fbpx

Potíže v ráji: politické hry, nedůvěra a ambivalentní přístup USA k otázce Sýrie

Seymour M. Hersh je americký investigativní novinář, který píše pro The New Yorker. Držitel Pulitzerovy ceny je známý svou reportáži o masakru v My Lai (1969) nebo pojednáním o americkém přístupu k vězňům v Abu Ghraib. Ve svém článku Military to Military publikovaném na serveru London Review of Books představuje Sýrii jako dějiště politických her mnoha významných hráčů, a dokonce jako původce soupeření uvnitř samotných aktérů, jmenovitě USA. Pojďme se na jeho teorii podrobněji podívat a podrobit ji kritice.

Seymour-Hersh-008

Seymour Myron ,,Sy” Hersh. Zdroj: The Guardian.

Odlišné pohledy

Hersh uvádí čtenáře do problematiky shrnutím názoru Joint Chiefs of Staff (JCS), poradního orgánu amerického prezidenta a ministra obrany, na otázku americké politiky vůči Sýrii.

Obamova politika vůči Sýrii je mylná. Trvá totiž na tom, aby premisa všech vyjednávání o budoucnosti Sýrie byla založena na odstoupení Bašára al-Asada. Navíc představa, že „umírněné“ rebelské skupiny jsou schopny jej porazit, je naivní. Obama je sám polapen v myšlení podobném tomu z doby studené války. Jeho administrativa je fixovaná na Čínu a Rusko, i když by se měla zaměřit na různá teroristická uskupení v Sýrii, zejména tzv. Islámský stát.

Názor JCS vychází z tajného dokumentu, který v roce 2013 představila Defense Inteligence Agency (DIA) ve spolupráci s JCS, vedeným generálem Dempseym. Jedná se o analýzu situace v Sýrii, která byla provedena pomocí takřka všech metod sběru dat (SIGINT, HUMINT, GEOINT, CYBINT atd.). Studie dochází k závěru, že pokud padne al-Asad, padne s ním celá Sýrie a stane se z ní podobný zhroucený stát jako je Libye.

Tento dokument byl přímo v rozporu s přístupem Obamovy administrativy, která dle Hershe od začátku nástupu Obamy do úřadu pracuje na destabilizaci Sýrie pomocí CIA se spojenci, jako jsou Velká Británie, Saudská Arábie a Katar. Destabilizace je prováděna pomocí subvencování různých „umírněných rebelských skupin“. Zbraně jsou těmto aktérům dodávány z Libye přes Turecko. Program má za cíl pomoci opozici v boji proti režimu a postupem času se změnil v přímou přeshraniční podporu jak technickou, tak logistickou a materiální pro skupiny – včetně Jabhat al-Nusry a samozvaného Islámského státu. Skupiny pokládané za umírněné  byly poraženy, nebo se transformovaly do radikálních hnutí a USA tak prakticky podporují teroristické skupiny.

Na to se dle Hershe snažila upozornit DIA mezi lety 2012 a 2014 v čele s generálem Michaelem Flynnem. Na základě jejich prohlášení se tak dělo za neustálého upozorňování civilní administrativy na vážné dopady poražení al-Asada. Součástí těchto upozornění byl zejména fakt, že v Sýrii už žádná umírněná opozice neexistuje a extrémistické džihádistické skupiny drží veškerou kontrolu. Navíc Turecko nedělá dostatek pro zabránění převozu bojovníků a zbraní přes své hranice a úplně ignoruje vzrůst moci tzv. Islámského státu v Sýrii. Flynn tvrdí, že se Obamova administrativa proti těmto informacím vymezila a podle jeho slov to vypadalo, jako „kdyby nechtěli slyšet pravdu“.

JCS a DIA se shodly, že současný politický přístup k Sýrii není funkční, má katastrofální dopad a odstranění al-Asada je nebezpečné pro celý region. Oproti tomu Obamova administrativa zastávala postoj úplně opačný. Postoj, který se dá charakterizovat slovy „kdokoli je lepší, než al-Asad u moci“. A jelikož JCS a DIA neuspěly při konfrontaci Obamovy administrativy, rozhodly se jednat na vlastní pěst „mimo politické kanály“.

Sdílení informací

JCS a DIA sdílely své informace o dění v Sýrii s ostatními spojenci s vědomím, že se tyto informace dostanou přes prostředníky až k al-Asadovi. Těmito spojenci byli Německo, Izrael a Rusko. Každá z těchto zemí měla eminentní zájem o Sýrii, ovšem každá z jiných důvodů. Německo se dle Hershe obávalo radikalizace svých šesti milionů muslimů v případě expanze tzv. Islámského státu, Izraeli šlo přímo o bezpečnost svých hranic a Rusko se obávalo ohrožení své základny v Tartu a svého vlivu v regionu.

Došlo tak ke sdílení informací, jejichž rozšíření a použití teoreticky nebylo problémové, ovšem prakticky šlo přímo proti politice Obamovy administrativy. Data, jež byla zasílána vybraným spojencům, zahrnovala informace o situaci v Sýrii a pohybech, popřípadě intencích různých protirežimních skupin. Nikdy nedošlo k přímému sdílení informací mezi USA a syrským režimem. „Pokud al-Asad zůstane u moci, nebude to díky našim informacím, ale díky tomu, že byl natolik chytrý, aby použil data, které získal od ostatních aktérů, kterým jsme je poskytli v kolektivním zájmu,“ uvažovalo zhruba JCS.

Obama se o tomto sdílení informací nic nedozvěděl. Tak prakticky paralelně probíhaly dvě operace. První z nich byla Obamova, prováděná CIA, za účelem destabilizace Sýrie a svržení al-Asada. V případě druhé operace se jednalo o sdílení informací spojencům pod taktovkou JCS, která sice teoreticky nebyla v přímém rozporu s Obamou, ale prakticky tyto informace al-Asad využíval k upevnění své pozice.

Dvojí hra

Dle Hershe práce na destabilizaci Sýrie započaly za Bushovy administrativy a pokračovaly i za Obamovy vlády. Server Wikileaks zveřejnil ambasádní korespondenci, ze které vyplynulo, že USA v roce 2006 v čele s tehdejším ambasadorem v Sýrii Roebuckem vypracovaly plán na rozložení Sýrie. „USA musí spolupracovat se Saúdy a Egypťany na navýšení sektářských tenzí uvnitř Sýrie. Nejvíce záleží na zvýšení publicity zásahů al-Asadova režimu proti případným nepokojům, které ukáží sílu disentu (zejména sunnitských muslimů a Kurdů), a tím pádem nestabilitu a slabost syrského režimu“. Navíc musí USA podporovat ,,izolaci Sýrie“ pomocí podpory „National Salvation Front“. Tu vedl Abdul Halim Khaddam, syrský ex-viceprezident, který byl již dlouhou dobu sponzorován Saúdy a Muslimským bratrstvem. USA na přímou podporu těchto uskupení v roce 2013 utratily kolem pěti milionů dolarů. Navíc v rámci medializace vytvořily v Londýně televizní stanici syrské opozice za účelem nalomení režimu.

Operace pokračovaly i na počátku občanské války a ostatní státy v regionu zvýšily finanční pomoc některým skupinám. Saúdové utratili na podporu rebelů v roce 2013 700 milionů dolarů. CIA v té době již několikátým rokem dodávala zbraně z Libye přes Turecko pro syrskou opozici. Operace byla financována CIA přes spojku v libyjském Benghazí, kde byla hlavním štábem operace americká ambasáda v čele s J.C. Stevensem. To všechno pod taktovkou Obamova State Departmentu s přímým schválením od prezidenta. Zbraně byly dodávány z Libye do Turecka přes prostředníka firmy „Al-Marfa Shipping and Maritime Services“. Tyto informace vyplynuly na povrch díky žurnalistům z The Washington Post.

V roce 2013 začalo JCS sdílet informace se spojenci a v bezpečnostní komunitě v USA se rozšířilo povědomí o tom, že už žádná umírněná opozice neexistuje. Jelikož v té době byly libyjské zbrojní sklady nehlídané, stala se z Libye horká půda pro všechny pašeráky zbraní a proud tohoto vybavení prakticky nebylo možno zastavit. JCS se pokusilo vyjednat s CIA zastavení dodávek zbraní z Libye a postupné zašpuntování převozu zbrojního materiálu přes turecké hranice do Sýrie.

Operace byla úspěšná a al-Asadova pozice se začala vylepšovat. V ten stejný moment ovšem Saúdská Arábie, Katar a Turecko zvýšily své zbrojní dodávky pro Jabhat al-Nusra a tzv. Islámský stát, který se ke konci roku 2013 enormně rozrostl. V roce 2014 se CIA pokusila domluvit zastavení dodávek zbraní a peněz od Saúdů a Kataru, ovšem bez úspěchu. Také jejich program na cvičení rebelských skupin v Turecku a Jordánsku byl jeden velký neúspěch. Dle Hershe však Saúdové nebyli jediným problémem, jelikož Turecko samo financovalo a zbrojilo tzv. Islámský stát a Jabhat al-Nusru roky.

Možnost spolupráce?

JCS bylo od začátku syrské občanské války v kontaktu s Ruskem, zejména díky dobrému vztahu amerického generála Dempseyho a ruského generála Gerasimova. Vztah mezi špičkami vojenské administrativy vycházel z vědomí, že si Rusko a USA v rámci boje proti terorismu mají co nabídnout. Rusko zná myšlení a modus operandi teroristů. Navíc má informace o některých nejvyšších vedoucích postavách samozvaného Islámského státu, protože proti některým z nich bojovalo už ve dvou válkách v Čečensku. Navíc se obává radikalizace své nemalé muslimské populace v určitých regionech mimo Čečnu. Oproti tomu USA mohou nabídnout zkušenosti s výcvikem foreign fighters. Podle názoru vojenských špiček JCS je tedy spolupráce přinejmenším záhodná. Obama ale s Ruskem spolupracovat v boji proti IS odmítá, a to jak na politické, tak i vojenské úrovni, zejména kvůli ruské anexi Krymu a vedení hybridní války na Ukrajině.

Čína, podle Hershe málo vzpomínaný hráč na poli syrské občanské války, vidí tento konflikt prizmatem problému ve své provincii Xingjang. Bojí se radikalizace své ujgurské populace, a dokonce viní tureckou rozvědku z podněcování a radikalizace tohoto obyvatelstva. Dle zdrojů z této provincie vycestovalo už několik set bojovníků, kteří se přes okolní země dostali až do centra konfliktu. Sama Čína podporuje al-Asada u moci a slíbila podporu 30 miliard dolarů na obnovu poválečné Sýrie. Samozřejmě to nedělá z humanismu či charity, ale protože vidí geopolitickou příležitost v regionu.

Změna vedení

Generál Dempsey v čele JCS i přes své údajné praktiky vydržel. Flynn z DIA musel kvůli své veřejné kritice postoje Obamovy administrativy opustit svou pozici. Obama se nadále drží svých přesvědčení ohledně Sýrie. Mezi ně patří, že al-Asad musí být zbaven moci, neexistuje možnost spolupráce s Ruskem v boji proti IS, Turecko je silný a důvěryhodný spojenec, a je nutné podporovat ,,umírněnou“ opozici vůči al-Asadovi.

Podle Hershe JCS pozoruje s údivem stálou Obamovu podporu Turecku, které bylo z několika odlišných zdrojů obviněno z přímé podpory terorismu v Sýrii. Otázka, kterou si Hersh nakonec pokládá, zní: ,,Proč se Obama navzdory jasným faktům o tureckém působení v Sýrii rozhodl tyto fakta ignorovat?“

Kritický pohled

Shrnuto: Obamova zaslepenost, dlouhodobá podpora teroristických skupin ze Západu, Turecka a Saúdské Arábie, práce na destabilizaci Sýrie trvající od dob Bushovy administrativy a neposlušnost ze strany nejvyššího vojenského poradního orgánu proti vlastnímu prezidentovi. Tedy řada velmi závažných až fantasticky znějících obvinění proti Obamově administrativě. Jak ale Hershův článek obstojí pod tíhou kritického pohledu?

První otázka, kterou si musíme položit, se týká zdrojů. Pro taková obvinění jistě musí existovat mnoho důkazů, abychom je mohli vzít v potaz. Hersh čerpá ze tří zdrojů. Prvním a nejzajímavějším je zdroj úplně anonymní. Jedná se o sérii rozhovorů s vysoce postaveným ,,poradcem“ JCS, který je mimo službu. Dále čerpá z rozhovorů s různými vysoce postavenými činiteli a experty na problematiku, kteří jsou buď v aktivní funkci, nebo mimo pozici, a také s některými americkými politiky. Posledním typem zdrojů je odkazování se na Wikileaks a novinářské zdroje typu Washington Post.

Tedy hlavním zdrojem tohoto článku je jeden anonymní bývalý ,,poradce“ JCS. Hersh neříká nic o postavení tohoto poradce, ani o jeho práci pro JCS nebo kontaktech či snad o materiálech, které by mohly podpořit jeho myšlenky (kromě zmiňovaného dokumentu vypracovaného DIA a JCS, jenž ovšem není přístupný). Neexistují jakékoli dokumenty, zprávy, videomateriály, fotografie, tweety… Cokoliv, co by alespoň částečně potvrzovalo jeho teorii.

Hersh používá i ostatní zdroje, ale ani jeden z nich nepodporuje jeho celkové tvrzení a schéma událostí. Rozhovory s experty a politiky se točí kolem problematiky udržení al-Asada u moci a spolupráce s Čínou a Ruskem. Navíc jejich ověřitelnost je přinejmenším diskutabilní. Zdroje z Wikileaks mluví o událostech za Bushovy administrativy a zdroj Washington Post o operaci CIA v Benghází v roce 2012.

Druhou otázkou je jeho samotná teorie. Jak mohl Dempsey, poté co s celým JCS obešel Obamu a jednal prakticky proti zájmům USA v Sýrii, vydržet ve funkci? Jak mohla existovat tato operace, která šla přímo proti zájmům administrativy, bez jejího povšimnutí? Navíc, proč existují zdroje, které mluví o tom, že sám Dempsey je zastánce subvencování rebelských skupin? Oproti tomu Hersh bez podložených zdrojů tvrdí naprostý opak.

Proč bychom tedy této teorii měli věřit? I když chováme k autorovi respekt, tak nemůžeme argumentovat jeho historií. Hersh ve své profesi investigativního žurnalisty odhalil (reálné a fakty podpořené) události jako je masakr v My Lai a aféru Abu Ghraib. Na druhou stranu autor za poslední dekádu vydal řadu článků, jež jsou stejně fascinující, stejně šokující, ale nikdy ne podložené a vyargumentované jako jeho předchozí odhalení. Analyzovaný článek vypadá jen jako další ze série nepodložených vyfantazírovaných odhalení, která stojí na jednom anonymním zdroji.

Závěrem lze tedy shrnout, že článek, ačkoli velmi zajímavý a šokující, není možné reálně potvrdit či vyvrátit. Události, které Hersh podporuje ze zdrojů jiných než jeho vlastních, jsou reálné, ověřitelné a přinejmenším existující. To se ovšem nedá říct o jeho hlavní teorii, kterou musíme brát s rezervou. Článek ovšem vznesl zásadní otázku, na kterou bohužel neodpovídá. Proč by bylo v americkém zájmu destabilizovat Sýrii?

 

 

2 comments

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

2 Comments

  • Profilový obrázek
    Schneider
    17. 2. 2016, 21:17

    Konečně článek, který mluví o realitě. Z tohoto pohledu má Hersh v tom podstatném pravdu.

    Pokusím se naznačit odpověď na poslední otázku. Ocituji z George Friedmana („Příštích sto let“):

    USA jsou historicky „válečnickou zemí“. Jsou v neustálém válečném stavu. Války jsou pro americkou zkušenost ústřední a jejich frekvence stále narůstá. Válka je zabudovaná do americké kultury a hluboce zakořeněná v americké geopolitice. Amerika se zrodila z války, pokračuje v boji až do dnešního dne a vojenské tempo se stále zrychluje. Americké strategické cíle a americká rozsáhlá ambiciózní strategie mají svůj původ ve strachu. USA mají nyní pět strategických cílů:
    Mít rozhodující vliv v Severní Americe.
    Eliminovat jakoukoliv hrozbu pocházející ze západní polokoule.
    Udržet ovládání světových moří.
    Ovládnout mezinárodní obchodní systém.
    Preventivně zabránit komukoliv, kdo by chtěl ohrozit americké globální námořní síly.

    Proto USA hodlají zaměstnávat potenciální nepřátele pozemními konflikty, aby museli vydávat prostředky na budování pozemních vojsk, takže na námořnictvo jim už nezbude. Za tímto účelem budou USA podnikat i jemnější, preventivní kroky vůči všem eurasijským mocnostem (včetně takzvaných spojenců).“

    „Spojené státy nepotřebují vyhrávat války. Stačí jim jednoduše rozložit řád věcí, aby druhá strana nemohla vybudovat dost velkou sílu, která by jim mohla oponovat.“

    „Spojené státy také nemají zájem, aby naprosto jednoznačně vyhrály válku. Stejně jako ve Vietnamu nebo v Koreji je účelem těchto konfliktů prostě blokovat moc nebo destabilizovat region, nikoliv nastolit pořádek. V příhodnou dobu je dokonce přijatelná i přímá porážka… Nikdy se tyto intervence nevyvinou tak, aby dosáhly alespoň nějakého přibližného ‚řešení‘, a budou se vždy provádět s omezenými vojenskými silami, aby nebyly rozhodující.“

    REPLY
  • Profilový obrázek

    […] Seymour M. Hersh je americký investigativní novinář, který píše pro The New Yorker. Držitel Pulitzerovy ceny je známý svou reportáži o masakru v My Lai (1969) nebo pojednáním o americkém přístupu k vězňům v Abu Ghraib. Ve svém článku Military to Military publikovaném na serveru London Review of Books představuje Sýrii jako dějiště politických her mnoha významných hráčů, a dokonce jako původce soupeření uvnitř samotných aktérů, jmenovitě USA. Pojďme se na jeho teorii podrobněji podívat a podrobit ji kritice. Článek vyšel původně na On War | On Peace. […]

    REPLY

Nejnovější komentáře