fbpx

Vladimír Dzuro: Z pražské kriminálky k vyšetřování válečných zločinů

Vladimír Dzuro: Z pražské kriminálky k vyšetřování válečných zločinů

Vladimír Dzuro je emeritní policejní rada. V letech 1983 až 1995 pracoval jako kriminalista pro Policii České republiky, nejprve u Kriminální policie v Praze 10 a později v Národní ústředně Interpolu v Praze. V roce 1994 se aktivně podílel na práci mírových sil OSN v bývalé Jugoslávii (UNPROFOR), od dubna 1995 pak zastával více než devět let funkci vyšetřovatele Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Den Haagu, v Nizozemsku. V současné době vede kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku. V roce 2017 vydal v České republice bestseller Vyšetřovatel, Démoni balkánské války a světská spravedlnost. Kniha vyšla v roce 2019 ve Spojených státech pod názvem The Investigator, Demons of the Balkan War.

Nebývá zvykem, aby Češi vydávali knihy o své profesní zkušenosti z práce v diplomacii nebo pro mezinárodní organizace. Z autorů, kteří to zkusili se mi teď vybavuje jen Jana Hybášková s jejím Čekání na válku nebo Miroslav Belica. Není moc policistů, kteří by v Česku napsali knihu. Co Vás motivovalo k napsání Vyšetřovatele?
Vyšetřovatel měl být původně jen o operaci Květinka (Operation Little Flower), což bylo zatčení prvního válečného zločince obviněného mezinárodním tribunálem (International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia – ICTY) od konce 2. světové války, starosty Vukovaru Slavka Dokmanoviće. Již poté, co se nám zatčení podařilo dotáhnout do úspěšného konce, jsem si řekl, že pokud to neudělá nikdo přede mnou, tak o tom napíši já. Zatčení bylo do té doby něco zcela unikátního a je považováno za zlom v životě tribunálu.

Netušil jsem, že mi bude trvat deset let, než dostanu povolení knihu napsat. No a to, že je Vyšetřovatel ve své finální podobě obšírnější, než jen operace Květinka, vyplynulo z podstaty, že jsme pracovali na více zajímavých kauzách. Dal jsem v knize prostor také prokurátorce z České republiky, Anne Richterové a britskému vyšetřovateli Kevinu Curtisovi. U Anny to bylo čistě z patriotismu. Žena, česká právnička a úspěšná prokurátorka si kapitolu v knize rozhodně zasloužila. A Kevin, ten pro tribunál zatknul Slobodana Miloševiće. Je to velmi zajímavý příběh.

Co na knihu zatím říkají čtenáři?
Ohlasy byly a stále jsou velmi pozitivní a pro mě absolutně nečekané. V knize jsem uvedl emailovou adresu a tak stále dostávám dopisy, některé velmi osobní o zkušenostech z válkou v bývalé Jugoslávii. Moc si takové zpětné vazby vážím.

Jeden čtenář mi po přečtení knihy napsal, že i přes poměrně těžké téma, které Vyšetřovatel popisuje, měl pocit, jako bych proti němu seděl v hospodě a příběhy mu vyprávěl nad večeří a sklenicí piva. Moc mě to potěšilo, to byl přesně můj záměr sdělit, co jsem za deset let u tribunálu prožil bez zveličování, zamlčování nebo příkras. Vyšetřovatel je prostě skutečný příběh českého kriminalisty, který si jednoho dne vzal do hlavy, že místo banditů v Praze půjde vyšetřovat a zatýkat válečné zločince v bývalé Jugoslávii.  

Vladimír Dzuro čte v obci Erdut práva zatčenému válečnému zločinci Slavku Dokmanovičovi, Foto plk. Dave S. Jones, archiv V. Dzuro

Některá místa v Bosně a Hercegovině zmiňovaná ve Vaší knize jsem měl možnost navštívit během mojí mise v letech 2012 až 2013. Také některé příběhy místního obyvatelstva, zejména ty ze Sarajeva, jsem měl možnost si vyslechnout od místních lidí jako účastníků tehdejší blokády a ostřelování. Například Emir Tahirovič, sólista hry na trubku orchestru bosensko-hercegovského národního divadla, mi líčil, jak nosil potraviny přes Tunel spasa vykopaný pod sarajevským letištěm. Jaké to pro Vás bylo potkávat se s takovouto realitou v prvních měsících pobytu ve válce?
Nebyl jsem na válku připravený. Nevím, jestli je to vůbec možné se na něco takového, jako je válka, připravit. Měl jsem o tom, co se v bývalé Jugoslávii dělo, jen velmi kusé informace z televize a tisku. Moje první skutečné setkání s krutostí konfliktu bylo právě v Sarajevu, kam jsem dorazil na jaře 1994.

Město bylo už celé měsíce v obklíčení a pod palbou armády Republiky Srpske, která zaujala strategická postavení na kopcích v okolí města. Ostřelovači doslova a do písmene pálili po všem, co se v ulicích hýbalo, včetně starců a dětí. Zásobovaní vázlo, dodávky elektřiny a plynu byly nepravidelné a sarajevská nemocnice se potýkala s nedostatkem základních zdravotnických pomůcek.

Zcela jistě nezapomenu na první noc v hotelu Holiday Inn, kde mě po příletu administrativa OSN ubytovala. Jen co se setmělo, začala palba z automatických pušek a kulometů, která pokračovala s přestávkami až do rána. Po několika dnech jsem si toho přestal všímat, ale ta první noc… Říkal jsem si, zda to byl skutečně dobrý nápad vyrazit na zkušenou zrovna do války? S odstupem času odpověd zní jednoznačně – bylo to to nejlepší profesní a osobní rozhodnutí, které jsem udělal. Změnilo mě jako člověka a také mi otevřelo dveře k nové kariéře – vyšetřovatele válečných zločinů.

Moji bosenští, srbští i chorvatští vrstevníci pracující pro misi EUFOR Althea většinou kouřili a kouřili hodně. Jeden z nich pracoval v době SFRJ jako policista při ostraze letišť, ale vzhledem ke své národnosti to bylo v danou chvíli špatné místo – po výslechu ve věznici Kula, kde přišel o část chrupu, začal kouřit. Kouříte jako policista? Pohled do masových hrobů nevydrží každý.
Kouřil jsem jako puberťák, to v době mého dospívání dělal skoro každý. Když mi bylo osmnáct a máma mi řekla, že už mi to nebude zakazovat, že bych měl mít rozum, tak jsem toho nechal. Ne snad, že bych měl rozum, ale když to přestalo mít pel zakázaného, tak mě to přestalo bavit. Dnes si zapálím cigaretu na šesté jamce golfového hřiště Falkirk Golf Club v New Yorku, ale jinak nekouřím.

Musím ale přiznat, v bývalé Jugoslávii jsem kouřit začal. Nebylo to ale v Sarajevu, ale až v roce 1999 v Kosovu. Byl jsem tam vyslán tribunálem jako vedoucí kanceláře ICTY v Prištině. Během prvního půl roku jsme exhumovali přibližně 2800 těl z masových hrobů po celém Kosovu, valná většina zavražděných byli kosovští Albánci. Bylo to opravdu náročné, takový kolotoč bez konce. Ráno porada s vyšetřovateli o tom, co se bude dít ten den, pak celý den objíždění exhumací, večer opět porada a hlášení do Haagu.

K večeři pizza, nic jiného se tehdy v Prištině sehnat nedalo, pivo a k tomu pravě ta cigareta s kolegy. Ve Vyšetřovateli moji práci v Kosovu nepopisuji, možná se k tomu někdy vrátím v samostatné knize. Ale zpět k tomu kouření. Začalo to nenápadně cigaretou po večeři u sklenice piva a najednou jsem kouřil. No, ale jak jsem zjistil, že by z toho mohla být závislost, okamžitě jsem s tím přestal. Dnes bych se nazval občas kouřícím nekuřákem… jedna cigareta týdně na té šesté jamce.

Bosna a Hercegovina i Slavonie jsou spojeny s „českou kolonizační vlnou“ po Rakousko-uherské anexi Bosny a Hercegoviny. Češi si odtud přinesli i výraz pro chaos. Král pochodů Julius Fučík zde zkomponoval své nejznámější kousky a Karel Pařík, po kterém je v Sarajevu pojmenováno náměstí a jeho budova Zemského muzea si zahrála ve filmu Valtr brani Sarajevo, vtiskl svou architekturou Sarajevu nezměnitelný ráz. Jak jste vnímal českou přítomnost v oblasti svého působení? Na severu Bosny byly činné i české spolky, hlásili se k Vám tito Češi jako k Čechovi?
Ne, ani za mého působení v UNPROFOR, ani v době mé práce pro ICTY, jsem se s českou komunitou v bývalé Jugoslávii nesetkával. O její existenci jsem ale věděl. Například ve východní Slavonii žilo značné množství Čechů a Slováků ještě z doby mezi 1. a 2. světovou válkou. Tomáš Baťa tam postavil továrnu na zpracování kůží a výrobu bot. Přirozeně se tam naši krajané usadili a v továrně pracovali. V době socialismu v Jugoslávii se továrna jmenovala Borovo, z názvu Baťa si ponechali jen typický tvar písmene B.  

Ve Vaší knize mě zaujala historka v pití rakije, když se vás snažili místní představitelé správy zkompromitovat. Byl jsem přítomen podobné „sázky“, kdy ale proti sobě „nastoupili“ Srb a Skot. Výsledek byl rovněž ve prospěch Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Co české pivo, nescházelo Vám? Přiznám se, že jsem pátral, kdo v oblasti vaří pivo po nemaďarském způsobu, tj. používá ječmen místo kukuřice, a jediný pivovar, který jsem našel, byl v Bihači. Byl to poslední pivovar, který tam Československo dostavělo před válkou v roce 1990. Ten měl dokonce českého sládka z Českých Budějovic.
Držet krok s britskými přáteli, to není žádná legrace, docela jim to jde. Do žádných soutěží jsem se s nimi rozhodně nepouštěl. Asi pud sebezáchovy.

Ve výrobě piva se moc nevyznám, ale rád se ho napiju. Jsem rád, že v New Yorku, kde nyní žiji, se dá české pivo běžně koupit. Když jsem pracoval v Sarajevu, tak bylo k dostání Sarajevsko pivo, no a v Chorvatsku jsme pili Osječko, ale z čeho to vyráběli, to opravdu netuším. Můj zcela laický posudek? Osječko pivo bylo mnohem lepší.

Sám jsem si vyzkoušel, že pracovat dlouhodobě v anglickojazyčném prostředí je náročné a ze začátku dost únavné. Jak jste na tom byl s angličtinou, když jste přilétl do Sarajeva a jak na tom byli Vaši kolegové ze zemí, kde není angličtina mateřským jazykem? Mě třeba překvapila angličtina některých představitelů OSN a Červeného kříže prezentovaná v dokumentárním filmu The Death of Yugoslavia.
Myslel jsem si, že umím anglicky dobře, pracoval jsem u Interpolu. Z omylu mě vyvedl už krátce po příletu do Záhřebu kolega a dodnes kamarád, Greg Battley. Jako bývalý voják jejího veličenstva hovořil šílenou hatmatilkou. Byl jsem v tom úplně ztracený. Další kolega z Kanady, Matthew Rombough mi to často musel překládat z angličtiny do angličtiny.

Velký oříšek byla pro mě vysílačka, která byla pro nás všechny životně důležitá. Kvalita spojení byla mizerná, musel jsem se naučit spoustu kódů a zkratek a ještě do toho každý mluvil s přízvukem, který jsem neměl možnost se v policejní jazykové škole v Praze naučit. První půl rok byl opravdu „výživný“. Byla to ale škola života k nezaplacení. Když překonáte ty první těžkosti, pak to přestanete řešit – on je každý odněkud a oxfordský přízvuk se v mezinárodních organizacích nevyžaduje.

Exhumace masového hrobu na farmě Ovčara, Foto Ralph Hartley, archiv V. Dzuro

Pominu-li příběh kulturního a jazykového nedorozumění s arabským hlídačem místa činu, je Vaše kniha o vážném tématu a je docela ponurá, když člověk domýšlí souvislosti. Našel byste přesto nějakou veselou historku z práce vyšetřovatele Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii?
Byl jsem velmi překvapený, když mi v létě 2004 při jedné návštěvě v Bělehradu prokurátor sir Geoffrey Nice, řekl, že chce, abych se zúčastnil natáčení filmu o souzení Slobodana Miloševiće v Chorvatsku, konkrétně ve Vukovaru a na Ovčare. Vysvětlil, o co se jedná, a já jsem samozřejmě velmi rád souhlasil. Dostal jsem instrukce, abych se dostavil v určitý den do Vukovaru.

Zabalil jsem si pár věcí na cestu, řekl sbohem Bělehradu a vyrazil na západ. Doprovázela mě krajanka, seržantka Žaneta (Janet) Dufková, která v té době pracovala jako Security Officer pro naší kancelář v Bělehradě. Bylo to vyjímečné mít jako ochranku českou ‘vojandu‘. S Janet jsme často chodili na střelnici, jedna z mála hobby, které jsme v Bělehradě mohli provozovat.  Janet vždy střílela skvěle.

Seržantka Žaneta Dufková a Vladimír Dzuro na střelnici v Bělehradě, Foto archiv V. Dzuro

Ale zpet k natáčení filmu. Sir Geoffrey měl v doprovodu Michaela Christoffersena a jeho dánský filmový tým. Jako vše v bývalé Jugoslávii i naše spolupráce musela začít u kávy.

Odvezl jsem tým na břeh řeky Dunaje, kde v takové polorozbořené budově byla otevřená restaurace s předzahrádkou. Sedli jsme si a dali se do řeči o tom, co by Michael chtěl vidět a natočit. Dostal jsem pod košili mikrofon, který byl bezdrátově propojený s kamerou. Stejně takový měl i sir Geoffrey. Jak nám bylo řečeno, audio se mělo průběžně nahrávat a zajímavé části se pak měly použít pro komentáře k filmu. Technici udělali zvukové zkoušky a vše běželo tak, jak mělo. Za chvíli jsme úplně zapomněli, že jsme ke zvukařům připojeni.

Ještě dnes se studem propadám při vzpomínce na kousek, který se mi podařil udělat k pobavení celého týmu. Ještě než jsme z restaurace odjeli, musel jsem nutně odběhnout na WC. Zdržel jsem se jen po dobu nezbytně nutnou, nicméně když jsem onu místnost opouštěl, měl jsem ve tváři vepsaný slastný pocit úlevy. To se ale mělo velmi rychle změnit. Už když jsem se vracel k naší skupince, viděl jsem, jak se všichni doslova válí smíchy, protože po celou dobu poslouchali v přímém přenosu, co se na oné místnosti odehrává. Sir Geoffrey ve šprýmování na můj účet jasně vedl prim.

Ale když dva dělají totéž, nikdy to není úplně totéž, a kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe. O několik hodin později jsme se vraceli zpět do Vukovaru, zpocení, hladoví a žízniví. Zastavili jsme ve stejné restauraci na oběd. Tehdy si zase odskočil sir Geoffrey a já si mohl poslechnout, čemu se to všichni tak náramně řehtali. Mikrofony byly opravdu velmi senzitivní. Když se sir Geoffrey vrátil, nikdo z nás ani nepohnul brvou. Prostě smát se slavnému právníkovi nebylo vhodné, ale z českého kriminalisty si dělat legraci šlo bez problémů. Já jsem si ale konečně mohl užít trochu legrace na účet někoho jiného i přesto, že jsem se hlasitě nesmál.

Veselých příběhů ale bylo za těch deset let samozřejmě mnohem víc. Do Vyšetřovatele jsem je ale nedával. Připadalo mi nevhodné vedle lidských tragédií a masových hrobů v knize popisovat veselé příběhy, jako ten z toalety ve Vukovaru.

Co Vás přinutilo zůstat v mezinárodních službách? Snažila se vůbec Policie ČR Vás získat zpět pro službu v jejích řadách?
Když jsem v roce 1995 dostal nabídku na práci u tribunálu, tehdejší vedení Interpolu mi neumožnilo prodloužit si neplacené volno a musel jsem dát výpověd‘.  Tehdy mě to strašně mrzelo, považoval jsem to na nespravedlivé, zákon to umožnoval, jen nebyla dobrá vůle. Nešel jsem dělat do Den Haagu zahradníka, ale moje práce vyšetřovatele byla pokračováním mé dosavadní kariéry kriminalisty… no, už je to dávno. 

O deset let později mi Policejní prezident udělil Plaketu Policie České republiky a následně Čestnou medaili za trvalý přínos k budování a prosazování dobrého jména Policie České republiky v zahraničí. K mému velkému překvapení jsem v loňském roce obdržel od ministra obrany České republiky nejvyšší resortní Vyznamenání Zlatá lípa.

Moc si obou ocenění vážím, jsem patriot  a k České republice se hrdě hlasím, stejně tak i k české policii, ale na návratt už je pozdě. Policii, kterou jsem v roce 1995 opustil, a policie v roce 2020, uznejte přece, jak se říká – nebe a dudy.

Vyšetřovatel Kevin Curtis čte v Bělehradě práva zatčenému Slobodanu Miloševičovi, Foto archiv Vladimír Dzuro

Teď vedete kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku. Co je vlastně předmětem Vaší práce v OSN?
Moje práce by se dala přirovnat ke generální inspekci, jak ji známe v České republice. Nemůžu o mé práci mluvit, podléhá to utajení, ale v podstatě vyšetřujeme korupci v rámci OSN.

Jaké jsou Vaše další plány?
A moje plány do budoucnosti? Na požádání přednáším na vysokých školách ve Spojených státech, dělám přednášky v OSN, ale i v České republice. Zatím mě to baví a, pokud o ně bude i nadále zájem, rád bych v nich pokračoval i v době, až skončím s prací pro OSN. Přibližně za tři roky plánuji návrat domů, do Prahy. Budu hrát golf, třeba se to někdy naučím. Rozhodně mám ale v plánu cestovat. Díky mé práci jsem většinou cestoval do zemí, kde byla válka, a tak bych se zase chtěl podívat i někam jinam. Chtěl bych například  navštívit jižní Ameriku. Ale po více jak čtvrt století života v zahraničí se chci hlavně porozhlédnout, jak to dnes vypadá u nás doma. Česká republika je krásný kus Evropy, těším se, že si ji konečně pořádně prohlédnu. Je v ní stále co objevovat a určitě jsem ještě neviděl všechno.

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

Nejnovější komentáře