Na cestě k věčnému míru?
Håvard Hegre je profesorem na katedře politologie na Univerzitě v Oslu. Zabývá se kvantitativními metodami a mimo jiné, ve spolupráci s Ústavem pro výzkum míru, se snaží propočítat, kdy nastane mír na zemi. Už minulý rok, spolu s dalšími experty publikoval článek s názvem Predicting Armed Conflict, 201-2050, ve kterém předpokládali výrazný pokles konfliktů do roku 2050.
The decline in the incidence of conflict is not uniform across different parts of the world. Europe and the Americas are projected to experience continued decrease from low levels. From 2030 onwards, it is most likely that these regions have no conflicts at all…
Our forecasts are most optimistic for the Western Asia and North Africa region, where the incidence of conflict is predicted to be reduced by almost two thirds, from over 27% in 2009 to 6.2% in 2050.
Jediný region, který má mít podle badatelů do roku 2050 výraznější problémy je od Sahary na jih. Nic vážnějšího by se nemělo stát ani v jihovýchodní Asii, která se nyní stává středem pozornosti a jednotlivé státy mimo jiné ve velkém zbrojí. Pokračování, či rozšíření predikce konfliktů do roku 2050 má údajně vyjít za měsíc. Mimo jiné z něj vyplývá to, že země, u kterých je nejvyšší riziko konfliktu, jsou Indie, Nigérie, Súdán, Etiopie a Tanzánie. Každopádně by měl do roku 2050 poklesnout podíl počtu konfliktních zemí ze současných 1:6 na 1:12.
His [Professor Hegre] research has found there has been a decrease in armed conflicts and the number of people killed since World War II and this trend will continue.
‘War has become less acceptable, just like duelling, torture and the death penalty.’
Infant mortality, calculated by the UN up to 2050, is one of the key factors in Professor Hegre’s model.
‘Countries with a high infant mortality rate have a high probability of conflict. Infant mortality is now decreasing everywhere.’
Podle statistik jiné organizace s názvem Center for Primary Action to Counter Terrorism dosáhl v letech 2005-2008 svého vrcholu za poslední desítky let i počet teroristických útoků. Od roku 2010 se pohybuje na úrovni desetiletí přibližně před rokem 1998. Samozřejmě, to neříká nic o tom, jak se bude svět terorismu vyvíjet v následujících čtyřiceti letech a jde o poznámku na okraj k výzkumu profesora Hegreho.
Nikterak nechci snižovat kvalitu kvantitativních metod ani výzkumů norského profesora, nicméně stále ve mně žije skeptik. Zvláště pokud si třeba vzpomenu na to, že třeba ještě těsně před 1. světovou válkou prakticky nikdo nevěřil, že se blíží taková katastrofa. A když už v létě 1914 vypukla, tak skoro všichni věřili, že do Vánoc bude po všem…
Podobný argument sleduje knížka Winning the War on War. Autor přesvědčivě dokládá, že 1) pokud jde o oběti válečných konfliktů, 20. století nebylo z historického hlediska výjimečné a 2) podíváme-li se na období od r. 1946 dodnes, tato etapa je v kontextu vývoje lidstva výjimečně “mírová”. Druhý bod je daný především tím, že výrazně ubylo mezistátních válek. Kniha pak už pokulhává ve výkladu, proč je tomu tak – dle autora jde hlavně o vliv OSN a peacekeepingu, tento kauzální efekt však už není nijak podepřený. Realisté by řekli, že jde o vliv jaderných zbraní, protože ty odrazují mocnosti od konfliktu.
Zřejmě bude něco na obou pohledech – máme tu děsivý deterent a současně nebývalé nástroje (jakkoli stále nedostatečné) k managementu konfliktů. K tomu navíc nezanedbatelnou část světa tvoří rozvinuté demokracie, které mezi sebou prostě neválčí. Jisté je, že, ač se to z novinových titulků nezdá, skutečně žijeme – na lidské poměry – v unikátně “nekrvavé” době.
Druhá věc je, jak dlouho to vydrží. Nejjistější zárukou by patrně byl (mírně přeformulovaný) kantovský mír: demokracie, ekonomická interdependence a mezinárodní organizace po celém světě. K tomuto ideálu je však stále hodně daleko.
Podobný argument sleduje knížka Winning the War on War. Autor přesvědčivě dokládá, že 1) pokud jde o oběti válečných konfliktů, 20. století nebylo z historického hlediska výjimečné a 2) podíváme-li se na období od r. 1946 dodnes, tato etapa je v kontextu vývoje lidstva výjimečně “mírová”. Druhý bod je daný především tím, že výrazně ubylo mezistátních válek. Kniha pak už pokulhává ve výkladu, proč je tomu tak – dle autora jde hlavně o vliv OSN a peacekeepingu, tento kauzální efekt však už není nijak podepřený. Realisté by řekli, že jde o vliv jaderných zbraní, protože ty odrazují mocnosti od konfliktu.
Zřejmě bude něco na obou pohledech – máme tu děsivý deterent a současně nebývalé nástroje (jakkoli stále nedostatečné) k managementu konfliktů. K tomu navíc nezanedbatelnou část světa tvoří rozvinuté demokracie, které mezi sebou prostě neválčí. Jisté je, že, ač se to z novinových titulků nezdá, skutečně žijeme – na lidské poměry – v unikátně “nekrvavé” době.
Druhá věc je, jak dlouho to vydrží. Nejjistější zárukou by patrně byl (mírně přeformulovaný) kantovský mír: demokracie, ekonomická interdependence a mezinárodní organizace po celém světě. K tomuto ideálu je však stále hodně daleko.
Mám spíše pocit že, když si lidstvo myslí, že už bude jen mír,prosperita a blahobyt. Zpoza rohu vykoukne válka… Určitě zajímavá studie, jen mi příjde že lehce opominula snahu Číny stát se supervelmocí. Navíc RF taky vystrkuje růžky.
Texty s obdobnými závěry jsou již delší dobu publikovány i v rámci České republiky. Byť pravděpodobně žádný v takovémto rozsahu a s využitím podobné metodologie výzkumu. Bylo by užitečné jim věnovat pozornost a přikládat váhu, která jim náleží.
Pokud jde o poznámku k roku 1914, tak v té době nebyly k dispozici politické a diplomatické mechanismy a struktura nadnárodních institucí, kterou máme dnes, ale i teorie a praktické postupy pro vyvázání se nebo ukončení válek, které jsou vedeny s využitím mobilizace prakticky veškerých dostupných zdrojů ze společnosti. Šlo o zcela novou situaci.
Předesílám, že jsem četl pouze abstract výše uvedeného dokumentu, ale již z něho jsem usoudil jako hodnotu má.
1. Je to prostá extrapolace trendu z let 1970-2009 do čtyřicet let vzdálené budoucnosti. Má tedy asi takovou vypovídající hodnotu jako tvrzení, že za 1 dolar budeme platit v roce 2050 kolem 9 korun. MŮŽE to být pravda, ale to je asi tak všechno – je to pouze extrapolace současného trendu.
Jak bychom extrapolací trendu předpověděli rozpad komunistického bloku, Arabské jaro, což jsou první fenomény, které mne napadnou?
2. Lokalizace konfliktů. Skutečně neexistují žádné třecí plochy v Evropě k vnitrostátním konfliktům? Možná to tak z Norska nevypadá, ale za 40 let si jich dokážu představit celou řádku, a to klidně v našem sousedství a i na západ od našich hranic…
3. Ad Jiří) Možná máme jakési mechanismy na řešení mezinárodních konfliktů, ale téměř žádné na ty vnitrostátní.
Přesně to, co tvrdíte vy, tvrdil klasik teorie mezinárodních vztahů Norman Angell. Napsal o tom knihu “Velká iluze”, o nemožnosti mezinárodního konfliktu na evropské půdě díky pokračující ekonomické integraci. V roce 1933 za ní dostal Nobelovu cenu míru a pak přišla 2. světová válka… A proponentni realistické teorie MV na jeho hrobě dodnes tančí.
4. Nevím jestli si to profesor Hegre připouští, ale za poklesem MEZISTÁTNÍCH konfliktů stojí především proliferace jaderných zbraní, instituce typu OSN jsme tu měli i před 2. sv…
5. Konflikty budoucnosti budou dle mého názoru hybridní – kombinace vnitrostátních, mezistátních a nestátních aktérů. Což mimo jiné byl typický charakter konfliktů za těch několik málo tisíc let, co lidstvo organizované války vede. Války, tak jak si ji dodnes představujeme, tedy konflikt mezi státy, jsme MĚLI téměř na chlup 300 let…
Na závěr si vypomůžu myšlenkou jednoho pruského klasika:
Charakter války se mění, povaha zůstává stejná.
Možná to zjednoduším, ale vypovídající hodnota takovéto studie je asi, jako když se infanteristy Josefa Švejka zeptali: “Co myslíte, Švejku, jak dlouho bude válka trvat?” “Patnáct let.” “???” “No, to je jednoduchý. Jednou už byla třicetiletá válka a teď jsou lidi o polovinu chytřejší, to máme třicet děleno dvěma je – patnáct.”
Cely ten dokument i PRIO mi zavani velkou davkou naivity a idealismu. Netvrdim, ze trocha idealismu je spatna, ale neni potreba to prehanet.
Snaha profesora Hegrea predpovedet konflikty je urcite dobre minena, ale dle meho uz dopredu odsouzena k neuspechu. Na zaklade historickych dat a s vyuzitim matematickeho vzorce je mozne odhalit nektere vzory, ale urcite neni mozne predpovedet drtivou vetsinu konfliktu. Jednoduchy priklad na vychod od reky Moravy. Je obecne zname, ze vztahy Slovenska a Madarska nejsou to co by clovek nazval zdrave sousedske spoluziti. Kazdopadne vztah techto dvou statu ma tendenci se zlepsovat kdyz je u moci koalice pravicovych stran a zhorsovat kdyz je u moci levice. Netvrdim, ze je pravdepodobne nebo vubec mozne ze by doslo k nejakemu jinemu konfliktu nez jsou slovni prestrelky. Ale hezky to demonstruje to, ze pravdepodobnost konfliktu roste nebo klesa na zaklade vysledku parlamentnich voleb.
Pokud by jsme se podivali do jineho regionu tak v zapadnim Sahelu dochazi “pravidelne v nepravidelnych intervalech” k povstanim Tuaregu a to uz od roku 1916. Presto profesor Hegre uvadi pravdepodobnost vzniku konfliktu v Mali jako relativne nizkou .415 pro vyhled do r. 2017, .264 pro r. 2030 a .154 pro r. 2050. A pritom od roku 1990 do soucasnosti zazil region zapadniho Sahelu 3 konflikty a vznik jednoho neuznaneho statu (Azawad) sponzorovaneho prevazne AQIM.
ad Dusan – To co jsi napsal je sice zjednodusene, ale ma to hodne do sebe.
ad Ivo – Tve argumenty mi velmi pripominaji to jake nazory jsem zastaval ja pri svem studiu na UHK. A pri jednom z predmetu (Reseni konfliktu) jsem se PRIO naucil temer nenavidet – na jednu stranu kvuli jejich naivite, na druhou stranu kvuli aroganci toho nazvu. Institut pro vyzkum miru, WTF?
Přetlumočil jsem výsledky studie své drahé polovině a její reakce to myslím vystihla přesně: “Vymřem?”
Jak už bylo zmíněno současné období (včetně 20. st.) je ve srovnání s historickým vývojem typické relativně velmi nízkým poměrem počtu obětí k celkovému počtu obyvatel. K tomu vřele doporučuji vynikající studii “The Better Angels of Our Nature. Why Violence Has Declined” od S. Pinkera. Např. na http://www.youtube.com/watch?v=MrI1aOn3m0M se dá shlédnout i velmi dobrá přednáška.
K článku – určitě bych “vypíchl” jednu část příspěvku Iva – myslím skutečnost, že máme tendenci posuzovat příčiny a průběh konfliktu náhledem po-vestfálského období, nás v mnohém limituje. právě tohle historicky velmi krátké období (po 1648) nás naučilo nahlížet na válku jako na výsadní sféru suveréních států. Nejčastěji tenhle pohled aktuálně vede k nepochopení konceptu COIN, ale má i jiné důsledky.
Jinak Hegreho studii bych úplně nepodceňoval, matematické metody při výzkumu konflitů nejsou až tak odtržené od reality, konflikty jsou bohužel do značné míry přirozeným jevem, který tudíž nepostrádá určité zákonitosti zkoumatelné přírodními vědami. Např. N.Johnson z Miami University publikoval zajímavé zjištění a totiž, že “četnost útoků klesá se sílou ataků a to s 2,5 mocninou. Znamená to, že v každé povstalecké válce je útok s 10 oběťmi na životech 316krát pravděpodobnější než útok se stovkou mrtvých (102,5 = 316)” Sám to pak přisuzuje přirozené taktice povstalců: “když se zvýší nebezpečí, rozdělují se na menší skupiny. Své útoky časují a koordinují tak, aby dosáhly co největšího zájmu sdělovacích prostředků. Pro větší útoky se rozptýlené skupiny zase spojí.” I to je typicky sterilní výpočet (autor je fyzik), nicméně nesmyslné to není. Hergeho studie má nepochyně limity uvedené v předchozích příspěvcích, nicméně jako JEDEN z případných parametrů jsou použitelné. Samy o sobě evidentně ne.