Hranice mezi Pobřežím slonoviny a Libérií, 2004; Foto F.Š.

Hlavním tématem letního čísla Foreign Policy je každoroční index zhroucených států, respektive chlapíci, kteří těm nejhorším vládnou železnou rukou a k neutěšenému stavu minimálně přispěli. Žebříčku tak, jako v posledních letech, vévodí Somálsko, na druhé místo poskočil Čad, na třetím je Súdán a bramborovou medaili získalo Zimbabwe. Afghánistán si pohoršil a je šestý a Irák si naopak polepšil a je sedmý. V první desítce je sedm států Afriky a v první dvacítce dvanáct.

O příčinách toho, proč jsou na tom dlouhodobě africké státy tak špatně, se dá debatovat hodiny a dny. Oblíbeným, obvykle levicovým, argumentem je kolonialismus a neokolonialismus západních zemí, hloubavější se snaží nalézt příčiny v socio-ekonomicko-kulturních pavučinách, jiní zase viní samotné Afričany, že jsou pasivní a příliš tolerantní k diktátorům a autokratům, kteří jejich země vysávají a nafoukaní zabedněnci se obracejí k vědě a rádi argumentují genetikou. Jako vždy je nutné nudně podotknout, že na vině je, s výjimkou genetiky, kombinace všech faktorů s tím, že „vykořisťování“ Západem sehrává stále menší roli. Afrika, ten krásný kontingent jako by byl prokletý. Ne však všichni jsou na tom stejně. Dají se nalézt i úspěšné případy – třeba Zambie (na žebříčku 56), či Angola (na žebříčku 59, hned před Bosnou a Hercegovinou).

Jeden z velice zajímavých textů vážící se k tématu zhroucených států a jejich vládců má titulek Pekingská koalice ochotných. Při jeho čtení jsem si opět uvědomil tři věci:

1. velká část debaty o vztahu Západu a Afriky je zastaralá a dominují ji klišé;
2. pokud bychom strávili minimálně čtvrtinu času, který padne na úvahy o muslimech a terorismu, věnovali Číně, byli bychom o trochu lépe připraveni na to, čemu čelíme a budeme čelit a
3. pokud někdo obviňuje Západ z neokolonialismu, jak by potom nazval to, co provádějí v Africe Číňané?

V posledních deseti letech padly stovky miliard dolarů na „válku“ proti terorismu. Muslimové a teroristé dominují diskursu. Do jisté míry to hrozba ospravedlňuje, ale jen do jisté míry. Máme tendenci vidět muslimy, včetně přistěhovalců do Evropy, jako hlavní nebezpečí pro naši civilizaci (zvláště v Česku – zemi prakticky prosté muslimů – to má nádech směšnosti). Na první pohled situace s muslimy dnes může připomínat vpád Turků do Evropy, kteří se zastavili až u Vídně a mimo jiné výrazně ovlivnili náboženské složení jihovýchodní Evropy. (Zajímavost na okraj, obraz Osmana, jako nepřítele číslo jedna překonal na dvě století v českých zemích Němce a přitom my jsme tureckým vpádem nebyli nikterak zasaženi, což do jisté míry může vysvětlit současnou posedlost místních muslimy, i když zde téměř žádné nemáme, viz Marie Koldinská a Ivan Šedivý – Válka a armáda v českých dějinách.)

Pokud člověk ovšem trochu přemýšlí, zjistí, že srovnání turecké invaze se současností silně kulhá na obě nohy. Třeba proto, že se dnes nedá hovořit o řízené „invazi“, že značně přeháníme jednotnost muslimských zemí a muslimů, včetně přistěhovalců (Turci v Německu mají skutečně pramálo společného s Alžířany na pařížském předměstí a ti zase těžko budou hledat společnou řeč s Maročany v Bruselu, či ve Španělsku), že se hodně dá vysvětlit demografickými ukazateli, což nahlodává ideologické vidění „konfliktu civilizací“ a že materiální základna je poměrně nízká k tomu, aby byla efektivně ohrožena moc Evropy, či Západu obecně. Tím nechci říct, že žádné hrozby neexistují a že bylo posledních deset let přelud, chci tím říct, že bychom měli svou pozornost přesunout na jiné, reálnější výzvy a přestat si namlouvat, že konflikt s islámskými extremisty je TÍM konfliktem, kterému bude Západ čelit.

O Číně, jako o významném hráči se hovoří už dlouho, ale na rozdíl od muslimů, které přeceňujeme, ji máme tendenci podceňovat. Dobře to vystihuje Stefan Halper ve zmiňovaném článku o spojencích Pekingu ve Foreign Policy:

I call it the China effect — the disturbing notion that Western-led development efforts could come to naught, cast aside by the allure of fast money and rapid economic progress. And it’s easy to see the appeal: While U.S. and European gurus are busy lecturing Third World autocrats about good governance and transparency, Chinese engineers are building highways to the dictators’ weekend homes. What’s less well known is the key role such states as Brazil, Kazakhstan, Nigeria, South Africa, and Venezuela are playing in China’s international diplomatic game. Over the past decade and a half, while few in the West were paying attention, Beijing has built a coalition of countries — a great many of them in Africa — that can be trusted to vote China’s way in an increasingly clogged alphabet soup of international fora. It’s a bloc reminiscent of the one the Soviet Union assembled during the Cold War, though focused on economic and trade advantages, not security issues.

Metody získání kontroly nad zemí jsou jak vystřižené z příruček pro kolonizátory 19. století s tím rozdílem, že zatím nedochází k přímé kolonizaci, ale vytváření hluboké závislosti. Díky investicím do klíčových odvětví průmyslu a především nerostných zdrojů je Čína a) schopná uspokojit rostoucí poptávku doma, b) zajistit se do budoucna a vypořádat se s tradičním vlivem Západu, především v Africe a konečně c) díky „koalici ochotných“ je schopná ovlivňovat ve svůj prospěch hlasování nejenom v OSN, ale i ve Světové bance, čímž se jí například efektivně daří bránit vzniku antidumpingových řízení.

V letech 2005-2009 Číňané investovali:

1. v Africe 62,2 miliardy USD,
2. v Severní Americe 59 miliard USD,
3. v Austrálii 58,5 miliardy USD,
4. v Evropě 53,1 miliardy USD.

Investice v Evropě například obnáší i prakticky „koupení“ si významného řeckého a evropského přístavu Pireus za 7,6 miliardy dolarů. Jistě, podívá-li se člověk na celkové americké investice v zahraničí (třeba na stránkách amerického Bureau of Economic Analysis) zjistí, že čínské investice stále zaostávají za americkými, či evropskými. To však znamená málo vzhledem k tomu, že Čína je majoritním vlastníkem amerického dluhu a její investice jsou zcela promyšlené a cílené (nerostné suroviny, doprava a finančnictví) a jsou centralizované, takže nehrozí konkurence, jako v případě investic jednotlivých zemí Západu. Navíc byla minimálně zasažena finanční krizí. Jediné, co může její rostoucí moc zpomalit, jsou vnitřní problémy, například sociální nepokoje.

Jsem přesvědčený, že jestli někdo dlouhodoběji vydělá na Iráku a Afghánistánu, bude to Čína. Měli bychom o ní začít přemýšlet mnohem hlouběji. Současná multipolarita se začíná opět „scvrkávat“ a je možné, že se posouváme k obdobě modelu „koncertu velmocí“ z 19. století, kdy ovšem proti sobě nebudou stát jednotlivé země, ale spíše bloky a ad hoc koalice. Mimochodem, jedním z efektů tohoto modelu by bylo jisté snížení asymetrické hrozby.

UPDATE: Co náhoda nechtěla, krátce poté, co jsem publikoval tento text, objevila se zpráva, že Čína přeskočila Japonsko a stala se po USA druhou největší ekonomikou na světě. Předpokládá se, že by Spojené státy mohly být na druhém místě okolo roku 2030:

And while the United States and the European Union are struggling to grow in the wake of the worst economic crisis in decades, China has continued to climb up the economic league tables by investing heavily in infrastructure and backing a $586 billion stimulus plan. This year, although growth has begun to moderate a bit, China’s economy is forecast to expand about 10 percent — continuing a remarkable three-decade streak of double-digit growth. “This is just the beginning,” said Wang Tao, an economist at UBS in Beijing. “China is still a developing country. So it has a lot of room to grow. And China has the biggest impact on commodity prices — in Russia, India, Australia and Latin America.”