Toto je první příspěvek politologa Ondřeje Ditrycha z Ústavu mezinárodních vztahů na OWOP. Autora vítám a doufám, že další texty budou následovat.
Připravované bombardování režimních cílů v Sýrii je případem hájení mezinárodní normy. Nicméně ne akcí mezinárodního společenství, ale skrze koalici ochotných: ne internacionalisticky, ale minilateralisticky. Bude dalším případem americké intervence v zemi, kde nemají Spojené státy žádné důležité vlastní zájmy. Coby trestná výprava může teoreticky být účinným signálem Asadovu režimu, stejně tak ale i jen prvním dějstvím západního vojenského angažmá.Minulý týden (21. 8. 2013), došlo s nejvyšší pravděpodobností na damašském předměstí Gúta k útoku nervovým plynem. Podle organizace Lékaři bez hranic, spolupracující s místními zdravotnickými zařízeními, si vyžádal 355 životů civilistů, na 3 600 lidí muselo být po vystavení plynu ošetřeno. Izraelská televize minulý týden na základě informací ze zpravodajských zdrojů uvedla, že za útokem stojí vládní jednotky 155. brigády 4. obrněné divize pod velením prezidentova bratra Máhira.
Akce a reakce
Po měsících přešlapování a postupně stupňované pomoci rebelům se nyní Washington rozhodl jednat a začal pracovat na zdůvodnění vojenského zásahu. Ministr zahraničí Kerry označil událost v Gútě za nejhorší útok chemickými zbraněmi v posledních dvou desetiletích a „morální obscénnost“, z níž obvinil Asadův režim. Zároveň americká administrativa varovala před možností dalších útoků (a tedy nutnosti zabránit budoucímu zlu, podobně jako v Benghází v předvečer intervence v Libyi v roce 2011). Prezident Obama navíc mluví o ohrožení klíčových amerických zájmů s odkazem (opět na možnost) šíření zbraní hromadného ničení a nutnost chránit spojence a americké základny v oblasti.
Probíhají konzultace s významnými spojenci a regionálními hráči – Francií, Británií, Tureckem nebo Saúdskou Arábií –, Ruskem (které nicméně brání přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN, jež by údery mohla posvětit z hlediska mezinárodního práva a zpochybňuje, že za nimi stojí právě Asadův režim, který Moskva dlouhodobě podporuje) i Kongresem. K obvinění Asada z chemického útoku v Gútě se připojila i Arabská liga, přestože je třeba zdůraznit, že bez dvou sousedů Sýrie: Iráku a Libanonu.
OSN je tak aspoň prozatím ze hry. Má sice na místě inspektory, původně vpuštěné do země, aby vyšetřili údajné předešlé útoky chemickými zbraněmi, jejich práce ale bude trvat ještě nejméně několik dní a slovy Bílého domu a amerického ministerstva zahraničí je zbytečná, protože režim již ostřelováním oblasti zahladil stopy.
Casus belli
Deklarovaným cílem intervence není ochrana civilistů. Nejde tak zcela o intervenci humanitární, byť britská vláda, před porážkou v parlamentu při hlasování o možné akci argument pro humanitární intervenci využila. Není jím ani změna režimu v Damašku a nejde tak, aspoň v prvním plánu, o intervenci liberální. Přestože se Obamovi podařilo sešikovat na podporu zásahu i jestřábí republikány, kteří jinak na mezinárodní právo dvakrát nedají (a v republikánské straně situace prohloubila spor mezi intervencionisty a isolacionisty, zastoupenými třeba Randem Paulem), za cíl intervence je prohlášena právě ochrana mezinárodního práva, především normy zakazující používání chemických zbraní.
S tím je spojeno několik problémů. Za prvé, přestože se intervence tváří jako internacionalistická, odehraje se zřejmě bez mandátu mezinárodního společenství k použití síly (který může udělit pouze Rada bezpečnosti OSN, kde by podobnou rezoluci blokovalo Rusko – které se cítí podvedeno v libyjském případě, kdy k zásahu souhlas dalo, ale představovalo si ho o hodně jinak – a Čína). Nebylo by to poprvé, kdy se země NATO uchýlí k bombardování bez podobného mandátu. V případě irácké operace Desert Fox (1998) jednaly ale aspoň bez odporu členů Rady bezpečnosti OSN (když už ne s vysloveným souhlasem); v případě Kosova (1999) mohly aspoň poukázat na probíhající humanitární krizi, která měla být útoky zastavena.
Za druhé, chybí jasné a nerozporovatelné důkazy, že za útokem Gútě je právě Asadův režim. Legitimizace intervence se tak bude opírat pouze o svědectví organizací, jako jsou výše zmínění Lékaři bez hranic, rovněž výše zmiňované (avšak neveřejné) izraelské zpravodajské informace a předpoklad, že rebelové nemají kapacity k provedení útoku takového rozsahu. Společně mohou působit docela přesvědčivě. Zbývá přesto otázka, proč by režim (aspoň pokud o něm můžeme uvažovat jako o relativně jednotné entitě) provedl podobný útok právě ve chvíli, kdy do země konečně vpustil inspektory OSN.
Proč právě teď
Za třetí, s velkou pravděpodobností, přestože i zde jednoznačné důkazy chybějí, nebyly minulý týden chemické zbraně použity v syrském konfliktu poprvé (a k jejich užití se přitom mohla velmi snadno uchýlit i opozice).
V té souvislosti se nabízí otázka: Proč právě teď? Občanská válka v Sýrii trvá už přes dva roky a konvenčními zbraněmi zde bylo povražděno víc než sto tisíc civilistů. K jejímu protahování a tak nepřímo i k tomuto hrozivému číslu přispěly nepřímo i vnější mocnosti včetně těch západních: vnitrostátní konflikty jsou nákladné a zahraniční podpora může být pro válčící strany stejně cenným zdrojem umožňující vedení vojenských akcí (anebo vlastní obohacení) jako aluviální diamanty.
Zároveň se nezdá, navzdory Obamovu tvrzení, že by ve hře byly skutečně významné (nebo „životní“) americké zájmy, mimo jiné proto, že role Středního východu jako dodavatele energetických surovin v americké velké strategii klesá. Obama se přitom zatahování do konfliktu dlouho bránil, to se však zdánlivě neúprosně prohlubovalo s tím, jak postupně podléhal tlaku liberálních a dalších jestřábů doma i mezi spojenci sledujícími vlastní cíle (Francie, země v regionu). Svými loňskými výroky o „nepřekročitelné hranici“ (použití chemických zbraní, které již musí následovat rázná odpověď) na sebe políčil rétorickou past a své postavení proti těmto silám oslabil.
Co bude dál?
Předpokládejme, že se „trestná výprava“ spočívající v několikadenním bombardování skutečně odehraje, což je teď jednoznačně nejpravděpodobnější scénář. Její provedení nebude pro USA a jejich spojence zvlášť náročné. Názory na možnosti syrské protiletecké obrany se liší. Sice je rozhodně na vyšší úrovni než bývala libyjská, bez aktivního ruského systému S-300 (který Moskva Asadovi slíbila, ale stále patrně nedodala nebo aspoň nezprovoznila) budou mít spojenci nejspíš jasnou převahu.
Podle ideálního scénáře bude účinným signálem Asadovu režimu, aby se vyvaroval (dalšího) použití chemických zbraní. Možná dokonce pochopí, že v konfliktu, ve kterém západní spojenci podporující rebely mají stále navrch nad Moskvou, která drží křídla nad ním, nemůže vyhrát. Za jisté precedenty takové účinné signalizace lze považovat zmíněné bombardování NATO v Kosovu i o několik let dřív v Bosně (1995). Jak ale oba tyto příklady podtrhávají a jak zde již psal František Šulc, takové bombardování musí být součástí širší strategie zahrnující další komponenty včetně diplomatických.
Pokud se jednání režimu naopak v důsledku intervence nezmění, otevírá se celá další řada možností. Nálety, které nebudou mířeny na cíle spojené s chemickými kapacitami režimu, protože s jejich bombardováním jsou spojena příliš velká rizika, ale na jiné vojenské cíle, ho objektivně oslabí (a možná i uzemní jeho vzdušné síly, z nichž proti rebelům měly být dosud nasazovány hlavně české L-39 a sovětské vrtulníky). Tím přiblíží jeho pád. Ten na sebe ale pořád může nechat dlouho čekat. Nehledě na to, že vzhledem k vzájemnému soupeření a nevraživosti opozičních skupin v Sýrii potom mír zavládne jen stěží, nebezpečné zbraně vlastněné režimem se mohou dostat do nepovolaných rukou a tak dále.
Američané jsou si toho velmi dobře vědomi, a proto dlouhodobě prosazují sjednanou změnu režimu namísto jeho násilného svržení. Posílením rebelů se ale taková možnost zas o něco vzdaluje. Navíc bude překročen pomyslný intervenční Rubikon a nedojde-li k jeho rychlému vyřešení, bude zapojení Ameriky do konfliktu spíš nezadržitelně nabírat na obrátkách.
Winston Churchill měl kdysi o USA říct, že vždy udělají správnou věc potom, co vyzkoušely všechny ostatní alternativy. Možná, že chystané nálety z hlediska svých důsledků (když už ne mezinárodního práva) správné jsou. Možná jsou ale taky jenom prvním stadiem intervence, která konflikt nevyřeší, souženému obyvatelstvu nepomůže a pozici Ameriky a jejích spojenců ve světové politice oslabí. Nebyla by v nedávné paměti první.
26 comments
26 Comments
Caporal
30. 8. 2013, 18:50Jestliže Američané provedou úder v Sýrii, tak se vlastně postaví na stranu pohrobků alkajdy a tím se vychčijou na hrob mého kolegy, který zahynul kvůli jejich zbytečné válce v Afghánistánu.
REPLYIvo
30. 8. 2013, 22:06Moc zajímavý článek, jen víc takových.
Ačkoliv souhlasím s většinou premis článku i jeho vývody, s jedním přesto souhlasit nemohu – důvody k válce v případě USA, UK a FR. Já se domnívám, že u všech zúčastněných (resp. jednoho dnes již nezúčastněného) byly důvody, i když nestejnou měrou, především vnitropolitické. Zase se potvrzuje, že silné státy přizpůsobují svou domácí politiku té zahraniční, slabé svou zahraniční politiku té domácí… A všechny jmenované státy prochází silnou vnitropolitickou krizí.
V USA je prezident Obama čím dál méně populární, už po několikáté se blíží fiskální útes, Kongres je totálně zablokovaný… Takhle si svoji „lame duck session“, kdy si každý americký prezident již buduje svůj historický odkaz, jistě nepředstavoval.
Ve Spojeném království je situace mimořádně nestabilní hned kvůli několika faktorů dohromady. Koaliční vlády je v UK vždy něco mimořádného a taky to podle toho vypadá. Před zemí stojí dvě důležitá referenda – to o Skotsku PM zase až tak neděsí, dopadne nejspíš dobře. Problematické je hlavně to o EU – to je zase pro změnu Cameronova „rétorická past“. Jak s ním naložit? PM má jasno, chce v EU zůstat. Jenže jak to říci svému elektrorátu? Zvláště pak když čím dál více doráží strana UKIP a hrozí proměnit politickou mapu v UK. A ještě k tomu bojuje o ten samý elektorát jako Konzervativci.
Ve Francii se popularita levicového prezidenta Hollanda dostala na samé dno. I on se totiž chytil do své „rétorické pasti“, a to naprosto populistických předvolebních slibů, které z velké části nemůže splnit, a ty které už splnil hrozí zničit ekonomiku Francie. V takové chvíli se docela hodí ukázat, že Francie je ještě stále velmoc, bez které se válka v jejich bývalé kolonii prostě neobejde…
Nedomnívám se tudíž, že by USA šlo místo principu humanitární intervence o princip hájení mezinárodního práva. Tenčí led si pro USA představit nedokážu. Nejenom, že Sýrie není signatářem zákazu používání ZHN, ale ještě v uplynulých týdnech byly odtajněny americké archivní dokumenty popisující zapojení USA do irácko-íránské války. Ne, že by USA ZHN v této válce použily, ale dělaly pro tyto zbraně opakovaně pro Irák targeting, tudíž jejich použití schválily… O tom, že USA používají spoustu typů zbraní, které 99% světa zakázalo (s typickou vyjímkou Číny a Ruska) ani nemá smysl dále rozebírat. Nic z toho nekritizuji, důvody jsou mi rovněž známé, jen poukazuji na to, že vést argumentační linii tímto směrem je sebevražedné.
Domnívám se, že ve střednědobém horizontu by měly USA adaptovat modifikovanou zahraniční politiku viktoriánského Spojeného království – klidně intervenovat, ale jen když je to v klíčovém zájmu země.
Princip „Responsibility to Protect“, který si vymyslelo OSN je konstrukt, který škodí především těm, kteří si ho vymysleli – západním mocnostem. Nejenom, že jsou to vždycky ony, které musí intervenovat a pak jsou za ty špatné, ale pokud má někdo životní zájem na tom udržet vestfálský systém při životě, jsou to ony. Přitom RTP jde přímo proti němu…
Problém je v tom, že prezident Obama si prostě nemůže dovolit nezasáhnout, i když by si to hrozně moc přál. Pro amerického prezidenta není nic horšího, než když je všem k politování nebo pro smích. Vzhledem ke svému dlouhodobému pobytu v USA jsem si navykl sledovat satirický pořad The Daily Show – něco jako každodení obdobu pořadu ČT 168 hodin, kde se mísí prvky satiry s seriózní žurnalistikou a na závěr se zvou hosti, většinou z oblasti politiky.
http://www.thedailyshow.com/full-episodes/thu-august-15-2013-simon-pegg
Teď má show prázdniny, začne vysílat zase od září, ale do paměti se mi vryly díly, kde byli hosti právě k problematice Sýrie, mimo jiné i senátor McCain. Ten samozřejmě nasbíral politické body tím, že komentoval detaily své „služební cesty do Sýrie“, kam si k ponížení prezidenta Obamy v klidu vycestoval, pobyl tam a zase odjel. Přestože vyznění nebylo až tak jednoznačné, jelikož později prací týmu Daily Show vyšlo najevo, že si tam podával ruku s jedním z povstalců, ze kterého se pak vyklubal spolupracovník Al-Kaidy…
Celkové vyznění (mimochodem v americkém kontextu liberální a demokratům spíše nakloněné) show, která je mimořádně sledovaná je jasné – v Sýrii je čím dál větší zmatek a prezident neví co dělat. Tak co tam poslat pár střel s plochou dráhou letu – jako to děla přece tak populární demokratický prezident Clinton ve své „lame duck session“, a taky se stejným výsledkem…
REPLYOndřej Ditrych
2. 9. 2013, 10:25Dobrý den, Ivo,
díky za obsáhlý komentář. Na vnitropolitickou rovinu poukazujete podle mě úplně správně; jak důležitý faktor je to faktor (vedle dalších, třeba mnou zmiňované ‚path dependency‘) je otevřená otázka. Pokud jde o tu legitimizaci, možná máte pravdu, že je to tenký led, ale takhle alespoň minulý týden Kerry a Obama možný útok skutečně na rétorické rovině ospravedlňovali: porušení normy mezinárodního práva, které nelze tolerovat (mimochodem americký velvyslanec v OSN John Danforth taky po útoku na Irák v roce 2003 říkal, že kdyby koalice nezasáhla, byla by zpochybněna mezinárodní ‚rule of law’… myslete si o tom, co chcete), a protažení k národní bezpečnosti: nebudou-li normy mezinárodního práva respektovány, jsou ohroženy americké zájmy. Že si Obama stále může (i teď) stěží dovolit nezasáhnout, v tom s Vámi taky souhlasím.
REPLYMichal Uher
2. 9. 2013, 12:19O Sýrii uvažuji v posledních dnech poměrně hodně. Pánové, nastínili jste zajímavé podněty. Většina lidí, kteří nad touto situací přemýšlejí, se shodne na tom, že pouze letecká/raketová intervence situaci v Sýrii nemá šanci vyřešit. Občanská válka zde bude dál a je otázkou, komu ty letecké/raketové údery pomohou. Rukojmím budou zase opět, jako v minulých případech, obyčejní lidé. Profesionální povstalci se stáhnou, aby neutrpěli škody. Prezidenta Sýrie to může oslabit, zničit a nebo také podpořit, ale ta poslední varianta je málo pravděpodobná.
REPLYZe strany USA se mi to jeví tak, že prezident Obama se sámsebou/nebo se svými spolupracovníky/ zahnal do kouta. Před časem prohlásil, že použití chemických zbraní je nepřípustné a pokud k tomu dojde, tak USA budou reagovat. Ve své podstatě dobré prohlášení, protože nikdo nechce, aby zbytečně umíraly a byly zmrzačeny stovky i tisíce lidí, kvůli tomu, že diktátorovi rupne v kouli a začne vraždit vlastní obyvatele. Jenže nabízí veliký manipulační potenciál. Hovoří se o tom, že za chemickým útokem mohou být i povstalci. Motivace by tu byla. Povstalcům v Libyi spojenecké útoky výrazně pomohly.
Další možností je manipulace třetí osobou. Nechci živit myšlenky na celosvětové spiknutí, ale pokud by z pádu Syrie mohl mít prospěch jiný politický nebo ekonomický subjekt a cítí, že povstalci sami zvrátit situaci nedokáží, mohla být celá akce s chemickým útokem zorganizována třetí stranou, aby se věci daly do pohybu. Prezident bude tvrdit, že za útok nemůže, nikdo mu to věřit nebude a povstalci to budou samozřejmě svalovat na prezidenta, protože i kdyby o tom, kdo to udělal neměli ani tušení, tak to nemohou přiznat, protože by tím vlastně pomohli prezidentovi.
Za předpokladu, že by bylo potřeba amerického prezidenta Obamu popostrčit k rozhodnutí, které by jinak ani neudělal, tak zde je možné řešení. Svým prohlášením o tom, že USA budou reagovat na chemické zbraně, si sám svázal ruce pouze pro jedno rozhodnutí. Vyrobíme zajímavý podnět. Nebylo by to nic nového. My to známe z doby před 2. světovou válkou. Když sudetští němci začali dělat neplechu a bylo proti nim nasazeno četnictvo a oni dostali zavyučenou, tak se Berlín mohl zbláznit, aby celému světu ukázal jak ti zlí Češi bijí ty hodné Němce.
Osobně by mne zajímaly pohnutky Izraele. Jsou náznaky, že za podklady americké admistrativy jsou i Izraelci. Přiznám se, že vzhledem k tomu, že vliv extrémních a militantních islámských hnutí a skupin v Africe a na blízkém východě stále roste, tak nechápu, proč by Izrael touto formou podporoval útok na Sýrii. Jediné možné řešení by byla úvaha nad paralyzováním syrské PVO silami NATO/USA s tím, že Izrael by v případě potřeby měl více otevřenou cestu nad Sýrii, když už by měla svou PVO jen jako kupu šrotu. Na druhou stranu je zde riziko, že se moci v bombardované Sýrii nakonec ujmou extrémní muslimové a pokud by došlo k myšlenkovému spojení tak jako v minulosti, tak by se Izrael mohl dočkat také masivního útoku na své území z více zemí. Pro Izrael může být letecký útok NATO/USA na Sýrii přínosem i hrozbou.
meldik
2. 9. 2013, 19:28je zajimave, ze obcanska valka v Syrii a sudetsti Nemci me pri cteni clanku napadlo take, asi na tom neco bude. zajimavy byl dnesni briefink, ci tiskova konference s generalnim tajemnikem NATO, ktery se jasne vyjadril ve prospech zasahu, dokonce tusim tvrdeho..otazkou zustava co tim myslel, kdyz z Evropy jsou pro utok jen Francouzi. RB OSN nikdy tento zasah neposveti, takze by me zajimalo, jak americane vymanevruji z teto svizelne situace, aby neutrpeli na povesti velmoci.
REPLYdle me by jedinou schudnou cestu ted melo vynutit OSN a to tim, ze by se do oblasti vyslali modre barety/prilby, kteri by dodrzovaly vynucene primeri (byt vim, ze leta boju v Africe a na Balkane nejsou zrovna prikladnou vizitkou fungovani teto organizace), mezi obema tabory. letecky utok nic nevyresi a naopak rozdmycha dalsi vasne u sousedu v okoli.
v sobotu jsem cetl pomerne zajimavy clanek k danemu tematu: http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/2631-rebelove-priznavaji-odpovednost-za-utok-chemickymi-zbranemi a kdyz jsem napr. v clanku narazil na tuto vetu: „Mohu vám dát záruku za ochranu Zimní Olympiády příští rok. Ty čečenské skupiny, které ohrožují bezpečnost těchto her, kontrolujeme my,“ řekl údajně princ Bandar Vladimiru Putinovi, hlásí Telegraph. neveril jsem, jestli si autor clanku dela svandu z ctenaru, ci to mysli vazne…