O preventivním útoku na Írán, který by zpomalil/zničil jaderný program se diskutuje roky. A pořád nic. Odpůrci útoku tvrdí, že neexistují věrohodné důkazy o tom, že je Írán daleko ve vývoji zbraní hromadného ničení a jejich nosičů, že má útočné záměry a dodávají, že taková akce bude horší než několik Iráků. Zastánci jsou naopak přesvědčeni, že íránská hrozba je iminentní, že nejvíce je ohrožen Izrael a že pokud se se zlem nebudeme schopni vypořádat, dožene nás. Mezitím se zdá, že alespoň zčásti sankce fungují, ale íránský režim ani jaderné ambice nikterak výrazněji neohrožují.

Středisko pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) vydalo před několika dny analýzu snažící se zhodnotit dopady preventivního útoku na Írán s názvem Analyzing the Impact of Preventive Strikes Against Iran’s Nuclear Facilities. Materiál v zásadě potvrzuje to, že pokud by k útoku mělo dojít, nebude vůbec jednoduchý a že jeho úspěšnost není vůbec jistá. Jediný, kdo akci ze vzduchu může provést v dostatečném rozsahu a dostatečnou razancí jsou pouze Spojené státy. A těm se do toho logicky moc nechce, protože by to odporovalo politice prezidenta Baracka Obamy nezaplétat se ve větším rozsahu do válečných dobrodružství a když už musí k něčemu dojít, pak nechť je to buď vojenská podpora nějaké skupiny či státu, nebo akce bezpilotních prostředků a sil pro speciální operace.

Dalším, o kom se uvažuje, že by útok na Írán mohl provést je Izrael. Pokud by se ovšem rozhodl pro konvenční útok, íránské úsilí vyrobit jadernou bombu by se zpomalilo, ale nezastavilo ani nebylo ohroženo. Navíc by akce byla hodně komplikovaná. Rozhodně se to nedá srovnat s likvidací Osiraku v rámci Operace opera (Operace Babylon). V roce 1981 se izraelským leteckým silám podařilo touto preventivní operací zastavit irácký jaderný program.

Analýza CSIS, jejíž součástí jsou vypovídající tabulky, grafy a mapy pracuje se dvěma možnostmi izraelského útoku na Írán. První – konvenční – by mohla proběhnout ve třech leteckých koridorech. Podle autorů je nejoptimálnější trasa přes Sýrii a kolem/přes Turecko. Izraelské letouny by musely na cestě tam i zpět dotancovávat dotankovávat, což by omezilo jejich počet i množství munice. Zároveň vzhledem k napjatým izraelsko-tureckým vztahům se nedá předpokládat, že by Turecko bylo z průletu izraelských strojů nadšeno a že by jej podporovalo. Druhá trasa vede přes Jordánsko, Sýrii a Irák. A konečně třetí je podobná koridoru při útoku na irácký Osirak a vede kolem jordánských hranic přes Saúdskou Arábii a Irák.

• We can conclude that a military strike by the Israeli Airforce against Iranian Nuclear Facilities is possible, however, it would be complex and high risk in the operational level and would lack any assurances of a high mission success rate.
• Iranian retaliation will have a devastating regional consequences. U.S. expects Israel to be responsible and not to carry out such a strike.
• Air to ground strike mission can be difficult to implement and would involve some risks. Flying on a very tight route, practically hugging the Turkish-Syrian borders. Aerial refueling along the way and avoid being detected by Turkey, Syria and the U.S. Flying down to S/L when in Iranian territory, avoid being detected by flying low and applying ECM all the way. If detected by Iranian air defense the strike formation should be prepared to encounter interceptors, and to encountering firing of ground based SAMs.

Druhou možností je izraelský jaderný útok na místa, kde se vyrábějí jaderné zbraně, respektive jejich komponenty. Podle řady expertů by ostatně byl útok jadernými zbraněmi jediný, který by zaručil likvidaci íránského programu výroby zbraní hromadného ničení. O jeho dopadech však nemá smysl diskutovat – byly by katastrofální a to nejenom pro Blízký východ.

Ostatně i konvenční alternativa by byla velice riskantní. Podle simulací, které proběhly letos na konci zimy, by jakýkoli útok s vysokou pravděpodobností vedl k regionální válce, do které by byly vtaženy Spojené státy, a poškodila by Izrael. A zcela jistě by ceny ropy na světových trzích atakovaly nové rekordní hodnoty.

Ti, kteří předpokládají, že útok proti Íránu bude mít úspěch, vycházejí z toho, že se jedním sekem podaří oddělit problém od neproblematického zbytku. Připomíná to tvrzení zastánců námořní, respektive vzdušné strategie, kteří v rozdílných dobách tvrdili, že lodě nahradí pěchotu a letouny zase lodě i pěchotu. Podle teoretiků mají být vzdušné síly schopné dosáhnout vítězství bez podpory pěchoty i námořnictva (s výjimkou například letadlových lodí) třeba dekapitací vedení země, likvidací vojenské techniky a průmyslového zázemí či vůle obyvatel podporovat válečné úsilí.

Zní to pěkně, ale historicky jde o poměrně raritní výsledek bombardování. Matně si tak vzpomínám na útoky Severoatlantické aliance na Jugoslávii kvůli Kosovu, na útoky proti Iráku v 90. letech, které jej měly potrestat za neuposlechnutí OSN, či na trestné akce královského letectva proti vzbouřencům na Blízkém a Středním východě v meziválečném období. Každá z těchto operací (a určitě i některé další) se tu více tu méně přiblížila onomu ideálu, ale žádná jej nedosáhla.

Co z toho vyplývá? Že spoléhání se pouze na vzdušnou sílu je v případě Íránu velice riskantní. Pravděpodobnost, že by vzdušná operace s námořní podporou musela mít pozemní dohru je vysoká, byť by íránské letectvo ani protivzdušná obrana nebyly pro americké letectvo větším problémem. A vzhledem k íránským schopnostem vést asymetrický konflikt by Irák s Afghánistánem mohly být proti tomu procházkou rozkvetlou zahradou.