznalí mezinárodní politické rétoriky myslel, že ty výhrůžky, které se nesou kolem Íránského jaderného programu, mají být předzvěstí nějakého reálného ozbrojeného konfliktu. Obama jedná v intencích toho, že s Iránem je možná dohoda a přesto, že tomu mnozí nevěříme, je to jediná možná cesta. Které kroky Obamovy administrativy směrem k Iránu vám přijdou jako neúspěšné? Jinak co se Sýrie týká to je zase jiná písnička. Kdo bude zase za agresora až se nějaká velmoc rozhodne dělat pořádek v nějakém arabském bordelu? Budou zapomenuty všechny humanitární důvody zásahu a vytáhne se boj o zdroje čímž se totálně spláchne vše o co tam doopravdy původně šlo. Proč nevolat spíše po angažování EU nebo teritoriálních mocností?
Zajímavá fotografie otce (George W. Romneye) současného prezidentského kandidáta z jeho návštěvy Jižního Vietnamu v roce 1965: http://www.flickr.com/photos/13476480@N07/6913942221/in/photostream