Následující text napsal voják z povolání Jaroslav Melichar.
Na Slovensku se před nedávnem objevil poměrně zajímavý případ týkající se ozbrojených sil SR. Rotný Michal Hlatký byl údajně (ne)dobrovolně odejit z armády za větu na facebooku Ministra obrany Slovenské republiky. Takto ji citoval slovenský deník Plus 7 dní:
Minister Galko sa aspoň o vojakov staral, na rozdiel od tohto pána, ktorý iba demoralizuje a decimuje armádu.
Po údajném napsání této věty na facebooku byl voják repatriován po devítiměsíčním působení na Kypru. Ať již rotný Hlatký tuto či jinou větu napsal, spustil kolem sebe veletoč, o kterém se mu ani nesnilo. Po repatriaci zpět do vlasti byl předvolán ke komisi, vyslechnut a následně si (ne)dobrovolně podal žádost o propuštění ze služebního poměru. Dále viz tento článek.
Novinářům z principu obvykle moc nevěřím, a proto jsem se snažil získat další informace o této události. Na obranu pana ministra Martina Glváče jsem narazil na jeho blogu na tento článek. V něm se na adresu vojáka mimo jiné píše:
Nectiac si vojenské predpisy nerešpektoval zásady služobného postupu a zverejnil na internete vulgarizmy na ústavných činiteľov a otvorene sa hlásil k nacionalistickému hnutiu. Podotýkam, že vulgarizmy neboli mierené voči mne.
Naproti tomu má deník Plus údajně originální přepisy záznamů z komise, která šetřila rotného Hlatkého.
Hoci vojakovi nedokázali žiadne evidentné porušenie predpisov, členovia komisie sa snažili presvedčiť ho, že nebol lojálny voči ministrovi. Lojalitu a vernosť k ozbrojeným silám vysvetľoval Hlatkému jeden z členov komisie dosť kuriózne.
„Lojalita znamená, že nemôžete kritizovať ministra alebo premiéra, keď máme také platy.“
Ďalší z členov komisie bol ešte jasnejší: „Viete, aký je priemerný plat vojaka? Až 1 080 eur. Výsluhový dôchodok? Asi 780-800 eur. Priemerný civilný dôchodok je okolo 380 eur.
Minister Kaliňák s ministrom Glváčom urobili veľký kus práce, aby zabezpečili, čo zabezpečili. Keď niečo také napíšete, tak dehonestujete jeho prácu.“
Ani tretí člen komisie nechcel zaostať. „Čo sa vám nepáči, keď teraz majú vojaci istoty a vedia, na čom sú?“ vyletel na mladého rotného.“
Když se tak zamyslím nad slovy důstojníků, která – pokud jsou pravdivá – mi vyrážejí dech, vychází mi, že více než polovina aktivních vojáků píšících komentáře na tomto blogu, by již musela dávno stanout před podobnou komisí, případně být propuštěna do zálohy, dobrovolně, či nedobrovolně. OWOP, ale nejen tento web, je místem, kde se virtuálně potkává mnoho názorových proudů, které mají rozdílné úhly pohledu na věc a rozdílné návrhy řešení. Nedávná diskuze pod článkem Ivo Zelinky na téma Budoucnout výsadkových jednotek AČR byla více než jen zářným příkladem, jak kdokoliv z osazenstva mohl vyjádřit svůj nesouhlas s komentáři toho, či onoho na dané téma.
Ať již události naberou jakýkoliv směr a pravda je kdekoliv, vyvolává slovenská kauza zajímavou otázku: Co je ještě konstruktivní kritika a co již pomluva? Případně kam až může voják zajít se svojí kritikou nadřízených, pracovní činnosti, nesouhlasu s děním v rámci ministerstva, když na svůj názor má nezpochybnitelné právo dané Ústavou ČR?
Třeba v rozkaze MO 17/2005 Komunikace s veřejností a se sdělovacími prostředky, čl. 44 se píše:
Požádají-li sdělovací prostředky o informace zaměstnance, kteří nejsou oprávněni informace poskytnout, jsou tito zaměstnanci povinni odkázat je na příslušný tiskový a informační orgán rezortu MO, popř. jim zprostředkovat kontakt. Tímto ustanovením není dotčeno právo zaměstnance na svobodu projevu, tj. na vyjádření svého názoru slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. Rozhodne-li se zaměstnanec zveřejnit svůj názor prostřednictvím sdělovacích prostředků, je povinen upozornit, že nejedná jménem MO a jeho názory se nemusejí shodovat s oficiálním stanoviskem MO.
Kam tedy má sahovat loajalita k vlasti, ministrovi, nadřízeným a k jejich rozhodnutím?
14 comments
14 Comments
Bohuslav Pernica
2. 8. 2013, 21:31Vzhledem k tomu, že jsem měl možnost trochu o případu diskutovat se slovenskými kolegy v době, kdy se případ stal, mám dojem, že problém nebylo vyjádření samotné, ale že bylo učiněno v době, kdy měl dotyčný vykonávat službu/práce. Bylo to proto považováno za oficiální vyjádření služební osoby. A taky to byl důkaz toho, že vojáci v nasazení v zahraničí jsou „pod dohledem“ bezpečnostních složek.
REPLYZajímalo by mě, kolik lidí mělo na facebooku přístup k uvedenému výroku. Kdyby ta věta byla napsána jen e-mailu, je to jako kdyby někdo četl korespondenční lístek. Na facebooku je to ale něco jako hromadné čtení jednoho korespondenčního lístku. V každém případě facebook apod. nejsou sdělovacími prostředky, ale sociální sítí. Sdělovacím prostředkem není ani tento blog.
Vzhledem k tomu, že uvedené prohlášení bylo učiněno s operačního prostoru, tak by mě zajímal dopad na „aktivity nepřítele“.
Ivo
3. 8. 2013, 9:37Se zájmem jsem si přečetl jak novinový článek o případu onoho vojáka, tak blog dotčeného ministra.
Hned z kraje je třeba poznamenat, že výrok rotného Hlatkého: „Minister Galko sa aspoň o vojakov staral, na rozdiel od tohto pána, ktorý iba demoralizuje a decimuje armádu“ sice může být pravdivý, ale je to na úrovni výroku „Císař pán je vůl“. Pravda to být může, ale dokud takový výrok nepodpořím podpůrnými argumenty, je to jen výkřik do tmy.
Na druhou stranu není absolutně důvod za to někomu ukončit služební poměr (hrozně by mě zajímalo na jaký paragraf to chtěli naroubovat), maximálně si dokážu představit kázeňské potrestání, ale i to by bylo dost přitažené za vlasy, jelikož výrok je konstatováním, nikoliv vulgarismem. Bohužel rotný Hlatký jim to zjednodušil svou rezignací, což se jim bezpochyby ulevilo. Tvrzení pana ministra, že se o tom dozvěděl až ex post, je úsměvné…
Z mé zkušenosti v armádě si dovolím konstatovat, že nejvíc se bojí kritiky ti, kteří by ji nejvíc potřebovali. Je to zpravidla lakmusový papírek toho, že je v jednotce něco shnilého podle toho jak ne/má nastavené neformální komunikační kanály.
Rozdíl mezi Facebookem a tímto blogem je setsakramentsky velký. Facebook poskytuje naprosto falešný pocit soukromí, toho že sdílím informace jen se svými „přáteli“, což je hrozně ošidné a člověk pak napíše/pošle věci, které by řekl/ukázal jen v kruhu rodinném. Přitom Facebook prodává soukromé informace svých klientů inzerentům a samotná síť je nejprolustrovanější sociální sítí snad všemi zpravodajskými službami vůbec, té naší nevyjímaje.
Blog, tento nevyjímaje, a tady bych nesouhlasil s Bohuslavem Pernicou, je na samém rozhraní novinařiny a sociální sítě (některé americké blogy jsou dokonce placené), tudíž je to z definice veřejný prostor. I proto, i když asi nejen proto, se zde zpravidla dá vést rozumná diskuse bez útoků ad hominem, jelikož si to autoři příspěvků uvědomují. Obecně se řídím zásadou, že v takto veřejném prostoru je možné a měla by se psát kritika, ale obsahem i formou identická s tou, kterou jsem ochoten říci i v „oficiální diskusi“ (a ti co mne znají, tak vědí, že tomu tak i v reálu je).
Kritika může být buď vulgární a hloupá a v zásadě směřovaná ad hominem, jako na serveru problemyvarmade, a tu má smysl jen a jen ignorovat, reagovat na ní je jako snažit se dohodnout s rojem vos.
A pak kritika, která míří ne na někoho, ale na něco, tedy k jádru problému, který popisuje (a někdy i navrhuje možnost nápravy). A to je ta, která má smysl, protože organizaci může posouvat dál. Proto je tak potěšující, že se zde vyjadřují i vyšší představitelé resortu, a to pod vlastními jmény – z mého posledního článku o výsadkových jednotkách mne napadají gen. Opata a pplk. Hrazdil a nespočet dalších napříč jednotkami, byť pod různými přezdívkami.
Taková diskuse smysl má hned ze dvou důvodů. Za prvé je nanejvýš zdravé z diskuse odejít s mírně modifikovaným názorem díky možnosti nahlédnout na věc pod jinými úhly pohledu ostatních. Za druhé, pokud se to ať už z objektivních nebo subjektivních příčin nepodaří a stanovisko zůstane stejně, je vždycky dobré být informován o názorech jiných a při realizaci s nimi počítat. Je to trochu jako před plánováním jakékoliv bojové operace, kdy tohle rozumný velitel dělá, jen face to face a ne v blogosféře :-).
REPLYBohuslav Pernica
3. 8. 2013, 11:37Z hlediska života v praktickém světě je věta: „Rozhodne-li se zaměstnanec zveřejnit svůj názor prostřednictvím sdělovacích prostředků, je povinen upozornit, že nejedná jménem MO a jeho názory se nemusejí shodovat s oficiálním stanoviskem MO.“ kouzelná.
REPLY1. Redakce si vždy vyhrazuje právo rozhodovat o tom, co otiskne. Zatím jsem se nesetkal s tím, že by tu byla ochota doprovázet text tímto upozorněním.
2. U rádia a televize, které jsou také sdělovacími prostředky je myslím nemožné takové upozornění dostat do vysílání.
3. Pokud budu tázán novinářem a on bude stát o to mít ve svém příspěvku nějaké jméno, jistě se snadno dohodneme, že jsem ho upozorňoval, ale on to nerespektoval – článek, reportáž, rozhovor atd. je dílem autorským a on je autor, takže on rozhoduje co tam bude a jak to bude vypadat.
4. Pokud by došlo na vyšetřování, novinář není s ohledem na ochranu zdroje povinnen vydat svůj záznam. Stejně tak redakce neposkytují listy čtenářů. Pochybuji, že by si vojenská policie šla pro nějaký taková důkaz přímo do redakce.
5. Je tu otázka, jak definovat oficiální stanovisko MO. MO je „kolektivní orgán“, jde o nějaký postoj vzniklý konsensem? Kdo je reprezentativní osobou pro definici takového stanoviska? A co když jsou kritizovány rozpory ve stanoviscích MO představované ve strategických dokumentech?
ptaksedivak
3. 8. 2013, 13:24no, být na Slovensku, tak už jsem asi v teplákách…
REPLYZbrojir
3. 8. 2013, 14:36Loajalita je v ozbrojených silách často mylně chápána jako bezmezná oddanost, poslušnost a bezvýhradný respekt k nadřízeným a oficiálnímu smýšlení.
Takové jednání však odporuje samé podstatě člověka, jakožto inteligentního a myslícího tvora.
Zaměstnanci i vojáci mají nejen právo, nýbrž i povinnost kritizovat a poukazovat na nešvary a nedostatky, o nezákonnostech ani nemluvě.
Souhlasím s Ivem, že nejvíce obvykle kejhá potrefená husa.
Jedna věc je plnit úkoly, druhá mít na věci vlastní názor. Vždyť racionální kritika je zcela nezbytnou zpětnou vazbou, bez níž není pozitivní vývoj celku v delší perspektivě v praxi uskutečnitelný.
Samozřejmě, že příslušníci ozbrojených sil by měli své názory formulovat a tlumočit způsobem, který není destruktivní.
Věta: „Rozhodne-li se zaměstnanec zveřejnit svůj názor prostřednictvím sdělovacích prostředků, je povinen upozornit, že nejedná jménem MO a jeho názory se nemusejí shodovat s oficiálním stanoviskem MO.“ je opravdu kouzelná. Nechci vidět, jak dopadne ten, kdo se pokusí její platnost vyzkoušet v praxi.
REPLY