fbpx

Sankce a Írán: dlouholetý vztah bez výsledku

Památník zabitých íránských vědců; Foto via Wikimedia Commons

Tento článek shrnuje historii sankcí uvalených Íránu a možnosti, které skýtají. Jeho upravená verze vyšla v časopisu Mezinárodní politika.

Existuje množství brzd a nevojenských prostředků proti vývoji nukleárních technologií. Od smluv typu SALT I a II, podepsaných v 70. letech, až.k tvrdším opatřením, jako jsou nynější rozsáhlé sankce vůči íránskému jadernému programu. Ačkoliv dosažení posunu směrem k větší kontrole, omezení a transparentnosti je nezpochybnitelný, absolutní dohled nad pohybem nukleárního materiálu a zařízení je v nedohlednu. Na příkladu dnešního Íránu je to více než zřejmé. Sankce, aktivní již od 80. let a dnes dosahující bezprecedentní šíře, nebyly dosud schopny zabránit budování a rozšiřování tamního jaderného programu.

V listopadu 2011 Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) vydala čtvrtletní zprávu o stavu íránského jaderného programu. V ní je rozsáhlý popis rychle se vyvíjejícího potenciálu pro vojenské využití. Znepokojení mezinárodního společenství vyústilo v kolotoč sankcí v dosud nevídané množství. Šíře opatření vyvrcholila 1. července plným zapojením EU, důležitého obchodního partnera Íránu. Nově zavedené sankce doplňují existující zákazy na ochod se zbrojním materiálem. Z něho je Írán, jako „stát podporující terorismus“, zcela vyloučen. Cíl, úplné zastavení íránského jaderného programu, ale zůstává stejně v nedohlednu, jako na konci 70. let, kdy program startoval.

V již zmíněných 70. letech Írán vykazoval tendenci tajit informace týkající se činnosti v rámci jaderného programu. Trend přetrval přes bouřlivá 80. léta a dále, až dodnes. V roce 2002 IAEA přinesla zásadní informace o existenci utajovaných zařízení na výrobu a obohacování uranu a navazujících technologií. Budování rozsáhlého podzemního komplexu ve městě Natanz a zařízení na produkci těžké vody (deuterium oxid; molekuly vody jsou obohaceny o vodíkový izotop; má podobné chemické složení a vlastnosti jako voda, nicméně je o 11 % hustší) ve městě Arak, bylo později oficiálně potvrzeno nejvyššími představiteli Íránu. Všechna zařízení dnes běžně fungují. Po americké invazi do Iráku nastal v chování Íránu obrat.

Krok zpět
Obavy z americké přítomnosti v sousedním Afghánistánu a Iráku vedly představitele islámské republiky k vyhlášení „politiky naprosté otevřenosti“ (jaderného programu). Írán tak urychlil realizaci restriktivních opatření plynoucích z Kódu 3.1 a přistoupil k podepsání dodatkového protokolu k Zárukové dohodě (Safeguard Agreement).

Další zprávy IAEA z roku 2003 a 2004 ovšem nadále hovořily o pokračující neschopnosti Íránu dodržovat závazky informovat o veškerém existujícím materiálu a jeho využití, plynoucí ze Zárukové dohody. Zlom nastal v roce 2005, kdy IAEA objevila íránské aktivity v rámci tzv. Green-salt projektu. Ten se sestává z testování vysoce výbušných materiálů, raketových hlavic a potenciálních jaderných nosičů. Rostoucí obavy z případné vojenské dimenze íránského jaderného programu představitelé země označili za „zakládající se na padělaných dokumentech a vyrobených datech“.

A zase vpřed
Další zprávy IAEA v následujících letech z tajných, ale údajně spolehlivých zdrojů, však hovořily o opaku. Green-salt project v zemi podle zjištění Agentury běží v rámci rozsáhlého Projektu 5, jehož finálním cílem je produkce urania. Tento materiál by měl být konvertován do kovu, použitelného v raketové hlavici. Vedle Projektu 5 je potvrzena existence komplementárního Projektu 111, v jehož rámci jsou testovány a vyvíjeny rakety a stroje související s raketovou technikou. Již v roce 2002 Írán zahájil testy vysokorychlostních detonátorů (EBW) a souvisejících zbrojních technologií. V roce 2008 země oznámila, že již disponuje použitelnými EBW. Dosud ovšem Agentuře nevysvětlila jejich zamýšlené využití. Existuje přitom pouze minimum nenukleárního využití detonátor tohoto typu.

Největší starosti zahraničním pozorovatelům činí dva objekty. Prvním je zařízení na obohacování jaderného paliva ve městě Natanz. Od roku 2007 bylo schopno vyprodukovat již přes 10 tun slabě obohaceného uranu UF6 a téměř tunu na 20% obohaceného uranu U-235. Z čísel navíc vyplývá, že meziroční objem produkce poměrně rychle akceleruje a průběžně narůstá. Irán se snaží dále obohacovat uran s cílem získat vysoce obohacený uran (tzn. materiál obohacený na 90% a více), který lze použít pro výrobu jaderné zbraně.

Druhým problematickým místem je velmi silně chráněné zařízení na obohacování jaderného paliva ve Fordow, nedaleko města Qom, kde íránci, dle vyjádření předsedy íránské Agentury pro atomovou energii F. Abasse, zamýšlejí ztrojnásobit produkci málo obohaceného uranu. O existenci nebo výstavbě obou výše zmíněných zařízení – Natanz a Fordow – Írán agenturu uvědomil teprve poté, kdy o nich již měla informace z jiných zdrojů. V rozporu s nařízeními Rady bezpečnosti OSN a Rady guvernérů IAEA Irán pokračuje v činnosti obsahující těžkou vodu, která má široké využití v jaderných technologiích a procesech. Navíc inspektorům brání v přístupu do těchto zařízení. Zmíněná zásadní zpráva IAEA říká, že „Irán, ačkoliv je povinován ukončit některé aktivity,(…), v nich v rozporu s těmito obligacemi pokračuje.“

Obavy mezinárodního společenství
Důvodem k sankcím není prostá existence jaderného programu, ale obavy z jeho vojenského rozměru. Ty jsou, dle údajně nezávislých zdrojů agentury, opodstatněné z několika důvodů. Íránské armádní složky jeví intenzivní zájem o stav produkce a možnosti využití různých druhů jaderného vybavení. Neutuchající utajování části programu proto přirozeně vyvolává pochybnosti. Írán sám navíc přiznává, že se mu dostala do rukou dokumentace s návody na vývoj jaderných zbraní. Testování raketové a jiné techniky, schopné nést jadernou hlavici, jen přilévá olej do již rozpáleného kotle.

Cíle mezinárodních sankcí jsou dva. Přimět Irán program zcela otevřít a informovat příslušná místa o veškerých spojených aktivitách. Následně připojit k metodě biče také příslovečný cukr a přinutit jím Írán k úplnému upštění od nukleárních ambicí.

Zákon o sankcích vůči Íránu (Iran Sanctions Act, ISA), přijatý v roce 1996 americkým Kongresem, mířil na íránský petrochemický sektor, klíčové odvětví tamní ekonomiky. Extra-teritoriální sankce, které zákon zavedl, umožňují trestat neamerické firmy, které by obchodovaly s Íránem v zakázaných odvětvích. Sankce dopadají na veškeré fiannční a kapitálové transkace s americkými subjekty nebo na americkém území.

Přes nesporné ekonomické dopady se ovšem sankce míjely zamýšleným účinkem a íránský jaderný program dále vzkvétal. Působnost ISA byla postupně rozšířena dodatky o Ucelených sankcích vůči Iránu (CISADA). K nim přibyl diplomaticky nazvaný Zákon na podporu svobody v Íránu, umožňující sankcionovat jakoukoliv entitu, která by Iránu prodala, nebo pomáhala získat, zbraň hromadného ničení. Zákon o sankcích na dovoz upravené ropy doplnil původní ISA o možnost sankcionovat prodeje benzinu přesahující jeden milion dolarů. Postupně přidávané provize míří na stále širší okruh oblastí, včetně toku kapitálu a obchodu se spotřebním zbožím. Ušetřeny nezůstaly ani finanční transakce.

Čím více, tím lépe?
Ministr financí Spojených států Timothy Geitner v reakci na neutuchající íránskou činnost sáhl ke klauzuli 311 Amerického patriotického zákona, která umožňuje označit stát jako „silně podezřelý z praní špinavých peněz“. Taková nálepka znamená izolaci íránského bankovního sektoru. Další přijatá rozšíření dávájí prezidentovi USA pravomoc mimo jiné zabránit otevření účtu zahraniční banky ve Spojených státech, pokud tato banka předtím prováděla transakce s Íránskou centrální bankou.

V rámci sankcí je největší důraz kladen na snížení objemu dodávek íránské ropy. Státy by tak měly udělat vše pro to, aby „výrazně snížily odebírané množství suroviny.“ V lednu se ke snahám USA plně připojila i Evropská unie. Ta k 1. červenci 2012 uvalila všeobecné embargo na dovoz íránské ropy. Vedle snižování existujících dodávek (jejichž výpadky nahradí import ze Saudské Arábie a dalších zemí s volnou produkční kapacitou), se členské státy unie zavázaly k nepodepisování nových kontraktů. Státy také přerušily obchod se zlatem, diamanty a dalšími cennými kovy a petrochemickými produkty. Zmraženy byly pohledávky íránské centrální banky a íránských firem, které jsou zapojeny do vývozu zbraní do Sýrie.

Spolupráce s asijskými partnery však zůstává i nadále problematická. Postup asijských zemí vůči Íránu – kompatibilita jejich jednání s provizemi plynoucími ze sankcí – se výrazně liší. Japonsko a Jižní Korea se připojily ke snížení importu íránské ropy a k sankcionování investic do íránského energetického sektoru. Indie je o poznání zdrženlivější při snižování množství 310 000 barelů ropy, které denně odebere z Íránu. Část obchodu udržuje na základě barterových dohod nebo v indických rupiích, které nejsou konvertibilní. Rusko a Čína, největší importér íránské ropy, odmítají přistoupit k jakýmkoliv sankcím nad rámec rezolucí RB OSN. Dlouhodobě ignorují opatření plynoucí z ISA a CISADA. Spojené státy však nejsou schopny ve větší míře uvalit sankce na čínské firmy, které obchodují a spolupracují s Íránem v rozporu s výše uvedenými ustanoveními.

Přesto, že země jako Pákistán, Kuvajt, nebo Čína s Íránem nadále technicky a finančně spolupracují, snakce, kterým Írán od léta tohoto roku čelí, dosahují bezprecedetní šíře. Írán je ovšem nadále schopen bez větších problému financovat a koordinovat svůj jaderný program.

Přitvrzující tresty bez výsledku
S podrobného hodnocení dopadu výše uvedených sankcí, je zřejmých několik věcí. Primárního cíle – zastavení íránského jaderného programu – se dosud nepodařilo dosáhnout. Dílčí cíle – citelné oslabení íránské ekonomiky, destabilizace režimu, izolace Íránu – se s větším, či menším úspěchem naplňovat daří.

Dopady mezinárodního tlaku na oblasti mimo jaderný program jsou citelné, protože export ropy představuje asi 50 % vládních příjmů a prodej ropy a jejich derivátů tvoří asi 80% íránského exportu. Sankce výrazně omezující portfolio odběratelů a objem odebrané suroviny. Írán přišel podle oficiálních amerických zdrojů v roce 2011 o 60 miliard dolarů v zahraničních investicích do oblasti energetiky. Restrikce dolarových transakcí navíc nutí Írán přijímat platby ve zlatě, v lokálních (nekonvertibilních) měnách, nebo na základě barterových dohod. Hodnota íránské měny riál od listopadu 2011 výrazně klesá. Problémy s vývozem, oslabování měny a rostoucí mezinárodní izolace způsobují celkové oslabování íránské ekonomiky a snižování konkurenceschopnosti podnikatelů. Tím se prohlubuje nezaměstnanost a sociální napětí. Právě diskreditace režimu je jedním ze sekundárních cílů, který může nakonec vést k naplnění primárního cíle.

Zastánci sankcí vidí několik možných způsobů, jakými mohou dosáhnout zamýšleného cíle:

  • Írán si uvědomí, že případné benefity plynoucí z (nevojenského) jaderného programu nejsou dostatečně vysoké, aby kompenzovaly nevýhody a omezení, kterým musí v důsledku mezinárodního tlaku čelit;
  • rostoucí inflace, nezaměstnanost z důvodu klesající konkurenceschopnosti a zároveň deklarovaná podpora prodemokratických sil způsobí fatální oslabení/pád režimu, který stojí za jaderným programem a
  • íránská ekonomika bude rozsáhlými sankcemi natolik oslabena, že nebude schopna udržovat a rozvíjet nákladný jaderný program.

Veškeré důsledky obsahují řadu proměnných a mohou se v realitě libovolně kombinovat. Naplnění ani jedné z variant v praxi, se však dosud neukázalo být realistické.

Poučení z historie
Dosud se nepodařilo prokázat přímou souvislost mezi uvalením sankcí a znemožněním vývoje jaderného programu. Například KLDR je dlouhodobě předmětem širokých mezinárodních sankcí a přesto se jí s největší pravděpodobností podařilo vytvořit jadernou zbraň a úspěšně rozvíjet jaderný program. Daleko účinější než sankce, se po historické analýze jeví mezinárodní úmluvy a dohody, pomáhající zabraňovat pohybu nebezpečného materiálu a know-how. Úspěšnost zemí při vytváření jaderných zbraní se po roce 1968, kdy byla podepsána Smlouva o neozbrojování (NPT), podstatně snížila.

Před rokem 1970 zahájilo jaderný program s účelem vytvořit nukleární zbraň sedm států, všechny byly úspěšné. Po roce 1970 se však procento úspěšnosti razantně snižuje. Z deseti zemí, které ohlásily cíl vytvořit jadernou zbraň, uspěly pouze tři.

Spekulace o možných militantních úmyslech Íránu existují již od 90. let. Dosud se však nenaplnily a vzhledem k současnému stadiu programu, Írán nebude schopen vyvinout jadernou zbraň v horizontu několika následujících let. Mezinárodní společenství tak má stále nějaký čas zhodnotit své dosavadní počínání, definovat své cíle a hledat nejlepší způsoby, jak jich dosáhnout. Zůstane-li tímto cílem zastavení íránského jaderného programu, sankce pravděpodobně budou muset být doprovozeny dalšími nástroji.

Profilový obrázek
Filip Tucek
CONTRIBUTOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

Nejnovější komentáře