Spojené státy americké jsou podle George Friedmana impériem, které vzniklo náhodou („unintended empire“), nikoli v důsledku cílevědomých snah. To však neznamená, že by bylo výhodné tento status opustit a navrátit se k doktríně izolacionismu. USA mají v současnosti až příliš mnoho zájmů, k jejichž udržení je třeba kontrolovat území mimo Severní Ameriku. Proto je nutno v jednotlivých částech světa identifikovat klíčové aktéry s protikladnými cíly, a následně začít vyvažovat jejich sílu tak, aby se vzájemně vyrušila. Jak by mělo aplikování zmíněné taktiky vypadat v praxi?

Autor pokládá za výhodné postupně ochlazovat vztahy s Izraelem. Poukazuje na fakt, že těsné spojenectví s židovským státem vzniklo až v průběhu Studené války ze zcela zištného důvodu, kterým byla touha kompenzovat sílící vliv Sovětského svazu v zemích okolo Středozemního moře. Co se týče samotného konfliktu mezi Izraelci a Palestinci, americký prezident by se jej neměl snažit vyřešit, ale spíše ho v očích americké veřejnosti postupně marginalizovat, ačkoli při tom narazí na silný odpor židovské lobby.

Ve vztahu k Íránu George Friedman doporučuje zahájit pozvolné détente. Zajistí to přístup k ropnému bohatství této země a odbytiště průmyslových výrobků. Nedostatkem kapitoly je skutečnost, že se autor nezabývá možností výrazné změny rovnováhy sil v případě, že by Írán nakonec získal funkční atomovou zbraň. Bylo by pak na místě vybavit jaderným arzenálem i Irák, popřípadě Turecko?

Afghánistán a Pákistán je nutno brát jako jednu celistvou entitu. Pro stabilitu jižní Asie a Blízkého východu je zásadní kontrolovat vzájemnou rovnováhu tohoto celku na jedné straně a Indií na straně druhé. Potenciální hrozbou pro USA by mohl být příliš rychlý rozvoj indického námořnictva, jež by mohlo ohrozit stávající poměr sil v Indickém oceánu.

Jednotlivé regiony

Z kapitoly věnované Evropě je patrná skepse ohledně dalšího osudu integračních snah. Klíčové je udržovat pevný spojenecký svazek s Velkou Británií. Druhým cílem by měla být snaha přiměřeným způsobem rozdělovat Francouzsko-Německý blok, což zajistí fragmentaci Evropské unie a z toho plynoucí omezení její potenciální síly, která by jednoho dne mohla ohrožovat zájmy Spojených států.

Co se Ruska týče, USA by se měly mít na pozoru. Sama o sobě země příliš velký potenciál nemá, případná spolupráce Bruselu nebo Berlína s Moskvou by ale vytvořila silný tandem, v jehož možnostech by bylo výrazným způsobem promlouvat do mezinárodního dění, a tím pádem i negativně ovlivnit dominantní pozici USA ve světě. Vzhledem k aktuálním událostem na Krymu se ale Washington nemusí případného sblížení EU a Ruska v dohledné době obávat.

Friedman uznává, že USA nemohou kontrolovat dynamické procesy, které se aktuálně v jihovýchodní Asii odehrávají. Mírné korigování však v jejich silách nepochybně je. Primárně by mělo spočívat ve vyvažování vlivu Japonska a Číny. Země vycházejícího slunce je velmi závislá na mezinárodním obchodu a přísunu energetických surovin, má tedy s USA společný cíl v podobě bezpečných námořních obchodních tras. Nemělo by však dojít k  disproporcionálnímu posilování japonského loďstva, které by mohlo nebezpečně zvýšit sebevědomí Tokia ve vztahu k Pekingu.

Číny se v aktuálním desetiletí není třeba obávat. Nemá totiž takzvanou „deep power“, kterou autor definuje v úvodu knihy jako kombinaci robustní ekonomické základny a vojenské síly. Peking je rukojmím ekonomického růstu, který v následujících letech bude zpomalovat. To povede k  nespokojenosti v  regionech a oslabování centrální moci. Komunistická strana tedy bude zaneprázdněna vnitřními problémy, v důsledku čehož její zahraniční politika nebude představovat reálnou hrozbu.

Postoj George Friedmana k Africe nejlépe vystihuje podtitul kapitoly, která se tímto kontinentem zabývá – „A place to leave alone“. Rozdrobenost kontinentu vede k absenci regionálních mocností, které by s podporou USA dokázaly pacifikovat své okolí. Afriku je však nutné sledovat a investovat do rozvojové pomoci, jelikož to napomáhá vylepšovat obraz USA v očích evropských států.

Z oblasti Jižní Ameriky nebude v nejbližší budoucnosti hrozit žádné vážnější ohrožení zájmů USA. Doporučení se týkají vyvažování síly Argentiny a Brazílie. Rychlý rozvoj námořnictva druhé jmenované země by totiž v budoucnu mohl ohrozit vojenskou rovnováhu v jižním Atlantiku. Originálně autor přistupuje k problematice pašování drog do USA přes mexické hranice. Klade důraz na pozitivní vliv, který takto vydělané finance mají na mexickou ekonomiku, v rámci které se legalizují. Na druhou stranu nezmiňuje, jak nákladná jsou bezpečnostní opatření, která zajišťují stabilitu v oblastech s vysokým vlivem drogových kartelů.

Kniha je i přes absenci překvapivých zjištění nepochybně zajímavá a čtivá. Jejím nedostatkem je, že není kladen rozdíl mezi zachováním impéria a republikánského systému státní správy, ve kterém budou zaručeny osobní svobody. Druhý problém spočívá v častém zjednodušování situace. Autor například vylučuje vojenské soupeření Indie s Čínou, a svůj postoj zdůvodňuje neprostupností Himalájí. Podobně je zveličován význam Karpat v souvislosti s bezpečností střední Evropy. Co lze naopak ocenit je poměrně originální přístup k Číně, která není démonizována jako ve většině ostatních děl, které se zabývají geopolitikou a mezinárodními vztahy.

George Friedman: The Next Decade: Empire and Republic in a Changing World

Doubleday, 2011, 272 s.