I trest má být součástí širší strategie

Stačí se podívat na jakákoli média přinášející prohlášení politiků a následně je reflektující, aby člověk získal neochvějný dojem, že bude válka, válčička, nebo alespoň trestná výprava v Sýrii. Americký prezident Obama zvažuje různé možnosti (mimochodem, s Bašárem Asadem se chtěl vypořádávat již předchozí prezident George W. Bush), ale změna režimu prý mezi nimi není. Jeho britští a francouzští kolegové rovnou svolávají parlamenty a další orgány, aby proběhla debata o tom, co se má vlastně v Sýrii odehrát. A prezident Miloš Zeman by zase rád poslal české vojáky na Golanské výšiny (na syrskou stranu) jako pozorovatele v rámci mise OSN.

Každý náznak války, či čehokoli podobného logicky vyvolává velký zájem – zvláště na konci prázdnin – a spekulací. Kdo zaútočí odkud, čím a jakou silou. Poté se zase bude rozebírat, kdo měl větší sílu, komu došla dříve munice, letadla, lidi, trpělivost a podobně. A nakonec, po pár měsících či letech, proč se vše dělalo a jaké jsou dopady.  To, co tedy mnohdy zprávám všeho druhu v této fázi konfliktního cyklu (strana 11) chybí, je vlastně úvaha nad tím, co je širším strategickým cílem vynaloženého úsilí charakterizovaného vložením se do konfliktu.

Nejprve co se stalo. V syrské občanské/sektářské válce byly s vysokou pravděpodobností použity chemické zbraně. Útok si vyžádal minimálně stovky obětí a samozřejmě, nikdo se k němu nepřihlásil. Pozorovatelé OSN vyrazili na místo, odebrali vzorky a nyní se pokusí zjistit, kdo to udělal. Syrský režim tvrdí, že s tím nemá nic společného a povstalci také. Asi ne náhodou se ještě před výsledkem vyšetřování objevil možný viník – bratra Bašára Asada, který začíná být vykreslován jako brutální velitel 4. mechanizované divize. A to vlastně může být pro každý případ odpověď na otázku, proč by něco takového režim – jehož hlavním zájmem je přežít občanskou válku – dělal a riskoval mezinárodní zásah, kterému nemůže čelit (i přes vyprávění o neproniknutelné protivzdušné obraně). Na vině není vládce, ale bratr, který se „utrhl ze řetězu“, což ovšem nic nemění na důvodu k úderu proti režimu.

Chladné uvažování člověka však dovede i ke druhé straně – proč by něco takového neudělali povstalci? Oslabili by režim a dosáhli by, čeho chtějí (v této souvislosti nelze nevzpomenout na incident v Račaku). Syrští povstalci si dobře pamatují slova prezidenta Obamy, který dávno řekl, že použití chemických zbraní je nepřekročitelnou hranicí. A ještě jedna drobná zpráva, pod radarem, povstalci dobyli strategické město na severu Sýrie, kterým prochází jediná zásobovací trasa z Alepa.

Jak už jsme si zvykli v posledních dvaceti letech, velmoci jsou rozdělené. Spojené státy, Británie a Francie zvažují všechny možnosti zásahu v Sýrii, Čína a Rusko před něčím podobným varují. Zatímco Američané hodnotí použití chemických zbraní jako nepřekročitelnou hranici, Rusové stejným způsobem hodnotí případný americký zásah v oblasti, ve které mají svůj důležitý zájem. Rozdílný přístup k případné operaci mají i země v oblasti. Některé si nepřejí nic jiného (Turecko, Saúdská Arábie – ta mimochodem je velice aktivní i v Egyptě), jiné se obávají následků (Irák, Libanon) a další ji chtějí využít k dalšímu (nejenom) slovnímu tažení proti Západu (Írán).

A nyní k té nejdůležitější části – širšímu strategickému cíli, kterému má případné angažmá západních sil v syrské občanské/sektářské válce sloužit. Jak bylo řečeno, cílem není změna režimu. To neznamená, že by Bílý dům a další nechtěli vidět pád Bašára Asada, jenom jej neřadí mezi hlavní cíle, protože je jasné, že by v tu chvíli muselo být angažmá mnohem rozsáhlejší, než si někdo může dovolit, včetně postkonfliktní fáze. Hovoří se tedy jenom o trestné akci proti syrskému režimu, o „několika dnech bombardování“. A pokud by tato akce vedla k tomu, v co doufají povstalci – k získání výhody, oslabení provládních sil a pádu režimu – tím lépe.

I kdyby Asadův režim padl, nic to ovšem nevypovídá o širším strategickém cíli. Co potom? Jak bude vypadat rozložení sil? Bude akce se souhlasem Rady bezpečnosti, či nikoli? Co bude dělat Rusko, které má v Sýrii propachtovanou – pro něj – strategickou základnu? Bude do války vtažen Izrael? Jaký to bude mít dopad na Libanon a Irák? A tak dále a tak podobně. Na tyto otázky moc odpovědí v tuto chvíli není. Faktem je, že některé odpovědi se asi ani nalézt nedají, jde jenom o hru s pravděpodobnostmi. Na druhou stanu, bez jasného popsání toho, čeho chci dlouhodoběji dosáhnut, se může válečná aktivita (což by měl být zcela výjimečný prostředek v mezinárodních vztazích) zcela minout efektem.

Okamžitě se mi vybavila jedna z trestných výprav, která zahájila minulé století a která byla koncertem velmocí – proti Boxerskému povstání v Číně. Nacionalisté a císařovna byli potrestáni, chaos pokračoval a akce přispěla k pádu císařství v roce 1911, které si tehdy nikdo z trestajících nepřál. Nelze nevzpomenout trestných operací ukončujících minulé století. Ať už to bylo „několik dnů“ bombardování Iráku v roce 1998, několik „úderů“ střelami s plochou drahou letu na tábory Al Kajdy v Afghánistánu, taktéž v roce 1998, či bombardování Jugoslávie kvůli Kosovu v roce 1999 (příhodných příkladů by bylo mnoho, už od antiky). Jakkoli člověk může mít sympatie k důvodům, které vedly politiky k zásahu (ať už humanitární, či pragmatický: „prostě se něco udělat musí“), měl by se vždy ptát po strategickém cíli, protože nejhorší je válka pro válku.

Syrská fronta je velice komplikovaná a prolíná se v ní mnoho zájmů, dobrých i špatných. Asi tím nejméně pochopitelným z pohledu občana euroatlantické oblasti by bylo – slovy jednoho mého známého – pokud by Západ poskytl leteckou podporu Al Kajdě.