Debaty o problematice akvizic na Ministerstvu obrany se vedou od nepaměti. Vždy je logicky snaha nalézt jedno řešení, podniknout několik kroků, aby se situace zlepšila. To se ovšem nedaří. Viník se hledá na různých místech, často v legislativě. Jistě, není dokonalá, ale čekání na její rozsáhlou úpravu, nebo nějaký nový speciální zákon nic nevyřeší a už vůbec ne v krátké době.
Pokud se totiž podíváme na to, jak dlouho se přijímá nová legislativa, nebo novelizují zákony, bavíme se o letech následovaných několika dalšími lety zavádění do praxe a objevování nových možností a nedostatků. Takže, práce na nové legislativě znamenají, že se projeví v horizontu minimálně pěti let, během kterých bude pokračovat potácení se. A to asi nikdo nechce.
Stávající zákon o zadávání veřejných zakázek platí od podzimu 2016 a měl být tím, který obraně pomůže nakupovat. Ministerstvo obrany se aktivně podílelo na jeho připomínkování, a tedy jej spoluvytvářelo. Tak aspoň o tom mnohokrát představitelé tohoto ministerstva referovali a dodávali, že tento zákon konečně zlepší akviziční proces.
Jeden postřeh na okraj. Neustále slýcháme, že má se stávajícím zákonem problém ministerstvo obrany. Zajisté, požadavky a potřeby tohoto ministerstva jsou možná v mnohém specifické, ale logicky by podobné problémy mělo mít ministerstvo vnitra, respektive policie. To, že žádné výraznější nemá napovídá, že nejde zdaleka jen o ustavení zákona.
Problémy s akvizicemi na ministerstvu obrany jsou po léta v zásadě stejné a legislativní omezení jsou až někde vzadu mezi důvody, proč tomu tak je. Nákupy mohou být totiž velice snadno činěny mimo režim zákona, či za použití výjimek a nikdo s tím asi nebude mít výraznější problém za jednoho předpokladu – potřeba postupu mimo zákon musí být dobře vyargumentovaná, zdůvodněná a správně a transparentně procesně provedená.
Nestačí tedy tvrdit: „…tento nákup je v našem bezpečnostním zájmu…“, „…jedná se o domácího výrobce a my jej chceme podpořit a mít zajištěné dodávky…“, či „…máme to zavedené, proto chceme totéž…“ Zajisté, snad jsou všechny akvizice do obrany v našem bezpečnostním zájmu, ale je nezbytné tento zájem konkrétně definovat, propojit jej například se strategickými a dalšími dokumenty, rozhodnutími relevantních orgánů, popsat zkrátka unikátnost požadavku a tím ospravedlnit postup mimo režim zákona.
Preference domácích dodavatelů je naprosto logická a správná, ale opět, jen tento vágní argument nestačí. Podobně jako v případě zajištění dodávek. Pokud je podmínkou, že musí být výroba, či zajištění podpory a servisu do nejvyšší úrovně (tedy generální opravy a modernizace) přeneseny do České republiky je to samozřejmě legitimní požadavek a ze zahraničního dodavatele se – pokud mu to bude stát za to – se stane „domácí výrobce“, či přenese licenci na nějaký „domácí“ subjekt. Pokud to ovšem bude výrobcům dávat smysl, což vzhledem k požadovaným objemům nemusí být vždy pravda.
Možností, jak postupovat je celá řada, ale jak ukazují rozhodnutí Evropského soudního dvora například v kauze Evropská komise vs. Itálie ohledně vrtulníků Augusta, jedním z klíčových kroků k obhájení postupu mimo zákon, respektive mimo směrnici EU, je neprůstřelné vyargumentování požadavku. A to se tady u nás, ruku na srdce, moc nedaří, což je jeden z důvodů, proč jsou akvizice – i ty mimo režim zákona, jako například vláda-vláda – tak klopotné a neprůhledné.
Neexistuje jeden krok, či několik málo kroků, které v krátké době napraví komplexní problém s akvizicemi na Ministerstvu obrany. Není to o jednom jediném člověku, o jednom roce, o jednom opatření. To je nutné si uvědomit hned na začátku. Proto níže popisuji v sedmi bodech to, co spatřuji jako hlavní bolesti. Byť jsou vzestupně číslovány, nejsou řazeny podle důležitosti, protože všechny jsou stejně důležité, takže by měly být spíš vedle sebe. Předpokládám, že se objeví nějaké další body, které by k těmto přidal někdo jiný, nebo naopak některý ubral. Nejde o dokonalý ani konečný seznam, spíše níže uvedené berte jako námět k přemýšlení a návod k porozumění pro ty, kteří si o akvizičním systému na Ministerstvu obrany sem tam přečtou zploštělý výrok v médiích či na facebooku.
1. Oddělit podstatné od nepodstatného
Tím prvním, co se každý dozví o akvizicích na Ministerstvu obrany je, že zkrátka nefungují jako celek. Realita je ovšem taková, že větší část rozpočtu na běžné výdaje se sice klopotně (třeba často za něco jiného, než se původně chtělo, ale přesto) v daném roce utratí. At už jde o stavební práce, různé služby, nákupy náhradních dílů, munice, energií a tak dále. Pokud by tomu tak nebylo, zbývalo by v rozpočtu mnohem více peněz. S čím je tedy problém? Se strategickými a dalšími významnými investicemi na novou techniku a s některými dalšími zakázkami týkajícími se některé výzbroje a výstroje.
Pozoruhodné je například, že dlouhodobě jsou starosti s nákupem čehokoli, kde se objeví textil (například i nesmyslných potahů na přilby) až jeden musí získat neodbytný dojem, že třeba nebude vše v pořádku se standardy v této oblasti. Ostatně požadavky různých dozorových a kontrolních orgánů jsou jednou z žab na prameni a zbytečným komplikátorem zakázek, jak třeba ukazuje téma vyprošťovacích vozů (to je spjaté ještě s jedním problémem, kterým je přílišný optimismus při plánování, viz níže).
Je důležité pečlivě oddělovat, ne se snažit okamžitě změnit celý komplex, ale nejprve se podívat na to, co jakž takž funguje a věnovat se jen tomu, co nefunguje. Snaha změnit komplex totiž skončí tak, že se nezmění vůbec nic.
2. Otevřená soutěž je často rychlejší
Častým problémem je to, že vojáci vědí, co chtějí nakoupit a tak napíší specifikace na konkrétní produkt a pak se hledá někdo, kdo se podepíše pod přímé zadání a bude následně vláčen bahnem a kriminalizován, protože zdůvodnění, o kterém jsem psal výše, je prachbídné a omezuje se na: „My to chceme a my víme, co chceme a proč to chceme.“
Pokud se nikdo „odvážný“ nenajde, následuje požadavek na „ohlazování“ specifikací tak, aby šlo naoko o soutěž, kterou ale vyhraje kýžený dodavatel dle hesla: „Zákon se nažere a armáda dostane, co chce.“ Výsledkem je, že se firmy odvolávají a soudí a vyhrávají, čímž (ne)soutěže likvidují, protože samozřejmě všichni z oboru vědí, že jde jen o divadýlko.
Všem se ulehčí, až se konečně přijme jednoduchá pravda, že otevřená soutěž s jednoduchými specifikacemi vede často k cíli rychleji, než postup mimo zákona (viz víceúčelové vrtulníky a 3D radiolokátory MADR) a že i jiné výrobky než zrovna ten, který padl zástupcům armády do oka, mohou velice dobře splnit požadavky. Nezbytné je dbát na výborné vyargumentování požadavku, pokud má jít mimo režim zákona, nebo na výjimku.
3. Nešťastné plánování
Skyllou a Charybdou je plánování na ministerstvu obrany. To je totiž obvykle velice optimistické. Když se vytváří excellové tabulky s jakýmkoli plánem, napíšou se do sloupců na nejbližší léta projekty (co nejvíc, aby se vykazovala činnost a funkcionáři měli o čem hovořit v médiích) a přiřadí se k nim virtuální peníze. Vždy je to více, než ministerstvo financí naznačuje, že by dalo, protože se čeká, že tentokrát to vyjde. Nevyjde, a tak řada projektů skončí tak zvaně pod čarou a pak začíná flikování.
Později se začne zjišťovat, že z předpokládaného roku na přípravu jsou roky dva tři, specifikace (pokud jsou napsané v nějaké slušném termínu) se mění, upravují a doplňují (i kvůli předchozímu bodu) až je z celého plánu guláš a následující proces výběru, ať už v rámci zákona, či mimo něj, podle toho vypadá.
Mezi tím se přesouvají peníze mezi položkami, látají se díry, programy dobíhají (velice dobrý nástroj víceletého financování akcí státem, pokud se ovšem správně používá a využívá) a z krásně vypadající akvizice je chaos na mnoho let. Následuje vysvětlování, proč se to tentokrát nezdařilo a peníze se drobí na jiné akce, nebo se prostřednictvím nároků z nespotřebovaných výdajů přesouvají z roku na rok s nadějí, že jednou budou utraceny a že je ministerstvo financí nesebere. Mimochodem, protahující se zahájení akcí je velice nepříjemné, protože programy končí v předem určeném roce (a tedy i financování akcí, pokud se oficiální žádostí tento fakt nezmění) a pak dochází ke kumulaci investičních potřeb do méně let, než bylo zapotřebí s rizikem, že žádné peníze také nemusejí zbýt…
Zde je jediná možnost – trvat na tom, aby nadčarově nebyly v plánech uváděny akce, které již nemají hotovou a schválenou specifikaci, popřípadě již nejsou zaregistrované. Bez toho budou plány i nadále u těch největších akcí souborem zbožných přání a doufání, že to tentokrát dopadne dobře.
4. Neustálé změny
Výše uvedené se dá shrnout do tří kroků: přijmout rozhodnutí, udržet rozhodnutí a převzít odpovědnost. V této zemi se stalo zvykem – v rámci toho, co jeden moudrý muž nazval „protikorupčním klišé“ – kriminalizovat a zpochybňovat jakékoli rozhodnutí, na čemž mají zásluhu kromě politiků, kteří si na tom vystavili živobytí, také různé protikorupční spolky a aktivisté.
Není tedy divu, že se odpovědní nechtějí podepisovat pod zakázky do chvíle, než jsou si stoprocentně jistí, že nebudou další léta kriminalizováni, vyšetřováni a taháni po soudech. A tato jistota není zdaleka vždy, a navíc jsou zde odstrašující příklady. Třeba nedůstojný a likvidační přístup v kauze bývalé ministryně Vlasty Parkanové. Nejde o to, a že se nemají prošetřovat podezření a že nemají končit před soudem. Jde jen o adekvátnost a proporčnost celého postupu.
Proto je důležité věnovat pozornost oněm třem výše uvedeným bodům. Nejprve je nutné dojít k rozhodnutí nejenom o tom, co by se mělo nakupovat, ale je nutné i mít připravenou argumentaci, či zdůvodnění proč a proč v takové konfiguraci (strategie, koncepce, doktrína atd.) a rozhodnout o procesu. Toto rozhodnutí je nutné udržet a neměnit, což se často stává kvůli tomu, že nejsou dodělané specifikace, že se objevují dodatečné požadavky, jsou chyby v původních představách, je snaha využít prostor a rozšířit akvizici o něco související a podobně. A samozřejmě někdo musí nést odpovědnost za to, že se nebude měnit obsah ani proces a že případné chyby padnou na její, či jeho hlavu. A poznámka na okraj, jistě, může se objevit potřeba takzvaných urgentních nákupů vynucených například nasazeními. Ti, kteří rozhodují by ovšem měli mít na paměti, že se jedná o naprosté minimum případů. Většina akvizic je bez problémů předvídatelná a připravitelná alespoň deset let dopředu.
5. Ministerská přeregulovanost
Ministerstvo obrany si při akvizicích úspěšně podráží nohy samo vnitřní „přeregulovaností“ a „překontrolovaností“. Do každé akvizice, a to v každé její fázi vstupuje neuvěřitelné množství lidí a ministerských složek. To obvykle protahuje nákup a komplikuje jej, protože je nutné se vypořádávat s připomínkami, které jdou mnohdy za působnost daného útvaru, nicméně jsou černé na bílém a je nutné je nějak vysvětlit, aby „to pochopili i případní vyšetřovatelé“.
Zaklínání se vnitřními předpisy a legislativou, které mají primárně chránit úředníky a nikoli umožňovat smysluplně nakupovat je příliš časté. Vžilo se, že na ministerstvu obrany se málo kontrolují akvizice. Opak je pravdou. Překontrolovanost je problémem, nikoli výhodou.
Vnitřní ministerské předpisy jsou kapitolou samou pro sebe. Bylo by určitě výhodou, pokud by armáda mohla dopředu otestovat vzorky od jednotlivých společností účastnících se tendru. V Polsku například takto vybírali přilby – řekli, kolik mají maximálně na jednu přilbu, sedli si s potenciálními dodavateli a probrali s nimi představy, nechali si předložit nabídku i s maximálně anonymizovanými vzorky, které pak testovali až do zničení. Nakonec byl na základě cenové nabídky a zkoušek vybrán vítěz. U nás to možné není. Nejprve se papíruje a papíruje až se něco vybere a jde to do vojskových zkoušek, kde se nezřídka upravují věci ne zcela ideálně napsané ve specifikaci a pak teprve nastoupí různé standardizační úřady a předělávání někdy může začít nanovo. Například, vyprošťovací vozidla již prošla vojskovými zkouškami, ale pak nastoupili úředníci, kteří řekli, co tam vše musí být jinak, aby to vyhovělo všemožným předpisům.
Každý, kdo chce něco udělat s akvizicemi na ministerstvu obrany by se měl tedy nejprve pustit do vnitřní legislativy resortu a seškrtat ji na maximum, stejně tak jako snížit počet lidí a složek, které do každé akvizice mluví. A za druhé, je nezbytné, aby se již někdo zásadněji podíval na dozorové a další orgány, jejich pravomoci a občas nešťastné vstupování do výběrových řízení.
6. Nešťastná státní služba
Zásadním problémem je a bude nedostatek lidí schopných řešit potřebné množství akvizic. Velkým viníkem je zákon o státní službě, který komplikuje vstup do systému lidem, kteří jsou ve středním věku, nikdy ve státní správě nepůsobili a zároveň jsou úspěšní (tedy i finančním ohodnocením) ve svém oboru. Naopak petrifikuje současný neutěšený stav. Je tak těžké shánět připravené lidi na akviziční pracoviště, třeba i kvůli nestálé hrozbě kriminalizace a tlakům ze všech stran. Výsledkem je, že lidé, kteří na akvizicích zůstali jsou přetíženi a v jednu chvíli řeší i desítky zakázek, od malých až po strategické.
Bylo by na místě udělat kroky z vyjmutí akvizičního úřadu mimo zákon o státní službě. Asi nejlepší by bylo vrátit se k tomu, co již bylo ve vážnosti připravované dvakrát a vybudovat Národní úřad pro vyzbrojování, který by řešil strategické zakázky pro více ministerstev a složek.
7. Mizící znalost
A konečně bod, který souvisí s předchozím – znalost. Lidé, kteří měli povědomí o tom, jak se dělají a řídí velké projekty postupně odcházejí, mnozí z nich do důchodu. Noví lidé a hlavně zkušení, tedy se znalostí, se přitom hledají složitě. Tento problém se netýká pouze civilní, ale i vojenské části, což je dáno primárně zmenšováním armády od 90. let minulého století a zmenšujícím se množstvím strategických zakázek, tedy i možností získávat zkušenosti.
Náprava této situace bude poměrně složitá a dlouhodobá. Nicméně i přesto, že přesahuje jedno funkční období je nutné ji věnovat pozornost a zahájit systematické „lovení“ na trhu práce.
Z výše uvedeného je patrné, že bez komplexního přístupu a kontinuity se nic nezlepší a už vůbec ne během krátké doby. To neznamená, že se nedá a nemá nic dělat. Naopak. Není však možné očekávat výsledky okamžitě a zároveň je jasné, že k provedení některých kroků bude zapotřebí určitá politická odvaha a systematičnost. Každý úřad má jednu vlastnost – nově příchozí okamžitě zahrne velkým množstvím problémům („micromanagementem“), které je nezbytné řešit. Přitom mnoho z toho jsou banality, které bez problémů může rozhodnout a vykonat střední management.
Pokud se nově příchozí nechá vtáhnout do této hry, neučiní v zásadě nic. V úřadu stráví každý den deset i více hodin, bude uhnaný, rozhodne myriádu věcí, ale nikdy se nedostane k těm strategickým a podstatným. Přeji novému vedení Ministerstva obrany ČR, aby to nebyl jeho případ.
15 comments
15 Comments
David Khol
17. 7. 2018, 12:53Článek velice dobrý, ale podle mě je problém hlavně v tom bodě 1, ostatní z něj do jisté míry vyplývají. V tom, že různí lidé ( a to i odborníci, lidé, kteří mají povědomí o problematice resortu obrany), ale i politické strany se často naprosto liší v to, co považují za podstatné a nepodstatné. Bohužel
REPLYJiří Kohout
24. 7. 2018, 10:48Personální politika AČR je dlouhá léta daná. Bohužel má pouze rozkladné účinky. I Vy, pane Šulc, jste byl u řezání tuku v době, kdy se již obíraly kosti. Vyhozených a naštvaných zůstalo poměrně dost. Díky tomu v AČR dnes často slouží spíše kariérní úředníci, jdoucí po funkcích, místo vojáků jejichž cílem je příprava na bojovou činnost. A každý další pohyb v personální oblasti se podepisuje na tomto trendu. Pak nejsou lidi a odborníci do tak exponovaných pozic, jako jsou akvizice…….a obávám se, že bude hůř. Pokud si vzpomenu, Váše názorová zaťatost ve sporech kolem pohotovostí a pracovní doby jen dokazuje, jak jste byl v dané době ovlivňován právě lidmi z GŠ a MO nebyl schopen samostatného úsudku. Připadalo, že snad máte strach vnímat sdělení z druhé strany. Dnes je asi jednodušší, celý systém kritizovat, bohužel jste jeden z těch, co se také podepisovali pod resortu. Vycházím z předpokladu, že jste měl své doby možnost ovlivnit rozhodování Vondry, jinak byste nezastával tak vysokou funkci, jako jste v té době zastával. Pro Vás kariérní posun, pro armádu jen poměrně složité období……..pěkný den.
REPLYJirka
26. 7. 2018, 10:19Když se oprostíme od akvizic druhého bodu, tak to týká většiny dění v armádě. Lidský potenciál je to hlavní na čem záleží úspěšné řízení jakéhokoliv celku. Soustavná likvidace zkušených odborníků prohlubuje současný neutěšený stav bez ohledu na to jak se chválíme. Stejně tomu nikdo moc nevěří. Škodiči otravují chuť něco změnit i tomu zbytku, co má snahu něco změnit a tak převládá názor, že za ty peníze co máme se vyhodit nenecháme a nebudeme raději nic aktivně dělat. Místo toho, aby o personální politice rozhodovali velitelé, tak se pravomoce přesunuly pod úředníky. Můžeme klidně vytvořit ještě další personální agenturu jako přechod mezi ministerstvem a generálním štábem, zaměstnáme další příbuzné a známé a budeme fungovat úplně stejně.
REPLYPostal service@Jirka
27. 7. 2018, 18:30Přesně tak, pro pochopení nepochopitelného stavu v resortu Psokladců lze doporučit román Lidský faktor z prostředí britské tajné služby o morálním dilematu mezi profesionální a lidskou angažovaností a odpovědností. Z recence: "Hlavní hrdina je pracovníkem britské tajné služby a zároveň pracuje jako špion pro Rusy. Jejich agentem se stal z vděčnosti, když komunisté zachránili v Africe jeho ženu a pomohli jí uprchnout z Jihoafrické republiky. Únik informací z jeho oddělení vede však k likvidaci jeho kolegy. On sám uteče do Moskvy a musí opustit ženu a syna. Román má napínavou zápletku a zároveň obsahuje i typicky greenovské téma lidské odpovědnosti a oběti, víry a skepse." Je to poučné, protože už TRAFO2007 uvádělo: "Nový systém řízení kariér bude vycházet ze základních principů, kterými jsou transparentnost podmínek kariérového postupu vojáků a systémů jeho řízení, rovné příležitosti pro všechny vojáky, objektivnost výběru na základě výkonnosti, výkon služby vojáka v místě podle potřeb OS ČR a možnost výstupu z kariéry na kterékoliv úrovni. Nový systém řízení kariér bude zahájen nejpozději počátkem roku 2010. Zejména se jedná o změnu struktury hodností, změnu poslání hodnostních sborů (vytvoření poddůstojnického sboru), objektivizaci hodnocení, umožnění využívání změn doby výsluhy v hodnosti (minimální i maximální). Součástí systému řízení kariér bude kariérní řád." – Hlavní expolicajt a nakupovač by tohle mohle nejenom opsat, ale také podepsat.
REPLYNoname
28. 7. 2018, 6:08V policii jako v armádě: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/pyrotechnik-odskodne-bohumil-mares-soud_1807280600_ogo
REPLYSurikata
31. 7. 2018, 22:03Pěkný příspěvek, bohužel současný stav je souhrnem činnosti od roku 1993. Proto jsme se dostali do patové situace, že se ministři a úředníci bojí cokoliv podepsat a schválit.
REPLYLákadlo "provizí" ze zakázek je příliš velike, než aby jej politici dokázali přehlédnout, proč asi odpočívá ve vězení pravá ruka expremiéra? A v tomhle duchu se jede dál.
Jak tu může autor na jedné straně (podle mně správně) chválit postup při pořizování přileb v Polsku a a na druhé straně (podle mně mylně) obhajovat postup, který zvolila naše politická reprezentace v případě pořízení letadel CASA? Jediné co mně na tom znepokojuje, je liknavost při soudním projednávání, vyhybání se jednání ze strany bývalé ministryně, celá věc již měla být dávno vyřešena a mohla sloužit jako memento pro případné účelové ovlivňování zakázek jinými metodami, například kličkováním mezi výběrovým řízením, přímým zadáním nebo pseudo soutěžemi systémem na úrovní vlád. Skutečnost je taková, že vojáci vědí co by rádi, bohužel, politická reprezentace ovlivňovaná lobbisty a jinými nekalejšími elementy vojákům nenaslouchá.
Dokud se budou ministři a náměstci rekrutovat v ochotnickém divadle nebo na filozofické fakultě, případně v "nestranném a čistém" CEVRO institutu, tak se vojáci ničeho nedočkají.
Autor má pravdu v tom, že výběrové řízení lze udělat rychleji a i čistě, ale to by se politikům muselo chtít.
Nelze také popřít i negativní vliv některých armádních činitelů, ale to opět pramení z toho, že nedokáží naslouchat svých svým vlastním odborníkům. Stačí si připomenout veletoč jakým si prošel generál Picek, jeden týden byly letadla CASA pro armádu nepřijatelné a nevhodné, další týden bylo vše v pořádku :-D následovalo již jen focení se s koníky při nakládce před odletem do Mongolska :-D však jej za to "strana a vláda" odměnila další funkcí.
Trol@Surikata
2. 8. 2018, 19:52No, lidí formátu neurochirurga MUDr. Bartáka je mezi ministry obrany žalostně málo. Většinou jsou to herci, policejní skoroplagiátoři, nebo manažerské histerky. Nedostatek vlastního charakteru a intelegince pak může zato, že žádné notičky nevytvoří, naopak musí hrát podle notiček svých úředníků. To není prohra politiky, to je reflexe schopností těch Beranů, Vančurů, Koštovalů, Dvořáků nebo Netolických nacházejících svou profesionalitou ministerského informátora na úrovni Josefa Vyskočila, pasáka v obci Putim v době 1. světové války. Ne nadarmo dostal letos cenu J. Jandy za přínos bezpečnostní politice lidový soubor bývalých vysokých důstojníků GŠ AČR z dob slipů SRDS-OS odsunutý do Brna. Oni Rusové přesně vědí, že nemusí trollovat a subverzovat, když tu je úroveň ministerské byrokracie taková, jaké je.
REPLYJiříček@Trol
3. 8. 2018, 7:45To je také jeden z důvodu proč musela Karlička z místa. Ne, že by byla nějaký expert, ale ti hoši co spolu mluví – ti jmenovaní a další měli hnědo v kalhotách, protože meli véliké obavy, že by je snad mohla vyhodit. To bylo schůzek mezi kamarády. Taková frekvence se jen tak neviděla, to ani velcí kamarádi tak často spolu nejednají. Ale strach o koryta dělá divy. Z genštábu, inspekce a od kontrášlů jim nic nehrozí, ty mají pevně pod kontrolou a tak snad jedině nové koště, ale to tentokrát nepometnar, vlastně nepomete.
REPLYOgárek@Jiříček
3. 8. 2018, 20:43Vstávaj ráno, Bureši Andrejijáno, peč koláčky – zahýbáčky. Vzkázal Jan B. aj Karlička, abys dal tři autíčka. Jedno bílé, dvě červené, to sú moje potěšené. Nedáš-li mi dvě procenta, vysadím ti Opatu na pec a Stropnického do komína, budú černý jak tá sviňa! Heil Metnar!
REPLYSuricata@Trol
4. 8. 2018, 8:38@Trol
Jakýkoliv ministr, který přišel z jiné oblasti než je obrana bude vždy nutně spoléhat na poradce a tým, který má okolo. A v tom je problém, to jsou lidé napojeni na pupeční šňůry nekalých živlů všeho druhu pohánějících některé politické strany. Když tam někdo přijde s pragmatickým řešení, tak se pak diví, co se děje. Počátky lze nalézt v době, kdy resortu vládli lidovci, majetek státu se začal podivuhodným způsobem rozebírat do privátního vlastnictví, nyní se nám to vrací, například v ostudě s "nehodou" v muničním skladě Vrbětice, nebo ne-vyvezení houfnic a raketometů do Azerbajdžánu. Roste tu další klan mafie v podobě CSG s problematickým vlastnictvím a hrozí tak závislost obrany na lidi napojené do zahraničí.
K tomu odkazu na Expres, jo, je vidět, že někdo se nestyděl své úchylky dávat najevo :-D Na druhou stranu toho ministryně moc nemohla, nebyla ve vládě s důvěrou, tak například podpis u sporných zakázek by jí spočítali tak jako tak. A to že se některé věci řeší policie jen svědčí o tom, že to tam za pana Stropnického žilo svým vlastním životem, to byl právě ministr, který tam byl snad nejdéle a snad nejméně dokázal řídit a vybrat si svůj tým, nebo možná tým, který mu byl "přidělen."
REPLYTo že si tam nechal Stropnický takového Trola a koně pana Schwarzenberga v podobě pana Koštovala byla chyba, z odborníka na zahraniční bezpečnostní politiku se stal odborník na pořizování zbraní a systémů :-D jak to asi mohlo dopadnout?
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/politika/kdo-je-novy-pickuv-muz-diplomat-jehoz-nechteli-pustit/r~i:article:776252/
Trol@Surikata
4. 8. 2018, 7:44No prosím: https://www.expres.cz/karla-slechtova-facebook-bizarni-fotografie-colours-of-ostrava-psq-/zpravy.aspx?c=A180723_185741_dx-zpravy_lare&utm_source=mafra&utm_medium=hypertext&utm_campaign=expres. Když už někdo chce ze sebe děla píčů, proč do toho musí tahat Českou republiku? Jasně, Karlovy Vary, jako Janka Nagyová, dnes Nečasová. Pelikána z NATO Multinational Logistic Corruption Centre ale musel vyhulákal až Metnar.
REPLYJiříček@Trol
4. 8. 2018, 11:18Souhlas, ale přesto se Karličky musím trochu zastat. V těch mafiánských kruzích se nevyznala, ale ohrožovala je. Jejich snaha, aby ji odstanily byla neuvěřitelná – to si asi nikdo nedovede představit. Metnar je tam v rámci klidu nechá stejně jako Stropnický. Kliky k němu mají k němu blíž než z genštábu, budou ho krmit sofistikovanejma krávovinamaa tak to bude stejné jako dřív.
REPLYTrol@Jiříček
5. 8. 2018, 10:37Na zastavení průjmu se používá živožišné uhlí. Co na zastavení akvizice? Koštovalium? – To je tak, když kliky leští kliky, aby měly kliku.
REPLYzbrojíř@Trol
7. 8. 2018, 10:431. Stávající legislativa je velký problémem i pro Policii ČR, a to nemalým. Armáda může zadávat ve „volnějším“ režimu „obrana a bezpečnost“, zatímco Policie ČR prakticky nikoli, a tak se zde nakupuje podle přísnější „civilní části zákona“, tedy dle „pravidel pro nákup ledniček“. V ČR nejde o to, co se kupuje, ale pro koho se to kupuje, takže např. druhově stejné zbraně pro Policii ČR musí jít v civilním režimu zákona. Ono je to z části dobře, jinak by nám zdejší politici rovnou, jako MO ČR, nadiktovali, co, od koho a za kolik se má koupit, což je dost častý postup. Následky (nemalé škody) už samozřejmě neřeší, od toho mají přece odborníky….
2. Tuzemský zákon vychází ze směrnic EU. Samotný původní návrh směrnice na úseku zakázek pro obranu a bezpečnost z dílny EU byl „tradiční úřednický paskvil“, v podstatě jen upravená civilní směrnice s ještě nižšími finančními limity pro jiné režimy zadávání. Nakonec se to podařilo díky připomínkám některých členských zemí částečně změnit.
3. Když se tvořila směrnice pro nákupy na úseku obrana a bezpečnost, byl jsem v jakém si přípravném týmu, zástupci na obraně byli tradičně zcela pasivní, když jsme jim však vysvětlili podstatné problémy návrhu směrnice na konkrétních příkladech, přidali se a ČR ve směrnici společně s jinými členskými zeměmi nakonec prosadila některé užitečné změny. Limitem pro větší změny bylo nepodloženě sebevědomé stanovisko AOBP, která věc stavěla tak, že jsme proexportní země, budeme vyhrávat tendry i v zahraničí a tak chceme volnou hospodářskou soutěž…. Když však přijde na „lámání chleba“, jsou to právě tuzemští výrobci, zastoupení v AOBP, kteří přes politiky vynucují protekcionismus takového rázu, že je soutěžní princip obvykle paralyzován, a z některých zakázek se v podstatě stávají již nezákonné pletichy. Mj. po schválení směrnice nám MMR nakonec sdělilo, že námi iniciované a prosazené změny se na bezpečnostní sbory nevtahují a tak naše výjimky využilo, resp. spíše zneužilo MO ČR….
4. K bodu 1. Co je podstatné a nepodstatné: Podobný problém existuje zde v ČR prakticky všude, politika natolik ovlivnila a personálně zdevastovala státní správu, že tato se již dávno pohybuje mimo „toleranční pole akceptovatelného odborného přístupu“, o velkých výdajích rozhodují politici, nebo jimi dosazení manažéři, klidně v příkrém rozporu se schválenými dlouhodobými a střednědobými koncepcemi a odbornými zásadami, ale dokonce i reálnými rozpočty. Víte, kolik koncepčních dokumentů se vypracuje a pak stejně skončí v koši, nebo v šuplíku a i když se nakonec schválí, „vrchnost“ se jimi stejně řídit nebude… V Policii ČR je např. v současné době bezpečnostních rizik nejvyšší prioritou hromadný nákup nových uniforem, ne těch do přímého výkonu služby, ale spíše těch na prezentaci, na ostatní materiál pro výkon služby se prostředky dlouhodobě nedostávají…. Kdokoli to bude kritizovat, poletí, a poslancům příslušného výboru je to podle všeho vlastně jedno….
5. K bodu 2. Soutěž je často rychlejší… Soutěž je u nás velký problém, za prvé, na regulérní soutěž zde nemáme mentálně (je to součást české národní povahy), za druhé, musí být zadána skutečně nediskriminačně, a to dle platných pravidel, a jak pak chcete zvýhodňovat domácí výrobce (obvyklá podmínka politického vedení), když to v drtivé většině zakázek není možné, za třetí, soupeřící firmy použijí jakékoli praktiky, aby zakázku bud získaly, nebo ji konkurenci, tedy i zadavateli, alespoň shodily. Např. Škoda Auto je dle politiků ta správná česká firma a Hyundai už nikoli, když přes protekcionismus a pletichy nakonec zvítězí nesprávná automobilka, je politický zákaz vozidla hromadně odebírat, ačkoli tato ve výkonu citelně chybí, tak co tady chcete řešit, když obě firmy jsou parametricky plnohodnotní tuzemští výrobci, prostě na regulérní soutěž zde nemáme mentálně, řeči o podpoře domácího průmyslu jsou v drtivé většině případů jen alibi pro krajně nestandardní a pro stát zcela nevýhodné operace…. Někteří soustavně protěžovaní výrobci se celkem otevřeně chlubí (součást zastrašovací taktiky), že mají celé relevantní politické spektrum „pod palcem“!
6. K bodu 3. plánování… Plánování je velký problém i v Policii ČR, u nás je to s podmínkami ještě mnohem horší, než v A ČR, my máme trvalý nedostatek peněz, neexistuje kontinuita rozpočtů, a tak do poslední chvíle nevíme, zda vůbec nějaké finance dostaneme a kolika budeme na danou oblast disponovat. Plány samozřejmě existují, ale ačkoli jsou podloženy reálnými potřebami výkonu služby, nikdo z vedení se jimi neřídí, klidně schválí systemizaci majetku v dané oblasti a ještě tentýž rok už na její naplnění nedostanete naplánované peníze, nebo ji schválí, nechválí však harmonogram naplňování a finanční rozvahu, takže ji nemáte šanci nikdy naplnit….
7. K bodu 4. neustálé změny… opět problém celé státní správy, po volbách přijde nové vedení, bez konzultací s odbornými útvary si obvykle nastaví své priority, než pochopí, pokud vůbec, že pravdu mají přece jenom ti nenávidění odborníci, je na odchodu, a tak to jde už nějaké to desetiletí…
8. K bodu 5. Stejné i u Policie ČR, na jednoho odborníka, nebo výkonného nákupčího se na MV živí několik kontrolně metodických úředníků, kteří legislativu vykládají obvykle přísněji, než jak je reálně nastavena zákonodárcem. Opravdu velké škody páchají interní akty řízení MV a PP, které zákony dále rozpracovávají. Obecně platí, kdo to umí, ten to dělá, kdo to neumí, ten to řídí, kontroluje, píše předpisy, nebo do toho nějak ingeruje. Nedivme se pak, že té nejhůře placené části, co to musí vše v silně předimenzované byrokracii a klientelistickém prostředí odpracovat, honí ji zákonné lhůty, omezený čas rozpočtového období, politická vedení, místní lobby a silně nevstřícné kontrolní orgány, to už pěkně leze krtkem…
9. K bodu 6. Neštastná státní služba, to je v Policii ČR opravdu jiné, zde státní služba ve smyslu zákona není. Zde jsou veškeré odborné činnosti zcivilněny a policejním managementem pojaty jako „pomocné servisní činnosti“, které má vykonávat levná pracovní síla. Nástupní plat vysokoškoláka na nákupní celostání útvar PP je cca 20 tis. Kč hrubého (může vbrzku zadávat i stamilionové zakázky), na odborný útvar cca 21 tis. Kč hrubého (zásadně ovlivňuje a rozhoduje o rozvoji celých majetkových základen) bez velké šance zásadního zlepšení během pěti let, o způsobu zacházení s lidmi raději nemluvě, takže ani bez institutu státní služby to nemusí být v ČR zrovna OK….
10. K bodu 7. Mizí znalost, ano i u nás skutečného odborníka, abyste s lupou hledal, „systém“, pokud to lze takto vůbec ještě nazvat, žije z lidí, kteří zpravidla vystudovali ještě před listopadem 1989 a mají poněkud jinou výchovu, takže nedělají vše jen svou kariéru, ale práci mají často jako své hobby, postupně ale odpadají, já osobně toho mám za těch pár desítek let už tak akorát dost…
A nyní si odpovězte sami na otázku, kdo má horší podmínky pro práci. Myslím, že v konečném součtu máme o poznání lepší výsledky než MO ČR, je to ale dáno především prací poměrně malého týmu lidí, velkým nasazením několika jednotlivců a mnohem menší ochotou skákat dle přání politiků, nikoli pracovními, finančními a legislativními podmínkami. Trvalý nedostatek financí na skutečné potřeby výkonu služby a stále větší ignorace názoru odborníků a obecných odborných zásad ze strany managementů a politiků nás však postupně uvrhnou do stejných, ne-li horších problémů, jaké má nyní MO ČR.
Irituje mě, jak politici neustále zdůrazňují potřebu navyšovat rozpočty armád, aniž by řešili efektivitu výdajů a zohlednili situaci, že tíže bezpečnostních rizik dnes leží spíše na bedrech bezpečnostních sborů, kdy dlouhodobé živoření policie a ignorování reálných bezpečnostních rizik se může pěkně vymstít. Myslí si snad, že na náhlý teroristický útok dokáží účinně zareagovat ozbrojené síly s dnes neuvěřitelně zdlouhavou reakcí (sloužil jsem v jiné době, kdy pohotovost bojového útvaru byla v řádu desítek minut), když účinně zasáhnout je třeba v řádu jednotek minut, a i to je často pozdě….neustojitelných případech si napíše žádost, pobere odchodné a krásné výsluhy a bude si je užívat až do smrti… Od řešení zanechaných problémů jsou zde přeci odborníci….
Zásadně zlepšit stav v rámci jednoho volebního období není možné, a já jsem přesvědčen, že skutečně ho nikdo ani zásadně zlepšit nechce, chtějí pouze utratit peníze, nejlépe zadat zakázky spřízněným lobby, navíc česká mentalita není s transparentními a regulérními procesy příliš kompatibilní.
REPLYšermíř@zbrojíř
8. 8. 2018, 7:20Tak je to jasné. Je třeba se vzdát suverenity, stát se protektorátem Německa nebo Rakouska. Tím pádem naše problémy budou jejich problémy. Oni zkultivují státní správu, získáme lepší zákony, než byla schopna vytvořit naše byrokracie vzdělaná na našich vysokých školách a ještě dodatečně školená v rámci life-long learning. V NATO zmizí jeden příživnický stát; Češi se konečně budou muset naučit alespoň jeden světový jazyk. Němci už nebudou blokovat vývozní licence na speciální materiál. Berlín nebo Vídeň není od Prahy nebo Brna zas tak vzdálen/a. Staneme evropatvornými poté, co nás ten hrdý Albion zase tak zrádně opustil a na myšlenku slovanského dubiska lze zapomenout, protože je z něj strach. Samá pozitiva a životní jistoty. Kdo napíše zvací dopis? Ale je vůbec někdo, kdo by nás chtěl? Co by si s těmi Čehony počali, když jejich stát přestává být funkční. Nakonec by museli řešit povstání Čehonů.
REPLY