Příspěvky označené USA
Americké obavy o vlastní kyberprostor sílí
Autor: Vojtěch Dohnal Kategorie: Technologie | Hi-tech Datum: 3. 2. 2012
Pryč jsou ty doby, kdy největším ohrožením pro americký kyberprostor byly Čína a Rusko. Alespoň to vyplývá na povrch po úterní schůzce nejvyšších bezpečnostních agentů v Kongresu.
Napětí mezi Íránem a USA roste každým dnem od ohlášení vzniku íránského jaderného programu. Dalším nepřátelským krokem, který Írán na začátku ledna vůči světu podnikl byla i hrozba o možném uzavření jedné z nejdůležitějších námořních cest, kterou proudí zhruba 20% současné světové ropné produkce. Íránským armádním činitelům je však jasné, že pokud chtějí znamenat pro Západ hrozbu, je nutné přesunout se i mimo tradiční bojiště.
Jak jsem již zmínil, na poli kyberbezpečnosti přibyl USA nový potenciálně velmi nebezpečný škůdce – Írán. V poslední době se objevují jednotlivé činy Íránských hackerů, které však do budoucna mohou tvořit masivní škody nejenom pro USA, ale pro celou Západní kulturu. Za zmínku stojí například útok mladého hackera, který ukradl přístup k bezepčnostním certifikátům společností jako je například Google, či Mozilla. Hackeři se však nespecializují pouze na veřejný sektor a získávání informací. Podle nejnovějších zpráv jsou prý Íránští inženýři schopni unést i spojenecká bezpilotní letadla.
Ze závěrů úterní schůze Kongresu vyplývá, že náklady na zabezpečení kyberprostoru prozatím nebudou narůstat, což v praxi znamená, že by se jednoho dne mohlo stát to, že USA nebudou schopny ubránit své intelektuální i materiální vlastnictví před stále narůstajícím počtem útoků.
As the hearing wore on, senators grew increasing frustrated with what they saw as a major disconnect. Clapper and his fellow panelists — including FBI director Robert Mueller, CIA director David Petraeus, and DHS Under Secretary for Intelligence Caryn Wagner — claimed that cybersecurity was a concern topped only by terrorism and weapons of mass destruction. Yet the nation’s electronic defenses remain a patchwork affair, at best.
Jak je tedy zřejmé, zástupci bezpečnostních složek o možném nebezpečí vědí, avšak neplánují měnit své plány v této oblasti, což se však stává trnem v oku mnohým senátorům. Zde je reakce senátora Jaye Rockefellera zveřejněna na jednom z internetových fór 31.1.2012.
I’m using this forum to scream out, ‘who’s going to start paying attention to this?’” Sen. Jay Rockefeller said. “We have made no progress. No progress. And that is embarrassing” — especially in light of “what you and your predecessors have said about the nature of the threat.”
Vyšší důraz na síly pro speciální operace
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 28. 1. 2012

Loď USS Ponce by měl být přestavěna na mateřskou loď pro síly pro speciální operace; Foto Mass Communication Specialist 2nd Class Kristopher Wilson, U.S. Navy
Americký ministr obrany Leon Panetta představil před pár dny plán škrtů v amerických ozbrojených silách. Nejde o žádné velké překvapení – rozpočet ministerstva obrany se v příštích deseti letech sníží přibližně o 487 miliard dolarů. Rozpočet na fiskální rok 2013 by měl být – bez nákladů na operace, které by se měly znatelně snižovat – 525 miliard dolarů (pokles oproti roku 2012) a do roku 2017 by se měl zvýšit na 567 miliard. Dobře zpracované detaily priorit a jejich financování jsou v materiálu Defense Budget Priorities and Choices.
Pozemní vojsko se zmenší z 570 na 490 tisíc vojáků a Námořní pěchota o 18 tisíc. Jak jsem již psal, budou zpožděny dodávky letounů F-35, čímž se uspoří. Další peníze se budou hledat ve zefektivnění procesů. Úspory se mají dotknout všech amerických států. Jednou z výhod, kterou Američané mají je, že škrty jsou rozloženy do deseti let, takže se dají provádět smysluplně.
Výše zmíněný materiál potvrzuje již zmíněné priority, především přesun pozornosti do Asie a Tichomoří a „zlevnění“ činnosti v Evropě. Záruka bude zachována tím, že zde budou americké jednotky rotovat (může jich být v jednu chvíli víc, než stávajících cca 80 tisíc, ale i míň). Změna pozornosti bude znamenat:
- Funding for the new bomber
- Design changes to increase cruise missile capacity of future Virginia–‐class submarines
- Design of a conventional prompt strike option from submarines
- Upgraded radars for tactical aircraft and shipsImproved air–‐to–‐air missiles
- New electronic warfare and communications capabilities
Zdroje se budou hledat:
- Retiring 7 cruisers early – 6 did not have ballistic missile defense (BMD) capability, and the seventh with BMD capability is in need of costly hull repairs
- Slipping a large deck amphibious ship (LHA) by 1 year
- Slipping 1 new Virginia class submarine outside the FYDP
- Reducing Littoral Combat Ships by 2 ships in the FYDP
- Reducing Joint High Speed Vessels by 8 in the FYDP
- Retiring 2 smaller amphibious ships (LSD) early and moving their replacement outside the FYDP
Americké ozbrojené síly budou rozmístěné na větším množství menších základen. Nejde o novou myšlenku – tyto malé základny mohou být v případě potřeby začít velice rychle fungovat jako logistické „huby“ a začít zásobovat jednotky, které by byly v dané oblasti nasazeny bez nutnosti složitě vyjednávat přístupy.
Z plánů Pentagonu je patrné ještě jedno – velký důraz na síly pro speciální operace a nejmodernější technologie, reprezentované například bezpilotními prostředky. Zkrátka první volbou pro americké představitele do budoucna budou zvláštní jednotky a roboti – rychlé a relativně levné nástroje. Teprve tak se bude uvažovat o větším nasazení. Dovoluji si odhadnout, že budeme častěji svědky podobných zpráv, jako byla ta o úspěšně operaci Navy SEAL v Somálsku na záchranu rukojmích. Snahou je, aby americké síly byly schopny provádět preventivní/preemptivní (byť to slovo nikdo kvůli jeho spojení s Georgem W. Bushem mladším nepoužívá) a chirurgické útoky kdekoli na světě. Tyto operace by měly řešit problémy v zárodku.
The idea tracks with the White House goal to transform the U.S. military into a smaller, more agile force, able to respond to a wide variety of threats beyond traditional military enemies, often in partnership with local allies. Even as U.S. officials outlined cuts to much of the military, Defense Secretary Leon Panetta has said funding for special operations and intelligence gathering will increase — both emerging as the Obama White House’s preferred way to confront many global threats, after a decade of costly land invasions in Iraq and Afghanistan.
Nasazování sil pro speciální operace je v současnosti poměrně administrativně náročný proces, kdy žádost musí procházet řadou úrovní v Pentagonu. To by se mělo do budoucna změnit. Podobně je například v plánu zmodernizovat USS Ponce na „mateřskou loď“ pro síly pro speciální operace. Na palubě by měla mít mimo jiné malé čluny a helikoptéry, které používají především Navy SEAL.
With a large naval base in Bahrain, and one or two aircraft carrier groups usually assigned to the region, the Navy has a substantial presence in the Persian Gulf and surrounding waters. Adding the mothership would do relatively little to bolster U.S. maritime power overall, but it could play an instrumental role in secretive commando missions offshore.
The deployment of the floating base could also mark a return to maritime missions for SEAL teams, which for the past decade have spent most of their time on land in Iraq and Afghanistan.
Proč vlastně vypukla poslední íránská krize
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 24. 1. 2012

Letadlová loď USS Abraham Lincoln (CVN 72) doprovázená britskými a francouzskými plavidly vyčkává v Perském zálivu na další kroky Íránu; Foto Photographer's Mate 3rd Class Jordon R. Beesley, U.S. NAVY
Před necelými deseti dny jsem psal o tom, že válka s Íránem vlastně už začala a že pokud by se Teherán rozhodl blokovat klíčový Hormuzský průliv, mohli by zasáhnout delfíni. Psal jsem i o tom, že se sice do Íránu nikomu moc nechce, ale že také nemusí být zbytí. A situace se vyvíjí každým dnem (alespoň se to zdá)…
Včera, tedy v neděli proplula Hormuzským průlivem americká letadlová loď USS Abraham Lincoln a nyní je v Perském zálivu, kde čeká na to, co bude dál. Ke skupině kolem lodi Abraham Lincoln se připojila i francouzská a britská plavidla.
While allied ships often participate in US naval exercises and sometimes are part of joint naval flotillas, the presence of British and French ships seemed to be a message to Tehran about the West’s resolve to keep the route open.
„HMS Argyll and a French vessel joined a US carrier group transiting through the Strait of Hormuz, to underline the unwavering international commitment to maintaining rights of passage under international law,“ said a spokesman from Britain’s MoD.
V pondělí 23. ledna schválila Evropská unie embargo na dovoz íránské ropy. Nyní tedy není možné uzavírat nové kontrakty a ty staré musejí být vypovězeny do konce června. Byť se zdá, že EU je v tomto kroku jednotná, není tomu tak. Některé země jsou na íránské ropě závislé a třeba takové Řecko, které má už svých problémů více než dost, ji odebírá docela hodně. Jen Řecko, Itálie a Španělsko odebírají denně půl milionu barelů ze 600 tisíc barelů íránské ropy, která dorazí do EU.
Vzápětí po schválení sankcí Írán pohrozil, že skutečně Hormuzský průliv, který je důležitou obchodní trasou, uzavře. Nicméně zatím se nic, kromě ukazování malých rychlých člunů, prohánějících se po moři, a tvrdých slov nestalo. Ale to neznamená, že u toho vše skončí – Írán balancuje na hraně a snadno to může přehnat.
Pokud bude zle, pomohou delfíni, pokud ještě hůř, mohou se do akce pustit zmíněná plavidla vyčkávající v Perském zálivu. Fakt je, že íránské námořnictvo nemůže příliš dlouho západním lodím čelit a nic na tom nezmění předváděné testy protilodních a dalších zbraní. Zkrátka by to byl poměrně rychlý proces, což ovšem nic nevypovídá o dosažení cíle.
Minulý týden přišel Danger Room s informací, že Američané mají v oblasti jednotku pro speciální operace označovanou jako „Joint Special Operations Task Force-Gulf Cooperation Council“, jejímž hlavním úkolem je mentorovat arabské spojence Spojených států v regionu, kteří také pokládají Írán za hrozbu.
The unit began its existence in mid-2009 — around the time that the Iranian leadership rejected President Obama’s offer of a new diplomatic dialogue and underwent a serious internal challenge to its legitimacy from Green Movement protesters. But whatever the task force does about Iran — or might do in the future — is a sensitive subject with the military…
…Not many details are available about the task force. It’s built around Naval Special Warfare Unit Three, one of the elite Navy SEAL teams. But the “Joint” in the task force’s name signals that it draws from the special-operations forces in the Army, Air Force and Marines as well. Its commander is a Navy captain or equivalent in a different service.
V těchto dnech se zdá, že je konfrontace téměř nevyhnutelná, což je ovšem stav, který se v posledních letech opakoval několikrát do roka. Letošek je ale v USA rokem volebním, což přidává úvahám další rozměr. Je smysluplné, aby demokratický prezident ve volebním roce spustil válku, jejíž výsledek se dá jenom těžko předvídat? Zvláště pár měsíců poté, co se z jedné vyvázal a ve druhé je zabředlý? Dobrá analýza o této problematice se dá nalézt v New York Times. Ať si o prezidentovi Baracku Obamovi myslím cokoli, není mu co závidět, protože je v hodně komplikované situaci. Je mnohem vyšší pravděpodobnost, že ať se rozhodne jakkoli dopadne to pro něj neslavně.
Výše uvedené může vypadat jako docela dobrý souhrn informací, či zpravodajská analýza. Ale věřte, není tomu tak. Klidně bych si vsadil, že hlavní důvod, proč současná situace vybublala do takových rozměrů, se netýká Hormuzského průlivu a dá se popsat velice krátce. A nejde ani o nic tajného – 20. ledna 2012 onen důvod popsal David Blair v Telegraphu v článku s názvem Great Salt Desert bunker could be trigger for an attack on Iran.
Zkrátka vypadá to, že Íránci začínají zprovozňovat továrnu na obohacování uranu ve Fordow nedaleko Kómu. Hluboko ve skalách, aby odolaly útokům, má být ukryto na tři tisíce centrifug – příliš málo na civilní nukleární program, ale dostatečný počet na ten vojenský. Centrifugy jsou převáženy z Natanzu, kde nejsou tak dobře ukryté právě do Fordow. Zdá se, že pokud se něco neudělá, může být zanedlouho pozdě.
The heaviest bunker-busting bomb in the US arsenal is the GBU-57 Massive Ordnance Penetrator, weighing 14 tons, and capable of breaking through at least 60 metres of reinforced concrete.
Even Fordow may not be immune to a device this size. Only the B2 and B52 bombers flown by the US Air Force can drop this bomb. The heaviest bunker-buster available to the Israeli Air Force, by contrast, is the GBU-28, which is a third of the size. So Israel may not be able to disable Fordow, but the US probably could.
The process of reinforcing and hardening the plant is not yet complete, say officials, adding that an air strike could still be effective. But the window will eventually close, creating another timeline vital to any decision over military action.
Nekonvenční válka s Íránem
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 14. 1. 2012

Eric Kenas z amerického námořnictva ukazuje delfína cvičeného k protiteroristickým operacím; Foto Illustrator Draftsman 1st Class Pierre G. Georges, US Navy
Tuto středu byl při výbuchu nastražené bomby zabit íránský jaderný vědec – čtvrtý za poslední dva roky. V souvislosti s tím, co se léta děje kolem íránského jaderného programu a co se v posledních měsících stupňuje do (zatím) slovních přestřelek se dá předpokládat, že za jeho smrtí asi nebude stát nějaká podzemní skupinka odporu proti vládcům v Teheránu. Šlo o docela profesionální práci – atentátníci na motocyklu předjeli vědcův Peugeot a na dveře připevnili zřejmě magnetickou bombu.
Jako první se, vcelku logicky, ukázalo na Izraelce, kteří jsou íránskými ambicemi, výzkumem a hrozbami ohroženi nejvíce. Ti obvykle podobné operace nekomentují, tentokrát se vyjádřil alespoň mluvčí izraelských ozbrojených sil brigádní generál Joav Mordechaj na Facebooku:
„I have no idea who targeted the Iranian scientist but I certainly don’t shed a tear.“
Pláče asi málokdo. Musím ovšem souhlasit s Conem Coughlinem, kterému vyšel v Telegraphu komentář s názvem The war with Iran has already begun. Právě zabití vědce a další manévry ukazují, že zatímco se neustále spekuluje o zahájení konvenční války, ta nekonvenční, která může být jak přípravou na útok, tak i snahou útoku se vyhnout, probíhá. Neochota pouštět se do dalšího velice nejistého dobrodružství po vyčerpávajících posledních deseti letech je jasně patrná.
Add to this the recent spate of mysterious attacks on other aspects of Iran’s nuclear programme – the Stuxnet virus that crippled the computer system, the explosion at Iran’s main missile research establishment that killed the country’s leading missile expert – and you see a pattern emerging of a carefully orchestrated campaign designed to cripple Iran’s nuclear aspirations which is proving highly effective.
And, so far as I am concerned, long may it continue. Far better to destroy the threat posed by Iran’s nuclear programme by stealth than risking the lives of young American and British servicemen in yet another conflict that nobody wants.
Jak už to ovšem tak bývá, záminkou pro konvenční operaci nemusí být vždy to, co je skloňovaným důvodem. Zástupnou příčinou v případě Íránu může být například uzavření Hormuzského průlivu, čímž před nedávnem Írán pohrozil. Spojené státy samozřejmě reagovaly na tuto výhrůžku podrážděně, protože pokud by se Teherán rozhodl otestovat připravenost především USA, nemohl by tento krok zůstat bez povšimnutí – především z ekonomických, ale i z prestižních důvodů.
Zatímco tedy Írán žene konflikt na hranu, testuje, kam až může zajít a snaží se vyprovokovat Izrael, na straně Západu je patrné, že se nikomu přímo v Íránu angažovat nechce. A není vůbec divu. Vládci v Teheránu se mohou snažit vyhýbat konfrontaci v Hormuzském průlivu například tím, že by jej zaminovali. Co by se dělo potom? Nebyla by to vůbec jednoduchá situace, i když by zcela jistě vyprovokovala mezinárodní odsouzení a možná i posvěcení nějaké akce. Jaké ale? Kdo by se jí účastnil? S jakými prostředky? Jaký by byl její cíl? Není to přesně to, čeho chce Írán dosáhnout?
V této souvislosti se už objevily úvahy o tom, že by mohli být v případě potřeby v Hormuzském průlivu nasazeni k vyhledávání min delfíni amerického námořnictva. Admirál Tim Keating v rozhovoru pro National Public Radio před pár dny řekl, že položení min je vyhlášením války, takže by se nějak reagovat mělo. A pak se zmínil o delfínech ve službách námořnictva.
KEATING: We’ve got dolphins. And how lovable is Flipper? But they are astounding in their ability to detect underwater objects.
BOWMAN: Dolphins were sent to the Persian Gulf as part of the American invasion force in Iraq.
KEATING: I’d rather not talk about whether we used them or not. They were present in theater.
BOWMAN: But you can’t say whether you used them or not.
KEATING: I’d rather not.
Podle některých informací má námořnictvo jenom v oblasti zálivu v San Diegu na osmdesát delfínů, kteří jsou vycvičeni k rozpoznávání min a jejich označování. Docela by mne zajímalo, kdyby už nasazeni byli, zda by se nevedlo více debat o ochraně zvířat, než o Íránu ostatně jsme to již jednou v omezené míře zažili v případě Iráku).
Ústup USA je šance pro Evropu, aby dospěla
Autor: Filip Tucek Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 14. 12. 2011
Bezpečnostní politika Spojených států amerických prochází značnou revizí. USA postupně odstupují od role „globálního policisty“, do které se po skončení studené války, částečně samy, pasovaly. Důvody jsou zejména ekonomické. Růst amerického deficitu, nutnost hledat úspory, vyčerpání dvěma dlouhými válkami, a v neposlední řadě růst nových, silných aktérů, jejichž konkurence tlačí Spojené státy k neustále dražší modernizaci svých kapacit. Poměr cena/užitek je navíc, jak upozorňují ve své studii američtí profesoři M. Parent a P. K. MacDonald, neustále klesající.
Leading from behind
V rámci úsporných opatření by mohl Pentagon v příštích deseti letech přijít v rozpočtu až o bilion dolarů. Pro představu, rozpočet na provoz ozbrojených sil na rok 2011, kdy Spojené státy stále měly jednotky v Afghánistánu i Iráku, činil 741 miliard dolarů. Odcházející ministr obrany, Robert Gates, i jeho nástupce Leon Panetta, se stále častěji ohrazují proti výši příspěvků USA do NATO, které jsou zcela v nepoměru s krátícími se výdaji většiny evropských zemí.
Spojené státy, největší garant bezpečnosti evropského prostoru, tak postupně přecházejí ke strategii leading from behind. Tedy přenechávají větší vojenskou iniciativu spojencům a spokojí se s koordinační činností nebo materiální podporou. Tento tlak na zefektivnění bezpečnostních strategií evropských zemí nevede ke snížení jejich bezpečnosti, nýbrž dává příležitost k lepšímu a zodpovědnějšímu přístupu k vlastní ochraně.
Čas na samostatnost
Nedostatečná kapacita evropských zemí k útoku se obnažila při prvních operacích v Libyi. Přestože byly koordinovány Francií, de facto veškeré rakety, vypálené v prvních dnech uplatňování rezoluce OSN, byly americké. Bez těchto prostředků by zavedení letové zóny, primárně pod správou evropských zemí, nebylo možné. Při objektivním posilování retrenchment policy v americkém zahraničně-politickém diskurzu vyvstává otázka, zda jsou evropské státy schopny efektivně reagovat v případě nepokojů u svých vnějších hranic nebo nutnosti bránit vnitřní hranice.
Aby toho Evropa byla schopna, musí definovat možná ohrožení a vytvořit modely spolupráce. K tomuto existují dvě možné cesty:
- mezinárodní zvýšení výdajů na obranu, rozšíření armádních kapacit a prostředků. Ovšem tato cesta má několik zásadních úskalí. Komplexní zvyšování výdajů na zbrojení historicky nepřineslo nic pozitivního. Množství prostředků na vytvoření skutečně efektivních národních armád schopným plnohodnotného zásahu bez výraznější pomoci Spojených států, by bylo obrovské. Pro ilustraci, Spojené státy dnes mají aktivním provozu 11 letadlových lodí. Žádný jiný člen NATO nedisponuje více než jednou letadlovou lodí. Vyrovnat tuto disproporci by bylo nereálné. Proto také NATO existuje jako společenství 28 států, zavázaných ke vzájemné spolupráci. Každý z těchto států by měl přispívat svým dílem ke společné strategii obrany evropského prostoru a evropských zájmů.
- specializace jednotlivých členských států na určitý sektor obrany, přestože pochopitelně nelze zcela rezignovat na model komplexní armády. Právě změna politiky Spojených států, představuje ideální impuls a vhodný moment k nastavení nového přístupu. Protože Evropa dnes není ohrožena zevnitř, může si tuto specializaci národních armád, která přináší vznik částečné závislosti na aliančních partnerech, dovolit. Lepší alternativu nemá.
Cato Institute, přední světové pracoviště zabývající se ekonomickými studiemi, spočítal, že americký daňový poplatník zaplatí ročně na daních v průměru 2 065 dolarů na pokrytí výdajů na obranu. Oproti tomu Britové platí tisíc dolarů a Němci 430. Protože zvyšovat výdaje na obranu prostřednictvím daní je v dané ekonomické situaci nemožné, je efektivnější realokace prostředků nejvhodnější cestou. A právě nyní, kdy USA vědomě delegovali část svých pravomocí na partnerské země NATO, mají evropské státy výjimečnou příležitost sami rozhodnout o způsobu spolupráce. Vždyť, jak cituje výše zmíněná studie:
…sami regionální aktéři [evropští členové NATO], kteří mají největší zájem na stabilitě a největší znalosti o místních problémech, by měli převzít tuto zodpovědnost.
Částečný ústup Spojených států nejen z evropského prostoru přinese existenci nových výzev a hrozeb. Maturitu – akci v Libyi, složily evropské státy ne sice na výbornou, ale rozhodně úspěšně. Nyní je načase, aby svou dospělost a své schopnosti zužitkovali a dále rozvíjeli. Francie s Velkou Británií dnes spolupracují dokonce v té nejpřísněji střežené oblasti, v jaderných technologiích. Spolupráce členů NATO v rámci konvenčních armád by tedy neměla být problémem. Aby si Evropa mohla nadále užívat nejdelšího mírového období v jejích dějinách (vyjma lokální konflikty), je třeba využít politiky USA a nabyté dospělosti k zodpovědnému, společnému přístupu.
Kybernetické útoky jsou jako zbraně hromadného ničení
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 12. 12. 2011

Matt Inaki (uprostřed) z SPAWAR Systems Center ze San Diega ukazuje příslušníkům letectva jak monitorovat aktivitu na síti; Foto MC3 Michael A. Lantron, U.S. Navy
V říjnu 2008 byl odhalen jeden z největších bezpečnostních incidentů v utajované síti amerických ozbrojených sil. Podezření, že se děje něco zvláštního existovalo dlouho – jakoby se někdo z utajované sítě snažil poslat kódované signály mimo. Jelikož však byla oddělená od internetu, samozřejmě se to nedařilo. Toho, kdo špionážní prográmek stvořil a toho, kdo jej přenesl do utajené sítě, se odhalit nepodařilo. Hlavním podezřelým je ovšem Rusko.
Tento příběh nyní poprvé v celé šíři popsal list The Washington Post. Špionážní program, který dostal název „Agent.btz“ se do utajované sítě dostal pravděpodobně od nějakého vojáka, civilisty, či kontraktora působícího v Iráku, nebo v Afghánistánu, který porušil bezpečnostní pravidla. Zřejmě použil stejný flashdisk na internetu a v utajované síti. Na internetu se disk „nakazil“ programem, který se přenesl do utajované sítě, pokusil se spojit se svým strůjcem a pak, podobně jako skutečný špion, posílal informace mimo utajovanou síť ve chvíli. Jak? Nakazil další flashdisky a čekal, až někdo poruší bezpečnostní pravidla a některý z disků použije na počítači s internetem.
As the NSA worked to neutralize Agent.btz on its government computers, Strategic Command, which oversees deterrence strategy for nuclear weapons, space and cyberspace, raised the military’s information security threat level. A few weeks later, in November, an order went out banning the use of thumb drives across the Defense Department worldwide. It was the most controversial order of the operation.
Agent.btz had spread widely among military computers around the world, especially in Iraq and Afghanistan, creating the potential for major losses of intelligence. Yet the ban generated backlash among officers in the field, many of whom relied on the drives to download combat imagery or share after-action reports.
Tento útok samozřejmě není první, ani poslední, ale z hlediska Spojených států patří k těm nejnebezpečnějších. Především kvůli svému rozsahu a dlouhodobosti. Těžko jednotlivé útoky ovšem srovnávat, protože podobně jako se nepodařilo skutečně odhalit autora (vždy existují podezření, která není jednoduché prokázat), nemusí se vždy podařit popsat jejich rozsah a tedy, v určitém ohledu, i závažnost (nemusí se projevit okamžitě).
Jeden z útoků na stát jako takový proběhl před několika lety. Estonsko se náhle ocitlo před útokem, na který nebylo připraveno. Pravděpodobně ruští hackeři dokázali ochromit internetové stránky deníků, vyřadit bankomaty a podobně. Tento útok vedl k diskusi, která se částečně odrazila i ve strategické koncepci NATO. Hlavní část této debaty však nebyla nikdy otevřeně dořešena – je i kybernetický útok na spojence důvodem k aktivaci článku pět?
Pamatuji si, jak mi před mnoha lety vysvětloval jeden právník zabývající se internetem (tvrdil, že pracuje mj. pro Al Gorea, ale neověřoval jsem to) ve washingtonské restauraci The Front Page, jak se vypořádat s globální počítačovou kriminalitou. Nemyslím si, že bych chápal všechna zákoutí nápadu, ale podstata byla jednoduchá – chovejme se k těm, kteří páchají nepravosti na internetu jako k pirátům na moři.
Hugo Grotius dobře argumentoval, že moře patří všem a nemůže si je usurpovat jenom jeden stát – podobně jako kyberprostor. Tento argument je ovšem poměrně výhodný pro slabší námořní mocnosti, které nemají možnost přímo ohrozit svého rivala, ale mohou jej poškozovat útoky na jeho ekonomické zájmy prostřednictvím napadání a potápění lodí na námořních cestách (například na tom byla obvykle postavena francouzská námořní strategie, podobnou zbraň po určitou dobu využívali proti Španělům i Britové atd.) V následujících stoletích se ovšem dospělo k tomu, že pirátství je netolerovatelné, jak jasně popisuje Úmluva OSN o mořském právu. Článek 100 praví:
Všechny státy v co největší míře spolupracují při potírání pirátství na volném moři nebo na jakémkoli jiném místě, které nepodléhá jurisdikci žádného státu.
A právě v tom byl ten nápad – počítačové pirátství je stejné jako to námořní a byt se může odehrávat někde „mezi“, tedy ve volném kyberprostoru, všechny země jej musejí potírat bez ohledu na to, zda se onen čin odehrál v jejich jurisdikci či nikoli. Tento rozhovor se odehrál před více než deseti lety, tedy z počítačového hlediska v jiné době a týkal se především kriminality. Nyní se už dají prostředky používané v kyberprostoru (stále ještě) s jistou nadsázkou přirovnat ke zbraním hromadného ničení.
Pokud někdo dokáže ochromit zemi, její energetiku, či bankovnictví, pokud někdo dokáže umlčovat politické kritiky, pokud někdo dokáže zasahovat do řízení satelitů (tak, jak se o to pokusili pravděpodobně Číňané u dvou amerických satelitů v letech 2007 a 2008), či pokud by byl někdo schopen kontrolovat bezpilotní prostředky, pak máme velký problém. Už to není pár hackerů, kteří si vlastně jen tak hrají jako třeba ve WarGames, ale cosi, co může způsobit hmatatelné škody velkého rozsahu. Špatné je i to, že o tom často mluvíme, ale tak nějak pořád nevěříme, že může dojít k tomu nejhoršímu.
Zůstanu u příměru ke zbraním hromadného ničení. Zrod jaderných zbraní a jejich rozšíření v prostředí dvou bloků vedlo k iluzi o zajištění míru díky tomu, že tyto zbraně nebudou nikdy použity, protože by to také nemusel nikdo přežít (viz Mutual assured destruction). Rozpad bipolárního systému jasně ukázal, že to v regionálním ohledu platit nemusí, takže teď s obavami čekáme, zda se tato úvaha nenaplní v praxi.
Výhodou bylo a je to, že je jasné, odkud může přijít hrozba, respektive kdo je pachatel. To v případě kybernetického prostoru – jak ukazují výše zmíněné kauzy – neplatí. Obvykle je známý napadený, ale s útočníkem to je obvykle složitější. Přitom škody mohou být nedozírné, podobně jako při omezeném použití zbraní hromadného ničení. Takže co s tím? Zpátky k článku ve Washington Postu o útoku, který byl zlikvidován v roce 2008. Autorka na jednom místě popisuje tehdejší debaty o tom, zda nepoužít ofenzivní schopnosti k likvidaci špionážního programu na civilních počítačích i v jiných zemích. K takovému pokynu tehdy nedošlo, ale kdykoli v budoucnu může.
By the summer of 2009, Pentagon officials had begun work on a set of rules of engagement, part of a broader cyberdefense effort called Operation Gladiator Phoenix. They drafted an “execute order” under which the Strategic and Cyber commands could direct the operations and defense of military networks anywhere in the world. Initially, the directive applied to critical privately owned computer systems in the United States.
Several conditions had to be met, according to a military official familiar with the draft order. The provocation had to be hostile and directed at the United States, its critical infrastructure or citizens. It had to present the imminent likelihood of death, serious injury or damage that threatened national or economic security. The response had to be coordinated with affected government agencies and combatant commanders. And it had to be limited to actions necessary to stop the attack, while minimizing impacts on non-military computers.
“Say someone launched an attack on the U.S. from a known Chinese army computer — a known hostile computer,” the official said. “You could maybe disable the computer, but you’re not talking about making it explode and killing somebody.”
Pamatuji si na diskuse, které se vedly o této otázce v době, když se připravovala Bílá kniha o obraně. Zatímco všichni se bez problémů shodli na významu kybernetické bezpečnosti, respektive na hodnocení současnosti jako vysoce rizikové, už horší to bylo a je s debatou právě o ofenzivních opatřeních. Nakonec se proto zvolil poměrně opatrný slovník. Pokud hackeři zaútočí na vaše systémy a vy víte, z jaké země je útok veden, máte zahájit odvetnou operaci a ochromit například bankovní sektor? Co když tamní vláda s tím nemá nic společného? Odvetný útok odnese velké množství nevinných lidí… A tak by se dalo pokračovat.
Co nám to říká? Jsme zase zpátky u debaty o spravedlivé a nespravedlivé válce, o věčných otázkách spojených s regulací války – s rozpoznáním toho, kdo je v právu a kdo nikoli, s proporcionalitou použitých prostředků a podobně. Nesmíme ovšem zapomínat, že kyberprostor je pouze dalším (pátým po zemi, moři, vzduchu a vesmíru) prostorem pro vedení válečných operací a podle toho se s ním musí zacházet – nemůžeme spoléhat pouze na defenzivní opatření.
Nevyhnutelné závody ve zbrojení
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 27. 11. 2011
Rusko má jednu výhodu, která je zároveň velkou nevýhodou – jeho geografická rozloha od Evropy až po Asii. Jistě, to je to, co jej, spolu s obrovskými zásobami nerostných surovin, předurčuje k tomu, aby bylo velmocí. Nicméně zároveň je velice zranitelné. Kdykoli se může ocitnout pod velkým tlakem jak ze Západu, tak z Východu. Ona rozkročenost zároveň nevyhnutelně podmiňuje jeho zahraniční politiku.
Zajištění bezpečnosti země je proto velice složité. Zatímco z Evropy příliš velké nebezpečí v současnosti nehrozí, přesto jsou jakékoli náznaky o vytlačení Ruska z jeho tradiční zóny vlivu vnímány velice citlivě, až přecitlivěle. Větší problém ovšem třímá na jihu (islámští extremisté), na jihovýchodě (Čína) a na východě (Japonsko).
Vzhledem k růstu moci Číny a americké změně zahraniční politiky, která spočívá ve větším důrazu na oblast Tichomoří, Rusku nezbývá než reagovat. Ať chce, nebo nechce, musí se zapojit do asijských závodů ve zbrojení. Příští rok tak Rusko vydá na nákup zbraní a zbrojního materiálu 30 miliard dolarů, což je o 17 procent více, než loni. Oznámil to před pár dny vicepremiér Sergej Ivanov.
A total of 4 trillion rubles will be earmarked for these purposes over the next three years, Ivanov said. Some 60% of the funding under government defense contracts will be spent on the procurement of advanced weaponry. Such funding levels are quite significant, Ivanov said, adding that “it is inappropriate” to suggest that funding for defense and security programs is “insufficient.”
Rusko je řazeno spolu s Brazílií, Čínou a Indií do jedné skupiny označované jako BRIC. Obranné rozpočty všech těchto zemí v posledních letech rostou (na rozdíl od těch evropských). Nejde samozřejmě o konsolidovaný blok, ale v rámci této skupiny mohou být uzavírány dočasné aliance, které mohou omezovat prosazování zájmů především Spojených států. V současnosti však pro Rusko nejsou hlavním problémem USA, nebo Evropa, ale Čína. I proto zbrojí. Jenom těžko však dokáže samo udržet s Čínou krok. Vhodným vyvažovatelem je Indie, popřípadě Spojené státy.
Jak se zachází s rozpočty na obranu v dobách krize
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 10. 11. 2011

Nácvik na přehlídku na den Bastily (2008); Foto via Wikimedia Commons, Marie-Lan Nguyen
Blíží se konec listopadu a s ním se blíží i okamžik, kdy má společná demokraticko-republikánská komise amerických zákonodárců přijít s dohodou o rozpočtu, která v příští dekádě sníží federální deficit o minimálně 1,2 bilionu dolarů. Už nyní je jasné, že se rozpočet Pentagonu v příštích deseti letech sníží o 450 miliard dolarů. Pokud se ovšem Kongres nedohodne do 12. ledna 2012 může to být ještě horší. Pentagon by mohl přijít ještě o dalších 600 milionů.
The stakes couldn’t be higher for the Defense Department—and America’s long-term national security… Significant defense spending reductions now being considered will result in a “hollow force” characterized by fewer personnel and weapons systems, slowed military modernization, reduced readiness for operations, and continued stress on the all-volunteer force. If realized, this modern day “hollow force” will be less capable of securing America’s interests and preserving the international leadership role that rests upon military preeminence.
Za zmínku stojí v této souvislosti dvě věci. Za prvé, zcela přirozeně začíná sílit otázka: pozor, nepřeháníme to už? A to jsou Spojené státy mezi dvěma oceány a až na jižní hranici jsou relativně v bezpečí. A za druhé, když už se snižuje, není to skokově z roku na rok. Škrty jsou rozloženy v čase – v americkém případě v deseti letech -, aby nebyl stávající systém vystaven šokům, které by měly dlouhodobé a hlavně těžko kontrolovatelné dopady, především v oblasti personálu a investic.
Opačným směrem než většina zemí v Evropě i za oceánem se vydává Francie. Její cesta je docela obdivuhodná. Británie škrtá v ozbrojených silách, kde se dá, Řecko je v kómatu, Itálie v agónii, Španělsko, Portugalsko, Irsko a další země v problémech. A lepší to jen tak nebude. Alespoň podle předpovědí Evropské komise. Růst zemí eurozóny by neměl být příští rok 1,5 procenta, ale jenom 0,5 procenta a stagnace má být dlouhodobá.
In its twice-yearly economic forecast for all the 27 countries in the European Union, the Commission said there is a high probability of what it calls a “more protracted period of stagnation”. It does not expect a recession, but added that given the unusually high uncertainty around key policy decisions it cannot exclude a deep and prolonged recession.
Ale i přes nepříznivé ekonomické prognózy se má v příštím roce francouzský rozpočet na obranu zvýšit o 1,8 procenta na 31,7 miliardy euro (cca 785,6 mld. Kč). Zvyšování má svou logiku: za prvé, ani v době krize, nebo právě proto, se nesmí rezignovat na základní funkci státu – zajištění vnější bezpečnosti. A za druhé, francouzské ozbrojené síly procházejí od vydání Bílé knihy v roce 2008 proměnou a je logické, že je nutné platit transformační náklady, pokud tedy změny nemají skončit fiaskem, respektive, pokud na konci nemá být hromada nedokončených projektů. Seznam do čeho se investuje, je poučný:
- Nárůst investičních výdajů o 3 % (16,5 miliardy €) – mezi hlavní dodávky plánované pro rok 2012, patří letoun C-160 Gabriel pro vedení elektronického boje, 11 stíhacích strojů Rafale, 15 transportních vrtulníků, 6 bojových vrtulníků TIGRE, 4036 systémů FELIN, 100 obrněných bojových vozidel pěchoty (VBCI), 1 výsadková a velitelská loď (plavidlo typu BPC) a víceúčelová fregata FREMM;
- Výzkum a vývoj – 3,5 mld. €;
- Nárůst výdajů na údržbu a obnovu vojenského materiálu o 7,5 % (2,75 miliard €);
- Zachování výše prostředků vyčleněných na zahraniční operace (630 milionů €);
- Zachování postavení významného zaměstnavatele – v roce 2012 přijmou do svých řad francouzské ozbrojené síly a ministerstvo 21 000 vojáků a 1200 civilních pracovníků. Zároveň příští rok dojde ke zrušení 7462 pracovních míst (do konce roku 2016 má být snížen jejich počet o 54 tisíc);
- Zlepšení péče o personál – 90 milionů € (66 milionů € pro vojenský personál a 24 milionů € pro civilní pracovníky) bude využito k motivaci vojáků a zaměstnanců. Připravují se věrnostní programy pro brance, školení, rekvalifikace apod. Oněch 90 milionů je polovina částky ušetřená snížením počtu personálu.
A ještě jedna informace. Obětí škrtů v některých částech francouzského ministerstva obrany se bohužel stane i vojenská mise při velvyslanectví v Praze. Prý musí vystačit ta v Polsku. Je škoda, že zřejmě tak skončí i Pařížský bulletin, který vychází právě rok. První číslo z října 2010 bylo mimochodem o tom, že francouzský rozpočet na obranu v roce 2011 bude 31,2 mld. euro, což bylo o 1,4 mld. méně, než předpokládal původní plán na léta 2009-2014. Povšimněte si jedné věci, i přes krizi bylo snížení jen o 4,5 procenta. Nikoho by nenapadlo škrtat třeba 20 procent.






Komentáře | Comments