Čínské vyloďovací plavidlo Jü-čao se účastní pátrání po troskách letounu Malajsijských aerolinií

Už přes týden zaplňuje média po celém světě příběh letu 370 Malajsijských aerolinií. Boeing 777 zmizel z radarů a doposud se nepodařilo nalézt trosky. Je tedy více než logické, že s postupujícím časem narůstají spekulace, co se s letadlem mohlo stát. Tak se objevují informace o tom, že i několik dnů po havárii některým cestujícím z osudného letu vyzvánějí mobilní telefony (vzápětí jsou popřeny). Stroj náhle změnil z neznámých důvodů trasu (prý dal někdo pokyn), a proto se spekuluje o jeho únosu (pochybuji, že by únosci vydrželi takovou dobu o svém husarském kousku mlčet…), či sabotáži. Dá se předpokládat, že dříve či později se objeví nějaké stopy, které umožní dopovědět příběh nešťastného letu 370. To celé, čeho jsme svědky má ovšem ještě jeden rozměr – bezpečnostně-politický.

Do pátrání po ztraceném letounu se zapojila řada asijských zemí, mezi nimi i Čína. Greg Torode z Reuters napsal v této souvislosti velice zajímavou analýzu A nervous region eyes robust Chinese response to missing Malaysian plane, která jakoby zanikla v záplavě spekulací a debat o ruských krocích na Krymu. Trefně popisuje nervozitu asijských zemí, které měly možnost sledovat čínské vojenské schopnosti použité k pátrání po letounu, na jehož palubě bylo přes 150 čínských občanů.

„This is a demonstration of force in a peaceful context,“ said the source, who declined to be identified because he was not authorised to speak to the media.
China has deployed four warships, four coastguard vessels, eight aircraft and trained 10 satellites on a wide search area far from mainland China. Chinese media have described the ship deployment as the largest Chinese rescue fleet ever assembled…
Chinese Foreign Ministry spokesman Qin Gang on Monday acknowledged Malaysia had the „main responsibility“ for both the search and the follow-up investigation. He added, however, that Beijing had a responsibility not only to participate but to „demand and urge“ Malaysia to step up its efforts.

Rozsáhlé nasazení čínských prostředků k pátrání po letadle je dalším potvrzením rostoucí moci této země a především odhodlání hrát mnohem větší úlohu daleko za svými hranicemi, než tomu bylo v historii. Čínské zájmy jsou dnes globální a tak se objevuje v souvislosti s Čínskou lidovou armádou slovní spojení o její „nové historické misi“, jejíž součástí má být mimochodem i ochrana čínských občanů v zahraničí (seznam zemí je docela dlouhý).

Důkazů o pragmatickém přístupu Číny k mezinárodním vztahům je v posledních letech mnoho ať už se jedná o spory s Japonskem (čínští stratégové plánují svést s Japonskem krátkou a tvrdou bitvu), o prosazování zájmů v Jihočínském moři, o obchodní expanzi do Afriky, o zajišťování si zdrojů surovin, o posilování vojenské moci a podobně. Nikdo nesmí být na pochybách, že Čína bude bránit každou píď svého území před kýmkoli, kdo by chtěl narušit její integritu. Problém je v definici „svého území“, protože to každý může chápat poněkud jinak.

Poučné je sledovat čínské politické lavírování v případě ukrajinské krize, kde sice Peking nemá přímé zájmy (s výjimkou pronájmu půdy a obchodních, nicméně ty Rusko ani Západ – ať se situace vyvine jakkoli – neohrozí), ale nepřímé, politické. Na počátku března znělo od čínských politiků jedno: Existují důvody, proč je dnes situace na Krymu taková, jaká je. Jinými slovy, Západ způsobil krizi a Rusko jen brání zájmy svých občanů na Krymu. Tato jednoduchá věta je rozvedena v komentáři v hlásné troubě čínské vlády Global Times s názvem Raw power on display in Ukraine crisis.

The evolution of the Ukrainian situation shows us clearly that in the international political arena, principles are decided by power. Without its support and blessing, no principle can prevail.
The White House has seemed like a doormat over the issue of Ukraine in recent days without its usual awe-inspiring stance. This is because Obama does not dare take real actions and can only provide lip service…
In the Sino-US conflict, Washington often contradicts itself with  double standards. Many Chinese intellectuals are awed by it. There is no logic, only that the US is still the more powerful player. Military power is one of the most vital sources of strength for any country, though nations also need other powers. What is happening between Moscow and Kiev repeats that lesson.

Dnešní referendum na Krymu o jeho připojení k Rusku, které má být legitimizací anexe a má ji dát legální základ (kolikrát již něco podobného historie zažila) ovšem čínskou pozici poněkud komplikuje. Institut referenda a především jeho uznání je pro Peking citlivou záležitostí, protože se snadno tento nápad může objevit v některých oblastech, které nejsou zcela spokojené s tím, že patří k Číně. Na druhou stranu, Čína dospěla k sebevědomí a takové moci, že si nemusí dělat velkou hlavu z toho, když si bude chtít udělat pořádek na svém území a v nejbližším okolí. Vítejte v 19. století… (Vím, že se opakuji)

Objevuje se zdánlivě logická úvaha, že pokud by Západ skutečně přistoupil k uvalení sankcí na Rusko a Moskva by v odvetu přiškrtila kohoutky u ropovodů a plynovodů vedoucích západním směrem, mohlo by to sblížit historické přátele i rivaly Rusko a Čínu. Z řady důvodů něco takového nebude jednoduché a spíše se dá předpokládat, že bude pokračovat ambivalentní vztah obou velmocí, jak jej známe z historie. Takže žádné pevné rusko-čínské spojenectví země Evropské unie a USA ohrožovat nebude (jinými slovy, úvahy o nové Studené válce/bipolárním konfliktu na místě nejsou).

Rusko zažívalo za vlády prezidenta a premiéra Vladimira Putina silný růst, který byl způsobený především růstem cen nerostných surovin. Toto období bylo nejlepší příležitostí pro diverzifikaci ruské ekonomiky a snížení její závislosti na prodeji bohatství ukrytého pod zemí. Nestalo se ovšem tak, přišla krize a dnes je Ruská ekonomika na ropě a zemním plynu závislejší než před nástupem Vladimira Putina k moci. Dalším důvodem je to, že Čína by sice měla zájem o plyn z Ruska, ale již léta se jednak nemůže dohodnout s Gazpromem na ceně a zároveň se chce na potenciálním čínském trhu etablovat i Rosněft. Plynovod tedy nestojí, takže jenom těžko by čínský odběr dokázal okamžitě pomoci ruské ekonomice postižené sankcemi. A konečně, v únoru, již po druhé za šest měsíců, klesl čínský export, který je zase motorem tamní ekonomiky. Ta sice stále roste úctyhodným tempem, nicméně zdá se, že zpomaluje, což bude znamenat jedno – nižší potřebu surovin.

Mohlo by se zdát, že je Rusko silné v kramflících, ale není. Vladimir Putin provedl překvapivý a velice chytrý tah, který jakoby vypadl z učebnice realpolitiky (vřele doporučuji skvělý text Josefa Joffeho o Machiavelliho dopisu Putinovi s názvem Dear Vladimir: Congratulations. You Read My Book). A jsme zpátky u oblíbeného 19. století a vyvažování velmocí. Rusko provedlo expanzi na Západě a zatlačilo státy transatlantické oblasti. Na Čínu může spoléhat, ale jenom do jisté míry -primárně politicky. Peking je nyní v situaci – zvláště pokud dojde k ochlazení ekonomiky – kdy bude muset kapitalizovat své investice z uplynulých téměř patnácti let a to včetně využití svých ozbrojených sil (i díky nárůstu a podněcování nacionalismu). V určitou chvíli tedy začne ohrožovat i samotné Rusko, přičemž historicky bylo pro Moskvu noční můru mít otevřené dvě „fronty“. Přece jenom jde o příliš velkou zemi s chabou infrastrukturou.

Co se dá čekat? „Pohyblivé“ aliance velmocí doplňované dalšími státy, které budou mít v určitou chvíli podobné zájmy soupeřící o vliv a kontrolu nad nárazníkovými oblastmi mezi nimi. Mezi tyto oblasti bude patřit pás začínající na Balkáně vedoucí přes Ukrajinu na sever, Afrika (především subsaharská), Střední východ, Jihočínské moře, tichomořské ostrovy dále na východ apod. Události na Ukrajině formují svět, v jakém budeme žít v následujících několika desítkách let. Ruská akce i čínské vojenské schopnosti ukazují, že tyto velmoci jsou připraveny nikoli k přímému střetu, ale k soupeření a zadržování ostatních velmocí.