Podíval jsem se na pár novoročních projevů. Václav Klaus probral…, vlastně co? Četl jsem projev několikrát a nějak mně u srdce nechytil. O armádě a lidech v misích, zvláště v Afghánistánu, ani slovo. O tom, co by se mělo dít dál v této oblasti také nic. Nu, co čekat od vrchního velitele, který si myslí, že armáda má sedět doma a obezřetně nakupovat materiál na možnou válku. Ale jakou? Tyhle věci našeho prezidenta nebaví. Takové klimatické změny, to je něco.
Polský prezident Lech Kaczyński v novoročním projevu vyjmenoval výročí, která Polsko čekají a o armádě či Afghánistánu ani slovo. Nicméně on si to odbyl v jakémsi vánočním/novoročním poselství 23. prosince, kdy se vojákům věnoval. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy se zaměřil především na ekonomiku a přislíbil, že se ekonomická situace v roce 2010 zlepší i díky mnoha reformám, které probíhají. O Afghánistánu neřekl ani slovo. To britský premiér Gordon Brown učinil z Afghánistánu svou čtvrtou prioritu (po ekonomickém zotavení, radikáním zlepšení a reformě veřejných služeb a očištění politiky) s důrazem na udržení Britské moci ve světě.
Asi nejzajímavější však byla pasáž, kterou Afghánistánu věnovala německá kancléřka Angela Merkelová. Nezmínila pouze význam činnosti vojáků a policistů, ale vypíchla práci nevládních organizací a jejich pracovníků, kteří riskují životy:
So denke ich in dieser Stunde ausdrücklich zuerst an die vielen zivilen Helfer, an die Polizisten und an unsere Soldaten, die fern von ihren Lieben ihren Dienst tun müssen. Sie tun ihren Dienst an vielen Orten der Welt unter Einsatz ihres Lebens, ganz besonders in Afghanistan. Die Bundesregierung weiß um die Härte und die Gefährlichkeit ihres Auftrages. Aber dieser Auftrag unserer Soldaten, Polizisten und zivilen Aufbauhelfer in Afghanistan, er ist und bleibt ein für uns alle bedeutender: Sicherheit und Stabilität in Afghanistan so zu schaffen, dass von dort nie wieder Gefahr für unsere Sicherheit und unser Wohlergehen ausgeht. Das ist der Auftrag. Politisch müssen und werden wir die Bedingungen schaffen, damit die Verantwortung in den nächsten Jahren Schritt für Schritt an die Afghanen übergeben werden kann. Genau dazu dient die Afghanistan-Konferenz Ende Januar in London.
Thomas Ruttig na Afghanistan Analysts Network to komentoval s povděkem. „Čekali jsme na něco takového hodně dlouho – všem debatám dominuje vojenská stránka věci,“ napsal. Dodal, že její slova by se měla promítnout do praxe. To ovšem nebude vůbec jednoduché. Vztah mezi nevládními organizacemi, armádami a zástupci provinčních rekonstrukčních týmů jsou v Afghánistánu nejhorší za posledních mnoho let. Vina je na obou stranách, ale důsledky nesou a ponesou všichni. Ruttig zmiňuje několik zajímavých příkladů, které podkopaly důvěru:
US Special Forces were driving around in cars with NGO number-plates (I saw that with my own eyes) making it easy for the Taleban to say that they are not able to distinguish between real NGOs and such covered operations. For a while, around 2002/03, all ISAF forces were using white cars – in defiance of the unwritten rule that this is the colour of the UN. And let’s not forget that the Taleban have their eyes and ears in NGO (and other) offices. They know exactly well which aid group is using PRT or other military funds in their projects. Remember the killing of three female expat International Rescue Committee staff in August 2008 along the Gardez-Kabul road in Logar which was exactly justified by the Taleban with IRC using US PRT funds.
Výše uvedené se přímo dotýká toho, o čem se vedou vášnivé a přínosné debaty na OWOP. Zmíním counterinsurgency a význam lehké pěchoty Ondřeje Rajkoviče a komentáře pod textem. Takticky jde o zajímavé a přínosné úvahy. Já bych se rád posunul do „vyšších pater“. Pokud si totiž neřekneme jaká je širší strategie českého/spojeneckého působení v Lógaru a pokud si nevyjasníme, co je cílem PRT, jak jej „vidíme“ a jak má být řízeno, skončí to neslavně, jak v jednom komentáři napsal Ivo.
Za klíčové považuji si uvědomit, že koncept Provinčních rekonstrukčních týmů není samonosný ve smyslu zajištění bezpečnosti a udržitelného zlepšení situace v Afghánistánu. Proč PRTs (a předtím třeba CORDS ve Vietnamu, lekce na kterou je dobré nezapomínat!) vznikly? Aby zajistily rozvoj i v oblastech, které nejsou dostatečně bezpečné na to, aby tam působily NGOs a další organizace, například OSN a státní a místní instituce. Samozřejmě, cílem je získat na svou stranu místní a odepřít nepříteli „zázemí“ (včetně vojenských operací proti němu), takže se ozbrojené síly/státy budou moci v přijatelném horizontu stáhnout aniž by „ztratily tvář“ (odchod interpretovaný jako prohra).
Z toho mi vyplývá jedno: PRTs jsou pouze přemostěním a v rámci této logiky musí být koncipována a chápána jejich činnost!
- veškeré vojenské působení v rámci PRT musí být podřízeno rekonstrukčním (civilním) cílům formulovaným nikoli na národní, ale na mezinárodní bázi a v mezinárodní spolupráci. To se týká hlavně zapojení NGOs a místních institucí do procesu, protože nakonec to budou ony, kdo bude zajišťovat udržitelnost;
- širší zajišťování bezpečnosti (např. výcvik ANP, ANA, budování civilních institucí…) musí být v souladu s vytyčenými rekonstrukčními cíly (opět důraz na civilní fungování společnosti);
- žádné ofenzivní vojenské operace nesmějí v rekonstruovaných oblastech (a zde je nutné jít na úroveň okresů) kolidovat s vytyčenými cíly na obnovu a rozvoj;
- vojenské síly nesmějí využívat civilních „znaků“ vládních či nevládních misí (včetně například bílých vozidel, log atp.) k získávání taktických výhod (je to stejně špatné jako když se zaměstnanci tajných služeb vydávají za novináře), protože byť to krátkodobě může fungovat, dlouhodobě to poškozuje rekonstrukční úsilí, především jeho důvěryhodnost;
- veškerá činnost PRTs (civilní i vojenská!) musí směřovat k co nejrychlejšímu předávání projektů/resp. „uklidněných“ oblastí místním institucím a nevládním i vládním organizacím a odchodu PRTs.
Koncept PRT je hybridní a je dlouhodobě neudržitelný. Je jako chemická látka, která vznikla sloučením několika ingrediencí a která je natolik nestabilní, že pokud se nepoužije ihned a krátkodobě, nezbude z ní nic. Rekonstrukční týmy jsou obětí rivality mezi vojáky a civilisty o vedení, o provádění operací, o chápání reality (je to střet dvou kultur v praxi) a jejich zdárné fungování závisí pouze na tom, jak si představitelé obou segmentů na místě „sednou“. Pokud si nesednou či pokud je důležitým aspektem fungování týmu mikromanagement (to je smutná realita prakticky všech PRTs působících v Afghánistánu) z hlavních měst (nesmíme zapomínat na zákony fungování byrokracie rámované bojem o moc a o peníze), tím jsou rekonstrukční týmy méně schopné a jejich výsledek z dlouhodobého hlediska nižší.
Slova Angely Merkelové směrem k nevládním organizacím jsou důležitá. Propast vykopaná v posledních letech je však příliš široká na to, abych věřil, že může být během letošního roku zacelena. A bez nevládních a mezinárodních organizací, které by „dodělaly“ to, co PRTs více či méně úspěšně začaly se toho moc nezmění.
15 comments
15 Comments
Emil Frída
2. 1. 2010, 16:16Milý Láďo,… Vrchní velitel je nositelem čestného doktorátu z Vojenské akademie v Brně. To je myslím samo o sobě výmluvné, proč se k problému nevyjadřuje. Pravděpodobně až dostane nějaký čestný doktorát z oblasti ekologie asi se taky přestane zajímat o globální oteplování. I já jsem však očekával nějaký literární počin na téma Vševojsková, nikoliv expediční armáda.
REPLYTomáš Karásek
2. 1. 2010, 23:08Trochu mi ve výčtu komponentů úspěšné stabilizace Afghánistánu chybí jeden, jehož role bude vposledku klíčová: zahraniční investice, resp. podpora „byznysu“, když to řeknu takhle ošklivě, obecně. Žádná země nemůže fungovat jen na základě aktivit NGOs v kombinaci s vojenskými operacemi – ty samy o sobě nejsou schopny zajistit hospodářský (a tím i sociální a – snad – politický) rozvoj.
Paradoxní v Afghánistánu (ale i jinde, např. v Africe) je, že ekonomický (tedy motivovaný snahou o dosažení zisku) impuls s největší pravděpodobností nepřijde ze zemí, které do země vysílají své vojáky a humanitární pracovníky, ale ze států, jejichž podnikatelé jsou lépe uvyklí drsnějším podmínkám (eufemisticky řečeno). Viz dnes již notoricky známý příklad čínské investice do měďných dolů v Lógaru.
Vtip spočívá v tom, že tato pro Západ na první pohled nevýhodná situace může být ve skutečnosti naším vítězstvím. Pokud je totiž cílem našeho úsilí stabilizace dlouhodobá Afghánistánu (a nikoliv geopolitické zisky), potom příliš nezáleží na tom, že jí bude dosaženo za cenu expanze čínských (indických, …) firem. Není to samozřejmě nejlepší možný výsledek, ale, upřímně řečeno, od ideálních cílů jsme dnes dost vzdáleni.
Shrnu-li, pokud chceme uvažovat o stabilizaci a rozvoji Afghánistánu skutečně komplexně, potom bychom měli vzít v úvahu fakt, že pro otrlé obchodníky, producenty, těžaře, … z regionu může být tato země přeci jen zajímavá. Bylo by dobré zjistit, za jakých podmínek, abychom tomu mohli přizpůsobit celkovou strategii.
Tolik k makro-pohledu, po němž František v článku volá :-)
P.S. K podrobnějším komentářům k myšlence, kterou jsem tu nastínil, doporučuji navštívit blog Thomase P.M. Barnetta.
REPLYOndrej Rajkovic
3. 1. 2010, 2:40Původně jsem chtěl na podobné téma napsat pokračování telenovely „COIN a lehká pěchota“ ale když to František tak hezky ve svém článku popsal tak jsem si to rozmyslel ;-).
Rád bych ale přidal svých pár myšlenek. První se týká politiky a politické stability jako jeden z cílů PRT – spomenul to Tomáš Karásek ve svém komentáři, spomenul to i kpt. Pavel Vraspír ve svém příspěvku o zajištění doprovodů v rámci PRT http://doctrine.cz/1_09_B02.html . A jelikož jsem studující politolog tak mi to nedalo a podíval jsem se na požadavky, které stanovuje MZV pro obsazení člena civilní části PRT – odborníka na good governance. Je to celkem hezké čtení ( http://www.mzv.cz/public/aa/a6/40/433503_291761_PRT_TOR_Expert_Good_Governance.doc ), ale z mého pohledu nedostatečné.
add 1) základní vzdělání v oblasti politologie (tedy aspoň magisterský titul) nemá šanci připravit politologa na to co ho může čekat. budu to ilustrovat na svém příkladu: good governance je termín který vychází a je vhodný pro západní (euro-americkou) politickou kulturu a je založen na předpokladech běžných pro USA, Velkou Británii, Francii, Norsko a jiné vyspělé demokracie. Neplatí ale řekněme ani pro státy jako jsou Jihoafrická Republika, Botswana nebo Ghana které je možné pokládat za nejdemokratičtější ze států Afriky. A jak potom můžou tyto zásady platit pro Afghánistán kde dokonce i volby prezidenta zmanipulují tak, že to vidí celý svět?
add 2) Co mi opravdu chybí v požadavcích jsou aspoň základní vědomosti z antropologie zaměřené na region Středního Východu. Z vlastní zkušeností vím, že ČR disponuje antropology světového jména (dr. Petr Skalník, dr. Hana Horáková atd.), kteří možná nemají reálné zkušenosti přímo z Afghánistánu, ale dovedou poskytnout tolik potřebný náhled na kořeny společnosti, funkci kmenů a klanů, jednotlivé tradice a jejich význam atd.
Takže pokud to mám nějak ukončit, tak určitě je dobré mít v rámci PRT odborníka na politiku, ale proboha ne na dobré vládnutí. Neučme je to co my pokládáme za dobré vládnutí, tím si jenom vytvoříme averzi, že nadřazujeme vlastní kulturu nad tu jejich. Raději jim pomozme v tom, aby využili to co mají a co mohou udělat s tím co mají pro dobro ostatních – ale v rámci jejich kulturní a politické tradice.
REPLYPavel Zůna
4. 1. 2010, 15:15Zcela souhlasím s tím, že koncept PRT je hybridní a dlouhodobě neudržitelný. Koncept PRT je ve své podstatě vyjádřením koncepční prázdnosti a nejistoty pokud jde o současnou a budoucí roli vojenských nástrojů při řešení problémů nestabilních a zhroucených států ve světě.
REPLYDoporočuji článek v časopise „Doktríny“ na http://doctrine.cz/1_09_zuna.html.
Ivo
5. 1. 2010, 23:06Moc pěkný článek, kte kterému jsem se dostal až dnes. Vyjádřím se jen k 5 uvedených v textu:
1. Ohledně koordinace lze v zásadě souhlasit, ale těžko si dokážu představit „že dlouhodobou udržitelnost zajistí NGOs“. Dlouhodobou udržitelnost jakéhokoliv projektu zajistí jen a pouze sami Afghánci. Zde je třeba upozornit, že v tomto ohledu si civilní část PRT vedla nadmíru dobře, a to i ve srovnání s prací americké strany. Veškeré projekty byly již projektovány s ohledem na to, zda je dokáží obhodpodařovat Afghánci vlastními silami pouze s minimální instruktáží z venčí.
2. Nelze než souhlasit.
3. Nelze než souhlasit.
4. Ničeho podobného si nejsem v Logaru vědom. Něco podobného si dovedu představit jen v rámci speciální operace, a ty PRT samozřejmě neprovádí.
5. Pokud by „veškerá činnost směřovala k předání projektů v uklidněných oblastech“, musela by být nejprve vyvinuta činnost na uklidnění těchto oblastí. Jelikož je ale činnost PRT upnuta pouze na předávání maximálního množství projektů bez návaznost na bezpečnostní situaci (s výjimkou, kdy je situace již tak špatná, že projekt ani zahájit nelze), žádnou návaznost nevidím.
V závěru článku je správně poznamenáno, že se jedná o střet kultur. To je velmi trefné. Obě strany dělají a prosazují to, co jim upřímně připadá nejlepší, ale společný jmenovatel obou skupin je skutečně minimální. Zatímco vojáci se tradičně zajímají o bezpečnost, její zlepšování, budování kapacit afghánských ozbrojených složek apod., civilní část nic z toho nezajímá a každý z odborníků se snaží realizovat maximum projektů v dikci své odbornosti (stavař, zemědělec, mediální expert apod.). Rovněž background obou skupin je zcela odlišný. Příslušníci civilní části jsou v drtivé většině čerství absolventi magisterského studia či nedlouho po něm. V Afghánistánu nikdy předtím nebyli a svůj pobyt berou jako jednorázovou zkušenost, která jim pomůže se zdokonalit ve svém oboru a finančně jim pomůže. Vojáci se oproti nim na své nasazení připravují zpravidla dlouhodoběnim a jezdí na tato místa opakovaně, mají tedy oprávněný pocit, že by mělo být dosahováno měřitelného pokroku mezi např. jejich 1. a 2. nasazením. Pokud se tak neděje, pociťují logicky zklamání z toho, že jejich činnost k tomu nepřispívá dostatečnou měrou.
Proto si myslím, že k žádné dlouhodobé dohodě, která by uspokojovala obě strany, dojít nemůže. Zkrátka nakonec musí velení dostat jeden nebo druhý. Ačkoliv materiály COIN zpravidla zmiňují vhodnost civilní kontroly, nenapadá mne žádný příklad, kdy by byla operační kontrola svěřena civilním představitelům. Nejbližší příklad, který mne napadá, je konflikt v Mlajsii, kdy byla velká část oblastí řízena tzv. výbory. Ale i v těchto výborech měly bezp. sbory právo veta a celé operaci velel gen. Templer (později maršál), který se zpovídal přímo do Londýna.
Nicméně, pokud někoho napadá příklad z historie, kde fungoval jiný proncip, rád si ho vyslechnu.
REPLY