USA již nejsou světovým policistou ani normativním soudcem, nebudou už ani starším ochranitelským bratrem Evropy – pohled Washingtonu se bezprecentně obrací do Tichomoří a přijímá nový formát mezinárodní šachovnice – globální koncert velmocí.

Exkurz do historie zahraničněpolitických zájmů Spojených států amerických přináší dva trendy – po válce za nezávislost (1783) se USA do světového dění prakticky nezapojovaly až do vstupu do první světové války (1917). Chronologicky krátké zapojení USA do problémů koloniální Evropy se ukázalo jako spíše vyjímka než změna doktríny, izolacionistické meziválečné období značilo jen pokračování trendu co je za oceány, to nás nezajímá. Den hanby při japonském útoku na Pearl Harbor (1941) byl jen fyzickým aktem, který potvrdil vstup USA do světové arény – samotné našlápnutí do skutečných mezinárodních vztahů tehdejšího světa indikovala neskrývaná podpora osamělé Velké Británie vojenským materiálem, známá pod termínem Cash&Carry.

Od té doby se americký zahraničněpolitický zájem zaměřoval na východ od pobřezí Země svobody, když budeme z hlediska velkých dějinných procesů považovat válku s Japonskem jen za nutný vojenský akt, který není skutečně významným v porovnání se Studenou válkou (v porovnání v chronologické délce, výdajích na zbrojení či formování celé společnosti).

Pohled na východ
Od Pearl Harboru se oči amerického jestřába dívaly hlavně na východ od Washingtonu – když připustíme, že války v Koreji a Vietnamu byly zástupnými konflikty s komunismem – strategickým záměrem amerických prezidentů od Trumana po Bushe staršího, bylo udržet Evropu svobodnou a demokratickou. S rozpadem východního bloku, Sovětského svazu a Varšavské smlouvy se USA (a jeho západní spojenci, kteří však z hlediska bezpečnostního hlediska byli americkými satelity) staly vítězi studené války. V ideové rovině toto vítězství shrnul Francis Fukuyama v eseji Konec dějin a poslední člověk, v bezpečnostní rovině vypluly na povrch debaty, zdali má NATO ještě důvod ke své existenci při neexistenci nepřítele.

Když se armáda USA po teroristických útocích na Světové obchodní středisko 11. 9. 2001 vrhla do Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), šlo podle neokonzervativců v čele s prezidentem G. W. Bushem o Grand War on Terror, která velmi pošramotila pověst Západu ve zbytku světa. I přes rétorický obrat Baracka Obamy nedošlo ke znatelné změně diskurzu – americký bojový kontingent se sice ke konci roku 2011 stáhl z Iráku (kde vše nasvědčuje scénáři post-válečný Vietnam), avšak vietnamský syndrom se stále více připomíná jako adekvátní označení operace v Afghánistánu.

Intervence v Libyi byla (z amerického pohledu šikovně) zaštítěna rezolucí Rady bezpečnosti, konsenzuálním souhlasem všech členských zemí NATO a původně i žádostí Ligy arabských států i samotných povstalců v zemi devastované občanskou válkou. Právě libyjská operace byla sice z naprosté většiny realizována americkými vojenskými silami, avšak ukázala možnou roli USA v blízké budoucnosti: z role morálního vítěze normativního charakteru devadesátých let, přes pozici globálního policisty a vyvolené země definující dobro a zlo (G. W. Bush od podzimu 2001 do 2008) se USA přibližují modelu slábnoucího hegemona připomínajícího Britské impérium.

Země padesáti federálních států se kvůli interní hypotékové (a následně ekonomické) krizi, vyčerpání ze dvou velkých a realitvně dlouhých konfliktů (Irák, Afghánistán), zvyšující se nezaměstnanosti a dalším problémům ekonomického charakteru začíná profilovat jako supervelmoc na ústupu z výsluní.

Lídr ustupuje do pozadí
I když se americké elity brání termínu ustupující velmoc, reálné skutky dokreslují toto odpovídající označení. Vynecháme-li ekonomické ukazatele a zaměříme-li se na přiznaky slábnutí – lingvisticky zaobalené do doktríny Leading from behind – USA již nebudou zasahovat všude, normativně bránit lidská práva a přeneseně uznávají, že Fukuyamova teorie o konečném (světovém) vítězství liberální demokracie byla nadšenou reakcí na konec studené války a nereflektuje aktuální stav světa. Spojené státy přenechávají větší vojenskou iniciativu spojencům a spokojí se s koordinační činností nebo materiální podporou – jak ukázaly v Libyi.

Proč tedy Spojené státy již tolik neupírají svůj jestřábí zrak na východ od svého pobřeží – do Evropy, na Střední východ a do Ruska? Kromě vnitřních (již zmíněných) důvodů lze sledovat jednoznačné trendy, které směřují americké bezpečnostní zájmy od Evropy do Asie a Tichomoří. Od invaze v Normandii jsou USA největší garant bezpečnosti evropského prostoru, ať již jde o finanční, materiální či lidský podíl na fungování NATO a vzhledem k neexistenci přímé hrozby Starému kontinentu (a blízkosti zatím stabilního partnera NATO a uchazeče o členství v EU – Turecka, ovládajícího kvantitativně největší vojenský sbor v Evropě) nevidí americké administrativy důvod, proč by měly dále bezskupulózně platit za bezpečnost evropských národů.

Pohled na východ
Současný americký prezident Barack Obama po oficiálním ukončení bojových operací v Iráku, stažení kontingentu a politicky úspěšné mise nad Libyí započal významnou kapitolu – pohled do Tichomoří. Je předpovídáno, že 21. století získá přídomek asijské – zejména proto směrem na východ od Washingtonu směřuje zahraničněpolitický zájem třistamilionové supervelmoci.

Rozmístění vojáků námořní pěchoty v Austrálii, historická návštěva ministryně zahraničí v Barmě, diskuze s čínským premiérem o teritoriálním vyvažování v Jihočínském moři, a americká podpora indické armády jsou jen dalšími symptomy důležitosti oblasti pro Bílý dům. Když Pentagon nakonec couvnul z dodávky stíhaček F-16 na Tchaj-wan a částečně ustoupil čínskému tlaku, postupoval přesně podle doktríny off-shore balancing – tedy vyvažování. Washington bude v následujících letech vytvářet a upěvňovat spojenecké svazky se státy, které se cítí být ohroženy Čínou – po rozmíšce s Pákistánem díky operaci zabití Usámy bin Ládina na předměstí Islamabádu se jako klíčový spojenec jeví druhá miliardová země – Indie.

Analogie s metternichovskou balanční strategií není náhodná – současná administrativa Demokratické strany si uvědomuje, že unilateralismus a mesianismus Bushovy éry není udržitelný a hlavně není pro postavení USA ve světě výhodný. Mezinárodní systém, který těmito kroky přijaly za svůj i Spojené státy, bude vypadat jako globální verze původně evropského koncertu velmocí 19. století. USA nebudou jedním z mnoha, budou i nadále nejsilnější, ale budou mít omezené možnosti manévru.