Chtěl bych na OWOP přivítat nového přispěvatele, nadšenkyni do psů píšící pod pseudonymem Ms. Yellow. Jelikož psi od nepaměti sehrávají důležitou roli při zajišťování bezpečnosti, rozhodně si zaslouží zvláštní pozornost i na tomto blogu. Proto jsem rád, že se konečně někdo ujal psaní o nejlepším příteli člověka.

Závod služebních psů – Velká cena Zveloněvsi 2011

Kdysi dávno když se pes rozhodl žít s člověkem nebo člověk se psem mělo toto soužití oboustranné výhody. Pes pomáhal člověku a člověk zase psu. Časem se selektovaly jednotlivé rasy a to podle toho k čemu člověk psí pomoc potřeboval. Ať už pro lov, hlídání stád, nebo střežení majetku. Každé plemeno mělo svoje pracovní určení a tomu vypovídal i jeho vzhled. Snad jen těžko by mohl být norník velikosti dogy a ovčácký pes nemohl mít kraťoučké nožičky jezevčíka, protože by ovcím prostě nestačil.

Stejné to bylo se služebními psy. Člověk využíval jejich nos, ostražitost, chuť pracovat a snažil se v tomto směru selektovat jedince. Jako typický služební pes je vnímán německý ovčák, očekává se od něho všestranné využití jak ve sportu, tak ve službě, nebo např. při záchranářských pracích. Standard uvádí že:

Německý ovčák musí být povahově vyrovnaný, pevných nervů, sebevědomý, absolutně přirozený (s výjimkou vydráždění), zcela dobromyslný, ale pozorný a ovladatelný. Musí mít odvahu, bojovnost a tvrdost, aby byl vhodný jako doprovodný, strážní, služební, pastevecký pes a pes k obraně.

Standard naprosto přesně vystihuje očekávání. Jaká je realita?

Každý rok se setkávám na cvičáku s nešťastníky, kteří si pořídí německého ovčáka z exteriérového chovu (Rexíka), tedy z chovu určeného především k vystupování na výstavách (důraz na dobrý vzhled, někdy na úkor zdraví), v očekávání úžasného pracovního zvířete – vždyť to viděli v televizi. Nakonec jim ale zůstávají jen oči pro pláč. Jejich miláček, od kterého, pod vlivem televizního seriálu, čekali geniálního psa, který hlídá, chodí na nákupy a ještě se postará o malé děti a to bez jakéhokoli výcviku, je v lepším případě flegmatik. Většinou však jde o bázlivé zvíře, o kterém si dovolím tvrdit, že se bojí i vlastního stínu a leká motýlů. Zvíře nevhodné k jakékoli práci, zato, když se dobře připraví (a že to je se strašpytlem dřina), na výstavách vyběhá výbornou s krásným posudkem. Chudák majitel se ptá, co zkazil, jak je to možné, že zrovna jeho pes je takový. Odpověď je jednoduchá, vybral si zvíře z exteriérového chovu, kde vlohy pro práci opravdu nenajde.

U člověka, který chce psa, jako rodinného přítele to není až taková tragedie. Pes se časem otrká, zvykne si na nějaký řád života, a že nenaplnil očekávání a standard služebního psa to nevadí, vždyť je jejich a mají ho přeci rádi. Horší je, když stejně neznale, ne-li hůř, postupují „profesionálové“.

Jednou mi jeden kamarád, který sloužil u psovodů, vyprávěl, jak se bál chodit do služby den poté, co v televizi vysílali Rexe. Jejich nadřízený, který o psech věděl maximálně, že mají čtyři nohy, se večer u televize inspiroval, co má takový služební pes všechno umět a druhý den přezkušoval svoje svěřence. Nikdo mu nedokázal vysvětlit, že oni mají strážní psy – to znamená hlídače, kteří nejsou například k vyhledávání výbušnin cvičení a stejně tak, že neumějí hledat drogy a zachraňovat tonoucí. Takže když přivede netušícího člověka se psem k hromadě palet, kam schoval nábojnici (o které ví jen on) a řekne: „ukažte se“, tak ani psovod, natož pes netuší, co mají dělat. Nakonec dospěl k názoru, že ti jejich „vlčáci“ jsou tak hloupí, protože vypadají jinak. V tom měl pravdu, je vidět, že to byl člověk na svém místě, pracovní němečtí ovčáci opravdu (až na výjimky) vypadají jinak. A většinou se i jinak chovají – naštěstí.

Jak to dopadlo? Kamarád změnil práci a rozhodně si polepšil. Minimálně ráno nemusí přemýšlet o tom, na co se večer jeho nadřízený díval v televizi. A s německými ovčáky se to má tak, že část se hodí na práci, ale většinou to nejsou Rexíci a ti co jako Rex vypadají, zase nemývají vlohy k práci. A především učený z nebe nespadl, to platí jak pro lidi, tak pro psy.