První jednání OSN k Palestině, 28. dubna 1947; Foto OSN

V dlouhotrvajícím palestinsko-izraelském sporu jsme svědky pomalého obratu. Většina světového společenství dnes stojí blíže na straně Palestinců a jejich snah o vytvoření nezávislého státu, o čemž svědčí aktuální průběh Valného shromáždění OSN. To vše v době, kdy došlo k narušení dlouho trvajícího regionálního prozápadního partnerství Izraele, Egypta a Turecka. Další regionální mocnosti, Saudská Arábie a především Írán zpochybňují právoplatnost existence Izraele již od jeho vzniku. Smyčka okolo Izraele se tak nadále utahuje. Jaká je budoucnost regionu a kam až jsou Spojené státy ochotny zajít při obraně svého tradičního chráněnce?

USA v „lose-lose“ situaci
Spojené státy jsou od roku 1948, kdy byl rezolucí OSN založen stát Izrael, největším garantem jeho bezpečnosti v značně animózním prostředí.  Dnes jsou ve schizofrenní situaci: pokud by v Radě bezpečnosti podpořily plnohodnotné přijetí Palestiny do OSN, jednaly by v přímém rozporu zájmů Izraele artikulovaných premiérem Netanjahuem. Palestina by svým členstvím získala plnou mezinárodněprávní subjektivitu a dostala by tak mimo jiné možnost podat žalobu proti izraelské okupaci k Mezinárodnímu trestnímu soudu. Izraelské budování osad by se okamžitě stalo hrubým porušením mezinárodního práva se všemi důsledky z toho plynoucími – povinnost zanechat jednání, uhradit škodu, v případě neochoty tak učinit by hrozily obchodní a další sankce. To samozřejmě z pohledu USA a Izraele nepřipadá v úvahu.

Druhá možnost, kterou USA mají, veto, bude mít jen o málo pozitivnější dopady na americkou zahraničně-politickou situaci. Antiamerikanismus v blízkovýchodním regionu dostane další impuls k posílení. To sníží vliv nejen USA, ale implicitně i Západu jako celku na konstituování a utváření nových státních systémů.

Dojde-li k očekávané postrevoluční demokratizaci, primárním cílem nově vzniklých stran nebudou ideologické, ale pragmatické – získat maximum voličů a tak si zajistit největší možný podíl na moci. Převáží-li pragmatismus nad ideologismem, bude právě apel na široce rozšířený antiamerikanismus velkým lákadlem. Obzvláště pokud nově se formující demokracie naleznou alternativu americkému partnerství. Tu nabízí Čína nebo stále více sebevědomé Turecko, (zda Rusko je vzhledem k jeho nepřehledné zahraničně-politické strategii těžko předvídatelné). Situace USA by se tedy dala vystihnout jako lose–lose. Situace Izraele je ještě komplikovanější.

Chráněnec nebo bez ochrany?
S oslabujícím se vlivem USA v regionu bude násobně růst tlak na Izrael. Dosud prosperující partnerství Egypta a Izraele vycházející z mírové smlouvy z roku 1979 bude čelit nové výzvě po listopadových egyptských volbách. Strana Svoboda a spravedlnost spřízněná s Muslimským bratrstvem je jejich favoritem. Její ideje rozhodně nelze označit za extremistické, ovšem vzhledem k ideologickému základu a majoritě voličského spektra nelze očekávat příliš pozitivní vztah k Izraeli (volání po revizi mírové smlouvy se z řad strany ozývá už dnes). Spolupráce s USA a Izraelem rozhodně nebude v podobě, jako tomu bylo za vlády voličům se nezodpovídajícího Mubaraka.

Druhý regionální spojenec, Turecko, po nedávném třetím volebním vítězství premiéra Erdogana nadále vzkvétá. Stabilní domácí prostředí a prosperita kontrastující s nestabilitou v regionu, umožňují Turecku vytvořit nové vazby a etablovat se jako klíčový hybatel západoasijského dění. Být regionální velmocí, partner Ruska a EU. Právě tento cíl je motivací tureckého chování. Cesty Erdogana do Egypta a Libye mají obě země ujistit o turecké přízni a nabídnout částečnou alternativu nepopulárním Spojeným státům. To že jsou pro Turky důležitější vztahy s Egyptem, než s Izraelem ukázalo nedávně dění. Základ izraelské bezpečnosti – dobré vztahy s Egyptem a Tureckem – je tak v ohrožení. A pak jsou tu ještě Írán, Sýrie, Irák a Saudská Arábie.

Nebezpečí číhá za hranicemi
Nebezpečím je Írán, šíitská velmoc a trn v oku Spojených států. Země, jejíž jaderný program je neustálým předmětem mezinárodních obav. Prezident Ahmadinežád je popíračem holocaustu a odmítá právo Izraele na existenci. O tom, zda by Írán v případě možnosti zaútočit na Izrael váhal, lze úspěšně pochybovat. Západně od Íránu je další stát s šíitskou většinou – Irák.

Země se vzpamatovává z americké invaze, přesto zde zůstává zhruba 50 tisíc vojáků školících místní ozbrojené síly. Vztahy Iráku a Izraele jsou na bodu mrazu, ovšem země, která nedávno zažila zničující válku, má nyní velký zájem na udržení stability v regionu a vyhnutí se konfliktu. Ovšem jak tomu bude v budoucnu, je otázkou. Zejména v případě zformuje-li se silná protiizraelská koalice.

Další významný hráč v regionu je Saudská Arábie. Rodiště proroka Muhammada, nemá diplomatické vztahy s Izraelem a je aktivní v jeho ekonomickém bojkotu. Oproti tomu v Sýrii je vývoj zcela nejistý. Přesto režim naklonění Izraeli, vzhledem k národnostnímu složení Sýrie, ze současných bouří pravděpodobně nevzejde.

Palestina se těší stále větší mezinárodní podpoře. Je to nezáviděníhodná situace pro Izrael, komplikovaná pro USA a potenciální nebezpečí pro světové společenství.

Tři klíčové otázky čekající na odpověď
Tou první klíčovou otázkou je, jak budou vypadat nově vznikající režimy v Egyptě, v Tunisku a v Libyi. Do jaké míry budou zvolení představitelé podléhat protiizraelskému populismu lze těžko odhadnout – demokraticky zvolená vláda islamistů je historicky bezprecedentní. Lze však očekávat, že dokud budou tyto země potřebovat západní finanční podporu a investice, budou relativně umírněné.

Druhou neznámou je, zda bude společný nepřátelský postoj vůči Izraeli dostatečně silný, aby překonal jen o něco méně harmonické vztahy mezi sunnity a šiíty (např. nadvláda kleriků v Íránu je sunnitskou většinou považována za zvrhlou podobu vlády). Zřejmě jediným tématem, na kterém se obě hlavní islámské větve v zásadě shodnou, je právě palestinsko-izraelský konflikt.

Tou zásadní otázkou pro globální bezpečnost však zůstává, kam až jsou ochotny Spojené státy v případné obraně Izraele zajít. Pochopitelně proizraelská americká lobby je velmi silná, svědčí o tom například některá hlasování USA v Radě bezpečnosti. Rozsah případné účasti USA v obraně Izraele by byl jistě předurčen velikostí útočníka – zda by se jednalo o individuální výpad nebo koalici. Dojde-li k bezpečnostnímu ohrožení Izraele, existuje ovšem ještě jedna možná reakce USA.

Úpadek amerického vlivu v regionu, domácí finanční problémy a ve společnosti všeobecně rozšířená neochota pouštět se přímo do ozbrojeného konfliktu, jsou nespornými fakty. USA se tak mohou rozhodnout nezapojit se do případně velkého konfliktu. Podobná mezinárodně-bezpečnostní situace tu už jednou byla. Její vyřešení tehdy přinesla Mnichovská konference.