Není to ak dlouho, kdy jsem popisoval dilema Spojených států ve vztahu k Egyptu po svržení prezidenta Muhammada Mursího z Muslimského bratrstva armádou. Slova, která se používají jsou totiž důležitá třeba pro poskytování velkorysé pomoci egyptské armádě. Dilema bylo velké již před „vyklizením“ (eufemismus pro masakr) táborů stoupenců svrženého prezidenta, při kterém zemřelo přes 600 lidí (počty rostou každým dnem). Po masakru prezident Obama sice zrušil společné americko-egyptské cvičení, ale jak se zdá dosavadní přístup nefunguje a nový není na dohled.
Střední východ je od Arabského jara v otřesech a ani Spojené státy, ani Evropská unie (natož jednotlivé členské státy) nemohou nalézt strategii, jak se k tomu, co se odehrává postavit. Zčásti je problém v tom, že vlastně nejsme schopni pojmenovat, co se odehrává ve své komplexnosti a tak raději přistupujeme k událostem odděleně, analyzujeme je a snažíme se nalézt správné recepty. Tento přístup s použitím tradičních prostředků (cukr a bič, diplomacie, hrozby) ovšem není zcela funkční. Důvodem je vnitřní propojenost toho, co se odehrává v jednotlivých zemích na Středním východě, která na první pohled nemusí být ovšem vidět.
Hovořím-li o propojenosti, nemyslím tím nějaký geniální mozek stojící v pozadí a řídící vše od Maroka až po Afghánistán. Spíše mám na mysli seismické vlny způsobené různými, i nesouvisejícími hybateli, nicméně vyvolávající někdy synergické otřesy v pásu, ke kterému má Evropa příliš blízko na to, aby nebyla schopná postupovat jednotně (což není). Antagonizovaný Egypt na pokraji občanské války nejenom vystavuje západní státy nepříjemným otázkám smysluplnosti diplomacie a dosavadního přístupu (a doufání ve zlepšení situace), ale zvyšuje i nestabilitu v širokém okolí stejně jako probíhající občanská válka v Sýrii.
Nejde jen o problémy bezpečnostní, ale i ekonomické. Regionální mocnost Egypt je ve velkých ekonomických problémech. Motor ekonomiky turistika, která ještě v roce 2010 tvořila 13 procent HDP se zadrhává a nedá se předpokládat, že by to do budoucna bylo s dalšími odvětvími lepší. Zhoršující se ekonomika přitom povede jen k další radikalizaci.
Kvůli chaosu v Libyi se snadněji dostaly zbraně do Sýrie a nejenom tam a zvýšily bezpečnostní napětí. Občanská válka v Sýrii devastuje nejenom tuto zemi, ale vtahuje do konfliktu i okolní země. Libanon je ve stavu permanentní krize. V posledních desítkách let klidné Jordánsko trpí nestabilitou přicházející ať už ze Sýrie, či z Iráku a jako stébla se chytá přítomnosti USA a dalších zemí NATO a jejich pomoci. Američané nyní odhadují, že v Jordánsku budou muset setrvat ještě několik let a pokud by došlo k nejhoršímu, týkalo by se to i dalších států NATO.
Bomby v Iráku vybuchují stále častěji, naposledy tento čtvrtek zemřelo při explozi 34 lidí. Povstalci podporují sunnitské radikály v Iráku a naopak. Irácké vládě hodlají více pomáhat i Spojené státy. Má jít o sdílení zpravodajských informací o radikálních skupinách, především o odnožích Al Kajdy. Vzhledem k tomu, že součástí dohody má být i dodávka protivzdušných systémů a letounů F-16 je jasné, že nejde jen o teroristy, ale především o Írán, který má „koně“ v syrské válce a irácké území, respektive jeho vzdušný prostor využívá k pašování zbraní a zároveň k udržování vlivu.
O Afghánistánu a Pákistánu, či o státech jako Jemen se nemá smysl rozepisovat. A Izrael, který je v rámci možností vnitřně stabilní je uprostřed moře chaosu. Neradostná a zranitelná pozice. Stačí se podívat na mapu a odškrtávat si nestabilní země, aby člověk pochopil, v jak velkých a vzájemně propojených problémech je takzvaný širší Střední východ (termín nejvíce užívaný za prezidentování George W. Bushe propojující Maroko s Afghánistánem a Pákistánem). Mimochodem, geograficky se tato oblast (logicky) kryje s oblastí Chalifátu 7. a 8. století našeho letopočtu. O žádné ze zemí v tomto pásu se nedá říct, že by byla prosta napětí hrozícího přerůst v nepokoje, či ještě hůř v revoluci/antirevoluci a občanskou válku. Ekonomiky těchto zemí – až na výjimky – nemají stabilní základ a jejich společnosti jsou heterogenní s dělícími liniemi kmenovými, etnickými a náboženskými.
Hoří příliš mnoho požárů na to, aby je bylo možné hasit odděleně. Osamocené použití síly nedává smysl, sankce a diplomacie mají omezený dopad. Uprchlíků ze Severní Afriky u břehů Evropy přibývá a není nepravděpodobné, že bude hůř. Francie tlačí na to, aby se sešla Rada bezpečnosti OSN a udělala vše pro zastavení násilí v Egyptě. Jiní, jako například vlivný senátor John McCain volají po tom, aby Spojené státy pozastavily pomoc Egyptu a označili to, co se tam děje za puč.
Nekoordinovaná opatření ovšem nebudou mít šanci na úspěch. Požáry pouze tlumí, ale neuhasí je, nebo nezabrání jejich šíření. Je na čase přistupovat k řešení, nebo alespoň k popisování toho, co se děje regionálně a přitom mít na zřeteli celek a jeho historii. Je také asi na čase obnovit dobrou tradici z počátku 19. století, kdy po nějakou dobu byly velmoci schopné jednat ve shodě, protože je spojoval společný zájem. A omezení šíření nestability ze Středního východu by měl být silný společný zájem pro všechny, ať už jsou to USA, země EU, Rusko, Čína, či Japonsko.
4 comments
4 Comments
Aleš Opata
20. 8. 2013, 22:01Dobrý článek Franto. Určitě lepší než debata na téma obrácený nosič plátů u MO.
REPLYZevrubně popisuješ stav a východiska, která podle mě nebudou jednoduchá. Střednímu východu nepomůže jednota EU, společná vyhlášení či embarga, ale pragmatický postoj.
Start arabského jara byl od počátku špatně a zjednodušeně vnímán. Byl chápán jako krok k demokracii a svobodě. Jsem přesvědčen o tom, že cílem nebyla demokracie ale posílení islamistů v regionu.
Výsledný efekt jsou minimálně 3 občanské války bez jednoznačného způsobu řešení. V Libyi je minimálně 50 kmenů, které budou jen těžko hledat společnou cestu, v Sýrii je velice podobná situace s doprovodným efektem teroristických skupin a Egypt je nejpalčivější problém, který postupně destabilizuje celý region.
Kladu si otázku zda jedno zrušené mezinárodní cvičení, zastavení vojenské pomoci USA do Egypta nebo vyhlášení aktivit egyptské armády za puč problém vyřeší. Myslím si, že řešení je někde jinde, ale v rámci naší politické korektnosti si ho nechceme asi veřejně připustit.
Starý Ataturk (otec Turků) evidentně pochopil, že otázka ochrany secularity a rozvíjející se demokracie státu musí být svěřena silné a hodnověrné organizaci. Vybral armádu a systém dlouhá léta fungoval. Podobnou cestu zvolil i Egypt a některé státy v regionu. V Egyptě se zatím armáda těší významné popularitě a upřímně řečeno má v ruce všechny nástroje k řešení problémů. Nevím, jestli je v Egyptě jiná politická síla, která může situaci uspokojivě vyřešit. Nebude to žádná sametová revoluce, ale může to být jediný způsob řešení.
Před Evropu i USA stojí těžké rozhodování, podpořit „vojenský puč“ a dosáhnout uklidnění situace vojenskou silou s následnými volbami nebo říkat demokratické fráze, vydávat společná prohlášení a embarga.
Demokratická zkouška byla provedena v Libyi a Sýrii, bohužel se známkou zatím nevyhovující a s reparátem v nedohlednu. Evropu i USA čeká třetí pokus v podobě Egypta a jednoduchá řešení nejsou. Osobně si myslím, egyptská armáda má podporu i potenciál situaci nějak vyřešit a stabilizovat. My budeme muset najít tu správnou stranu, kterou podpoříme.
Pokud sleduji počínání třeba Saudské Arábie a ekonomicky silných hráčů v regionu, tak ti už si bez dlouhých řečí vybrali.
Ivo
22. 8. 2013, 20:16Skutečně neotřelý a provokativní článek, k reakci se dostávám bohužel až teď.
Nejdříve pár poněkud neoriginálních tezí, které budou povědomé všem pravidelným čtenářům Lidových novin – pocházejí z pera arabistky Zory Hesové otištění v úterním vydáním:
1. Podle dvou na sobě nezávislých průzkumů provedených v Egyptě jen 20% Egypťanů sympatizovalo s protesty. 57% věřilo, že protestující jsou/mají kontakty na teroristy. 63% podporovalo rozpuštění protestů. Pokud se někomu tato čísla ve světle našeho zpravodajství nezdají, je třeba vzít v úvahu, že Mursího volilo v prvním kole jen 25% voličů a druhé vyhrál těsným rozdílem necelých dvou procent proti exponentovi bývalého režimu. Evropanům se může zdát podivné až nepochopitelné, že skandující davy radostí mávají na armádní vrtulníky se zavěšenými egyptskými vlajkami, ale jejich optika je prostě jiná. Každá jiná dostupná alternativa je už jen horší…
2. A teď něco málo z mé hlavy. Předně je třeba říci, že nejsem žádný fanda khaki demokracie, byl bych proti její aplikaci v podmínkách ČR. Už proto, že u nás existují mnohem lepší alternativy. Ale stejně tak je třeba si přiznat, že jsou místa na zemi, kde lepší alternativy zatím nemají a tudíž není na místě jim naivně vnucovat jeffersonovskou demokracii.
Takový typ demokracie může fungovat v podmínkách severní Ameriky a větší části Evropy. Tento způsob vlády (resp. tvořily se podmínky k němu) se kultivoval mnoho set let a bez dějinných jevů jako Velké schizma, boj o investituru, protestanství, osvícenství, sekularismus, laicismus (to platí jen pro Evropu), silná střední třída atp. prostě tento způsob vlády nemůže být funkční. Zájemcům doporučuji se zběžně mrknout na „Path Dependency Theory“.
A teď si v hlavě každý srovnejte kolik z těch historických událostí proběhlo v arabském světě. Rozhodně ten první, jen jejich církev se netrhla na katolickou a pravoslavnou, ale na sunitskou a šíitskou. Zbytek prostě neproběhnul, nebo jen velmi selektivně, a to ať už místně nebo mezi určitými vrstvami společnosti.
Mimochodem, zcela vědomě jsem napsal „větší část Evropy“. Kolik z těch historických událostí proběhlo třeba v Rusku a jakou má tedy naději na demokracii jeffresonovského typu…?
Pokud by se někomu by se některým podporovatelům Arabského jara moje filipika nezdála, doporučuji dopřát sluchu citátu současného tureckého premiéra Erdogana: „Demokracie je jako vlak, který vás zaveze kam chcete a pak si z něj v klidu vystoupíte“.
Takhle vidí ideu demokracie na Blízkém východě. O ochraně menšin, systému brzd a protiváh a principu „každý chvilku tahá pilku“ se jim ani nezdálo…
REPLYAnonym
23. 8. 2013, 8:28Pouze z jiného soudku doplním, že z dlouhodobého hlediska bude rozhodující, zda se podaří stabilizovat i egyptskou ekonomiku. Zahraniční pomoc před krizí představovala asi 1,5% HDP, to se nyní samozřejmě zvýšilo, možná až k 5%. Kdysi býval Egypt obilnící regionu, dnes není potravinově soběstačný. Plánovaná výstavba přehrad zeměmi výše na Nilu to pouze zhorší. Egypt má ropu, ale exportuje jen asi 15% produkce, většinu pohltí vlastní potřeba. Bez současné finanční pomoci zejm. z Arabského poloostrova by se již hospodářsky zhroutil. Bez zajištění bezpečnosti se samozřejmě turisté nevrátí, jsou spousty jiných lokalit, takže to může být změna částečně nevratná, i pokud by se situace rychle uklidnila.
REPLYZajimavý pohled v dlouhodobějších souvislostech lze nalézt v již starším článku přírodovědce a filosofa Stanislava Komárka zde
http://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/egypt-tisice-let-upadku-i
civil
27. 8. 2013, 20:46Vše pro Koncert mocností v Sýrii je připraveno,americké F-16 v Jordánsku,posílená US námořní flotila ve Středomoří,patrioty v Turecku,turecké základny plně k dispozici spojencům,turecká armáda v pohotovosti,dodávky zbraní a výcvik povstalců,zpravodajská činnost ve prospěch povstalců…stejné složení velmocí jako v Libyi a s největší pravděpodobností i stejný výsledek rozvrácený stát a posílení islamistů v oblasti.Dirigent Obama už otevírá notový sešit…
REPLY