Civilní kontrola je o procesu, ne o osobách
V posledních dvou týdnech se jako (ne zcela férový) argument objevovalo slovní spojení „civilní kontrola“. Zajištění civilní kontroly nad ozbrojenými silami je od 90. let u nás mantrou, která se někdy bohužel využívá jako kladivo. Přitom právě argumentace posledních dnů dokazuje, že mnozí lidé ne zcela dobře chápou podstatu konceptu civilní kontroly, který není výmyslem politickým, ale akademickým a proto je nutné k němu přistupovat s určitou teoretickou znalostí.
Již v létě, poté kdy byl jmenován bývalý Náčelník Generálního štábu Vlastimil Picek do funkce 1. náměstka ministra obrany, se objevily hlasy, že umístění bývalého vojáka krátce po svléknutí uniformy do tak vysoké funkce je porušením civilní kontroly nad ozbrojenými silami. Rozepsal jsem tehdy na OWOP text, ve kterém jsem se pokoušel vysvětlit, proč jde o omyl. Nedopsal jsem jej. Nyní se ovšem debata rozhořela hlasitěji a tak nastal čas tento text oprášit, upravit a zveřejnit, protože jde o poměrně závažné téma, které může být snadno zneužívané. Zároveň dobře vím, že jeho nadužívání učinilo vojáky alergickými na vše, co se civilní kontroly týká (přitom je ta alergie zbytečná, protože se týká špatného výkladu).
Civilní kontrola je součástí širšího konceptu s názvem civilně-vojenské vztahy. Klíčovou postavou v této oblasti je velikán politické vědy Samuel Huntington. Ten je v České republice znám především svou reakcí na Fukuyamovský Konec dějin v podobě knihy Střet civilizací, o které mnoho lidí mluví a nemnoho ji četlo (pro ty, kteří všude kolem vidí ohrožení evropské civilizace, ostatně stačí už jen titul knihy, zbytek si přeci člověk domyslí). Je příznačné, že jeho další průlomové knihy, jako je Třetí vlna jsou známy méně a zásadní The Soldier and the State nebyla přeložena vůbec.
Huntingtonovi také vyšel v roce 1956 v The American Political Science Review text Civilian Control and the Constitution. Pro účely mého článku je zajímavá především pasáž týkající se potřeby popisu a úpravy civilně-vojenských vztahů. Poučná je i autorova argumentace proč je právě americká ústava pocházející ze sklonku 18. století nevhodná pro prosazování civilní kontroly ve století dvacátém. Zjednodušeně řečeno, potřeba zabývat se civilně-vojenskými vztahy a civilní kontrolou, respektive některé jejich atributy kodifikovat spadá do 19. století, do doby vzniku masových armád, profesionalizace důstojnického sboru, postupného odtrhávání této profesní skupiny od civilní společnosti a vznikem vojenských institucí (a loajalitou k nim), které připravují profesionály na vedení komplexních vojenských operací.
Military institutions no longer reflected the political principles dominant in society. Instead, they reflected occupational imperatives springing from the nature of the military function… Civilian control thus depends upon the extent to which the military leaders adhere to their roles as professional advisers. Civilian control is undermined if they stray outside the military sphere or if the civilians make it impossible for them to discharge their professional responsibilities. The professional military officer obeys the state not because he shares the outlook and values of its leadership, but simply because it is his professional responsibility to obey.
Co je tedy civilní kontrola a proč tvrdím, že je v České republice mnohdy chápána špatně? Civilní kontrola je mechanismus/proces. Jak píše Richard Kohn v eseji o tomto tématu:
…civilian control — that is, control of the military by civilian officials elected by the people — is fundamental. Civilian control allows a nation to base its values and purposes, its institutions and practices, on the popular will rather than on the choices of military leaders, whose outlook by definition focuses on the need for internal order and external security.
Podstatou tedy je, že z hlediska civilní kontroly (nikoli efektivity, o které se zmíním na konci) není důležité, zda je na nějakém postu na ministerstvu obrany a v jeho působnosti, s výjimkou ministra a jiných politických míst, voják ve výsluze, nebo „čistý“ civilista. Ostatně na ministerstvu obrany pracuje velké množství bývalých vojáků a jenom proto, že jsou delší dobu v civilu, než někteří jiní, jsou více občany? Obzvláště půvabná je úvaha nad tím, jak dlouho by člověk musel být ve výsluze, aby mohl zastávat nějaký civilní úřad…
Pro civilní kontrolu je klíčové nastavení systému – o válce a míru, o použití ozbrojených sil, jejich rozvoji, směřování a podobně rozhodují zvolení zástupci, kteří jsou z většiny „čistí“ civilisté. Podíváme-li se do zákonů České republiky, systém civilní kontroly je nastavený dobře. Třeba základní zákon, Ústava ČR jasně popisuje mechanismy pro použití sil, či to, že vrchním velitelem je prezident. Ústavní zákon 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky popisuje vyhlašování jednotlivých stavů, v jejichž rámci mohou být použity ozbrojené síly a kdo je může vyhlásit (opět primárně zvolení zástupci, či jimi jmenované osoby). Zákon 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky výše uvedené rozvádí, v § 4 omezuje sdružovací právo a v § 12 hovoří o civilní kontrole ozbrojených sil, kterou zajišťují
…ústavní orgány a orgány, kterým tuto kontrolu svěřuje zvláštní právní předpis.
Problém tedy nemáme. Civilní kontrola zvolenými zástupci je zajištěna a praxe dokazuje, že je dodržována a vojáky respektována, takže proč neustále dokola hovoříme o tom, že v této oblasti pokulháváme a máme strach z ustavování bývalých vojáků do nějakých funkcí? Osobně si to vysvětluji tím, že jde o pozůstatek 90. let minulého století, kdy bylo nutné oddělit aktivní vojáky od politiky. O co tehdy šlo, výstižně popsal sociolog Antonín Rašek, který byl na počátku 90. let náměstek ministra obrany.
Ve složitém a konfliktním světě má civilní kontrola armády klíčový význam. Je znakem demokratického státu. Tím významnější bylo její budování v posttotalitních státech. Tam bylo cílem zajistit počáteční neutralitu armády v mocenském politickém zápase, pak její loajalitu, aby se nakonec stala zárukou demokratického rozvoje těchto zemí a jejich stabilizace.
Bývalý režim se loajální vojáky, členy strany naopak snažil do politiky zapojit. Ne nadarmo je stále v zákoně 221/1999 Sb., o vojácích z povolání v § 11 „zapomenuto“, že se vojákovi přerušuje služební poměr po dobu výkonu
…funkce v zastupitelstvu územní samosprávy, za jejíž výkon náleží podle zvláštního právního předpisu odměna…
Zapojování vojáků do politiky se muselo odehrávat samozřejmě pod přísnou kontrolou, zcela v duchu Mao Ce-tungových slov:
Our principle is that the party commands the gun, and the gun must never be allowed to control the party.
Byť je civilní kontrola ozbrojených sil především liberálním konceptem, i diktátoři a tedy diktatury mají logicky z bodáků na puškách obavu. Jak jsem ukázal výše, civilní kontrola je v České republice dobře ukotvena a respektována vojáky i civilisty, vojáci jsou odděleni od politiky, takže nehrozí zneužití armády proti demokratickým základům státu bez toho, aby byly porušeny ústavní a další principy. A jak ukazuje historie, jejich dodržování není vůbec odvislé od toho, jestli je v nějaké části státní správy a samosprávy velké množství, nebo naopak málo bývalých vojáků z povolání. Převraty se odehrávaly vždy z jiných důvodů.
V rámci diskuse o tom, zda je dobré mít na vysokých postech bývalé vojáky, se nešťastně objevil ještě jeden problém, který s výše uvedeným nesouvisí – zda mají vojáci zastávat administrativní funkce, či nikoli. V uplynulých dnech se hovořilo o tom, že by mělo dojít k „očištění“ civilní části ministerstva od vojáků a té vojenské části ministerstva od civilistů. Zde je větší diskuse již namístě, ale měla by se odehrávat velice uvážlivě a po dobrém zvážení všech pro a proti (především s ohledem na efektivitu).
Nejsem zastáncem striktního „oddělení“ uniforem od „obleků“, protože každodenní vzájemný kontakt a nutnost spolupracovat obohacuje oba „tábory“ (samozřejmě pokud chtějí), prohlubuje důvěru a znalost problematiky. Zvláště pokud by místa například na ministerstvu byla pro vojáky rotační, pak dojde k efektu několikerého obohacení (jak civilistů, tak vojáků v jiných částech systému, ve kterých bude dotyčný v rámci své kariéry působit). Rozděluji vojenská místa v administrativě (v nejširším slova smyslu mám na mysli ta místa, kde se voják nevěnuje přípravě na vedení bojových operací, či na jejich podporu) následovně:
- na posty, které musí být obsazeny vojáky;
- na posty, které chci mít obsazeny vojáky.
Každý voják je nositelem odborného know how a zároveň je připraven k nasazení, a proto není nahraditelný ani v administrativní oblasti. Jde o místa označená slovy „musí být“ (například v logistice, do jisté míry při přípravě státního území na krizové situace, zčásti v akvizičních procesech, komunikacích, informačních systémech atd. atp.) Druhá skupina je charakterizována slovy „chci mít“. Sem spadají ti, o kterých jsem psal v předchozím odstavci – chci, aby vojáci byli v administrativě, ideálně rotačně (vykonávají stále jednu odbornost, ale mění působiště), protože dochází k vzájemnému obohacování a zároveň jsou tak připravováni odborníci v uniformách pro případy krizí, kdy by nebylo možné rychle aktivovat, či použít civilisty/záložáky.
Ohroženou skupinou je ta, která spadá do „chci mít“. Obecným problémem dokazatelným na datech je to, že voják v administrativě je méně výkonný, než civilní zaměstnanec. Důvodem je to, že musí kromě své každodenní práce udržovat svou připravenost pro výkon vojenské profese. Periodicky proto chodí na střelby, na tělocvik, má nárok na více dovolené, na rehabilitaci atd. Kvůli tomu má ale kratší fond pracovní doby a logicky odvede méně práce než civilní zaměstnanec. Pokud by se mělo tedy skutečně stát něco smysluplného, bylo by záhodno projít tabulku po tabulce v administrativní části a systematicky každou ohodnotit podle daných kritérií a „zcivilnit“ ji, či naopak „zvojenštit“. Ne stavět zdi.
Ten problém je zajímavé vykládat hlavně z pohledu Listiny základních práv a svobod. Třeba takový čl. 1 říká: “Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.” LZPS pak v čl. 44 hovoří o tom, která práva mohou být omezena soudcům, prokurátorům (státním zástupcům), příslušníků bezpečnostních sborů a ozbrojených sil. Fakticky tvrdit, že po skončení služebního poměru stále existuje nerovnost mezi občanem a občanem v uniformě v podobě nepsaného zákazu výkonu jmenovaných funkcí ve státní správě je od absolventa/tky nejprestižnější právnické fakulty v ČR velmi odvážné.
To zejména, když se jedná o nejvyšší představitelku liberálně demokratické strany, která ve svých stanová má: “Cílem strany je budování prosperujícího a otevřeného státu sebevědomých občanů. Státu s průhledným, srozumitelným a vymahatelným právem. Státu, v němž mají občané důvěru v politiku. Státu, jenž respektuje svobodu jednotlivce a dává lidem prostor pro rozvoj. Státu, v němž jednotlivec v rámci svých svobodných rozhodnutí přejímá odpovědnost za rodinu a obec. Státu, v němž funguje spravedlivá solidarita silnějších vůči slabším.”
S výkonností vojáků je to relativní. Na jedné straně jsou zde kompenzace za omezení lidských práv a svobod, na druhé straně je to právo vykonat práci přesčas až do 150 hodin ročně bez nároku na jejich zaplacení. Je tak otázka, jestli v tom limitu je výkon práce, nebo ten tělocvik.
nechci být zbytečně chytrý, ale pokud se neplatu, tak za 1. republiky se běžně i ve vrcholných fcí na MO pohybovali vojáci aktivní služby a nezdá se dnes, že by to činilo nějaké vážné problemy pro chod ministerstva, tak nevím, proč se toho dnes tolik lidé bojí. ozbrojené složky se zodpovídají parlamentu a vládě stejně jako ostatní složky státu, tak jaký je rozdíl oproti dnešku. možná, že v té době byli vojáci o něco poctivější a zásadovější?
ohledne té části “chci mít” a že by voják na stejné funkci jako civilní zaměstnanec odvedl méně práce, si myslim, že to nebude tak zlé. naopak by to mohlo mít i kladnou stránku jak píše B. Pernica, že vojákovi nadřízený vydá rozkaz, že v práci bude do splňení úkolu/ů a každý ví, jaké postihy za to hrozí. stejně tak si umím představit na pozici “líného” civila, který nevykoná ani procento výkonu oproti motivovanému vojáku, čili je to o lidech a jestli se v té práci najdou
Protože v úvodním článku a stejně tak v diskusi zaznívají argumenty s kterými nemohu nesouhlasit, dovolím si přidat další. Léta se dohadujeme, zda “civil control of the Armed Forces” znamená civilní kontrolu nebo civilní řízení. Argument, že kontrola je součásti systému řízení, a že se vlastně jedná o totéž, platí jen na první pohled. Rozdíl je v rozsahu a hloubce vztahů civilistů a vojáků v procesu politicko- strategického řízení. Toto téma si však vyžaduje hlubší rozbor a konečně, v tom není meritum úvodního článku.
Souhlasím, že v ČR je civilní kontrola (já říkám civilní řízení) systémově i legislativně dobře nastaveno a pramálo záleží, zda je realizováno občany v obleku nebo v uniformě. Podstatné je, aby jednotlivé orgány a instituce patřící do systému obrany státu řádně plnili svoji funkci. K zmíněnému prezidentovi, jako vrchnímu veliteli ozbrojených sil a parlamentu patří i Bezpečnostní rada státu se svými výbory, zejména Výborem pro obranné plánování. Nezanedbatelným nástrojem je i institut svobodného přístupu veřejnosti k informacím podle zákona č.106/1999 Sb. Důležitější než to, zda na ministerské funkci sedí čistý civilista nebo civilista poznamenaný vojenskou minulosti anebo dokonce voják v činné službě, je jeho kvalifikovanost, tzn. znalost “řemesla”. Představa, že čistý civilista, na MO neznalý problematiky řízení obrany a ozbrojených sil je společensky přijatelnější než voják, je zvrácena. Přece nikdo nemůže myslet vážně argument, že by vojáci mohli zneužít moci k ovlivňování společnosti nebo dokonce k převratu, a že proto se musí hlídat nebo separovat. To je anachronizmus dnes dokonce patřící do zcela jiného kulturního prostředí.
Jsem přesvědčen, že systemizované místo v civilně-správní části MO by mělo být vojákem (bez ohledu úroveň funkce) obsazeno pouze tehdy, když je spojeno s plněním vojenských úkolů při bojové činnosti. Stejně tak by na některých civilních místech, které mají přímý vliv na vojensko-odborné funkce ozbrojených sil měli pracovníci s vojenským vzděláním a vojenskou zkušeností. Problémem je, že současná personální praxe je v mnohých případech zdeformovaná nesprávnou systemizací – požadavky na místa nevychází z náplně činnosti, ale z toho, kdo na nich má sedět. Ale to je zase jiný příběh.
Dobrý večer.
Pěkný článek. Souhlas s BP a VK.
Z mé strany poznámka k ovlivňování společnosti nebo snad k převratu. Můj názor je ten, že tato věc je tendenčně a na základě aktuální potřeby přiživována a zveličována některými civilisty. Mezi vojáky panuje naprosto jiná situace a troufám si tvrdit, že vojáci si jsou velice dobře vědomi své ústavní role a jistých nepřekročitelných hranic ve svém postavení a své činnosti. Vojáci slouží tomuto státu. Pokud by tomu tak nebylo, určitě bychom se po některých nepopulárních krocích vlády nebo vedení rezortu dočkali “akce” ze strany vojáků. Něco takového se však nestalo a já doufám, že nikdy ani nestane. Je zvláštní, že v drtivé většině případů se dá setkat s tzv. názorem “tanky na Prahu” v debatách civilistů než vojáků a to přes to, že mezi vojáky to občas díky politické reprezentaci pěkně vře.
Dále, VK pěkně vystihnul jednu věc. Problematika civilní kontroly nebo civilního řízení si opravdu zasluhuje hlubší debatu. Stačí se podívat na přebujelé civilní MO a položit si otázku, zda je tak velký aparát nutný k civilní kontrole armády nebo k civilnímu řízení armády. Celkově by stál za analýzu a odbornou debatu současný model kontroly a řízení OS. I když…položme si otázku, zda by se organizace MO neměla provést striktně podle zákona č.219/1999, který podle mého vyjadřuje civilní kontrolu a omezeně řízení armády.
Co se politické kontroly (podle mne součást civilní kontroly) týká, nikde není řešen aspekt hloubky pronikání vlivu politických stran do vedení rezortu po vyhraných volbáxh nebo změnách ministrů. To dnes podle mne není nikde kodifikované a myslím si, že by toto měl řešit zákon o ozbrojených silách, kde by měly být vyjmenovány klíčové pozice, které jsou “politické” a obsaditelné vítězi voleb-členy politických stran nebo novým politickým vedením rezortu. To by mělo zaručit zamezení pronikání nežádoucího politického vlivu dovnitř struktury sil, kde je politika těžce kontraproduktivní a ochránit odborníky jak z řad vojenských profesionálů, tak i civilních zaměstnanců před politickými kolotoči.
Pěkný večer všem.
Ad meldik
Nikde jsem ani nenaznačoval, že voják je méně schopný, než civil na stejné pozici. O tom to není. Jde o to, že máte určitý čas (8,5 hodiny denně) a máte člověka,. který může po celou dobu a druhého, který z objektivních důvodů nemůže. Toť vše, co jsem říkal a je to poměrně jednoduchá logická úvaha. Přesčasy do toho není možné počítat, protože buď josu přiznané a zaplacené, nebo nepřiznané a pak neměřitelné (jeslti se nemýlím oněch 150 hodin se nevztahuje na vojáky).
Ad Vladimír Karaffa
Právě to řízení, na kterém tak lpíme vůbec nechápu. Držím se raději původního konceptu, původní terminologie (a smyslu). Civilisté nemají co řídit armádu, mají ji pouze kontrolovat prostřednictvím nastavených mechanismů. Toť můj názor.
Ad Petr Seifert
Přebujelé civilní MO vidím podobně jako řízení armády. Jestli je civilní část přebujelá, nebo není, nevím. To se dá poměřovat pouze potřebou a výkony a s takovými daty zde nikdo nehýří.
Jedná se o aktuální téma a nemělo by smysl opakovat jinými slovy to, co již bylo napsáno, neboť s většinou názorů souhlasím.
Proto jen několik poznámek na doplnění: předně zkušenosti řady zemí ukazují na podstatně větší využívání potenciálu aktivních vojáků i na vysokých funkcích, které u nás patří do civilní části MO. Příklady jsou například Belgie, nebo Německo.
Poměr počtu vojáků a civilistů v rezortu MO je výrazně podmíněn a poznamenán tím, že byl u nás v devadesátých letech převzat britský systém vojenské aktivní služby k naplnění představy armády 4M, zatímco celá řada jiných zemí NATO uplatňuje systém celoživotní vojenské kariéry.
Obsazení funkcí v civilní části MO aktivními vojáky by mělo smysl zejména v případě zajištění systému rotací mezi civilní částí MO a vojenskými součástmi. Jinak je vedle otázky efektivity dlouhodobého umístění vojáků na funkcích civilního charakteru (ŘePP bylo asi nejmarkantnějším příkladem) žádoucí řešit otázku efektivnosti takových zařazení i ve světle finanční nákladovosti.
Dovoluji si odkázat na můj článek o modelu “státu ve státě”. Vtip je v tom, že vojáci se rozmísťují na pozice, které obvykle zastávají nevojáci vždy z nějakého účelu. Účel světí prostředky, organizační struktura, včetně jednotlivých míst, jde za funkčností. Ne obráceně.
Když jsem procházel vývoj rozmístění vojáků mimo ozbrojené síly, byli vojáci tam, kde bylo třeba zajistit pohotovost civilních schopností potřebných pro funkčnost schopností vojenských. Vtip byl prostě v tom, že pouze vojáci a jenom vojáci, pokud odmítnou rozkaz, vystavují se trestně právní odpovědnosti. Takže takto existuje jakási “paralerní” struktura, schopná okamžitě nastartovat mobilizační procesy. Tihle lidé, ale nejsou podřízeni NGŠ nebo prezidentovi, ale ministru obrany, potažmo vládě.
V této logice nemá být ministr obrany voják, protože by pak měl možnost aktivat onu “paralerní” strukturu a otevíral by se prostor pro vojenský puč.
Ad Petr Seiferet
Řada vojáků, včetně vysokých funkcionářů GŠ je přesvědčena, že civilně-správní část MO slouží výhradně pro civilní řízení ozbrojených sil a protože to neplní řádně, je vzhledem k počtu pracovníků přebujelá. Je to jeden z mýtů, který způsobuje řadu nedorozumění a deformuje vztahy mezi “bílou” a “zelenou” části MO. Mnoho složek MO, i když ne všechny, plní úlohu ústředního správního úřadu; to znamená, že i řadu funkcí mimo resort. To jsou úkoly, které většinou vyplývají z právních předpisů ČR. Pokud tyto úkoly plní “čistí civilisté”, pak často ani netuší, jaké to má souvislosti s ozbrojenými silami. Tak se občas stává, že “utečou” některé zákony, které pak mají na armádu negativní dopad. Je tedy dobré, když na takových místech jsou lidé, znalí “vojenského řemesla” a potřeb ozbrojených sil, ale zároveň jsou i odborníky na procesy ve státní správě. Nelze tedy říct, že je jedno, zda na pozici je bývalý voják nebo čistý civilista – závisí to na konkrétní odborné pozici. Cestou ke snížení počtu zaměstnanců MO není prosté seškrtání míst, ale redukce agendy, často změnou zákona. Prostě, nic není černobílé…
Ad. František Šulc
Civilní “řízení” podle mého chápání znamená jasnou a kvalifikovanou formulaci zadání ozbrojeným silám a jejich působnost . Není přece možné, aby úkoly pro armádu si stanovovala armáda sama. A pokud se má vytvořit kvalitní zadání, pak i to se musí “odpracovat” a musí jej tvořit lidé, kteří znají schopnosti ozbrojených sil. Takže podle mne nestačí pouze “kontrolovat”. Souhlasím však, že není možné řídit každou maličkost a vstupovat do působnosti NGŠ AČR, jak se to v praxi někdy (často) stává…
@František.
těch 150 hodin přesčasů skutečně platí I pro vojáky. tenhle tzv. Oltář vlasti teď nedávno proběhl v médiích kvůli rozhodnutí soudu ve věci analogické u hasičů a policistů.
v současnosti se 150 fond plní někde podle zákona, jinde “jako plán” a ještě jinde “jako o život i několikrát za rok”.
ohledně argumentů zda je výkonější “voják” nebo “civil”.. voják snad má více dovolené.. o čtyři víkendy :)
je ale pravda že ve vrcholných manažerských funkcích asi není třeba řešit odbory tak jako u řadových OZ.
upřímně, do dneška jsem žil v představě, že vrcholoví manažeři ať vojáci nebo civilové už tak nějak nepočítají měsíční fond pracovní doby.
Ještě jednu poznámku k úvodnímu článku:
Aktuální, ale zároveň citlivou, je otázka, po jaké době ustanovit bývalého vojáka na civilní řídící funkci. V některých demokratických zemích, s vyspělou kulturou řízení se předpokládá jakási “detoxikační doba”. Ostatně, zmínil to ve svém televizním vystoupení i bývalý NGŠ gen. Šedivý. Nevím zda stačí rok, nebo 3 roky, ale určitě je dobré, když si např. generál v záloze na chvíli “vyvětrá hlavu” nimo vojenské prostředí. V USA tito lidé pracují v různých “think tancích”, výzkumných institucích nebo školách. Určitě neříkám nic nového. Problém je v tom, že v ČR to tak nefunguje, a co je horší, neexistuje systém (a ani zájem) přípravy odborníků politických stran a státních institucí v oblasti obranné politiky. Takže podle mého názoru ustanovení bývalého NGŠ na funkci 1. NMO bezprostředně po ukončení své vojenské mise není optimální, ale v současné situaci, jako akt “krizového řízení” akceptovatelné.
Přesčasy: To rozhodnutí bylo o tom, že přesčas nelze z podstaty plánovat jako součást pravidelného výkonu práce. Přesčas by měl být využíván pro nárazovou práci. Tou je nějaká mimořádná situace, nebo na vykrytí situace, kdy někdo schází (dovolená, nemoc apod.) a nelze příjmout nějakého náhradníka. To u hasičů, policistů, vojáků prostě není možné.
1. NMO: Jestliže mezi politiky bude dostatečná zásoba lidí s osvědčením fyzické osoby pro nejvyšší stupeň utajení s příslušným NATO Clearance Certificate, pak nelze mít vůbec nic proti jakkékoliv dlouhé “detoxikační době”. Lze se ovšem smířit i s tím, že naši zástupci nějakou dobu zůstanou stranou všech NATO utajených jednání, zůstanou za dveřmi a místo nich nechají jednat vojáky. Minimálně se na nás budou ostatní demokratické země dívat divně z pohledu civilní kontroly ozbrojených sil. Politici se stanou pouhými “pošťáky” mezi vojáky. Navíc, kdo se bude ochoten bavit s představitelem vojenské mise, který vůči vládě nemá žádný mandát a nemá ani informace o vládě?
Tak nějak nám to tady František namixoval páté přes deváté. Celkem nevím, proč se František pouští do právničiny, když v době, kdy se snad nějaké základy práva na fakultě politologie probítraly, zrovna chyběl. Není nad “univerzály”. :-(
V souvislosti s touto debatou si dovolím odkázat na usnesení vlády č. 690 z 19.9.2012, kterým vláda jmenovala nového ředitele Správy státních hmotných rezerv. Tím se stal 3hvězdičkový generál, bývalý ředitel VZ. Do úřadu nastoupil 1.11.2012. Podle záznamu z průběhu schůze pro jeho jmenování hlasovalo 15 z 15 členů vlády.
Dovolil bych si poukázat ještě na jeden fakt k civilní kontrole. Vedle rozhodování o použití vojenských sil ze strany vlády a parlamentu rozhoduje o zahraničně-politických otázkách vůči NATO, EU, OSN, OBSE MZV. Velvyslanci ČR jsou vedoucími misí při těchto organizacích, stejně jako v jednotlivých zemích. Z toho pramení i fakt, že v řadě zemí je úloha politických ředitelů MO podstatně více potlačena, než je tomu v ČR. Příkladně v Belgii je politickým ředitelem generálporučík, podřízený NGŠ.
Civilní řízení rezortu MO je proto především mimo rezort MO. V rámci MO pak ze strany ministra obrany jako člena vlády ČR. Nakolik mají být náměstci politiky nebo státními úředníky je na polemiku. Můj osobní názor je, že by měli být hlavně odborníky na obranu.
Využívání bývalých VZP i po jejich odchodu, a to nejen v rámci MO, ale i celé státní správy je spíše velmi žádoucí než aby se na to pohlíželo podezíravě. Děje se tak ve většině vyspělých zemí Evropy, a to často i programově a systémově. Zejména díky specifickým vlastnostem, které VZP v průběhu služby získávají, jako je kázeň, spolehlivost, obětavost, apod. Voják po přechodu do civilu tyto vlastnosti obvykle neztrácí, natož znalosti a osobní zkušenosti. Proto je jejich umísťování v civilní části rezortu, na rozdíl od průniku řady civilistů, kteří viděli vojáky jen v akčních filmech v TV zpravidla přínosné. I proto se domnívám, že není nutné, aby na civilních sekcích vykonávali agendy, které nemají spojitost s výkonem vojenských funkcí, nutně aktivní vojáci. Je to zbytečně drahé a už tím méně efektivní (když odhlédneme od nižšího fondu pracovního času, ale v rámci MO vojáci řadu funkcí, které by plnili u útvarů, neplní nebo jen omezeně – střelby, organizovaná tělovýchova, vojenská/velitelská příprava…). Jelikož na SOPS jsou tuším jen 2 VZP, řeč je hlavně o SE, SP, SV, SSM a ŘePP. Přitom u SV s přechodem na NÚV k „demilitarizaci“ dochází. Stávající civilně zaměřené funkce mohou přeci aktivní vojáci zastávat i poté, co svléknou uniformu. Možnost nařídit práci přesčas by neměla být pro umístění vojáků na civilních sekcích relevantním argumentem.
Jak jsem již uvedl v předchozím vstupu, jiná situace by byla, kdyby existovala propustnost mezi bílými a zelenými sekcemi, tj. jakési rotace, ale tomu tak není.
U obranných poradců se dá chápat, že jejich životnost na těchto funkcích může být časově omezená a nevypočitatelná, proto u nich může být situace chápána i odlišně.
Skutečně jde o účel a náklady na vojenskou práci. Je třeba vynaložit náklady na oslovení budoucího vojáka, jeho výběr, jeho výcvik a pak ho posadíte na místo, na které žádný vojenský výcvik není třeba. Ono to platí obráceně i za “zdí” pro asistentky v uniformách.
Ad Anno
Souhlas.
Ad Vladimír Karaffa
Láďo, problém je ve výkladu slov. Myslíme oba totéž, ale význam chápeme jinak. Spojení civilní kontrola má původ ve Spojených státech. Proto je dobré se podívat na význam slova “control” a jsme doma. Třeba Collins jej vykládá (http://www.collinsdictionary.com/dictionary/english/control?showCookiePolicy=true) tak, že automaticky obsahuje “řízení” (command, direct atd.) Pokud se podíváš například do slovníků na stránkách Ústavu pro jazyk český (http://www.ujc.cas.cz/) zjistíš, že v češtině je slovo kontrola chápáno úžeji, často třeba jenom ve smyslu následné kontroly, tedy čehosi ex post (v tu chvíli nejde o řízení, ale o odhalování chyb a v lepším případě poučení se z nich). Nicméně i v češtině je slovo “kontrola”, “kontrolovat” používáno šířeji – například “ztratil kontrolu nad vozidlem”, což znamená, že někdo “přestal zvládat řízení”.
Takže, stačí se na slovo “kontrola” dívat šířeji v souladu s anglickým originálem a snadno se dohodneme. Podstatou je ovšem ještě jedna věc. Civilní kontrola je, v původním konceptu, skutečně chápána jako nastavení systému. Vláda, parlament stanovují strategii, určují směřování ozbrojených sil (to je právně upraveno), kontrolují jejich nasazování a vojáci slouží jako odborní poradci (viz Huntington) a provádějí úkoly stanovené zvolenými (jmenovanými) osobami. Pokud vezmeme jako základ to, že máme na jedné straně zvolené zástupce, kteří ozbrojené síly kontrolují (v širokém slova smyslu) a na straně druhé vojáky, kteří navrhují a po souhlasu konají, pak není problém v tom jestli je někdo z uniformy pět nebo deset let. Doba oné karantény se podle mně totiž stanovit nedá a rozhodně by nebyla ku prospěchu věci – jde o individuální záležitost.
A ještě jedna poznámka, týkající se think tanků a karantény. Moc se mi líbí jedna věc (a vedeme spolu o tom debatu dlouho) – aby vojáci získávali doktoráty na civilních univerzitách. Proč? Protože tím jsou již během své kariéry konfrontováni s názory a postoji civilní části společnosti a stanou se více její součástí.
Ad všichni
Omlouvám se, že jsem psal o pocitu a těch 150 hodin si neověřil. Je to vždy připomenutí toho, že člověk má být pečlivější.
Myslím, že problém je v tom, že Huntington píše o Civil-Military Relations, tj. civil = týkají se občanů/civilian = nevojenský a hovoří o vojenské profesi a profesionalismu. To poslání je asi v tom, že vojáci by se měli podřizovat požadavkům občanů a občané by měli chápat požadavky vojáků týkající se technické stránky vnější bezpečnosti státu. Rozhodnutí v demokratické společnosti ale vždy dělají nevojáci – politici. Ten, kdo kontroluje (má v držení) politickou (pocházející z občanů) moc, musí kontrolovat i vojenskou (pocházejí ze státu) moc, protože ta mívá potenciál pro převzetí moci politické bez potřeby použití demokratických procesů(puč).
Ad František Šulc
Franto, máš pravdu, každý to vidí jinak (to platí obecně). Teorie nám nepomůže protože je v řadě otázek překonaná. Problém je v tom, že jednotlivé stupně řízení se vzájemně nerespektují. Politické orgány nejsou schopny kvalifikovaně řídit ozbrojené síly, protože na to nemají lidi nebo je neumí využit. Vojáci vědí co chtějí, ale je to pohled “zespodu”. Pokud dostanou zadání, je nerealizovatelné nebo nejednoznačné.
Asi se shodneme, že celý problém “kontroly” nelze zúžit na výklad §12 zákona č. 219/1999 Sb. Tvrdím jen to, že zadání ozbrojeným silám někdo musí vypracovat. Určitě nevzniká ve stranických sekretariátech, ale především na MO, které návrh předkládá vládě atd. MO je tvořeno lidmi, kteří musí znát řemeslo (jak řídit), ale i ozbrojené síly, pro které “zadání” připravuji. V tom se určitě shodneme . Pokud se odvoláváš na Huntingtona, pak bychom se měli pobavit o tom , kdo jsou ti “poradci” politiků. Zda mají sedět na GŠ, na civilně správní části MO nebo mají byt “na volné noze”. Proto horuji za kvalitní úsek 1. NMO (včetně osoby 1. NMO), v jehož odpovědnosti je oblast obranné politiky a strategie.
Pokud se jedná o karanténu, pak mluvím tak trochu i z vlastní zkušenosti. Voják má pod kůži kázeň, smysl pro odpovědnost a respekt k nadřízenému. Z podstaty svého stavu je apolitický nebo politiku vnímá jen zvnějšku. To jsou vlastnosti, které v politickém prostředí (bohužel) jsou často na obtíž a nelze je překonat ze dne na den. Neplatí vždy, že dobrý velitel je i dobrým “politikem”. Musím však uznat, že NGŠ se v tom prostředí pohybuje a v případě gen. vz. Picka je nutno k tomu přičíst i dobu řízení kanceláře prezidenta. Máš pravdu, že jde o individuální záležitost.
Nyní sám cítím, že trochu mlátíme prázdnou slámu, proto doporučuji toto téma, které jsem vyvolal, opustit.
FŠ 6: to myslíte vážně co jste napsal? Cituji: Přesčasy do toho není možné počítat, protože buď josu přiznané a zaplacené, nebo nepřiznané a pak neměřitelné (jeslti se nemýlím oněch 150 hodin se nevztahuje na vojáky). No na bývalého poradce MO mě to dost udivuje že nevíte že VZP dělají ,,150h zdarma” Tady bude zakopaný pes a já to vidím stejně jako problém u PČR zneužíváním 150 ze strany velitelů, určitě se k tomu rozuzlení jak to je u AČR dostanem pře soudy protože cestou nadřízených to nejde.
Ad Radim
Za prvé, zmýlil jsem se a výše jsem se omluvil. Za druhé, zjevně jste nepochopil co jsem měl na mysli, když jsem psal o přesčasech – do statistiky můžu počítat pouze to, co je přiznané (tedy to, co se objevuje ve výkazu). Pokud přesčasy nejsou přiznané (jste v práci, ale nikam to neuvádíte), pak je logicky není možné započítávat do statistiky, protože počet hodin navíc není znám. Nehodnotil jsem oněch 150 hodin navíc, abychom si rozuměli.
Jsem rád, že se shodujeme, že by to mělo být o tom, jestli je dotyčný odborník. Minimem je, že věci posuzuje selským rozumem a má odpovídající rozhled v zahraničně-politických záležitostech. Tím odkazuji na knihy jako je How Much Is Enough? atd.
Asi jsem četl trochu rychleji a neuvědomil si že píšete o statistice. Což ale nemění nic na tom že je to zneužíváno a je tak nějak ,,zajeto” že se přesčas nikde nepíše, protože málo kdo má na to postavit se VÚ, který vydá ustní nařízení že se to nikde psát nebude ale práce se prostě udělá! Špatné je to že se z toho stalo pravidlo.
Zaujalo mě spojení: “vydal ústní nařízení”. Pokud se nebráníte, pak nemá smysl si stěžovat.
Slovy mého bývalého velitele:
“kdo nezvládá v pracovní době své funkční povinnosti a zůstává přesčas,(ano,150hodin) nezládá svoji funkci a tudíž nemá na tabulce co dělat a musí odejít”
a nevěřím tomu, že jsou ministerští úředníci přetěžováni.Jetli máte ten pocit, můžeme si to vyměnit.
To Ano #17: ” Zejména díky specifickým vlastnostem, které VZP v průběhu služby získávají, jako je kázeň, spolehlivost, obětavost, apod. Voják po přechodu do civilu tyto vlastnosti obvykle neztrácí, natož znalosti a osobní zkušenosti. Proto je jejich umísťování v civilní části rezortu, na rozdíl od průniku řady civilistů, kteří viděli vojáky jen v akčních filmech v TV zpravidla přínosné.”
Dfm, že toto tvrzení nemyslíte vážně. Zkuste jít na výběrové řízení v privátní sféře.
Vojenské vzdělání a zkušenosti je nic a zcela nezajímavé.Co můžete nabídnout jiného???
Pokud povyprávíte něco o kázni a spolehlivosti tak vám rovnou s úsměvem “ukážou dveře”.
Z osobní zkušenosti vím, že největší problémy s tzv “druhou kariérou” mají vyšší důstojníci, naopak rotmistři a nižší důstojníci.
Add 150hodin.
Konkretně velitel jistý pan plk. nejen mě lhal před lety, když vyžadoval 300 hod/rok přesčasu.
150 hodin “koš velitele” + 150hodin z nařízení vlády.
V tzv. směnném režimu bylo již 150hodin vyčerpáno v 6 měsíci. To byl celý důvod protiprávního jednání.
Jinak pracovní doba je naprosto iluzorní.
Ve firmě se potřebuji ráno po skype pobavit s produkcí v Číně a večer s konstruktérem v USA.
Dělám to pro peníze, jsem spokojen. V rezortu MO jsem byl “srdcař” ale to je na dnešní moneytaristickou společnost hodně málo.
#27: Doporučuji číst texty ostatních názorových příspěvků pozorněji, zvláště pokud se k nim vyjadřujete kriticky:
1) Větu, kterou jste vytrhl z celého textu a nad níž se podivujete předchází dvě věty, které jste pominul: “Využívání bývalých VZP i po jejich odchodu, a to nejen v rámci MO, ale i celé státní správy je spíše velmi žádoucí než aby se na to pohlíželo podezíravě. Děje se tak ve většině vyspělých zemí Evropy, a to často i programově a systémově”.
Neboli: jedná se o umísťování ve státní správě nebo ve veřejném sektoru, nikoliv v privátní sféře, o tom jsem nic nepsal, to jste asi špatně pochopil. Navíc jsem to doplnil odkazem, že se tomu v řadě vyspělých zemí napomáhá i programově.
2) Navíc ve Vámi citované větě nic o uplatnění mimo rezort MO není – tam je uveden jen kontrast mezi využíváním bývalých vojáků a civilistů bez znalostí AČR v rámci rezortu MO, takže citace této věty postrádá pro Vaše argumenty smysl.
Hezký Štědrý den všem čtenářům.
K umísťování bývalých vojáků ve veřejném sektoru ještě jedna poznámka: v řadě zemí je výplata výsluhového příspěvku odložena až do splnění nároku na starobní důchod. Snad i proto se snaží státní administrativy v těchto zemích o zařazení vysloužilců, kteří ještě nepobírají výsluhové příspěvky, více starat.
Re Ano: uplatnění vojáků po skončení služebního poměru je v cifilní sféře a to bez přehánění ze 70% katastrofální.
Přesto mě zaujalo, proč tak sveřepě trváte na možnosti a snaze uplatnit bývalé VZP zrovna ve státní správě???
Voják totiž většinou nemá “ty správné kontakty a známosti” ve státní správě natož v privátní sféře.
V dnešní společnosti přebujelé korupcí a klientelismem je vše o kontaktech.
A co může voják nabídnout? Znalosti Ms office, BP???
To je dnes skutečně málo. Ze své zkušenosti vím a sám jsem se musel naučit pracovat samostatně.
Samostatnost prostě chybí, to je velký problém a handicap. AČR je týmová záležitost a v tom vojáci roky žijí…
Voják jednou svlékne uniformu, MO se s ním dle zákona vyrovná a dle hesla “nevstoupíš dvakrát do téže řeky” nemá co pohledávat v silových resortech a státních službách.
Pokud má bývalý VZP potřebu pracovat ve státních složkách může se přihlásit do konkursu.
Druhou věcí je, že při slučování ministerstev, snaze šetřit a snižovat správní agendy prostě ta volná místa (nejen) pro Ex VZP nejsou a nebudou. To je realita a nemá cenu si cokoliv namlouvat. (např. v našem městě ruší městské obvody a úředníci jsou propouštěni, služby občanům se centralizují)
Neuvažuji specifické případy uplatnění generálů ve výslužbě.
Nedíval bych se co a jak je jinde ve světě za jiných podmínek.V resortu MO personalistika nikdy nefungovala a nefunguje.Nejsou řádně prostředky ani na rekvalifikace při odchodu ze sl. poměru.
Snažme se pochopit, že po ukončení sl. poměru v tzv “druhé kariéře” je už každý “strůjcem svého štěstí”
#30: Možná máme každý na mysli jiný hodnostní sbor. Pokud jde o důstojníky, tak znám velkou řadu těch, kteří se ve státní a veřejné správě uplatnili i mnoho těch, kteří uspěli nadstandardně i v soukromé sféře. Jednou z předností značné části VZP ještě před naším vstupem do EU bylo množství těch, kteří měli cenné zkušenosti z práce v mezinárodním prostředí v rámci NATO. To na druhé straně vytvářelo situace, že odcházelo hodně těch, kteří dosáhli dobrých jazykových znalostí a díky tomu i mezinárodních zkušeností. Tato jistá výjimečnost už dnes neplatí a situace je (i díky hospodářské krizi) dosti jiná.
Hlavním smyslem mého příspěvku bylo však ukázat na přínos VZP pro rezort i po ukončení aktivní služby.
Samozřejmě jsem si vědom, že dokud neexistuje kariérní řád, který by motivoval nejen k růstu ve velitelských funkcích, ale i k rozvoji osobních schopností např. při řízení rozvojových projektů, tak nebude snadné se na trhu práce – který dnes nabízí velké příležitosti i u nadnárodních firem, kde nejde ani hlavně o kontakty, lépe uplatnit.
Naopak, měli bychom se dívat, co je pozitivního ve světě a tyto zkušenosti přebírat, jinak se z místa nehneme, ačkoliv budeme často slýchat, jak jsme dobří a jak bychom mohli být příkladem pro ostatní. To bohužel v mnoha ohledech neodpovídá skutečnosti.
26: nebojte já si na hlavu sr…nenechám bohužel to nedojde dál jak k VR. VČ ani VR nemají odvahu to ,,poslat dál” takže si to řeším po svém skuste hádat jak?
Zajímavá debata :-) Já myslel, že onu “civilní kontrolu” v AČR zajišťuje přece AZ :-) Alespoň se to donekonečna v oficiálních prezentacích omílá, jako posilující složka civilní kontroly. Je to však fikce, protože se jedná pouze o základní jednotky do síly čety u útvarů (takže ze svých úrovní toho moc kontrolovat nemůžou :-) ), a do síly rot u KVV (kde mohou tak “kontrolovat” max. počet počet židlí v zasedačce)……. Ale teď vážně – Nevidím nic nenormálního, když na klíčové pozici z hlediska civilní kontroly armády sedí bývalý VZP. Ne proto, že by měl velké kontakty do civilní sféry (pokud se nejedná o nějaké logistické místo, tak je v podstatě ani tolik nepotřebuje), ale že je má směrem do armády a když něco potřebuje, ví na koho se přesně obrátit, má přehled, zná výborně všechny procesy (a to i ty nepsané), chápe souvislosti – proč něco je tak jak to je a jak se to stalo, že to tak je apod., a je schopen říci, co je v této “firmě” možné a co ne. Sám pracuji jako vrcholový manažer v silné mezinárodní společnosti. Trochu tedy nějakou možnost srovnání s civilní sférou mám. Když na dané místo posadíte nějakého civilního schopného manažera, bude mít problém. Bude v jiném neznámém prostředí, kde mnoho procesů, styl řízení, čekací doby apod. fungují dost rozdílně, než byl dosud zvyklý. Navíc to prostředí ho nebude “brát”, nebude ho znát, nebude ho tolik respektovat (což se navenek samozřejmě hned nepozná) – případně mu vytvoří divadelní bublinu, ve které ho nechají žít, že to jako vše funguje, jak chce on a jak si myslí, ale skutečnost bude úplně jiná. Pak se mu může stát, že žije ve své sci-fi a je spokojený. Přinejmenším do další výměny ministra. Tudíž jsem tím vším chtěl říci, že onen civilní fundovaný odborník to na vrcholných řídících postech v AČR má většinou hodně těžké. Bývalému armádnímu generálovi těžko někdo může říct “, že ten o tom, jak to chodí v armádě, nic neví”. Z hlediska celkového přístupu k tématu by mi naopak připadalo celkem výchovné a smysluplné, aby veteráni ozbrojených sil, především váleční veteráni, měli svojí službu jako přilepšující hledisko při konkurzu na danou pozici ve státním aparátu (celkově státní úřady), protože daný veterán je demokratické republice loajální a má k ní vztah, což prakticky prokázal. Sice trochu idealistické, ale podle mne správné. Jsou vyspělé státy, kde toto funguje. Např. v USA (píši “např.” – nemyslím tím USA náš vzor apod.) je služba v armádě u kandidátů na cokoliv zdůrazňována jako plusová přilepšující okolnost – viz např. kandidáti na prezidenta apod.
PJK: Z hlediska celkového přístupu k tématu by mi naopak připadalo celkem výchovné a smysluplné, aby veteráni ozbrojených sil, především váleční veteráni, měli svojí službu jako přilepšující hledisko při konkurzu na danou pozici ve státním aparátu (celkově státní úřady), protože daný veterán je demokratické republice loajální a má k ní vztah, což prakticky prokázal. Sice trochu idealistické, ale podle mne správné. Jsou vyspělé státy, kde toto funguje. Např. v USA (píši „např.“ – nemyslím tím USA náš vzor apod.) je služba v armádě u kandidátů na cokoliv zdůrazňována jako plusová přilepšující okolnost – viz např. kandidáti na prezidenta apod.
-V ČR se už ani základní vojenská služba nepočítá do odpracovaných let a a ni na rentu u ostatních ozbrojených složek. Protože by znevýhodňovali ty co ji nemají: bývalé civilky, modré knížky a ostatní. Jen je zajímavé, že mnozí z nich jsou najednou zdraví a mají rádi zbraně. Rozhodně respektuju všechny civilkáře co skutečně měli důvod a mají ho dodnes a za komunistů, za to tvrdě zaplatili, ty nemyslím.
Tak todle si platíme z daní: http://zpravy.ihned.cz/c1-59029180-proc-musel-odejit-general-picek-bala-jsem-se-ze-dopadnu-jako-parkanova-rika-peake. To radši Univerzitu obrany.
K #35:
1) Gen. Picek splňuje jazykové předpoklady podle STANAG 6001 pro 3. stupeň kompetencí, a to již zhruba 10 let. Není uvedeno, z čeho byla jeho nekompetentnost dovozena – nejspíš spolu při odvolávání mluvili anglicky?
2) Je zvláštní, že došlo k odvolání Ř NÚV a vzápětí k jeho náhradě tím, kdo vedl příslušný odbor, který měl za nákup uniforem svému nadřízenému odpovídat. To v rozhovoru také uvedeno není.
Každý sám si pro zajímavost může vyplnit následující tabulku: významná velitelská praxe, zahraniční škola pro strategický stupeň, výkon funkcí ve strukturách NATO/EU, praxe ze zahraničních operací/misí; a do této tabulky dosadit jména NGŠ od vzniku AČR. Obsah funkce NGŠ přesahuje samotnou AČR, není to pouze o znalosti AJ.
Jdou dva předsedové politických stran lesem. Jeden je slepý a druhý má jen jedno oko. Najednou si ten jeden vypíchne poslední oko a vece: “Tak jsme došli.” Ten druhý odpoví: “Nazdar Karolíno!”.