Politici, armáda, NGOs, PRTs a mnoho dalších
Podíval jsem se na pár novoročních projevů. Václav Klaus probral…, vlastně co? Četl jsem projev několikrát a nějak mně u srdce nechytil. O armádě a lidech v misích, zvláště v Afghánistánu, ani slovo. O tom, co by se mělo dít dál v této oblasti také nic. Nu, co čekat od vrchního velitele, který si myslí, že armáda má sedět doma a obezřetně nakupovat materiál na možnou válku. Ale jakou? Tyhle věci našeho prezidenta nebaví. Takové klimatické změny, to je něco.
Polský prezident Lech Kaczyński v novoročním projevu vyjmenoval výročí, která Polsko čekají a o armádě či Afghánistánu ani slovo. Nicméně on si to odbyl v jakémsi vánočním/novoročním poselství 23. prosince, kdy se vojákům věnoval. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy se zaměřil především na ekonomiku a přislíbil, že se ekonomická situace v roce 2010 zlepší i díky mnoha reformám, které probíhají. O Afghánistánu neřekl ani slovo. To britský premiér Gordon Brown učinil z Afghánistánu svou čtvrtou prioritu (po ekonomickém zotavení, radikáním zlepšení a reformě veřejných služeb a očištění politiky) s důrazem na udržení Britské moci ve světě.
Asi nejzajímavější však byla pasáž, kterou Afghánistánu věnovala německá kancléřka Angela Merkelová. Nezmínila pouze význam činnosti vojáků a policistů, ale vypíchla práci nevládních organizací a jejich pracovníků, kteří riskují životy:
So denke ich in dieser Stunde ausdrücklich zuerst an die vielen zivilen Helfer, an die Polizisten und an unsere Soldaten, die fern von ihren Lieben ihren Dienst tun müssen. Sie tun ihren Dienst an vielen Orten der Welt unter Einsatz ihres Lebens, ganz besonders in Afghanistan. Die Bundesregierung weiß um die Härte und die Gefährlichkeit ihres Auftrages. Aber dieser Auftrag unserer Soldaten, Polizisten und zivilen Aufbauhelfer in Afghanistan, er ist und bleibt ein für uns alle bedeutender: Sicherheit und Stabilität in Afghanistan so zu schaffen, dass von dort nie wieder Gefahr für unsere Sicherheit und unser Wohlergehen ausgeht. Das ist der Auftrag. Politisch müssen und werden wir die Bedingungen schaffen, damit die Verantwortung in den nächsten Jahren Schritt für Schritt an die Afghanen übergeben werden kann. Genau dazu dient die Afghanistan-Konferenz Ende Januar in London.
Thomas Ruttig na Afghanistan Analysts Network to komentoval s povděkem. “Čekali jsme na něco takového hodně dlouho – všem debatám dominuje vojenská stránka věci,” napsal. Dodal, že její slova by se měla promítnout do praxe. To ovšem nebude vůbec jednoduché. Vztah mezi nevládními organizacemi, armádami a zástupci provinčních rekonstrukčních týmů jsou v Afghánistánu nejhorší za posledních mnoho let. Vina je na obou stranách, ale důsledky nesou a ponesou všichni. Ruttig zmiňuje několik zajímavých příkladů, které podkopaly důvěru:
US Special Forces were driving around in cars with NGO number-plates (I saw that with my own eyes) making it easy for the Taleban to say that they are not able to distinguish between real NGOs and such covered operations. For a while, around 2002/03, all ISAF forces were using white cars – in defiance of the unwritten rule that this is the colour of the UN. And let’s not forget that the Taleban have their eyes and ears in NGO (and other) offices. They know exactly well which aid group is using PRT or other military funds in their projects. Remember the killing of three female expat International Rescue Committee staff in August 2008 along the Gardez-Kabul road in Logar which was exactly justified by the Taleban with IRC using US PRT funds.
Výše uvedené se přímo dotýká toho, o čem se vedou vášnivé a přínosné debaty na OWOP. Zmíním counterinsurgency a význam lehké pěchoty Ondřeje Rajkoviče a komentáře pod textem. Takticky jde o zajímavé a přínosné úvahy. Já bych se rád posunul do “vyšších pater”. Pokud si totiž neřekneme jaká je širší strategie českého/spojeneckého působení v Lógaru a pokud si nevyjasníme, co je cílem PRT, jak jej “vidíme” a jak má být řízeno, skončí to neslavně, jak v jednom komentáři napsal Ivo.
Za klíčové považuji si uvědomit, že koncept Provinčních rekonstrukčních týmů není samonosný ve smyslu zajištění bezpečnosti a udržitelného zlepšení situace v Afghánistánu. Proč PRTs (a předtím třeba CORDS ve Vietnamu, lekce na kterou je dobré nezapomínat!) vznikly? Aby zajistily rozvoj i v oblastech, které nejsou dostatečně bezpečné na to, aby tam působily NGOs a další organizace, například OSN a státní a místní instituce. Samozřejmě, cílem je získat na svou stranu místní a odepřít nepříteli “zázemí” (včetně vojenských operací proti němu), takže se ozbrojené síly/státy budou moci v přijatelném horizontu stáhnout aniž by “ztratily tvář” (odchod interpretovaný jako prohra).
Z toho mi vyplývá jedno: PRTs jsou pouze přemostěním a v rámci této logiky musí být koncipována a chápána jejich činnost!
- veškeré vojenské působení v rámci PRT musí být podřízeno rekonstrukčním (civilním) cílům formulovaným nikoli na národní, ale na mezinárodní bázi a v mezinárodní spolupráci. To se týká hlavně zapojení NGOs a místních institucí do procesu, protože nakonec to budou ony, kdo bude zajišťovat udržitelnost;
- širší zajišťování bezpečnosti (např. výcvik ANP, ANA, budování civilních institucí…) musí být v souladu s vytyčenými rekonstrukčními cíly (opět důraz na civilní fungování společnosti);
- žádné ofenzivní vojenské operace nesmějí v rekonstruovaných oblastech (a zde je nutné jít na úroveň okresů) kolidovat s vytyčenými cíly na obnovu a rozvoj;
- vojenské síly nesmějí využívat civilních “znaků” vládních či nevládních misí (včetně například bílých vozidel, log atp.) k získávání taktických výhod (je to stejně špatné jako když se zaměstnanci tajných služeb vydávají za novináře), protože byť to krátkodobě může fungovat, dlouhodobě to poškozuje rekonstrukční úsilí, především jeho důvěryhodnost;
- veškerá činnost PRTs (civilní i vojenská!) musí směřovat k co nejrychlejšímu předávání projektů/resp. “uklidněných” oblastí místním institucím a nevládním i vládním organizacím a odchodu PRTs.
Koncept PRT je hybridní a je dlouhodobě neudržitelný. Je jako chemická látka, která vznikla sloučením několika ingrediencí a která je natolik nestabilní, že pokud se nepoužije ihned a krátkodobě, nezbude z ní nic. Rekonstrukční týmy jsou obětí rivality mezi vojáky a civilisty o vedení, o provádění operací, o chápání reality (je to střet dvou kultur v praxi) a jejich zdárné fungování závisí pouze na tom, jak si představitelé obou segmentů na místě “sednou”. Pokud si nesednou či pokud je důležitým aspektem fungování týmu mikromanagement (to je smutná realita prakticky všech PRTs působících v Afghánistánu) z hlavních měst (nesmíme zapomínat na zákony fungování byrokracie rámované bojem o moc a o peníze), tím jsou rekonstrukční týmy méně schopné a jejich výsledek z dlouhodobého hlediska nižší.
Slova Angely Merkelové směrem k nevládním organizacím jsou důležitá. Propast vykopaná v posledních letech je však příliš široká na to, abych věřil, že může být během letošního roku zacelena. A bez nevládních a mezinárodních organizací, které by “dodělaly” to, co PRTs více či méně úspěšně začaly se toho moc nezmění.
Milý Láďo,… Vrchní velitel je nositelem čestného doktorátu z Vojenské akademie v Brně. To je myslím samo o sobě výmluvné, proč se k problému nevyjadřuje. Pravděpodobně až dostane nějaký čestný doktorát z oblasti ekologie asi se taky přestane zajímat o globální oteplování. I já jsem však očekával nějaký literární počin na téma Vševojsková, nikoliv expediční armáda.
Trochu mi ve výčtu komponentů úspěšné stabilizace Afghánistánu chybí jeden, jehož role bude vposledku klíčová: zahraniční investice, resp. podpora “byznysu”, když to řeknu takhle ošklivě, obecně. Žádná země nemůže fungovat jen na základě aktivit NGOs v kombinaci s vojenskými operacemi – ty samy o sobě nejsou schopny zajistit hospodářský (a tím i sociální a – snad – politický) rozvoj.
Paradoxní v Afghánistánu (ale i jinde, např. v Africe) je, že ekonomický (tedy motivovaný snahou o dosažení zisku) impuls s největší pravděpodobností nepřijde ze zemí, které do země vysílají své vojáky a humanitární pracovníky, ale ze států, jejichž podnikatelé jsou lépe uvyklí drsnějším podmínkám (eufemisticky řečeno). Viz dnes již notoricky známý příklad čínské investice do měďných dolů v Lógaru.
Vtip spočívá v tom, že tato pro Západ na první pohled nevýhodná situace může být ve skutečnosti naším vítězstvím. Pokud je totiž cílem našeho úsilí stabilizace dlouhodobá Afghánistánu (a nikoliv geopolitické zisky), potom příliš nezáleží na tom, že jí bude dosaženo za cenu expanze čínských (indických, …) firem. Není to samozřejmě nejlepší možný výsledek, ale, upřímně řečeno, od ideálních cílů jsme dnes dost vzdáleni.
Shrnu-li, pokud chceme uvažovat o stabilizaci a rozvoji Afghánistánu skutečně komplexně, potom bychom měli vzít v úvahu fakt, že pro otrlé obchodníky, producenty, těžaře, … z regionu může být tato země přeci jen zajímavá. Bylo by dobré zjistit, za jakých podmínek, abychom tomu mohli přizpůsobit celkovou strategii.
Tolik k makro-pohledu, po němž František v článku volá :-)
P.S. K podrobnějším komentářům k myšlence, kterou jsem tu nastínil, doporučuji navštívit blog Thomase P.M. Barnetta.
Původně jsem chtěl na podobné téma napsat pokračování telenovely “COIN a lehká pěchota” ale když to František tak hezky ve svém článku popsal tak jsem si to rozmyslel ;-).
Rád bych ale přidal svých pár myšlenek. První se týká politiky a politické stability jako jeden z cílů PRT – spomenul to Tomáš Karásek ve svém komentáři, spomenul to i kpt. Pavel Vraspír ve svém příspěvku o zajištění doprovodů v rámci PRT http://doctrine.cz/1_09_B02.html . A jelikož jsem studující politolog tak mi to nedalo a podíval jsem se na požadavky, které stanovuje MZV pro obsazení člena civilní části PRT – odborníka na good governance. Je to celkem hezké čtení ( http://www.mzv.cz/public/aa/a6/40/433503_291761_PRT_TOR_Expert_Good_Governance.doc ), ale z mého pohledu nedostatečné.
add 1) základní vzdělání v oblasti politologie (tedy aspoň magisterský titul) nemá šanci připravit politologa na to co ho může čekat. budu to ilustrovat na svém příkladu: good governance je termín který vychází a je vhodný pro západní (euro-americkou) politickou kulturu a je založen na předpokladech běžných pro USA, Velkou Británii, Francii, Norsko a jiné vyspělé demokracie. Neplatí ale řekněme ani pro státy jako jsou Jihoafrická Republika, Botswana nebo Ghana které je možné pokládat za nejdemokratičtější ze států Afriky. A jak potom můžou tyto zásady platit pro Afghánistán kde dokonce i volby prezidenta zmanipulují tak, že to vidí celý svět?
add 2) Co mi opravdu chybí v požadavcích jsou aspoň základní vědomosti z antropologie zaměřené na region Středního Východu. Z vlastní zkušeností vím, že ČR disponuje antropology světového jména (dr. Petr Skalník, dr. Hana Horáková atd.), kteří možná nemají reálné zkušenosti přímo z Afghánistánu, ale dovedou poskytnout tolik potřebný náhled na kořeny společnosti, funkci kmenů a klanů, jednotlivé tradice a jejich význam atd.
Takže pokud to mám nějak ukončit, tak určitě je dobré mít v rámci PRT odborníka na politiku, ale proboha ne na dobré vládnutí. Neučme je to co my pokládáme za dobré vládnutí, tím si jenom vytvoříme averzi, že nadřazujeme vlastní kulturu nad tu jejich. Raději jim pomozme v tom, aby využili to co mají a co mohou udělat s tím co mají pro dobro ostatních – ale v rámci jejich kulturní a politické tradice.
Zcela souhlasím s tím, že koncept PRT je hybridní a dlouhodobě neudržitelný. Koncept PRT je ve své podstatě vyjádřením koncepční prázdnosti a nejistoty pokud jde o současnou a budoucí roli vojenských nástrojů při řešení problémů nestabilních a zhroucených států ve světě.
Doporočuji článek v časopise “Doktríny” na http://doctrine.cz/1_09_zuna.html.
Moc pěkný článek, kte kterému jsem se dostal až dnes. Vyjádřím se jen k 5 uvedených v textu:
1. Ohledně koordinace lze v zásadě souhlasit, ale těžko si dokážu představit “že dlouhodobou udržitelnost zajistí NGOs”. Dlouhodobou udržitelnost jakéhokoliv projektu zajistí jen a pouze sami Afghánci. Zde je třeba upozornit, že v tomto ohledu si civilní část PRT vedla nadmíru dobře, a to i ve srovnání s prací americké strany. Veškeré projekty byly již projektovány s ohledem na to, zda je dokáží obhodpodařovat Afghánci vlastními silami pouze s minimální instruktáží z venčí.
2. Nelze než souhlasit.
3. Nelze než souhlasit.
4. Ničeho podobného si nejsem v Logaru vědom. Něco podobného si dovedu představit jen v rámci speciální operace, a ty PRT samozřejmě neprovádí.
5. Pokud by “veškerá činnost směřovala k předání projektů v uklidněných oblastech”, musela by být nejprve vyvinuta činnost na uklidnění těchto oblastí. Jelikož je ale činnost PRT upnuta pouze na předávání maximálního množství projektů bez návaznost na bezpečnostní situaci (s výjimkou, kdy je situace již tak špatná, že projekt ani zahájit nelze), žádnou návaznost nevidím.
V závěru článku je správně poznamenáno, že se jedná o střet kultur. To je velmi trefné. Obě strany dělají a prosazují to, co jim upřímně připadá nejlepší, ale společný jmenovatel obou skupin je skutečně minimální. Zatímco vojáci se tradičně zajímají o bezpečnost, její zlepšování, budování kapacit afghánských ozbrojených složek apod., civilní část nic z toho nezajímá a každý z odborníků se snaží realizovat maximum projektů v dikci své odbornosti (stavař, zemědělec, mediální expert apod.). Rovněž background obou skupin je zcela odlišný. Příslušníci civilní části jsou v drtivé většině čerství absolventi magisterského studia či nedlouho po něm. V Afghánistánu nikdy předtím nebyli a svůj pobyt berou jako jednorázovou zkušenost, která jim pomůže se zdokonalit ve svém oboru a finančně jim pomůže. Vojáci se oproti nim na své nasazení připravují zpravidla dlouhodoběnim a jezdí na tato místa opakovaně, mají tedy oprávněný pocit, že by mělo být dosahováno měřitelného pokroku mezi např. jejich 1. a 2. nasazením. Pokud se tak neděje, pociťují logicky zklamání z toho, že jejich činnost k tomu nepřispívá dostatečnou měrou.
Proto si myslím, že k žádné dlouhodobé dohodě, která by uspokojovala obě strany, dojít nemůže. Zkrátka nakonec musí velení dostat jeden nebo druhý. Ačkoliv materiály COIN zpravidla zmiňují vhodnost civilní kontroly, nenapadá mne žádný příklad, kdy by byla operační kontrola svěřena civilním představitelům. Nejbližší příklad, který mne napadá, je konflikt v Mlajsii, kdy byla velká část oblastí řízena tzv. výbory. Ale i v těchto výborech měly bezp. sbory právo veta a celé operaci velel gen. Templer (později maršál), který se zpovídal přímo do Londýna.
Nicméně, pokud někoho napadá příklad z historie, kde fungoval jiný proncip, rád si ho vyslechnu.
To snad nemyslíte vážně? Magistr po ukončení studia? Wau … když se to tak vezme tak to bych klidně od června (pokud vše vyjde) mohl dělat taky :-DD – a to by to dopadlo :-D
(omlouvám se za ten odlehčený tón komentáře, ale opravdu jsem musel :-) tak jsem byl překvapený )
Text Františka Šulce mě zaujal také. Nicméně chci reagovat pouze na zkreslující poznámky k profesním kvalitám členů civilní části v reakci Iva. Sama jsem působila jako mediální expert v civilní části v prvním provinčním rekonstrukčním týmu v Lógaru. Kromě magisterského titulu mám za sebou i 4 měsíční pobyt v Afghánistánu jako nezávislá novinářka v roce (to znamená pobyt v Afghánistánu bez doprovodu vojáků, tedy zkušenost nesrovnatelnou s několika lety pobytu na základně), opakovaný pobyt ve Střední Asii a 7 letou praxi v mediálních a PR pozicích. Členové managementu prvního i druhého týmu mají za sebou několikaletou zkušenost s prací v Afghánistánu, Iráku, Súdánu, jak s nevládními organizacemi, tak i mezinárodními agenturami. Dostatečnými profesními zkušenostmi disponují a disponovali i další členové prvních dvou týmů – narozdíl od vojáků jsou civilní experti do PRT vysíláni na jeden rok (takže 3. tým se v současné době připravuje).
Pro pana Rajkovice: všichni experti prochází výběrovým řízením, nic vám nebrání se přihlásit viz stránky Ministerstva zahraničí ČR.
Na rozdíl od vojáků, jsou profily členů aktuální civilí části veřejně dostupné na http://www.mzv.cz/prtlogar/cz/provincni_rekonstrukcni_tym/civilni_tym/clenove.html
Karle Štěpánkové:
Problém je v konceptu PRT. PRT není NGO ani IO. Koncept jako takový je hybridem vytvořeným z konceptu CIMIC (nebo CMO dle USA konceptu). Je nutné si uvědomit, že podstatou konceptu není “rekonstruovat”, ale stabilizovat v duchu již několikrát zmiňovaného konceptu “ink spot” (původně pochází z francouzského pojetí “šířící se olejové skvrny na vodní hladině”). Rekonstrukce zhrouceného státu je úkolem civilních nástrojů zatímco vojenské nástroje mají zajistit bezpečnost a potřebnou míru stability pro civilní nástroje, aby mohly zahájit rekonstrukci. PRT je součástí vojenských nástrojů a mají podporovat posilování bezpečnosti a stabilizaci. Tedy ne všude, ale přísně v souladu s operačními plány zajišťování a rozšiřování bezpečnosti v prostoru odpovědnosti.
Jinými slovy by PRT mělo být podřízeno operačnímu veliteli (veliteli manévrového prvku).
Je to můj názor a nemusí být správný, ale připadá mi to tak, že civilní část přemýšlí a funguje jako humanitární organizace a to je v rozporu s konceptem PRT.
Karle Štěpánkové: Děkuji za informace, ale obávám se, že můj komentář, na který jste reagovala byl právě v tom duchu “nevěřícího úžasu” kdy jsem byl překvapen Ivovým příspěvkem o kvalitách členů civilní části.
Z objektivního pohledu je to pouze další důkaz “rozporu odlišných kultur” v rámci PRT kdy civilní část hledí pouze na své úkoly a vojenská taktéž – netvrdím, že to takto opravdu je, ale vyhrocení do extrému občas napomůže ilustraci. To jaké jsou vztahy a představy o schopnostech mezi civilní a vojenskou částí víte z první ruky.
Každopádně se obávám, že jako čerstvý magistr bez zkušeností nemám nejmenší šanci uspět ve výběrovém řízení, takže i když je ta nabídka lákavá tak v současné době z mého pohledu také nereálná.
Pro kompletní informace ohledně konceptu PRT prostudujte ISAF PRT Handbook 4. edice na http://www.unamagroups.org/civil-militaryresourses
Přeji příjemné čtení :-)
Jelikož můj minulý komentář byl jako píchnutí do vosího hnízda, tak se pokusím být stručný.
Hned na začátku píšu, že pokud se moje poznámka někoho z civilní části PRT (současné i bývalé) ošklivě dotkla, tak mě to upřímně mrzí. Značnou část civilního týmu jsem považoval za víc než jen kolegy/ně, myslím, že jsme si rozumněli i jinak než v pracovní rovině.
Tak jak jsem to tedy myslel. Předpokládám, že nesouhlas se týká pouze poslední části mého komentáře, jelikož první 4 body vyznívají pro civilní část příznivě nebo se jich netýkají. Svou nešťastnou poznámkou “Příslušníci civilní části jsou v drtivé většině čerství absolventi magisterského studia či nedlouho po něm” jsem v tu chvíli nemyslel nic jiného než, že velká část civilního týmu byla mladší než já. Když si zpětně hodnotím, kolik členů civilní části bylo nedlouho ze školy či v doktorandském studiu, tak musím uznat, že to nebyla drtivá většina. A i ti, co do této skupiny spadají/spadali, nebyli z mého pohledu ve své práci v ničem horší, než ti druzí. Ani jsem to nikdy netvrdil, viz moje poznámka o výsledcích v dlouhodobé udržitelnosti projektů ve srovnání s jinými PRT (v mé hlavě hlavně s PRT Badachšán).
Zároveň jsem nechtěl paušálně tvrdit, že příslušníci civilní části “přijdou ke svému nasazení jako slepí k houslím”. I když v jednotlivých případech mohl být proces přípravy na nasazení ne tak “na drátkách” jak to Karla píše, nemyslím si, že by to nutně snižovalo hodnotu civilní části jako celku. Sáhněme si do svědomí, přípravy vojenské části také nejsou bez problémů a změny v osazení v řádu měsíců a někdy i týdnů před odletem nejsou výjimkou. A v žádném případě to nebylo myšleno na Karlu, o jejíž erudici jsem přesvědčen, přestože jsme se v Logaru v podstatě minuli a její práci znám jen z vyprávění a z výsledků činnosti po návratu z PRT (propagace PRT apod.). Rovněž jsem v žádném případě nemířil ani na šéfa 1. rotace PRT ani na šéfku 2. Oba dva se v problematice pohybují již řadu let, nepatří tedy mezi žádné nováčky a domnívám se, že co odborné erudice týče, byli přinejmenším rovnocenými partnery velitelům vojenských částí.
Za čím si ale stojím je odlišná mentalita příslušníků obou částí. Ta část civilního PRT, která měla předchozí zkušenosti s prací v oblasti, je měla v nezanedatelné části spojena s NGOs. A to jsou organizace, které mají, přestože mnohdy pracují na stejném prostoru jako armádní složky, téměř bez výjimky odlišné cíle, zpravidla nekompatibilní s armádou. Zpravidla se spolupráci s armádou úmyslně vyhýbají (většinou z praktických důvodů – bezpečnost). Domnívám se, že toto odlišné profesní pozadí se chtě nechtě promítá i do plnění operačního úkolu. Nedokážu si představit, že bych se například já dokázal plně oprostit od toho, co jsem se za svou armádní kariéru naučil a s hlavou zcela nepopsanou přistoupil k řešení problémů v provincii Logar. Logicky to tedy nepředpokládám ani u svých protějšků. Proto vojenská část bude buďto pouze plnit potřeby civilní části = maximálně exektivní rekonstrukce, anebo se bude řídit zásadami COIN = šance na zvrácení nebezpečného trendu v provincii Logar.
Na závěř přeju všem členům civilní části, aby pokračovali v dobré práci, kterou v Logaru dělají, v pořádku se vrátili a aby na mne nezanevřeli.
Karlo a ostatní, ještě jednou promiňte.
pro Iva. Jestli znáte práci Karly z vyprávění, tak to už je Karla vlastně legendou a dokazuje to, že dělá/dělala svou práci dobře. Zdá se taky, že díky tomu už nebude ani čerstvou absolventou… což bych však nerozhrabával:-)
Přeji všem zúčastněným pěkný den z Lógaru. Rád bych dodal jen jednu poznámku. V Ivově komentáři zazněla jedna věc, která rozhodně ani v nejmenším není pravda: “Zatímco vojáci se tradičně zajímají o bezpečnost, její zlepšování, budování kapacit afghánských ozbrojených složek apod., civilní část nic z toho nezajímá a každý z odborníků se snaží realizovat maximum projektů v dikci své odbornosti (stavař, zemědělec, mediální expert apod.)”
Naopak, v civilním týmu je jeden expert, který má na starost pouze a právě bezpečnostní projekty (mimochodem, ještě návrat k diskusi o profesní připravenosti – současný bezpečnostní expert má za sebou 25 let v armádě a několik misí na Balkáně). Je jich celá řada, které se realizují či realizovali v minulosti – rekonstrukce checkpointů, stavby kontrolních stanovišť, rekonstrukce základny pro armádu atd. atd. Právě na těchto místech, která se na návrh a pod dohledem civilního týmu opravují, realizuje vojenská část výcvik armády či policie. Takže jaképak “nezajímá”?
Ono tam bylo nepřesností víc: zajímala by mne podoba systematické přípravy, kdy po příjezdu na místo 80% kontingentu netuší, že bude spolupracovat s civilisty a co je vlastně jejich úkolem:)) Klíčovým problémem je však něco jiného: proč byli do procesu zapojeni po několika letech armádních akcí civilisti? Protože dosavadní přístup nepřinesl výsledky, bylo třeba vyzkoušet přístup nový. A pro nový přístup je potřeba (mimo jiné) i odlišný druh myšlení a rozdílné zkušenosti (třeba zrovna ty civilní).
Zdravím všechny do Logaru (bez jakékoliv ironie), ať už to tam v klidu doklepete.
Tuhle diskusi už jsem sice považoval za skončenou a vedenou v trochu nešťastné osobní rovině, ale když jsem byl přímo osloven, tak mi to nedá.
1. Já samozřejmě vím, že v civilní části byl a je civilní expert (zdravím Frantu) a moje poznámka nemířila na nikoho z nich osobně. Proč by taky měla, když to málo, co se týkalo zvyšování bezpečnosti, měli na starosti oni? Tady rozhodně došlo k nepochopení. Proč bych měl zrovna já kritizovat Frantu, kterého jsem si ho (nejenom pro jeho zkušenosti od hloubkového průzkumu) vážil?
Moje kritika byla mířena úplně jinak – na celkový ráz činnosti. Položím si tedy pár otázek. Kolik projektů z celkového počtu bylo přímo spojeno se zlepšením bezpečnosti? Jakou aktivitu vyvinulo PRT (myšleno jako celek) ke zlepšení činnosti policistů či vojáků při činnosti přímo v terénu? Jaký mandát má civilní část PRT ke spolupráci s ANA (jistě víte jaká je odpověď)? Jaký reálný efekt přinesla činnost PRT na zlepšení bezpečností situace za téměř 2 roky existence (křivku letálních incidentů za poslední 2 roky zřejmě máte)? A ta nejdůležitější, jak se celkově zlepšila bezpečnostní situace obyvatelstva v provincii (lze myslím ilustrovat na příkladu, kam směl dojet na vozidlech 1. kontingent a kam 4. kontingent).
Rekonstrukce checkpointů apod. z mého pohledu není cíl našeho snažení, ale pouze cesta k němu.
2. Sice nevím, na který kontingent je mířeno, ale pochybuji že na 3. U výsadkářů z Chrudimi jsem si zcela jist, že s existencí civilní části byli seznámeni všichni (na nasazení jsme se připravovali jako organický celek více než rok) a překvapilo by mne, kdyby to u jiných celků bylo výrazně odlišné.
Tak na poslední odrážce se zcela jistě neshodneme. Proč dosavadní přístup nepřinesl výsledky? Skutečně je celý zakopaný pes “ve špatně vedené rekonstrukci”? Napadlo někoho z vás jaké bylo “force ratio”, tedy poměr mezi vládními silami (včetně ISAF) a počtem obyvatelstva resp. vládními silami a povstalci mezi roky 2001 – 2003? To je dle mého názoru nejdůležitější příčina enormního návratu (neo) Talibanu. Politika bývalého ministra obrany USA “US Army do not do nation building” a s tím spojené neuvěřitelně nízké zapojení ozbrojených sil (zkuste porovnat s nepoměrně menší a bezpečnostně jednodušší Bosnou) mělo lví podíl na tomto stavu.
Proč tedy (hlavně) prohráváme? Pokud bych měl citovat 2 věci ze současné COIN teorie – americké, založené převážně na Davidu Galulovi, vybral bych si následující:
“poměr sil mezi 10-20:1 mezi protipovstaleckými silami a povstalci není ničím neovyklým” (Galula 2006: str. ix). Kolik je dle zpravodajských zdrojů v létě v Logaru přítomno Talibů a kolik vládních sil (klidně včetně ANA/ANP)?
“pokud povstalci zvládnou oddělit obyvatelstvo od vládních sil, fyzicky ho kontrolovat, získat jeho aktivní podporu, válku vyhrají, protože výkon politické moci závisí na tichém nebo otevřeném souhlasu obyvatelstva, nebo přinejhorším na jeho poddajnosti” (Galula, 2006: str. 4).
Předpokládám, že české PRT pracuje podle principů US COIN, když spadá pod velení RC EAST, že? Na závěr si zase položím dvě otázky. Co jsme udělali (teď myšleno jako CZ PRT v provincii Logar) pro to, aby se naplnilo to první a nenaplnilo to druhé?
Tím jsem rozhodně nechtěl říci, že armáda o civilní experty nestojí nebo je nepotřebuje. Jak už jsem zde říkal, v dlouhodobých projektech dosahují jednoznačně lepších výsledků než vojáci (srovnání s PRT Badachšán). Na druhou stranu idealistický přístup, který armádu staví jen do role bodyguardů civilistů, kteří nakonec ten Taliban z provincie vytlačí svou rekonstrukcí, naprosto nechápu.
A tady se zřejmě nikdy neshodneme, jelikož jedni jsme z Marsu a druzí z Venuše. Ale vlastně co já, jako voják, můžu vědět o vedení protipovstaleckých konfliktů, že :-) ?