Mylné představy o naší demokracii
Asi to na OWOP zcela nepatří, ale nedá mi to (a dopředu se omlouvám). Alespoň pár vět.
Včera byl 17. listopad. Byl jsem tehdy, v roce 1989 na vysoké škole a docela dobře si pamatuji onen den a další týdny shonu a všelijakých aktivit, které následovaly. Demonstrací jsem se přestal účastnit záhy, vždy mě děsil dav. A bylo jedno, zda to byl dav tady, v Praze, či třeba dav rabující mnoho let poté v jiné zemi. Jak zní onen bonmot, inteligence lidí v davu by se měla sčítat, ale ve skutečnosti se jaksi odečítá…
Letos proběhla řada demonstrací, zazněly tisíce slov, velká část z nich zbytečných a tupých. Jen na okraj, kopu těch hloupých dnes u Václava Moravce předvedl můj „oblíbenec“ (který nedávno v Hyde Parku holdoval za zrušení armády, aby mohl „ušetřené“ peníze „projíst“) odborářský boss Bohumír Dufek. On, podobně jako jeho spoluodboráři, komunisté a další protestují proti politice této vlády. To je naprosto v pořádku. To, co v pořádku není, je zpochybňování demokracie (kvůli politice vlády, se kterou nesouhlasí) a úvahy o její demontáži a nějaké znovumontáži, která má zachránit stát. Už jenom motto včerejší pomatené demonstrace „Demokracie vypadá jinak“ je zcela stupidní.
Co je demokracie? Chce to nejprve trochu teorie a pak přemýšlení (a možná i inteligence, promiňte). Demokracie je vláda lidu, v demokracii vládne většina, obvykle nepřímo prostřednictvím delegovaných zástupců. K demokracii patří nutnost ochrany menšiny (menšinového názoru), protože byť v danou chvíli není většinou, přesto může mít v té či oné otázce pravdu, což se může ukázat později. Demokracie je respekt k jinému názoru a vůle jej ochraňovat. K demokracii patří i směna moci – ten, kdo má moc, musí být připraven, vzdát se ji v určitém okamžiku a přenechat ji jiným. Vládnoucí má určitý čas na to, aby předvedl, jak vládne. Obvykle jsou to čtyři roky, což vzhledem k další součásti demokracie – schopnosti dosáhnout kompromisu – je čas akorát tak dlouhý.
Neznepokojují mě ani tak výsledky komunistů ve volbách a to, že spoluovládají jeden kraj za druhým (byť se mi to vůbec nelíbí). Když už nebyli zrušeni, což se mohlo stát pouze na samém počátku po roce 1989 (později již nikoli, potenciál vůle a pochopení veřejnosti byl totiž promrhán) zbývá pouze francouzská cesta – jejich zapojení do vládnutí a jejich „ušpinění“. Pokud komunisté se socialisty nezačnou demontovat základy demokracie, pak jsem si jist, že dříve či později odejdou. Dávám proto francouzské cestě šanci, byť komunisté u moci jsou urážkou všech, kteří se jim kdy postavili.
Znepokojují mě jiné věci. Třeba tolik rozšířená představa, že je potřeba neustále nových stran, aby se mi (ono děsivé a totalizující „JÁ“) žilo lépe. Věci veřejné, či Unie svobody jsou skvělým příkladem nesmyslnosti této cesty. Nebo, nelíbí-li se mi sociální politika nějaké vlády, vyrazím do boje s heslem: selhala demokracie, svrhněme vládu. To je největší nebezpečí. Neselhává totiž demokracie, selhávají lidé, selhává trpělivost, schopnost získat pro svůj názor většinu a smířit se s tím a podobně. Svržením vlády mimo řádný termín se demokracie neposiluje, právě naopak. Nezlepší se ani chod věcí veřejných, protože na jakoukoli změnu je potřeba čas.
Problém není v české demokracii. Ta není porouchaná, není formální, porouchané jsou naše představy o ní.
Souhlasím s Vámi jen v jednom… Naše demokracie není porouchaná porouchané jsou naše(avšak-obávám se-i vaše) představy o ní.
Problémem vlády lidu totiž je v tomto případě lid samotný. Totiž zejména to, že nezanedbatelná část voličů nepřispívá ani trochu do systému (zejména daněmi, ale i jinak), přesto však prostřednictvím svých volených zástupců rozhoduje, jak se bude nakládat s prostředky těch, kteří do systému přispívají (včetně toho, kolik musí ti ostatní přispívat).
Dovolil bych si nesouhlasit. V situaci, kdy soukolí je již tak „zamazané“, kdy kažký na každého něco ví a kdy korupce je veřejným tajemstvím, není podle mne jiné cesty než volit někoho nového. Doufat ve vnitřní sebereflexi stran aniž by je k tomu něco nutilo je podle mne chybné. Jediný způsob jak dát najevo, že tohle si už nenechám líbit je nevolit ty kteří za stav věcí mohou a to i za cenu, že nově příchozí nebudou o moc lepší. Teprve potom si politici možná časem uvědomí, že některé věci jim prostě neprojdou a to případně ani před světskou spravedlností. Volit střídavě stranu A a B ve stále stejném obsazení není podle mne správná cesta. Myslím, že i Věci veřejné mohly sehrát svoji kladnou v rozhýbání demokratického procesu a není jisté ,že model Věcí veřejných musí vždy platit pro jakoukoli novou stranu. Možná je můj pohled hodně naivní, ale už z principu nevolím a volit nebudu ty kteří navenek hlásají boj proti korupci a v pozadí dělají všechno proti tomu, aby se spravedlnost projevila.
Moc pěkný článek Františku, vcelku věrně vyjadřuje moje pocity.
Nesouhlasím s tebou ale v tom, že bychom měli dát šanci „francouzské cestě“.
Jsem teď za oceánem, a tak jsem jen s neskutečným údivem sledoval výsledky krajských voleb. Jen jsem se v duchu modlil, aby se mne nikdo ze spolužáků nezeptal na současnou politickou situaci v zemi, asi bych se hanbou propadl. Sám pro sebe jsem se snažil situaci přijít na kloub, nedokázal jsem to pochopit.
Velmi naivně jsem si tedy vygoogloval „proč volíme komunisty“ doufaje, že na mě vyskočí nějaká sociologická analýza. Jako první na mě však vyskočil článek z webu Rozhledy agrárního venkova „Proč volíme komunisty“ napsaný jistou Marií H. Ve čtyřech odstavcích, který článek čítá, paní Marie dokazuje neuvěřitelnou míru selektivní historické paměti.
http://agrarnivenkov2011.blogspot.com/2012/10/proc-volime-komunisty.html?showComment=1350511961582#c4109695859795677916
Zaměřil jsem se tedy alespoň na jeden naprosto nepravdivý argument, který bylo směšně jednoduché vyvrátit – to, že za komunistů bylo možné si za průměrný důchod koupit více než dnes. Vyškolený z debat na ONWAR jsem si stáhl data Českého statistického úřadu, které dokazují opak a jal se to paní Marii rozmluvit…
Ještě teď se musím smát své naivitě, argumentační pravidla na zpravodajských serverech narozdíl od ONWAR neplatí, jak jsem záhy zjistil. Jediné pravidlo které platí je „když se mi nějaký fakt nehodí do krámu, tak ho buď ignoruji, označím za nepravdivý anebo si prostě melu tu svou“.
Problém je v tom, že paní Marie je podle mne typickou voličkou komunistů v těchto volbách. Žádná racionální argumentace nebo činy vlády na ni neplatí, bo „za komunistů jsme se měli líp“. Respektive všichni stejně blbě. Jak říkala v žertu moje babička z Hané „lepší než si koupit novou kozu je když chcípne ta sousedovic“. Tahle hanácká lidová moudrost plně vyjadřuje naše současné trable s chápáním současné demokracie a kapitalismu.
Žádné „ušpinění“ komunistů nepomůže, stačí se podívat kdo se dostal za KSČM do druhého kola senátních voleb v Praze…
Můj druhý argument proti „francouzské cestě“ je částečně spojen s tím prvním, s problémem historické paměti. Nejenže francouzští voliči nemohli vzpomínat na žádné „Zlaté komunistické časy“, ale především měli úplně jiné personální složení. Podle mne je naprosto fundamentální rozdíl mezi francouzským salonním komunistou a agentem Falmerem… Jako krásnou sondu do toho, jak se KSČM vyrovnala s minulostí, doporučuji rozhovor se stínovým ministrem obrany za KSČM Alexandra Černého.
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10252839638-hyde-park-ct24/212411058081017-hyde-park/
Závěrem – neobávám se návratu rudé totality, RVHP, ani Varšavské smlouvy. Ale nakrásně se Česká republika může právem dostat do mezinárodní izolace jako Slovensko za vlády V. Mečiara, i škody na domácí scéně můžou být nedozírné. I když ve stínu kádrových profilů některých současných vrcholných představitelů EU a toho co dělali v 60. letech, jsou moje obavy o mezinárodní izolaci možná liché…
Za peníze lze dnes koupit demokracii,politické strany i politiky.Politické strany samy reformu zkorumpované demokracie nikdy neprovedou.Nelze spoléhat na mýtus lepších či horších politiků:ti horší jsou zkorumpovaní a bezohledně kradou,ti lepší jsou zkorumpovaní k pasivitě, toleranci zlodějen.Britský The Economist charakterizuje český politický systém jako “zahnívající stranokracii“.Vládnoucí elita rabuje veřejné zdroje:plných 67 procent z 343 miliard korun vydaných v letech 2006 až 2010 není uvedeno v oficiální databázi zakázek.
Tak jako vše ostatní na světě,demokracie se vyvíjí a přizpůsobuje novým realitám 21.století,nelze ustrnout někde ve 30.letech minulého století.
Zdravím!
Nesouhlasím s autorem článku o tom, že není problém v české demokracii, ale v představách o ní. Zásadní problém je v tom, že tento systém o kterém se hovoří jako o demokracii je ovládnutý finančními a mafiánskými strukturami, které mají pod palcem vetšinu politických stran, medií a finančních institucí. Tímto způsobem jsou schopné prosadit cokoliv i kdyby to bylo proti zájmům občanů a státu! Viz poslední události v parlamentu. Prosadit tzv. reformní zákony proti vůli většiny obyvatel (až 80%), proti varování renomovaných ekonomů a také bez konzultací průřezově politickým spektrem hovoří jasně o tom, že jsou v tom ekonomické zájmy určitých kruhů. Dokud nebude nastavený systém, který dokáže eliminovat toto svinstvo a nebude odsouhlasený zákon o referendu (kterého se tak panicky bojí) můžeme hovořit pouze o tom, že žijeme v zemi, kde sice můžeme „nahlas“ vyjadřovat svůj názor, ale nic nám to není platné! A když ho začneš vyjadřovat moc nahlas, že o tom začnou lidé přemýšlet tak tě „klepnou přes prsty“ pomocí své finanční a ekonomicko-politické moci. Takto by standardní demokracie fungovat neměla, spíše se blížíme tomu, kdy budeme zřízení ve kterém žijeme nazívat oligarchií.
No myslím, že se tak trochu mýlí všichni co doposud přispěli do diskuze. Nejde o principy demokracie. Ty jsou nastaveny poměrně dobře. Zásadní problém já vidím v tom jak je využíváno právo voliče kontrolovat jím zvolené zastupitele. Já tomu říkám občanská politika. My tady volíme a je jedno jakou stranu nebo jakého kandidáta, ale už nás nezajímá jak ta strana či dotyčný plní program nebo sliby na které ty hlasy voličů získal. Základ je aby se občané voliči zajímali o to jestli jejich zastupitel dělá to proč byl zvolen. A to se samozřejmě týká i stran i ty jsou skrze voliče a členy stran kontrolovatelné, ale zatím to prostě dělá málokdo. Kterého voliče kdy zajímalo co dělá jím zvolený zastupitel ať už na obci, kraji nebo v parlamentu? Jak plní volební program pro který byl zvolen? Kdyby byl poslanec, senátor a vlastně jakýkoli zastupitel denně konfrontován svými voliči nemyslím, že by měl tak klidný spánek jako ho mají mnozí dnešní zastupitelé. To je každodenní občanská politika a bez té to tu bude stát stále stejně za hovno. Co se stran týká, malé a nové strany to nevytrhnou jak jste si jistě za ta poslední léta všimli. Zelení, VV a LIDEM jsou toho zářným příkladem a nemluvím o již ztracených US a ODA nebo DEU. Jejich předvolební sliby vzaly za své dnem vstupu do vládní koalice a to přesto, že jejich vyděračský potenciál byl poměrně silný. Přesto ho neuměly nebo nechtěly tyto strany využít. Proč asi?? Jednoduše jim mamom a touha po moci najednou změnila software … no přece si nepodřežou větev když můžou 4 roky rvát peníze ze státního a dělat si kariéru a známé do budoucna. Jestli se má něco změnit je nutné změnit volební systém z poměrného na většinový tak aby vítěz voleb bral vše a bude jen na něm jestli si do koalice někoho přibere. Odpovědnost za vládní politiku však půjde za ním a nebude možné se neustále zaklínat heslem „my nic to koaliční dohoda“ nebo my musíme dělat kompromisy a proto je z těch zákonů taková sračka. To oni to né my, my to chtěli jinak a ze zlodějen a chyb se nikdo nezodpovídá. No a v neposlední řadě … proč myslíte, že je demokracie tím nejlepším způsobem vládnutí?? Vždyť demokracii největší z filozofů nazývaly vládou lůzy a nedoporučovali její uvedení v život. Pro ně byla číslem jedna oligarchie nikoli však ta co ji známe dnes že?
Řada lidí současnou situaci vnímá tak (a otázka zda ne neoprávněně), že státní politický teror před rokem 1989 byl postupně po roce 1990 vystřídán státním ekonomickým terorem…
Stejně tak lze tuto dobu vnímat jako návrat do 19. století. Valná část ve 20. století vydobytých sociálních benefitů bere za své. Absolutní otroctví je nahrazováno otroctvím ekonomickým. Po desetiletí poctivě pracující jsou vládou osočováni z rozežranosti a flákačství, jsou přesvědčováni, že jejich životní úroveň je přehnaně vysoká a že je tedy nutné se uskromnit. Sami ti co je o tom přesvědčují však žerou tak že se nestydí u toho mlaskat a flákají nejen svou práci, ale i službu pro ty, kteří si je zvolili. Neschopnost vysvětlit reformy je to úplně poslední co tuhle politickou reprezentaci diskvalifikuje v očích veřejnosti.
O žádné reformy nejde.Reformy by měly pomoci konsolidovat do budoucna veřejné finance,ale o to nejde ve skutečnosti jde o další formu vyvedení veřejných peněz do kapes zájmových skupin popřípadě o další navýšení daní.
1)Vytvoření tzv.druhého pilíře v rámci důchodové reformy nic neřeší(měnící se demografická struktura) naopak do budoucna bude odčerpávat ze státního pilíře desítky miliard bez jakéhokoliv efektu pro stát.Jediný kdo na tom bude profitovat jsou soukromé penzijní fondy.
Důchodovou ,,reformu“bych dal za příklad jak dělat lobbing.
2)Reformovat veřejné finance s cílem zastavit rostoucí veřejný dluh.Jak se k tomu reformisté postavili dalším navyšováním daní,které vede domácnosti a firmy k dalšímu šetření,efekt? Nula.
3)Vyrovnání se s církvemi to je příběh opravdu sám pro sebe.Nikdo se ani nepokusil udělat soupis údajně zabaveného církevního majetku a ve vzduchu už létaly sumy okolo 100 miliard korun,které se musí v rámci vyrovnání s církví zaplatit.
Opět tleskám lobbingu tentokrát církevního.
Tak nějak mi v té do růžova vymalované demokracii chybí to podstatné a to je zájem státu o občana.
Zdravím! Vidím tu pěkné názory, je vidět, že lidi se na světě vždy dokážou dohodnout pokud netrpí chamtivostí a nenasytností – tím myslím bezpáteřnost naší vrchnosti. Pokud si nevymíníme zlepšení systému kdy volby budou mít konkrétnější výsledky než je seznam jmen (napadá mně jen Cimrmanův výčet žáků ve třídě …debil, blbeček, …) rád bych na volebních lístcích našel konkrétní témata, teze, návrhy řešení, prostě věcnost, to už by se dalo jinak kroužkovat a posléze nechat analyzovat týmem odborníků. Četnost používání slova demokracie a jeho používáním všude i v názvech stran v naší vlasti zvítězilo heslo, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou.
Tak ani nevím, jak reagovat na článek Franty Šulce. Ale řekl bych to ve stručnosti asi takto – článek mě zklamal, ale nepřekvapil. A proč?
Každý jistě vnímáme svět okolo sebe vlastní optikou a utváříme si na něj názor podle preferovaných hodnot. Proti tomu nic. Ale očekával bych od vystudovaného politologa hlubší zamyšlení se nad věcí. Článek Franty Šulce není ničím jiným, než vyjádřením názorů Franty Šulce. Zcela absentuje onen „nadhled“ politologa. Ono hodnocení řešené materie pohledem člověka s patřičným vzděláním. Co tím myslím? Vnímat demokracii jen (nebo především jen) jako vládu lidu, tedy vládu většiny při respektování menšiny, je žalostně málo, právě od politologa. Demokracie je mnohem širší pojem, než jak nám František Šulc podává. Demokracie je také (mimo mnoho jiného) dodržování právních norem těmi, kdo je tvoří; dělba moci mezi na sebe nezávislé mocenské pilíře – moc zákonodárnou, soudní a výkonnou. A zde narážím na to, že František Šulc kritizuje ty, kdož označují českou „demokracii“ za formální. Ale cožpak se neprokázalo, že moc soudní, výkonná a zákonodárná jsou již na sobě tak závislé a mezi sebou tak provázané, že zjevně selhává jeden z pojmových znaků demokracie? Žijeme ještě v demokracii, když soudce s nejvyšší státní zástupkyní si notují v tom, že spravedlnost musí ustoupit stabilitě vlády? Žijeme ještě v demokracii, když přijímané zákony jsou prolobovány tak, že zájem ekonomicky silných subjektů je vtělován do zákonů způsobem, že není pochyb o tom, komu má zákon sloužit?
František dále píše: „Svržením vlády mimo řádný termín se demokracie neposiluje, právě naopak.“ Tato věta mě ale doslova děsí. Buď jsem jí nepochopil, nebo mám halucinace a slyším něco, co jsem slýchával právě před více jak 23 lety. Ale ještě toto – změna systému v rámci pravidel onoho systému je téměř vyloučena. Každý společenský systém má vytvořen „vlastní imunitní systém“, v jehož rámci není možná změna onoho systému. Ke změně systému tak může dojít jedině mimo systémová pravidla. A to už jsme ale u pojmu „revoluce“, byť bychom tím mysleli i revoluci „sametovou“, jejíž výročí nám zde František Šulc zcela netradičně připomněl.
Tak nějak jsem opravdu zklamán. Ale František Šulc má zcela jistě naprostou pravdu v tom, že to chce – řečeno jím samým – „… nejprve trochu teorie a pak přemýšlení (a možná i inteligence, promiňte).“
Myslím si že je problém v české demokracii. Protože jak je možné že při posledních volbách které vyhrála ČSSD nám vládne ODS?! lidé volili někoho a politici si udělali co chtěli, takže mi tady o demokracii může říkat kdo chce co chce, když si tady politici dělají co chtě´jí ono, bez ohledu na výsledky voleb!
Myslím si že je problém v české demokracii. Protože jak je možné že při posledních volbách které vyhrála ČSSD nám vládne ODS?! lidé volili někoho a politici si udělali co chtěli, takže mi tady o demokracii může říkat kdo chce co chce, když si tady politici dělají co chtějí oni, bez ohledu na výsledky voleb!
Ad Dušan Rovenský: dovolím si nesouhlasit. Stát možná zatěžuje občany a podnikatele nepřiměřeně rozsáhlou a nepříliš efektivní (relativně) byrokracií a zbytečně zvyšuje nejistotu neustálými změnami politik (zejm. daňové), ale terorismem bych to přeci jen nenazval. V minimalistické variantě, to jediné, co opravdu musíte, je platit si zdravotní pojištění (a jednoho dne umřít :-), a to je dost velká svoboda vis-á-vis situace čtvrt století zpátky.
Ad Miroslav Pechát: to by zřejmě bylo mimo focus tohoto fóra, i tento příspěvek je dosti off topic.
Zmiňujete (ne)závislot soudní moci. Jistě, je to problém, ale není to čistě náš problém. Politické ovlivňování justice je issue všude ve světě. Nejsme v tomto ohledu Švýcarsko, ale ani ne (Bělo-) Rusko.
Vliv lobismu? Demokracie je systém, který umožňuje prosazovat různým skupinám své zájmy nenásilným způsobem, tudíž to i činí. V ČR je problém v tom, že si politické strany žijí výrazně nad své poměry (ostatně byl to gen.v.z. Šedivý, který asi před 2 lety snad jako první osobnost toto veřejně pojmenoval v Hyde Parku ČT) a to vytváří onu českou symbiózu politiků, stran a některých podnikatelských skupin. Ten problém však existuje ve všech demokraciích, liší se pouze mírou transparence a regulace. Ostatně nedávné (asi 2 roky zpět?) rozhodnutí nejvyššího soudu USA umožňující podnikatelským subjektům financovat politické strany je velmi pragmatickým rozhodnutím a dtto přiznáním skutečného stavu věcí.
Opravdu si myslíte, že jsme vyčerpali všechny možnosti tohoto systému? Jaké jsou alternativy? V kterých zemích funguje demokracie nejlépe? Napadá mne Švýcarsko, pak možná některé Skandinávské země, s jistými výhradami Nizozemí a UK. Co je pro ně typické? Dlouhé období samostatnosti, dlouhá historie přímé demokracie, resp. stavovské a následně zastupitelské demokracie, občanská angažovanost, život v komunitě, vysoká míra identifikace s vlastní zemí.
Aby demokracie nebyla jen karikaturou sebe sama, je potřeba mj.
-relativně vysoká produktivita (demokraci je nákladný systém)
– přítomnost nadkritické menšiny občanů, kteří jsou vnitřně svobodní a nesoucí bezvýhradní zodpovědnost za vlastní život
– podkritická míra výskutu těch, kteří na systému parazitují.
Nemáme příliš nerealistická ořekávání? Česká společnost se znovuzrodila v 1.pol. 19 století. V drtivé většině pocházíme ze zemědelského poddanského obyvatelstva, nikdo jiný tehdy česky již nemluvil. Národní obrození byl ne malý, ale velký zázrak (jistě, můžeme diskutovat o historické nevyhnutelnosti, osvícenectví, francouzském exportu revoluce, Herderovi, neměckém probuzení a české reakci na ni atd.atp.) To že vznikla česká inteligence a podnikatelský stav taktéž.
Vznik státu nebyl samozřejmý. A když už vznikl, tak vzhledem k národnostnímu půdorysu, účelové idei čechoslovakismu a silícím komunistům ani za 1.republiky zde nebyl normální politický systém, ale dtto oligopol tzv. pětky. Stejné problémy jako dnes s korupcí a nepotismem, jen společnost byla tehdy přeci jen více skrupulózní.
Žádný politický establishment se u nás ve 20. století neudržel více než 20 let. Došlo zde ke genocidě inteligence v l. 1939-45, pak opět v l. 1949 až 1961 (poslední popravený ve vykonstruovaném procesu). Šoa, rozkrádání majetku Židů co se nevrátili a odsun Němců a přivlastnění si jejich majetku radši nezmiňovat. Jen co si komunisté vychovali vlastní novou elitu, už ji zase v letech 1969-72 částečně likvidovali, tentokrát již naštěstí ne fyzicky. Plus vlny emigrace atd. do které odcházeli spíše ti odvážnější, aktivnější. To jen pro připomenutí toho co nás také formovalo.
Tím nechci říct, že se máme spokojit se stávajícím stavem. Jen to, že pokud jsme si před 23 lety představovali, že za 20 let doženem Rakousko (jak zpíval Ivo Jahelka), tak jsme byli velmi naivní (včetně mne). Ten společenský fundament zde prostě chybí, resp. je zde stále příliš málo slušně vdělaných a aspoň trochu bohatých lidí, kteří si mohou dovolit a jsou ochotni se angažovat. Můžete převzít tu nejleší legislativu, vytvořit podle ní standartní instituce, zavést všechny „best practice“ procesy, ale jinou, lepší kulturu (v širším slova smyslu) národu prostě implementovat nemůžete. Ta se musí sama vytvořit, resp. vyvinout. Domnívat se, že toto lze obejít změnou pravidel systému, je dle mne velmi nebezpečný sebeklam. Tento národ je na jistém stupni svého vývoje, a ten prostě nelze příliš urychlit. Ty generace si to musí „odžít“. Masaryk mluvil o 50 letech, dostali jsme tehdy s bídou 20. Nyní po dlouhé pauze kroutíme 24. rok, tak ještě jednou tolik a bude se vidět. Snad tu budou roky i nadále mírové. O tom, že se mezitím dramaticky proměňuje celý (nejenom západní) svět, to žádná. Think globally, act locally, change individually! To první by nám už docela šlo, s tím druhým je to nškdy trochu horší, a tom třetím většina nechce slyšet, protože to je těžká práce (ale právě tam je to řešení…) Hawk.
Aleš Čížek: já tleskám…naprosto sdílím váš názor, akorát bych nebyl schopen to takto napsat…
Pro Aleše Čížka:
Demokracie není nic jiné, než jakýkoli jiný společenský systém. Tedy uspořádání různých prvků a jejich vzájemný vztah. Postupem času se různě mění samotné prvky (jejich vnímání sebe sama) v rámci onoho systému v tom smyslu, že stále ještě lze tyto prvky vnímat jako prvky původního systému, který odpovídá jeho původní představě a definici. Stejně tak se mění i vztahy mezi těmito měnícími se prvky (právě vzhledem k jejich vnímání sebe sama) a to tak, že stále lze ještě hovořit o původním systému i když v jeho „rozsahu“ došlo k určitému posunu. Vývoj samotných prvků a jejich vztahů však nelze zastavit. Pohledem filozofie dějin máme co do činění se zákonitou změnou všeho prostým působením času – vývojem. Nic (ve vztahu ke společnosti jako takové) není trvalé. V tomto směru jsem psal svoji poznámku k článku Franty Šulce, který bere společnost, její vývojový stav, vztažený k dnešní době (nebo době „ocejchování“ demokracie jako demokracie?), a definici demokracie (jen jako vlády většiny?) jako konečný.
Mé zklamání z článku Franty Šulce je dáno jeho úzkým, schematickým a šablonovitým vnímáním reality. Demokracie je jen určitá kvalita vztahů. Tato kvalita má i v rámci demokracie samotné mnoho úrovní. Politický systém vnímaný na pravo-levé ose je velmi zjednodušený. Tímto pohledem hodnotí Franta Šulc současné dění ve společnosti (alespoň mám ten dojem). Jenže společenské vztahy nejsou „ploché“ a byť základním atributem života člověka je jeho svoboda, nelze nevnímat, v čem kdo onu svobodu spatřuje. V současné době nabývá na intenzitě vnímání svobody z pohledu ekonomického, když svobodu politickou již máme (za předpokladu její stálosti).
A právě ve svobodě ekonomické, která obzvláště dnes vystupuje do popředí, lze spatřovat ohrožení celého systému (demokracie) postaveného na svobodě politické. Nesvoboda ekonomická může vzbudit nespokojenost se systémem založeným toliko na svobodě politické (demokracie) a přivodit tak jeho pád (ale i nemusí). Ignorování nesvobody ekonomické (určitých skupin obyvatel – v počtu rostoucím) v rámci svobody politické není nic jiné, než zahrávání si s ohněm.
Demokracie, jako systém politicko-společenský, má dimenzi i ekonomickou. Prostorovým vnímáním lze hovořit o ohraničeném třírozměrném útvaru. Je jen otázkou kdy (v závislosti na intenzitě podnětů ke změně) se dosáhne jeho hranice (lhostejno ve kterém místě) a jak „systém“ zareaguje. Vzhledem k mnou zmíněné „vlastní imunitě systému“ lze předpokládat určitou odolnost systému pomocí jeho vlastních pravidel a korekčních mechanismů. Pokud ale budou podněty ke změně stále intenzivnější, nelze garantovat efektivitu „sebeobrany“ systému a dojde ke změně systému za použití nástrojů mimo systém samotný. Jaké to budou nástroje lze jen tušit….
Takže znovu k článku Franty Šulce – nepochopení reality. Mé výrazné zklamání z článku vystudovaného politologa. Ignorování a bagatelizace problémů je nejlepší cesta do záhuby. A kdo pak bude na koho svádět vinu za prolomení mezí systému???
Říkal jsem si, že zaprovokuji a na komentáře zareaguji až za pár dnů. A vzhledem k tomu, že se bouřlivá debata již nikam příliš neposouvá – a ani nemůže –, je čas reagovat.
1) Příspěvek je off topic a je to i s omluvou uvedeno hned na počátku.
2) Robot-odborník. Mirku Pecháte, do reakcí a přemýšlení projektujete své pocity a po mně vyžadujete, abych se od nich oprostil a byl „politologem-robotem-odborníkem-bez-citů“. Mám své názory a ty říkám. Představa, že člověk může být robotem bez emocí, že svou osobnost, zkušenosti a pocity neprojektuje do názorů, rozhodnutí a činů je nesmysl a Vy jste toho důkazem (to není výtka, naopak potvrzení Vaší normálnosti) a pokud si myslíte, že ne, pak si párkrát přečtěte, co jste napsal – nejde o hodnocení bez emocí ovlivněné špatnými/dobrými zkušenostmi.
3) Blbá nálada. Je důsledkem objektivní skutečnosti, nebo subjektivního vnímání? Pokud by byla objektivní, museli by ji mít všichni ze stejného podnětu a ve stejné míře, což nemají. To, co nazýváme blbou náladou ve společnosti je subjektivní fenomén – všechno špatně nikdy není. Skládá se z jednotlivých negativních pocitů a zkušeností, které nejsou u všech stejné (například dopady recese, zklamání, že se nenaplnila má očekávání). Proč to říkám? Aby se dalo toto klubko rozmotat, je nutné jít po jednotlivých vláknech (pokud se klubko nerozmotá a naštvanost přesáhne určitou hranici, pak dojde k explozi). Konkrétně, někdo má třeba špatnou zkušenost s vymahatelností práva a tak má blbou náladu z domnělého, nebo skutečného příkoří. Já ovšem špatnou zkušenost s právním systémem nemám. Tak proč měl na právní systém nadávat? Podobně, pokud jsem vyhozen z práce, asi se budu dívat mnohem kritičtěji na vládní politiku zaměstnanosti než ten, který má dobrou práci. Vřele doporučuji závěr příspěvku číslo 14 Aleše Čížka.
4) Demokracie. Pár z vás pochopilo (Petr Švaňa, Aleš Čížek, Ivo) kam jsem směřoval a díky za to. Mirku Pecháte, obávám se, že jste na tuhle látku chyběl ve škole. To, co jsem popsal v textu, se nazývá minimální demokracií. Pro inspiraci doporučuji například Josepha Schumpetera, či nedogmaticky Aristotela (demokracie vs politeia; dva základní atributy: střídání ovládaných a ovládajících a důraz na osobní svobodu) a další klasiky. To, co jsem předestřel v textu je naprosto minimální chápání demokracie a udělal jsem to záměrně. Chtěl jsem tím ukázat základ základů, abychom si uvědomili, o čem se bavíme, když napadáme demokracii. Tím základem je skutečně jenom volení zástupců, kteří na určitou dobu rozhodují za nás (nepsal jsem, že vláda nemůže být odvolána/změněna, z čehož jste mně, Mirku Pecháte, nařknul, napsal jsem pouze, že vláda má vládnout určitou dobu – obvykle čtyři roky -, že to dává smysl a že je dobré to dodržet, protože za dva roky se toho moc skutečně udělat nedá, třeba vzhledem k legislativním lhůtám…) a že pokud se zástupci máme problém, pak je vyměníme (základem je soutěž).
5) Intermezzo. Nesouhlasím s tím, že demokracie je jen popisem kvality vztahů mezi nějakými prvky v systému a omlouvám se, jsem hloupý, v definici s prvky jsem se ztratil. Je to způsob jak jednoduché věci zastřít, nikoli projasnit. Nevnímám vše pouze z pravo-levého pohledu. Naopak. A odbory nemám rád již od 80. let, protože je, podobně jako jiní třeba lobbisty, považuji za parazitující spolky. Ale neříkám, zlikvidujte je. Beru je jako nutné zlo, které občas může mít i pozitivní vliv na společenské dění (stejně jako lobbisté či třeba myslivci) a evolučně přežije, nebo nikoli (stejně jako jiné věci budované člověkem; jak napsal Hobbes: nic z toho, co budují smrtelníci, nemůže být nesmrtelné).
6) Svoboda. Co se svobody týče, dochází k matení. Hovoříme o tom, že do popředí vstoupila „svoboda ekonomická“. Zajisté, ekonomický aspekt je významnou součástí tzv. liberální demokracie (viz níže „demokracie +“), ale primární byla a je svoboda jednotlivce a to především od státu (opak otrokářství/nevolnictví). Základem je tedy minimální stát. Ekonomickou svobodu stavíme do popředí, ale to je nepřesné, významnější je svoboda volby (říkám, co chci, žiji, kde chci, žiji, jak chci – pokud neomezuji ostatní – atd.) Mám pocit, jako bychom občas mátli sami sebe – chceme maximální osobní svobodu, ale zároveň robustní stát, který se o vše za nás postará (zvláště pokud důsledky našeho svobodného rozhodnutí jsou negativní).
7) Většina a lidské nedostatky. Radimův povzdech, že vyhrála ČSSD a vládne ODS, nezpochybňuje základ demokracie, ba právě naopak – vládne ten, kdo má či dokáže získat většinu (buď sám, nebo s někým). Zbytek je matematika (a ta jako jedna z mála věd umí být objektivní). Je problém tedy v demokracii, nebo v lidech, kteří ji vytvářejí/uvádějí v život? Je to samozřejmě o lidech, kteří konají i o těch, kteří hodnotí (někdy možná ne zcela férově, což je způsobeno i právě emocemi). Někdy v 80. letech poté, když jsem si pročetl několik spisků komunistických klasiků, jsem dospěl k tomu, že jejich představy jsou pěkné a skutečně by svět změnily. Jedinou chybou bylo, že nepočítali s lidmi, s jejich slabostmi a nedostatky.
8) Chceš-li změnu, pusť se do ní. Takto by se dalo shrnout to, co mně štve a co je za mými názory v příspěvku. Demokratické principy jsou v České republice nastaveny správně a jsou dodržovány, jak jsem já, i další diskutující ukázali – probíhají soutěživé volby, jsou respektovány principy svobody, slova i svobody výběru, existuje právní systém (byť nedokonalý; souhlasím s Mirkem Pechátem ve významu práva, mimo jiné k ochraně svobody jednotlivce) atd. atp. Voliči mají možnost jednou za určité období v řádném, či mimořádném termínu obměnit zástupce, kteří za ně v následujícím období rozhodují o věcech veřejných. Tradičně u nás sehrávají velkou roli hierarchizované strany s pevnými vazbami (opakem jsou rozvolněné strany, třeba v USA), takže změnu je možné realizovat primárně jejich prostřednictvím. Nelíbí se vám politika, chcete věci měnit? Vzhůru do toho, ale v rámci stanovených pravidel. Vstupte do stran, založte vlastní, pokuste se získat většinu, měňte věci. Co mně štve je frfňání („oni“ jsou špatní, „oni“ to kazí, „oni kradou“…) bez konkrétních kroků, bez dalšího převzetí odpovědnosti za věci veřejné. Máte pocit, že jsou strany/politika vyprázdněné? Vstupte do nich a změňte je. Máte pocit, že jsou strany/politika ovládané těmi zlými? Vstupte do nich a všem špatným „vyprašte kožich“. Vylidněné politické strany jsou pro náš politický systém totiž to nejhorší, protože počítá s angažováním velké části veřejnosti v nich. A nejde jenom o strany, ale i o různé spolky atd., které mají samozřejmě na politiku nezanedbatelný vliv. Neříkám, že si člověk nemůže stěžovat, ale pokud to myslí s touto zemí vážně, nemůže přeci pouze čekat na osvícené „ty ostatní“, kteří všechno zařídí přesně podle jeho představ. To se nikdy nestane. Důležité je, jak napsal Aleš Čížek, osobní angažovanost na lokální i národní úrovni, zájem o věci veřejné a schopnost přejímat odpovědnost.
9) Demokracie +. Nejenom Mirek Pechát (když už se pustil do teorie, na které chyběl), ale i další opomíjejí to, že demokracie, z hlediska vnímání i reality, není jedna. Záměrně jsem použil minimální, protože je nejmenším společným jmenovatelem. To je „čistá“ demokracie, ke které přidáváme přívlastky/konkrétní atributy. Vesměs tedy hovoříte o tzv. demokracii liberální, která je mnohem pozdějším „vynálezem“ a která rozšiřuje minimální základ o další atributy, například právě o vymahatelnost práva (minimální předpokládá, že to bude zajištěno automaticky právě díky možnosti výměny zástupců a díky tomu, že většina bude mít automaticky zájem na co nejlepším fungování systému), osobního štěstí, alespoň minimálního sociálního zajištění, nízké korupce atd. To jsou zajisté důležité kvalitativní ukazatele, ale nejsou nezbytné pro minimální demokracii a některé ani pro demokracii liberální (někdo třeba může říct, že není demokratické, že si připlácíme u doktora; to ovšem nemá s demokracií ani s její kvalitou nic společného, jde maximálně o kvalitu života). Žijeme v demokracii liberální, takže samozřejmě vymahatelnost práva je velice důležitá, protože bez ní není možné podnikat, zvyšovat blahobyt společnosti atp. To nezpochybňuji, pouze jsem poukazoval na to, že s požadavky na demokracii jsme na tom dobře a že nelze spojovat věci jako důchodová reforma, církevní restituce, sociální politika, obecně chování vlády, politických stran s demokracií a na základě toho zpochybňovat demokratičnost našeho systému, což se zhusta děje a je to špatně (u chování politiků atd. jde spíše o politickou kulturu, která může být v širším pojetí brána jako jeden z ukazatelů kvality demokracie).
10) Jde o hodně široké téma a reakcí bylo mnoho, přesto je nezbytné úsporné vyjadřování. Možná jsem proto něco opomněl, nedovysvětlil, řekl zkratkovitě. Není to záměrem, ale nutností a proto se omlouvám. A také, nejsem dokonalý, nevím všechno a všemu nerozumím. Ale vím jedno, že bez diskuse a aktivního zájmu o věci veřejné, trpělivosti a pokory to zde dobře nedopadne. A také jsem přesvědčen, že vše se musí odehrávat v rámci základních pravidel. Pokud je nebudeme respektovat, pokud budeme co rok volat po defenestraci v bláhovém doufání, že tím bude vše napraveno a bude lépe, budeme se jen neustále zklamávat.
Také hawk.
Aleš Čížek a další výborně napsané. Jinak oni se soudruzi rádí zamažou, jen si jsem celkem jistý, že vzhledem k jejich tradicí nejen penězi. Vůbec si dávají záležet na symbolech 28. října nikdy neměli rádi jako den vzniku ČSR, ale udělali z toho den znárodnění a podle tradice ROH 17. listopadu vytáhli do ulic, někteří i s vlajkami CCCP (určitě nemysleli osvobození z roku 1945, ale z jiného datumu. V demokracii se přesto, že mám milion výhrad se dají měnit věci v rámci systému (bytˇtady poznamenaného minulosti a korupci), jenže tady jde pro některé spíše o změnu systému né poměrů. Taková ta nenávist a zloba z internetových diskuzí. 16 Miroslav Pechát: si myslím má v konci pravdu v tom, že problém současné politické reprezentace, kromě jejich jiných problémů a mínusů je stejný jako v letech 1938 a 1948 v neschopnosti reagovat na vlastní chyby a na některé ,,masy“. Nevím jestli spoléhají, jako Beneš na Miami, Toskánsko, Seychely a podobné destinace, Jen bych si to nerad prožil jako si to prožily s Benešem a spol. Ono stačí využívat jenom právní systém a měřit všem stejně. Navíc by každý měl začít od sebe.
Jinak právo na demonstraci nezpochybňuju, to je svaté. Jen ty vlajky, mě zarazily, kdyby tam šli náckové s jejich vlajkami, tak by je oprávněně řešili. Tedˇnemá namysli vlajku SSSR v souvislosti s 2. sv. válkou. A nepochybuju, že oni by demonstraci za své vlády jiným neumožnili, respektive vyřešili, po svém….
Neliberální demokracie to je momentální vývojový stupen demokracie v ČR.