Umět všechno není dobrou cestou pro budoucnost
Tento text napsal Jakub Kufčák, který se zabývá bezpečnostními otázkami a současnosti studuje bezpečnostní studia a německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
Reformní tlaky, kterým byla česká armáda vystavena v důsledku výzev plynoucích z angažmá v zahraničních nasazeních, tvoří spolu s klesajícím objemem financí alokovaných ministerstvu obrany základní kontext pro formování české obranné politiky.
Z tohoto pohledu je nutné konstatovat, že česká armáda prošla afghánskou misí obohacena o bojové zkušenosti i potřebnou techniku (pro tento druh mise) a to v rámci příspěvku přiměřeném velikosti a závazkům ČR. Těžko se ovšem pozorovatel ubrání dojmu, že armádní akvizice pouze reagovaly na akutní potřeby nasazených vojáků, což jen demonstruje absenci dlouhodobého plánování ministerstva obrany vlivem nestálosti jeho finančního zajištění ale i častého střídání ministrů a vlivem zájmových skupin.
V důsledku této situace, a v rámci nekoncepčních škrtů v rozpočtu ministerstva obrany, došlo k nahromadění vnitřního dluhu AČR v hodnotě 80 až 90 miliard Kč, tedy zhruba dvou ročních rozpočtů. AČR se tak dostalo do situace, kdy se tato nedostatečnost projevila i v deklarovaných schopnostech vzhledem k nasazení AČR v mezinárodních operacích – v obranné strategii 2012 je opuštěna deklarovaná schopnost nasadit do těchto operací Brigádní úkolové uskupení bez rotace, které je nyní vyhrazeno jen pro operace v rámci článku 5 Waghingtonské smlouvy, a pro mezinárodní operace je nyní vyhrazeno praporní úkolové uskupení.
Hlavní nebezpečí ovšem číhá spíše v oblasti zastarávající konvenční techniky, přičemž potřeba investic do ní v řádu desítek miliard Kč se soustředí do dvou krátkých časových období let 2015 a 2020. Současná finanční situace v resortu tak v praxi vede k tomu, že se AČR vzdává dalších schopností, které jsou ohodnoceny jako neesenciální pro další existenci a budoucí podobu AČR.
Co je symptomatické pro transformaci AČR ve finanční tísni, tak je nejen omezování schopností konvenční techniky, ale i snižování deklarovaných schopností nasazení. Dokud toto spojení bude platit, těžko může armáda do budoucna naplňovat svým příspěvkem do aliančních schopností politickou ambici vlády udržovat kohezi NATO jako důležitý zájem ČR. Je také zřejmé, že ČR bude vzhledem k náročnosti dalšího vývoje přispívat do dalších možných mezinárodních misí pouze symbolicky a selektivně v rámci specializací AČR.
Z hlediska struktury výdajů na tom ČR ovšem není ve srovnání členů NATO tak špatně (či na tom ostatní státy jsou ještě hůře), jak by předešlé řádky napovídaly. Pokud se podíváme na výdaje na obranu bez výdajů na personál, je situace ČR za současné finanční nerovnováhy uspokojivá. Podmínky, že proces transformace AČR podle potřeb zahraničních nasazení skutečně vyústí spíše v „kreativní destrukci,“ nejsou jako takové nepříznivé.
Bude tak záležet spíše na validitě premis, na kterých je transformace armád pro zahraniční nasazení postavena. Zde je zejména o deklaratorní ambice účastnit se operací k prosazení, podpoře či udržení míru a misí postkonfliktní stabilizace a rekonstrukce.
To nepochybně vystavuje armádu tlaku „umět všechno,“ což logicky bude limitovat konkrétní výši českého příspěvku do budoucích různých druhů těchto operací. Zároveň toto široké pole ambicí představuje problém z hlediska určitých protichůdných potřeb při nakupování techniky a udržování schopností, neboť v kontextu omezených financí bude stále těžší naplňovat ambice jak operací pro prosazení míru, které vyžadují těžší techniku, tak pro operace nižší intenzity, které vyžadují odlišný druh schopností. Tento rozpor mezi schopnosti pro vedení konvenční formy boje a schopnostmi policejního rázu se bude dále prohlubovat. Je samozřejmě možné namítnout, že tato ambivalence také do určité míry chrání českou armádu před neschopností reagovat na strategické šoky, při kterých by jasná orientace na jednu podobu armády představovala značný problém. Důležitým rozměrem budoucího vývoje bude také schopnost české armády inkorporovat zkušenosti z Afghánské mise a projít tzv. procesem lessons learned.
Pokud bude trvat stav finanční nedostatečnosti v resortu obrany, bude nutné zabránit úpadku schopností určených pro přispívání do aliančních schopností tak, aby armáda ČR stále splňovala politickou ambici vlády udržovat skrze český příspěvek kohezi NATO jako strategický zájem ČR. Aby k tomuto nedošlo, je zřejmé, že ČR se do budoucna nemůže orientovat na ambici „umět všechno“, neboť ta vede k pozvolné limitaci výše českých příspěvků do mezinárodních operací, což je proti zájmu ČR.
Tento problém se dá ilustrovat v jisté rozpolcenosti české obranné politiky vzhledem ke kapacitám vztahujícím se konvenčním schopnostem (podzvukové letectvo, pásové obrněné transportéry pěchoty, limitace příspěvku nadzvukového letectva pouze pro ochranu vzdušného prostoru) a schopnostem plynoucím z charakteru mezinárodních operací, jež jsou zpravidla policejnějšího rázu. Tento proces veden maximou „umět všechno“ pak vede v obdobích finanční tísně k nedostatečnosti ve všech ohledech. Česká republika by tak možná udělala lépe, kdyby k dalšímu budování ozbrojených sil přistoupila bez politické ambice účastnit se operací vynucujících mír, pro něž stejně i v současné době disponuje pouze limitovanými kapacitami, které se zdráhá použít.
Orientace na konflikty nižší intenzity nepochybně povede k větší závislosti ČR na společné obraně, což je vždy politicky nepopulární, v dlouhodobém horizontu ale zvýší postavení a prestiž ČR pro její kontinuální a kvalitní příspěvek ke společné obraně, což v důsledku bezpečnost ČR nepochybně posílí.
Tato argumentace je samozřejmě založena na premise, že tíhu případných konvenčních bojů budou muset zákonitě nést ostatní spojenci, jejichž souhlas s takovouto dělbou práce bude imperativem.
Prvním krokem tímto směrem by tak měla být snaha o zmezinárodnění určitých schopností v rámci skupiny V4 s důrazem nejprve na posílení institucionální provázanosti a poté na sdílení finančně náročných schopnosti (např. stíhací letectvo). Důležitým faktorem pro případný úspěch těchto odvážných kroků bude mít čas a rychlost s jakou budou podniknuty. V opačném případě hrozí pomalý úpadek do nevýznamnosti, který ohrožuje jak zájmy ČR v podobě koheze společné obrany, tak příležitosti ke spolupráci v rámci skupiny V4.
Ad Jakub Kufčák)
Předně musím pochválit článek, skutečně podnětný pro přemýšlení a na většinu zdrojů bych sám nikdy nenarazil.
1. Graf jen potvrzuje moji dlouhodobě raženou teorii, že každé ozbrojené síly jsou nutně obrazem národa ze kterého pocházejí. Lepším nebo horším managementem se můžou pohybovat ve stanoveném intervalu buď u té lepší nebo horší strany, ale vystoupit z něj nemohou. Není náhodou, že dle grafu nejefektivnější (nejštíhlejší) mají ozbrojené síly z NATO Britové a nejméně Řekové. Prostě proto, že Britské ozbrojené síly jsou tvořeny Brity a ty řecké Řeky :-).
V rámci „Nové Evropy“ si na tom AČR nestojí až tak hrozně, mimochodem díky prosazovanému přístupu Alexandra Vondry, že mandatorní výdaje nesmí překročit 60% rozpočtu MO, i kdyby na chleba nebylo. Mnozí mu kvůli tomu nasazovali psí hlavu, ale v tomhle měl naprostou pravdu. Je potěšitelné, že jsme na tom z hlediska efektivity lépe než Rumuni (kteří jsou na samém chvostu „Nové Evropy“), ale zase můžeme jen závidět Estoncům…
Nicméně do budoucna bych byl spíše optimistou. Pokud se naplní předpověď a rozpočet obrany bude ve střednědobém horizontu mírně růst, poměr nákladů se zlepší tak nějak sám. Armáda prošla masivní zeštíhlovací kůrou a případný nárůst rozpočtu se projeví v nemandatorních výdajích (především).
2. Z druhou částí článku už bych ale nesouhlasil. Je samozřejmě jasné, že AČR skutečně nemůže „umět všechno“, vševojskovou armádou už pěkně dlouho nejsme, tou zůstali z našeho regionu jen Poláci.
Na druhou stranou nápad více specializovat AČR na konflikty nízké intenzity považuji za pěkně nebezpečný a musím ho rozporovat, aby se toho někdo nechytl. Nechci tady linkovat žádné grafy, ale dilema konfliktů nízké vs. střední intenzity je mezi pravděpodobností a následky. Konflikty nízké intenzity jsou sice pravděpodobnější, ale neúspěch v nich nepřinese katastrofické následky, u konfliktů střední intenzity je vztah inverzní.
Ono je sice pěkné, že bychom postavili brigádu polního četnictva jenž bychom nasazovali do každého konfliktu který by vyvstal, ale to ještě neznamená, že až by došlo na lámání chleba, tak by se nám pak recipročně v případě našeho ohrožení někdo revanšoval nasazením mechanizované divize.
Princip jakékoliv spojenecké aliance stojí na tom, že nikdo nemá problém podpořit svého spojence proti jeho nepříteli ve chvíli kdy existuje stav blízký rovnováze sil. Potom i relativně malý příspěvek spojenců stačí na to, aby se rovnováha vychýlila ve prospěch spojence (a ke konfliktu tak vůbec nemusí dojít). Pokud je situace od počátku prakticky beznadějná a jen masivní a dlouhodobé nasazení spojeneckých sil dává alespoň nějakou šanci na úspěch, spojenci budou pochopitelně znatelně váhavější. Stačí si to v malém představit na situaci hospodské rvačky…
Proto AČR musí i nadále být stavěna na principu prioritního nasazování v konfliktech střední intenzity, přestože je to ta méně pravděpodobnější varianta, ale za to ta s většími možnými následky. Jak prohlásil můj kamarád Andy Knight z US Army (10th Mountain), „Když jsme přijeli poprvé do Logaru, o COINu jsme nevěděli prakticky nic, ale za 15 měsíců nasazení jsme se o dost zlepšili. A druhé nasazení už bylo výrazně lepší. Kdyby to byl konflikt střední intenzity, tak bychom takový čas nikdy nedostali..“.
Má tedy možná smysl v AČR prioritně, nikoliv však exkluzivně, rozvíjet ty jednotky jež mají větší přidanou hodnotu v konfliktech nízké intenzity, ale vždy to musí být jako „přidaná výroba“ vytváření schopnosti vést konflikt střední intenzity.
Jinak naprostý souhlas v užší spolupráci v rámci V4, to je skutečně budoucnost.
Nemyslím, že úzká spolupráce v rámci V4 něco řeší. Zatím se mi to zdá, že to funguje podobně jako moje zkušenost s akademiky: Budeme spolupracovat, ty to uděláš a my budeme společně sdílet. Spolupráce nemůže fungovat na principu vykořisťování, ale vzájemné prospěšnosti a spolehlivosti. Proč by mělo fungovat něco, co nefunguje ve velkém měřítku kolektivní obrany, v úzkém kruhu 4+1 země, když podmínky jednotlivých zemí (s vyjímkou Poláků) se spíše nezměnily?
Podobných úvah se objevilo v minulosti již celá řada. A příznačné je, že nikdy se to nerealizovalo. jak by to ostatně v praxi mělo vypadat? Měli by jsme např. zrušit tankové vojsko (dnes de facto jen třicet T-72) – o čemž se již několikrát hovořilo – a v případě konfliktu se spoléhat na to, že nám tanky poskytne třeba Maďarsko? Je přece zřejmé, že některé druhy vojsk jsou méně finančně náročné a jiné zase extrémně náročné (stíhací letectvo). Kdo by měl rozhodovat , jaká země bude mít svou specializaci?
Jako chybu vidím i to, že autor vnímá armádu jen jako jakousi jednotku rychlého nasazení pro zahraniční mise. Ale armáda, resp. NATO plní i výraznou odstrašující roli – a bylo by chybou ji podceňovat! Vždyť relativně blízko Evropy zuří celá řada konfliktů (Libye, Sýrie, zatím skrytý konflikt mezi Marokem a Alžírskem) – a je patrné, že jich bude spíše přibývat. Proto současný přístup – tj. redukce na minimalizované stavy – mi připadá jako docela dobré řešení. Samozřejmě, tímto přístupem se Evropa nebude moci se vyrovnat USA či Rusku – ty ale vydávají na obranu výrazně vyšší procento HDP
jakkoliv by napriklad uzsi spoluprace v ramci V4 byla krasna vec, nemuzu se zbavit dojmu, ze tento spolek je stejne funkcni jako politicko-vojenske smlouvy v ramci Male dohody v obdobi prvni republiky. zrovna tento odstavec toho je dukazem:
Orientace na konflikty nižší intenzity nepochybně povede k větší závislosti ČR na společné obraně, což je vždy politicky nepopulární, v dlouhodobém horizontu ale zvýší postavení a prestiž ČR pro její kontinuální a kvalitní příspěvek ke společné obraně, což v důsledku bezpečnost ČR nepochybně posílí.
Tato argumentace je samozřejmě založena na premise, že tíhu případných konvenčních bojů budou muset zákonitě nést ostatní spojenci, jejichž souhlas s takovouto dělbou práce bude imperativem.
nezbyva nez souhlasit s Ivem, ze posilani rotnich ci jeste mensich odradu do ruznych koutu sveta, nevypovida nic o to, ze nam naoplatku nekdo pomuze az napriklad v Polsku vznikne armadni puc a budou chtit zabrat CR. Ze by napriklad temer nefunkcni Slovenske Mig-29 vzletly na podporu nasich Gripenu je usmevna predstava. Nejak se mi vkrada predstava, ze by si Polaci rozpomneli na spolecny stat Cechu a Slovaku a zabrali radeji oba staty jednim vrzem, aby nastolili poradek.To jsem samozrejme rozjel sci-fi nejvetsiho kalibru, ale verim, ze i takto by to mohlo dopadnout.
Umet vse je urcite o dost nakladnejsi, ale je otazka, kolik by stalo zapomenute opet oprasit az bychom to potrebovali. viz napr tankove vojsko. 30 tanku je ve vsi ucte k tankovemu vojsku smesny pocet stroju, ale ziskane navyky a zkusenosti posadek a obsluh stroju jsou nezanedbatelne. Kdo by v pripade konfliktu vyssi intenzity ucil nove tankisty? Nebo bychom zadne nemeli a koukali na ne pomalu jak Habessti vojaci na Italy za par let? Trochu se mi nelibi, ze si spousta lidi na ministerstvu stezuje na nedostatek financi, ale je otazkou jestli mocipani, kteri o nich rozhoduji maji zajem je vynakladat efektivne a ucelne. Pote by mozna o poznani vice penez zbylo na vybaveni a vycvik jednotlivcu i ruznych ÚU a nemuseli bychom brecet, ze uz ani to BÚU nemuzeme postavit.
Na zaver bych tedy pronesl spise, ze umet vse neni mozna dobrou cestou pro budoucnost, ale ovladat jen male spektrum cinnosti je nejlepsi cesta jak si privodit v budoucnu velke problemy.
K úvaze o redukci tankového vojska na nulu: Málokdo si uvědomuje, že v případě kolektivní obrany hovoříme o systému, nejen o ozbrojených silách. Takže kdyby třeba jeden stat měl jen tanky, tak je potřeba vyřešit jejich přesun na bojiště, tedy přepravní kapacity. Tady se obávám, že je ještě větší deficit kapacit, než je tomu v případě ryzích vojenských schopností.
Nedokážu si představit výcvik. Jestliže je obranná operace NATO vysoké intenzity definována jako vševojskový boj, pak by onen „tankový stat“ musel mít neustále svoje tankové útvary někde na cvičení v zahraničí, aby jeho tankysté byli schopni poskytovat v případě nutnosti součinnost.
Stejně jako p. PERNICA vidím problém v podobné specializaci vojsk. Zejména v již uvedené součinnosti.
Vždyť ani teď, kdy pořád máme alespoň nějaké tankové vojsko, nerealizují se společné součinnostní cvičení. Jak by to probíhalo potom, s jazykovou bariérou, finančními limity atd…
Pominu-li Polsko, tak nevidím problém pokud budo mít ostatní vojáci např. zemí V4 v rámci sdílení schopností nad hlavou ceduli s nápisem např. T-90, tak to pochopí každý :-)
ad 7: A co provoz na pojítkách? V každém případě, větší sdílení schopností znamená větší potřebu jazykové přípravy. A i tady jde vývoj spíše opačným směrem. Mám na mysli plošné snížení požadavků na jazykovou znalost, ke kterému došlo v systemizačním rozkazu, a návrat k organizačnímu modelu, který se už jednou neosvědčil.
ad 6: On kolektivní výcvik na úrovni útvarů skutečně neběží ani u nás. To jasně dokládá diskuse pod Ivovými příspěvky. Schopnosti, které máme, máme na úrovni jednotek, nikoliv na úrovni celého BÚU. Jak se ovšem vyjádřil NGŠ v jednom interview, papír snese všechno, ale je otázkou, jak dlouho je to ještě únosné pro kolektivní systém bezpečnosti.
Ad 5 Tankisté se píše s měkkým „i“, jen tak na okraj
Jinak jsem toho názoru, že sdílené schopnosti ANO, ale jen tam, kde je to MOŽNÉ a ÚČELNÉ. Tímto směrem by se měla vést diskuze třeba v rámci V4 a přijmout řešení a ne jen v oblasti: My to máme, tak to nabídneme okolí“. Sdílení tankových sil a prostředků, se vzhledem k transportním potřebám ukazuje na první pohled jako MOŽNÉ, ale NEÚČELNÉ, a tak bychom mohli pokračovat v dalších „vševojskových“ schopnostech.
OK. Tak začněme zde vést diskusi,které schopnosti je možné a účelné sdílet. Třeba se pak ukáže, že celý pooling a sharing je jen humbuk (nebo naopak), jehož účelem je na najěký čas zabránit rozpadu NATO v duchu hesla, že kdo si hraje nezlobí.
Jaképak sdílení schopností, když neexistuje ani společná zahraniční politika EU, natož V4? Jak už prohlásilCarl von Clausewitz, tak válka je jen pokračování politiky jinými prostředky. Takže pokud neexistuje společná politika, tak nemůže existovat ani společná obrana. Zářným příkladem toho je současné dění v Sýrii – část členů EU prosadila ukončení embarga na dodávky zbraní syrské opozici přes odpor např. ČR (viz http://zpravy.idnes.cz/zruseni-syrskeho-zbrojniho-embarga-dbu-/zahranicni.aspx?c=A130528_005049_zahranicni_klm ). Pokud by existovalo společné sdílení vojenských schopností, co by se dělo v případě, že by některé státy odmítly tyto své schopnosti poskytnout, protože by to bylo v rozporu s jejich národními zájmy? Např. ČR by odmítla poskytnout protichemické jednotky, pokud by si je v rámci sdílení schopností ostatní zainteresované státy zrušily (právě z důvodu sdílení)?
Dovolim si par otazek, ke kterym me vyprovokovala diskuze:
* proc se tolik snazime prosadit spolupraci v ramci V4?
* Jake vyhody (krom toho, ze v dane skupine nevypadame jako nejslabsi clanek) plynou zrovna z uzsi spoluprace se Slovaky a Madary?
* Jsme NATO, jsme v EU, jsme v OECD a jiste v dalsich podobnych organizacich – kolik nadnarodnich uskupeni ci partnerstvi jeste vubec utahneme?
* Zmeril nekdy nekdo „value for money“ a „total cost of membership“?
* Kudy vede delineacni cara mezi MZV a MO/SOPS, odkud plyne zadani, pozehnani, abychom venovali svou pozornost/preferovali/prispivali do jednotlivych organizaci?
to h-cz: dobre otazky…
1) jsou to teoreticky nejblizsi partneri a sdileji s CR podobny prostor (stredni Evropa)
2) zadne nevidim. vlastne ani moc s Polaky, neverim, ze by Polaci byli ochotni se byt s nami proti nekomu, kdyz vlastni narod by nemel zajem o obranu sveho statu. demostrace matek ala 1938 zari: dame vam syny, dejte jim zbrane, neprichazi dnes moc v realitu.
3)takhle otazka je irelevatni, nejde o to kolik toho muzeme utahnout, ale kde chceme byt,pripadne kam se chceme dostat a jakou roli tam hrat.
4)nemeril, ale osobni nazor je, ze jsme v plusu. NATO plati pomerne dost penez do ruznych programu na modernizaci, viz radary PVO, zkusenosti z ruznych stazi,vymennych pobytu, kurzu atd…
5)nevim :-)
Pánové, předně děkuji za zajímavou diskuzi, která se zde rozeběhla. Dovolím si jen pár limitovaných komentářů…
Ad Ivo:
Specializace na konflikty nízké intenzity by samozřejmě vystavila ČR přesně těm rizikům, které popisujete. Za situace adekvátního financování obrany bych s Vaším názorem plně souhlasil, za současného stavu a na základě mého pesimistického hodnocení (samozřejmě se mohu mýlit) ohledně jeho zlepšení si ovšem dovolím nesouhlasit, právě proto vidim jako cestu neomezovat vlastní příspěvky
Samozřejmě, že nejlepším řešením by bylo schopnosti pro konflikty střední intenzity udělat jako joint v rámci V4, ale jak bylo podotknuto panem Rovenským, hlavní problém leží přesně v rozdílnosti politických zájmů. Zde si ovšem dovolím být naopak optimistický a to na základě snah inspirovat se např NORDEFCO (viz konference na toto téma, která se má konat někdy na podzim tohoto roku, jestli se nepletu).
Ad Bohuslav Pernica 10#:
Vzhledem k diskuzi o účelném a možném sdílení schopností v rámci V4 bych si dovolil upozornit na DAV4 report (http://www.cepolicy.org/sites/cepolicy.org/files/attachments/dav4_full_report.pdf) z minulého roku, který identifikuje zajímavé spektrum možností.
Ad 12: MZV a MO/SOPS – Myslím, že tu je problém je v tom, že mezi MZV a MO/SOPS je jen malá personální výměna a oba resort jsou spíše uzavřeny sami do sebe. Pokud se vám často mění šéfové, je problém organizovat spolupráci ve formalní organizační struktuře. Jednodužší je pak spolupráce na taktické úrovni, ale to znamená mít neformální vazby, tedy se vzájemně znát, znát nejenom co kdo dělá, ale taky jaké jsou jeho znalosti, zájmy, rozhled atd. Pak lze otupit hrany resortismu a zabývat se problematikou zahraniční/vojenské politiky spíše z nadresortního pohledu.
Nicméně obě ministerstva jsou byrokartickými organizacemi a tudíž drží své rutiny. Je vždy jednodužší opakovat zažité mantry, než přijít s neotřelým nápadem. Jednou takovou mantrou je I V4, a taky to, že mluvíme o NATO a EU často jen v třetí osobě a že nás spíše nezajímá, co říkají ti, s nimiž deklarujeme spolupráci. Tím myslím „rešerši“ jejich medií. To, že někdo chce s ČR spolupracovat v rámci V4 se dozvídám zpravidla jen od českých politiků po skončení nějakého V4 setkání.
Aparát obou ministerstev umí dobře „semlít“ vládní požadavek, ale pokud jde o koordinaci jejich úsilí, tak to je úkol vlády a k tomu má orgány BRS. Preference určují politici, nikoliv úředníci a já předpokládám, že programová stanoviska jsou opřena o analýzy stranických think-tanků. Tedy, že think-tankisté mají dostatečné znalosti a nadled a nejsou závislí na státní správě, aby určovali směr, kterým se má postupovat.
meldik:
ad 3) no prave; kam se chceme dostat zrovna s V4 (ve vojenske rovine)? Vsechny odpovedi, co me napadaji, obsahuji vazbu na Polsko (i pres Vasi trefnou odpoved k otazce 2)
ad 4) s NATO jsme urcite extremne v plusu; o EU/EDA nevim takrka nic, o OECD taky ne.
Moje treti a ctvrta otazka ale opet mirila spis na V4; i kdybychom na vysost jen jednou za 4 roky hostili ostatni a mezitim posilali uredniky na „vzajemne rokovanie“, mame na to? Stoji za to to i nadale podporovat?
ad BP: ano; smutne konstatovani stavu dvou ministerstev, jejichz urednictvo by zrovna melo mit dostatecnou silu podlozenou znalostmi a zkusenostmi. ale ano, take to tak vidim.
Ad #12 h-cz)
On už částečně odpověděl Meldik, ale zkusím to vzít z jiného úhlu. Pokusím se celou odpověď udržet výhradně ve vojenské rovině, i když problematika V4 je samozřejmě širší.
1. Proč se snažit o regionální spolupráci když jsme stejně v NATO a EU?
Protože to dělají i jiní členové NATO i EU a dobře vědí proč. Jedna věc je být ochoten k naplnění článku 5 Washingtonské smlouvy, druhá věc je na to být připraven. A ta příprava (ale i pak logicky nasazení) se nejlépe dělá právě na regionální bázi. Nejlepší příklad, který mne napadá, je Britsko-Holandská vyloďovací skupina (UK/NE Landing Force).
Jelikož mám z nedávné doby kamarády ze sborů námořní pěchoty jak ze Spojeného království, tak Nizozemní, dovedu posoudit jak hluboko ve spolupráci zašli. Vzhledem k tomu, že to od nich není žádný včerejší nápad, ale makají na tom od 70. let, na pomyslné ose volná spolupráce-plná interoperabilita se pohybují u samého pravého okraje spektra. Britové v případě potřeby prostě integrují jeden prapor holandské námořní pěchoty do 3 Commando, jako by to byl prapor britských mariňáků. Včetně logistických a velitelských toků (veškerá radiokomunikace probíhá od stupně četa u holandských mariňáků výhradně v angličtině).
Jestli má potenciál takhle daleko někdy dojít V4?
Těžko říct, to je otázka spíše na politiky, ale vojensky to rozhodně možné je. V téhle analogii Poláci hrají britskou roli a Češi tu holandskou, to je myslím jasné. Je třeba říci, že u nás je ta spolupráce na samém počátku, tudíž bude trvat pěknou řádku let než dosáhneme skutečné interoperability.
2. Otázka k „value for money“.
Velmi dobrá a zároveň skvělý argument pro spolupráci v rámci V4. Jak známo AČR již dlouhou dobu nedisponuje divizním stupněm a troufnu si říci, že za mé aktivní vojenské kariéry ani nebude. Proto je třeba součinnost v rámci vyšších celků cvičit se zahraničními partnery (unilaterální česká divizní cvičení AČR, byť pochopitelně výhradně štábní, nelze brát příliš vážně).
Doposud jsme to řešili na dvou směrech. Štábní cvičení jsou prováděna s Brity v Německu a dlužno říci, že na velmi dobré úrovni. Obě dvě strany z toho dostanou co potřebují – 4. brn se zdokonalí ve schopnosti pracovat v rámci divizního uskupení, 1. obrněná divize UK zase navykne fungovat se svým podřízeným prvkem (válečně je 4. brn součástí 1. UK Armoured Division).
Cvičení s plným vyvedením vojsk tohoto rozsahu byla historicky cvičena především s Američany. Jenže od relativně pravidelné spolupráce jsme se přes epizodickou dostali na téměř žádnou (bavím se o výše zmíněném rozsahu cvičení). A taky to tak zůstane, Američané nemají zájem, čas, ale ani peníze. Cvičení se 173. Airborne Brigade umístěnou v Itálii, dříve pravidelná se 43. výsadkovým praporem, jsou dnes se železnou pravidelností leda tak rušena.
Jedním z důvodů je i cena. Ve chvíli kdy mají Poláci 1x výsadkovou brigádu a 1x aeromobilní brigádu a jsou s námi ochotni a schopni cvičit divizní stupeň za cca 1/3 nákladů (nevycucal jsem si to z prstu) ve srovnání s Američany, tak je to myslím velmi silný argument. A Polsko na rozdíl od USA těžko bude pivotovat do Asie, to nikam neodejde :-).
3. Jaké výhody plynou ze spolupráce se Slováky a Maďary?
Bohužel tady už je ta účelnost výrazně menší, ale je třeba se dívat do budoucna. Obě armády jsou bohužel v tom stavu, ve kterém se mentálně nacházela AČR před Bílou knihou. Jen ořezávají schopnosti napříč celým spektrem a hodlají to vyčekat. Obě armády jsou jakýmsi miniaturními odrazy svých variant před 30 lety. Lakmusovým papírkem pro mě bude až Slovensko ustanoví první jednotku horské pěchoty (Polsko které má podstatně menší území velohor má celou jednu horskou brigádu), ale zatím jsou všechny slovenské pěchotní útvary „motostrelkovyj“ :-(.
Potenciál tady ale je, zejména v oblasti logistiky, vzdělávání, stíhacího letectva atp. Vše zmíněné se týká spíše Slováků, Maďarů v menší míře. Pokud by podařilo toto, je možné jít dál.
Spolupráce je vždy založena na vzájemné prospěšnosti, takže, jestli tomu dobře rozumím, jde spíše o spolupráci Polsko-ČR, než o celou V4. Vypadá to, že ti ostatní tam jsou spíše z potřeby koalice uvnitř vnějšího společenství, kterým je EU a NATO.
Ad 16. Zkuste současný stav vidět jako důsledek 20letého vývoje. Před rokem 1989 bylo vzdělávání v sovětských školách a pod jedním standardem prvkem umožňující „sdílení“ úhlu pohledu – jedna doktrína, jeden světonázor, homogenní věkové skupiny úředníků/vojáků na stejné hierarchii. Tohle prostě už neplatí, vzdělávací systém se fragmentoval jak na národní úrovni, tak i mezinárodně a světonázorově si můžete myslet skoro co chcete. Čím více lidí, tím více škol, tím více názorů a v důsledku také soupeření. Připočtěte k tomu nestabilitu vládnutí a výjde vám současný stav. Pokud někdo třeba argumentuje v oblasti státní správy celoživotním učením, tak to nakonec ale připomíná spíše celoživotní se učení na vlastních chybách.
Spolupráce je taky hlavně založena na důvěře, tedˇnemyslím přání politiků. Kombinace Slovensko a Madˇarsko …. A i jiné problémy mezi dalšími státy by se v rámci V4 našly.
Důvěra v co? Že Maďarsko zvýší svoje obranné výdaje, aby mohlo sdílet? K tomu nikdy nedošlo, a naopak tu je spirála úspor, kde se politici společně s básníkem ptají Co je štěstí? a ozbrojené síly se stávají trpaslíkem.
Mno ja si tedy dovolim trochu zapolemizovat. Pokud bychom meli prestat tlachat jen teoreticky, zbude nam opravdu jen prakticka ucelnost spoluprace a sdileni vedomosti a jeji vysledny produkt. Takze zkusim naopak neco vymyslet. Za jeden z plusu je mozne povazovat urcite spolupraci v oblasti vycvikovych prostoru (at uz pozemnich, ci vzdusnych). Preci jen jednotky vicemene nase ceske prostory znaji jako sve boty a takove vyvedeni praporu do naprosto neznameho prostredi s realnym nametem by mohlo ukazat realneji bojovou (snad ne od slova obavat se) silu praporu. Se slovakama muzeme urcite mit mnohem vetsi spolupraci i co se tyce logistiky – zasobovani PHM, vystroji etc. Preci jen pouzivaji nakladni vozy a dalsi stroje CSSR/SSSR provencience, cili umim si predstavit spolecne nakupovani nahradnich dilu, novych vozu apod (viz Iveca). spolecny jazyk take dava lepsi predpoklady pro spolupraci na urovni vymeny lidi sem a tam. U Polska to same. od spolecnych ci vlastnich cviceni na jejich/nasem uzemi, po nakupy. Pokud bychom chteli mit tuto uzsi spolupraci, je v prvni rade potreba politicka ochota k tomuto, v dalsim ochota velicich struktur. a v nemene dalsi rade by bylo fajn, kdyby i tyto jednotky spolu mohli komunikovat z velke casti samostatne a ne se neustale zaobirat papirovanim a zadostmi o nejakou spolupraci. Napr. velitel ceskeho praporu by zavolal nekam na SVK, treba do Lesti, jestli tam ma jejich UVZ volno pro cviceni moji jednotky (v planu prostoru by napr byly vyhrazeny terminy pro ACR,Polskou armadu a naopak), dohodnou termin, pripadnou spolupraci SVK jednotek, zpunktuji papirove a na nadrizeny stupen poslou jen papir, ze nejedou cvicit na Doupov, ale do Leste s tou a tou technikou, tecka. Obavam se, ale, ze misto toho aby nejaka hlava pomazana na MO a GS vymyslel zpusob jak toto s ostatnimi staty zrealizovat, vymysli 1000 a jeden zpusob proc to nejde…cili kruhem jsme opet na zacatku toho, ze kde neni vule, nejsou vysledky a slavna V4 je vicemene jen papirova zalezitost. Ovsem to by nase armada musela i zainvestovat do modernizaci a oprav vycvikovych prostoru. Kdyz se takhle pohybuju po prostorech, tak mi pripada zvlastni a neucelne nevyuzivat zenijni jednotky k opravam a vystavbe podobnych zarizeni a hle, dalsi namet na cviceni, klidne mezinarodni, ktere se muze uskutecnit v kazde zemi, s trochu jinym nametem, pripravit osadu pro dlouhodobe ubytovani vojsk v cizim prostredi atd atd….mno, zase jsem se rozvasnil :-)
TO 20: nemyslel jsem víru v zázrak. Bylo to myšleno národnostně, vzájemná láska mezi těmito národy.