Příspěvky označené European Union and Defence

Proč vlastně vypukla poslední íránská krize

Letadlová loď USS Abraham Lincoln (CVN 72) doprovázená britskými a francouzskými plavidly vyčkává v Perském zálivu na další kroky Íránu; Foto Photographer's Mate 3rd Class Jordon R. Beesley, U.S. NAVY

Před necelými deseti dny jsem psal o tom, že válka s Íránem vlastně už začala a že pokud by se Teherán rozhodl blokovat klíčový Hormuzský průliv, mohli by zasáhnout delfíni. Psal jsem i o tom, že se sice do Íránu nikomu moc nechce, ale že také nemusí být zbytí. A situace se vyvíjí každým dnem (alespoň se to zdá)…

Včera, tedy v neděli proplula Hormuzským průlivem americká letadlová loď USS Abraham Lincoln a nyní je v Perském zálivu, kde čeká na to, co bude dál. Ke skupině kolem lodi Abraham Lincoln se připojila i francouzská a britská plavidla.

While allied ships often participate in US naval exercises and sometimes are part of joint naval flotillas, the presence of British and French ships seemed to be a message to Tehran about the West’s resolve to keep the route open.
„HMS Argyll and a French vessel joined a US carrier group transiting through the Strait of Hormuz, to underline the unwavering international commitment to maintaining rights of passage under international law,“ said a spokesman from Britain’s MoD.

V pondělí 23. ledna schválila Evropská unie embargo na dovoz íránské ropy. Nyní tedy není možné uzavírat nové kontrakty a ty staré musejí být vypovězeny do konce června. Byť se zdá, že EU je v tomto kroku jednotná, není tomu tak. Některé země jsou na íránské ropě závislé a třeba takové Řecko, které má už svých problémů více než dost, ji odebírá docela hodně. Jen Řecko, Itálie a Španělsko odebírají denně půl milionu barelů ze 600 tisíc barelů íránské ropy, která dorazí do EU.

Vzápětí po schválení sankcí Írán pohrozil, že skutečně Hormuzský průliv, který je důležitou obchodní trasou, uzavře. Nicméně zatím se nic, kromě ukazování malých rychlých člunů, prohánějících se po moři, a tvrdých slov nestalo. Ale to neznamená, že u toho vše skončí – Írán balancuje na hraně a snadno to může přehnat.

Pokud bude zle, pomohou delfíni, pokud ještě hůř, mohou se do akce pustit zmíněná plavidla vyčkávající v Perském zálivu. Fakt je, že íránské námořnictvo nemůže příliš dlouho západním lodím čelit a nic na tom nezmění předváděné testy protilodních a dalších zbraní. Zkrátka by to byl poměrně rychlý proces, což ovšem nic nevypovídá o dosažení cíle.

Minulý týden přišel Danger Room s informací, že Američané mají v oblasti jednotku pro speciální operace označovanou jako „Joint Special Operations Task Force-Gulf Cooperation Council“, jejímž hlavním úkolem je mentorovat arabské spojence Spojených států v regionu, kteří také pokládají Írán za hrozbu.

The unit began its existence in mid-2009 — around the time that the Iranian leadership rejected President Obama’s offer of a new diplomatic dialogue and underwent a serious internal challenge to its legitimacy from Green Movement protesters. But whatever the task force does about Iran — or might do in the future — is a sensitive subject with the military…
…Not many details are available about the task force. It’s built around Naval Special Warfare Unit Three, one of the elite Navy SEAL teams. But the “Joint” in the task force’s name signals that it draws from the special-operations forces in the Army, Air Force and Marines as well. Its commander is a Navy captain or equivalent in a different service.

V těchto dnech se zdá, že je konfrontace téměř nevyhnutelná, což je ovšem stav, který se v posledních letech opakoval několikrát do roka. Letošek je ale v USA rokem volebním, což přidává úvahám další rozměr. Je smysluplné, aby demokratický prezident ve volebním roce spustil válku, jejíž výsledek se dá jenom těžko předvídat? Zvláště pár měsíců poté, co se z jedné vyvázal a ve druhé je zabředlý? Dobrá analýza o této problematice se dá nalézt v New York Times. Ať si o prezidentovi Baracku Obamovi myslím cokoli, není mu co závidět, protože je v hodně komplikované situaci. Je mnohem vyšší pravděpodobnost, že ať se rozhodne jakkoli dopadne to pro něj neslavně.

Výše uvedené může vypadat jako docela dobrý souhrn informací, či zpravodajská analýza. Ale věřte, není tomu tak. Klidně bych si vsadil, že hlavní důvod, proč současná situace vybublala do takových rozměrů, se netýká Hormuzského průlivu a dá se popsat velice krátce. A nejde ani o nic tajného – 20. ledna 2012 onen důvod popsal David Blair v Telegraphu v článku s názvem Great Salt Desert bunker could be trigger for an attack on Iran.

Zkrátka vypadá to, že Íránci začínají zprovozňovat továrnu na obohacování uranu ve Fordow nedaleko Kómu. Hluboko ve skalách, aby odolaly útokům, má být ukryto na tři tisíce centrifug – příliš málo na civilní nukleární program, ale dostatečný počet na ten vojenský. Centrifugy jsou převáženy z Natanzu, kde nejsou tak dobře ukryté právě do Fordow. Zdá se, že pokud se něco neudělá, může být zanedlouho pozdě.

The heaviest bunker-busting bomb in the US arsenal is the GBU-57 Massive Ordnance Penetrator, weighing 14 tons, and capable of breaking through at least 60 metres of reinforced concrete.
Even Fordow may not be immune to a device this size. Only the B2 and B52 bombers flown by the US Air Force can drop this bomb. The heaviest bunker-buster available to the Israeli Air Force, by contrast, is the GBU-28, which is a third of the size. So Israel may not be able to disable Fordow, but the US probably could.
The process of reinforcing and hardening the plant is not yet complete, say officials, adding that an air strike could still be effective. But the window will eventually close, creating another timeline vital to any decision over military action.

, , , , , , , , ,

40 komentářů

Turecká touha hýbat děním

Revoluční dění v Severní Africe a v Západní Asii, nelehká situace Izraele v souvislosti se sílící mezinárodní podporou Palestině, prohlubování spolupráce s EU i NATO. Všechny tyto události obnažily v plné nahotě důležitost Turecka nejen pro region, ale i pro Evropu. V otázce její bezpečnosti začíná hrát tato země zásadní roli.

Turecko svůj ekonomický potenciál do značné míry začalo naplňovat po roce 2000. Od roku 2003 HDP Turecka neustále roste (s výjimkou roku 2010, kdy zaznamenalo mírný pokles). Globální finanční krize Turecko, stejně jako další emerging countries, reálně vůči plně rozvinutým zemím posílila. Navíc je Turecká domácí situace, vyjma konfliktů s kurdskou menšinou, nebývale stabilní.

Strana spravedlnosti a rozvoje, která zvítězila ve volbách v roce 2002 – a vládne dodnes – realizuje silně proreformní politiku, jejímž výsledkem je posílení vlády práva, zlepšení fungování volného trhu a zajištění přílivu zahraničního kapitálu. Vedle tohoto úkolu si nová vláda předsevzala pro stabilitu Turecka klíčový cíl, oslabit dosavadní silné a de facto autonomní postavení armády. Tyto reformní kroky zlepšily ekonomické postavení Turecka a předznamenaly i jeho politické posilování a důležitost v otázce obrany transatlantického prostoru.

Díky svým těsným vazbám na státy východně od svých hranic a zároveň smluvně potvrzenému partnerství se zeměmi na západě, se Turecku daří hrát roli mostu a vyvažovatele velmi úspěšně. A protože s jídlem roste chuť, Turecko dnes začíná toužit po roli hybatele.

Klíčový člen NATO
Díky své poloze na okraji NATO, v prostoru hraničícím s Irákem nebo Íránem je Turecko předurčeno hrát v bezpečnostní politice aliance zásadní úlohu. A tak se také děje. Sice příspěvky na činnost NATO čítají pouhá tři procenta ročního rozpočtu, ale země disponuje druhou největší stálou armádou ze všech členů aliance. Právě to ho vedle geografické příčiny, činí významným hráčem. Tato pozice se nyní ztvrdila umístěním klíčového komponentu obranného radaru na jeho území.

Svolením s instalací amerického radaru v provincii Malatya, zhruba 400 km od íránské hranice, demonstrovalo Turecko svou ochotu být blízký partner „Západu“. Právě alokace v Turecku je zásadní při obraně transatlantického prostoru před potenciální íránskou agresí. Turecko tak získalo v tomto transnacionálním defenzivním systému (Zapojeno je ještě Rumunsko a Španělsko) zásadní úlohu.

Posílení spolupráce s Tureckem v rámci NATO je pro Západ stejně důležité jako pro Turecko – přináší nezbytné posilování důvěry a zintenzivnění spolupráce na všech úrovních v rámci mezivládních styků. Toto zabezpečení otvírá okna pro další spolupráci Západu s Tureckem v  oblastech, jako je například energetika.

Energetická spolupráce a role projektu NABUCCO
Zajistit bezpečnost energetických dodávek do Evropy je jedním ze základních úkolů Evropské unie i jednotlivých států. Cestou je diversifikace dodavatelů a transitních zemí. Právě Turecko představuje kýženou alternativu Ruským dodávkám.

Připravovaný plynovod NABUCCO by se měl dle oficiálních plánů začít budovat v roce 2013 a plyn by jím měl začít proudit v roce 2017. NABUCCO má spolu s dalšími projekty EU – Nordstream, TAP, spojujícího Řecko s Itálií a plynovodu ITGI – zabezpečit stabilitu příjmů klíčové komodity a zajisit tak průmyslovou výrobu i chod domácností.

Project NABUCCO je označován jako plynový most mezi Asií a Evropou. Stejně se hovoří o Turecku. To hraje tuto úlohu zdatně. Plynová ložiska na turecko-iráckých a turecko-gruzínských hranicích mají poskytovat dostatek plynu pro všechny cílové destinace na příštích 50 let. Kontrola nad těžbou a nad nejdelším distribučním úsekem dávají Turecku de facto roli „správce sítě“

NABUCCO, bude-li projekt dokončen, přinese Turecku příležitost dokázat, že je spolehlivým a odpovědným partnerem. Stabilita a předpověditelnost, spojená s fyzickým propojením Evropy a Turecka prostřednictvím plynovodu, znamená utužení vazeb s Evropou. Na utužení těch, se zeměmi v Z Asii a S Africe, Turecko intenzivně pracuje.

Mediátor
Třetí klíčová úloha Turecka pro evropskou bezpečnost spočívá v jeho úloze mediátora. Díky své historii a demografické struktuře – 99 procent obyvatel jsou muslimové – se mu daří udržovat pozitivní vztahy se zeměmi, které Evropě nejsou příliš nakloněny.

Svým přístupem k nově se formujícím režimům v Egyptě, Tunisku a Libyi, získává statut nezbytného hráče. V souladu s touto tureckou politikou se hovoří o podpoře syrské opozice, která si v turecké příhraniční oblasti zbudovala základnu, odkud podniká útoky na jednotky prezidenta Asada.

Protože Turecko získává ve výše zmíněných oblastech čím dál tím větší politický vliv, může ho Evropská unie využít jako nositele a hlasatele svých myšlenek v oblastech kde by se jí samotné příliš sluchu nedostalo. Aby ovšem bylo Turecko ochotno tuto roli mostu a agitátora hrát, musí mu Evropa nabídnout dostatečně lákavou protislužbu.

Lepší než být v unii
Pro obě strany – EU i Turecko – je výhodnější těsná spolupráce než členství Turecka v unii. A to hned z několika důvodů.

Turecko by okamžitě přišlo o roli „nestranného“ suverénního subjektu, která mu umožňuje posilování vlivu v pro Evropu výše zmíněných důležitých oblastech. Navíc rigidní unijní ekonomická a další pravidla by specifické Turecko svazovala při dalším hospodářsko-politicko-mocenském posilování.

Unie po Turecku netouží, protože to by okamžitě získalo ve všech orgánech stejné početní zastoupení, jako mají Německo, Francie a Británie. Lze si těžko představit, že by na jeho vstup kývly. Navíc by na pracovní trh, potažmo do Schenghenského prostoru, přibylo 70 milionů nové, převážně muslimské, pracovní síly. A to je politicky de facto neprůchodné.

Aktuální podoba těsné hospodářské, energetické a bezpečnostní spolupráce, je tak optimální platformou pro Unii stejně, jako pro Turecko. Oba celky si to dobře uvědomují. To je důvodem, proč je Turecko stále více zapojováno do klíčových „západních projektů“. Paradoxně ho ovšem nepřibližují členství v Unii, nýbrž posilují jeho pozici nezávislého státu.

Text vychází z autorovy připravované analýzy o Turecku a jeho vztahu k Evropské unii

, , , , ,

5 komentářů

Nazí v trní

Americký ministr obrany Leon Panetta; Foto NATO

Letos v červnu, krátce před odchodem z funkce, promluvil v Bruselu velice otevřeně ke členským zemím NATO tehdejší ministr obrany Robert Gates. Nahlas řekl to, o čem se již delší dobu ve Spojených státech hovoří. Za prvé, že škrty v obranných rozpočtech evropských zemí ohrožují kredibilitu Severoatlantické aliance a nevhodně zvyšují závislost Evropanů na USA (jejich podíl výdajů se zvýšil z 50 na 75 procent). A za druhé, že problém není jenom ve výši rozpočtů, ale i v tom, jak jsou peníze vydávány, či vyhazovány.

…there is too little co-ordination between national defence ministries on how they allocate precious resources. Duplication of capabilities is rife. The EU has 21 naval shipyards, while the US has three. Europeans have 89 different weapons programmes while the US has 27. Europe has 11 tank programmes; the US has two.

Nyní jakoby se situace opakovala, ale v jiném obsazení. Nový americký ministr obrany Leon Panetta během svého prvního vystoupení v centrále aliance varoval spojence, že Spojené státy nemohou vyplňovat nedostatky v evropských schopnostech, které vznikají, či jsou prohlubovány škrty v rozpočtech. A stejně jako jeho předchůdce ve funkci pronesl, že bez hlubšího sdílení se vůbec nic nezmění.

Podle Panetty Libye jasně ukázala, že Evropanům chybí například průzkumné letouny, stroje pro doplňování paliva za letu a podobně. Už nezmínil, že bez americké munice by se dlouho v Libyi nestřílelo. A vzhledem k tomu, že tentokrát nebyla potřeba strategická přeprava, nepřišel na přetřes nedostatek transportních letounů a lodí.

Panetta continued the U.S. drumbeat for more NATO contributions, and he made it clear that with the Pentagon facing $450 billion in budget cuts over the next 10 years, allies can’t assume that the U.S. will be able to do what NATO can’t or won’t on its own…
“We cannot afford for countries to make decisions about force structure and force reductions in a vacuum, leaving neighbors and allies in the dark,” Panetta said.

Podobně osamocení se Američané cítí i v Afghánistánu. Spojenci se na misi pod vlajkou NATO aktivně účastní, ale opět bez amerického příspěvku by mise zkrachovala. Gatesova, stejně jako Panettova slova je dobré nebrat na lehkou váhu. Obranný rozpočet USA projde v příštích letech také redukcí, což, pokud se tak vážně stane, ještě dále oslabí Severoatlantickou alianci. A k čemu bude hegemonovi aliance, která nebude schopna podpořit jeho politiku (zájmy)?

Spojené státy NATO dominují a po celou Studenou válku sloužila jejich účelu. Proto bylo vcelku jedno, jak vysoký je vklad. Šlo o naplnění cíle, tedy zatlačování a odstrašení Sovětského svazu. Po pádu železné opony se situace změnila, respektive se postupně transformovala a dnes se ocitáme v mnoha ohledech v novém prostředí. Ekonomická situace Západu je poměrně špatná a zdá se, že zlepšení není na dohled. Spojené státy znovu začínají díky sílící Číně objevovat, že jsou také tichomořská velmoc, a že mnohem důležitějším partnerem než oslabení a rozhádaní Evropané, je Rusko. To není pro nás, kteří také škrtáme jako diví, vůbec dobrá zpráva. Zvláště pro oblast s tak „bohatou“ historií. Panetta výborně shrnul to, čemu čelíme:

“We are at a critical moment for our defense partnership,” Panetta warned, stressing the need for other nations to share the burden. “While these warnings have been acknowledged, growing fiscal pressures on both sides of the Atlantic, I fear, have eroded the political will to do something about them.”
Looking ahead to the planned NATO summit in Chicago in May, Panetta said the allies must pool their resources and hammer out multinational solutions to face the next generation of threats.
“I am convinced that we do not have to choose between fiscal security and national security,” he said. “But achieving that goal will test the very future of leadership throughout NATO.”

Jsme jako nazí v trní. Zahodili jsme nástroje, kterými se můžeme z trní vystříhat a ono více a více kolem nás prorůstá. Je stále těžší se pohnout, protože to bolí. Jak z toho ven? Není dobré postavit proti sobě ekonomiku a bezpečnost, respektive je to špatně postavená rovnice. Jedno závisí od druhého, a pokud nedojde k vybalancování obou, budoucnost nám to spočítá. To neříkám já, ale historie. Gatesova a Panettova slova mně přinutila podívat se do jedné – dnes už klasické – knihy od (neo)realisty Stephena M. Walta z konce 80. let minulého století s názvem The Origins of Alliances.

Na závěr své analýzy aliancí uvádí sedm bodů, které by měly být součástí americké strategie v souvislosti s formováním aliancí. Zčásti jsou jeho doporučení zastaralá, protože jsou vztahována k existenci Sovětského svazu, respektive k aliancím, které tvořily obě supervelmoci v bipolárním světě. Na druhou stranu velká část Waltových postřehů přežila čas změn. A ještě je nutné podotknout, že samozřejmě středobodem je rovnováha moci.

Second, the precise level of U.S. power is probably less important than the way in which it is used… A military buildup will not win the United States new friends, and a marginal decline will not cause its current allies to defect…
Third, The United States should worry far less about its allies defecting and worry more about how it provokes opposition through misplaced belligerence…
A final implication is that the domestic situation of the United States may be more important than anything else. External events impinge on U.S. power; internal conditions generate it. Losses abroad will add up slowly (if at all) and will be compensated by balancing behavior by allies and by the United States itself. Thus a final prescription is to avoid policies that jeopardize the overall health of the U.S. economy. It is far more important to maintain a robust and productive economic system than it is to correct minor weaknesses in defense capability or to control the outcome of some insignificant clash in the developing world.

, , , , , ,

25 komentářů

Tomáš Valášek: EU has too few soliders!

Tomáš Valášek, director of foreign policy & defence at the Centre for European Reform

In your recent study, Surviving Austerity – The Case for a New Approach to EU Military Collaboration, you argue that European countries should be looking to mitigate the effects of financial pressures by pooling military resources with like-minded nations, creating „islands of co-operation“. Could you give us a brief analysis what would it mean in the real world environment?
European countries have too few soldiers with the right skills and equipment. While there are many reasons for this – for example, the Europeans spend less per soldier than the Americans do – chiefly, the Europeans underperform because with 27 different governments managing, equipping and commanding 27 militaries they never enjoy economies of scale when buying and maintaining equipment or training soldiers. My study proposes that European armed forces start doing so together, and that they pool their bases, schools, maintenance facilities etc. They should not do so at the basis of all 27 EU countries, but among small groups of governments that know and trust each other. In fact, some, such as the Belgians and the Dutch, are already doing so.

You also mentioned, that, there is still a lot of hardware in our (European) arsenals that frankly we have inherited and we don’t really know what to do with. Nowadays many critics say that current European arsenal cannot be effectively compatible with the US Military technology in joint operations, such as NATO interaction in Libya. Is it really that crucial?
NATO’s biggest challenge is not whether the Europeans and the Americans have compatible forces and technology. The greatest problem is that the Europeans have fewer and fewer forces to send to common operations. The Americans have steadily increased their defense budget over the past decade; the Europeans have, on average, decreased it each year. Overtime, a gulf has grown that the Americans find, for good reasons, politically unacceptable. The Europeans are unlikely to start spending more money on their militaries anytime soon – not when the economic crisis here is even more severe than in the US. But what the Europeans can and must do if they want to keep the Americans engaged in NATO is to spend their money more wisely. That means getting rid of some unneeded Cold War equipment, and collaborating on procurement, maintenance, training etc.

In his speech to the NATO ministers of defense, retiring US Secretary of Defense Robert Gates pointed out that the USA covers free fourths of the NATO budget and is nor able nor willing to continue in such trend. Does such statement support your argument that Europe should start taking care of its security? Could you expand your arguments what should European countries do?
For the time being, the United States remains the indispensable ally, committed to defend Europe if necessary. But their attitudes are changing: the Americans no longer want to lead ‘wars of choice’ on Europe’s periphery; those fought in the name of human rights (such as the one in Libya). This is partly because US interests have moved elsewhere, to Asia and the Middle East, but also because American politicians and defence officials have come to feel that European countries are not taking the security of their own continent seriously enough. The allies have big economies and capable militaries, and in the future the Pentagon will expect them to be able to assure security of Europe’s periphery with little US help.

Since we talked about some aspects of European security, could you comment on current situation in Ukraine? Does it pose a threat to European security any aspect, especially in energetic strategies of the EU?
Russia and Ukraine are tussling over control of Ukraine’s gas pipelines so yes, another gas war is possible and would be bad for the EU. But this is a problem partly of our own making: some of the governments in Europe’s east have failed to invest in alternatives sources of energy to Russian gas. I am frustrated with Ukraine for a different reason: this should be a prosperous place and an important trading partner to the Central Europeans. Ukraine is a large country with a well-educated workforce and mineral and agricultural wealth. If it were better managed, it would be a lot richer – and all of Central Europe would benefit. Eastern parts of Poland, Hungary and Slovakia – some of the poorest parts of Central Europe – should in principle be booming and growing from trade with Ukraine. But they are not, mostly because Ukraine has been governed by crooks for most of its independence.

Tomas Valasek is director of foreign policy & defence at the Centre for European Reform, London. He has written extensively on transatlantic relations, common European foreign and security policy and on defence industry issues. He is also a senior advisor to the Brussels office of the World Security Institute. Previously, he served as Policy Director and head of the Security and Defence Policy Division at the Slovak Ministry of Defence.

, , , , , , ,

Žádné komentáře

Nediplomatické vystoupení pana velvyslance

Toto video stojí skutečně za zhlédnutí a za studium. Je na něm zachycen ruský velvyslanec v Srbsku Alexander Konuzin, který se pustil do účastníků nedávné konference s názvem Belgrade Security Forum. Rozčílilo jej, že nikdo na fóru neřešil pokus vojáků NATO obsadit hraniční přechody mezi Srbskem a Kosovem. Podle něj jediní, kdo hájí zájmy Srbska, jsou Rusové. Evropské unii, NATO a dokonce i samotným srbským představitelům jsou zájmy Srbska jedno. Ostatně předvojem hájení srbských zájmů už byli ruští dobrovolníci, kteří „bez vědomí ruské vlády“ přicházeli na Balkán v 90. letech, aby bojovali po boku Srbů.

Po svém proslovu velvyslanec opustil jednací sál.

, , , , , , ,

2 komentářů

Čínské úspěchy před Gatesovou návštěvou

je to více než týden, kdy se na internetu objevily fotografie čínské stíhačky páté generace J-20 jak pojíždí po dráze. Stroj, který má být těžko zachytitelný radary má určité znaky z amerického letounu F-22 Raptor a ruského Suchoje T-50 a stále existují úvahy, jestli fotografie nejsou podvrh.

Šéf zpravodajské služby amerického námořnictva vice-admirál Jack Dorsett však není překvapen tím, že Čína vyvinula letoun se stealth charakteristikami a ani jej to příliš neznepokojuje. Není totiž vůbec jasné, v jaké fázi vývoje stroj je a kdy by mohl tedy operačně nasazen. Více mu vadí čínská protilodní balistická raketa  DF-21D, která prý dosáhla prvotních operačních schopností a která může ohrožovat americké lodě.

„The technology that the Chinese have developed and are employing in their DF 21D missile system has increased their probability of being able to employ a salvo of missiles to be able to hit a maneuvering target,“ he said. At the same time, Dorsett said it is unclear how proficient China would be at targeting ships with the missiles in an actual fight. „They’ve certainly test fired it over land“ but „to our knowledge they have not test fired this over water against maneuvering targets,“ he said. Dorsett declined to discuss whether American Aegis-guided rockets on destroyers and cruisers would be able to knock down the DF 21Ds, or whether U.S. carriers would have to be kept out of range of the missiles.

V letošním roce by měla Čína také spustit na vodu svou první letadlovou loď Š’ Lang. Jde o přestavěnou sovětskou letadlovou loď Varjag, která nikdy nebyla dokončena. Nyní se také objevily informace o tom, že jeden čínský obchodník chce za pět milionů liber koupit britskou letadlovou loď HMS Invincible, která je na prodej a která zažila řadu operací, včetně Falkland. Pokud to bude možné, chtěl by loď odtáhnout do Číny a udělat z ní turistickou atrakci (to by přišlo podle jeho odhadů na 11 milionů liber). Pokud to nebude možné, chce z ní v Liverpoolu udělat „školu“, která by napomáhala britsko-čínskému porozumění.

„My intentions are purely commercial and have nothing to do with the military,“ he told the English-language newspaper.

Samozřejmě, Š’ Lang je stará letadlová loď a nikde není psáno, že obchodník má něco společného s čínskými ozbrojenými silami a že letadlová loď Invincible by tedy neměla sloužit jen komerčním účelům (podle odhadů by Čína mohla do roku 2020 provozovat několik letadlových lodí). Ale kombinace letounu J-20 a střely DF-21D je především pro americké zájmy v jihovýchodní Asii vážná už nyní. Tomu nasvědčuje i informace o tom, že Čína bude zvažovat preemptivní jaderný útok, pokud se nebude schopna úspěšně bránit ve válce s jinou jadernou mocností.

The Chinese military’s strategic missile forces, the Second Artillery Corps, would „adjust“ its policy if another nuclear state conducts air strikes against Chinese targets „with absolutely superior conventional weapons,“ the document says, according to Kyodo. China would first warn an adversary about a nuclear strike, but if the enemy attacks China with conventional forces, the Chinese military „must carefully consider“ a pre-emptive nuclear strike, Kyodo said. The documents suggest that the Second Artillery Corps educate its personnel in worst-case scenarios, Kyodo said, adding that it is rare for information on China’s nuclear policy to come to light.

Jakoby se postupně naplňovaly prognózy z analýzy RANDu z roku 2009, podle které nebudou Spojené státy v blízké budoucnosti schopné dostát závazku zajištění obrany Tchaj-wanu. Jako na zavolanou včera dorazil do Číny americký ministr obrany Robert Gates. Je však nepravděpodobné, že by s čínskými představiteli vedl debaty o tom, jak Peking dohání Spojené státy. Pravděpodobnější je, že smršť „čínských pokroků“ zveřejňovaných v posledních deseti dnech souvisí s Gatesovou návštěvou a je to jasný signál: Jednejte s námi jako rovný s rovným a nezahrávejte si s námi, jsme trpěliví a času máme dost.

“One of the real problems of not having a relationship is I don’t understand much about what they are doing,” the chairman of the US Joint Chiefs of Staff, Adm. Mike Mullen, said last month, announcing Gates’s long-postponed visit to Beijing. “I don’t understand the depth or the reasons for their military investment,” he added. The Chinese are equally suspicious of US intentions. “The US always sees China as a rival and in their military exercises we are always the enemy,” complains Xu. US naval exercises with South Korean and Japanese forces in November in the Yellow Sea, 100 miles off the Chinese coast, “were meant as strategic deterrence to China,” says Xu.

Čínská média mají docela jasno. Rovnou hovoří o tom, že Čína bude mít tak silné ozbrojené síly, že bude schopná soutěžit se Spojenými státy. Vojenské schopnosti jsou však jenom jednou stranou mince a čínská závislost na surovinách, především na ropě ukazuje jednu ze slabin obra. Podle odhadů by v roce 2035 Čína mohla importovat až 75 procent ropy. I přes úspěchy při kontrole zdrojů v Africe zůstává hlavním čínským zdrojem ropy Blízký východ. Dá se tedy předpokládat, že hlavní střet mezi Spojenými státy a Čínou se bude odehrávat v této oblasti (tedy dokud bude ropa tak klíčovou surovinou, jako doposud) a že se nepovede zbraněmi. V mnohém by mohl připomínat rusko-britské soupeření o Írán, které nakonec „vyřešily“ Spojené státy. Středem války o vliv by mohl být Irák, kde se v současnosti zdají být Američané pevně uchyceni. A pokud by se změnila situace v Íránu, tak samozřejmě bude třecí plochou i tato země.

A co na to Evropská unie, jejíž členové jsou ohledně politiky vůči Číně tradičně rozhádáni, podobně jako ohledně politiky vůči Rusku, či Kubě? Těžko říct, jestli budeme mít nějaké ambice využít čínsko-amerického soupeření. Každopádně to vypadá, že by evropské embargo, které bylo na Čínu uvaleno v roce 1989 po povstání na náměstí Tchien-an-men mohlo skončit letos. Ale snad je to jen zbožné přání.

, , , , ,

Žádné komentáře

Všechno se dá koupit a honba za nesprávným (UPDATED)

Hranice mezi Pobřežím slonoviny a Libérií, 2004; Foto F.Š.

Hlavním tématem letního čísla Foreign Policy je každoroční index zhroucených států, respektive chlapíci, kteří těm nejhorším vládnou železnou rukou a k neutěšenému stavu minimálně přispěli. Žebříčku tak, jako v posledních letech, vévodí Somálsko, na druhé místo poskočil Čad, na třetím je Súdán a bramborovou medaili získalo Zimbabwe. Afghánistán si pohoršil a je šestý a Irák si naopak polepšil a je sedmý. V první desítce je sedm států Afriky a v první dvacítce dvanáct.

O příčinách toho, proč jsou na tom dlouhodobě africké státy tak špatně, se dá debatovat hodiny a dny. Oblíbeným, obvykle levicovým, argumentem je kolonialismus a neokolonialismus západních zemí, hloubavější se snaží nalézt příčiny v socio-ekonomicko-kulturních pavučinách, jiní zase viní samotné Afričany, že jsou pasivní a příliš tolerantní k diktátorům a autokratům, kteří jejich země vysávají a nafoukaní zabedněnci se obracejí k vědě a rádi argumentují genetikou. Jako vždy je nutné nudně podotknout, že na vině je, s výjimkou genetiky, kombinace všech faktorů s tím, že „vykořisťování“ Západem sehrává stále menší roli. Afrika, ten krásný kontingent jako by byl prokletý. Ne však všichni jsou na tom stejně. Dají se nalézt i úspěšné případy – třeba Zambie (na žebříčku 56), či Angola (na žebříčku 59, hned před Bosnou a Hercegovinou).

Jeden z velice zajímavých textů vážící se k tématu zhroucených států a jejich vládců má titulek Pekingská koalice ochotných. Při jeho čtení jsem si opět uvědomil tři věci:

  1. velká část debaty o vztahu Západu a Afriky je zastaralá a dominují ji klišé;
  2. pokud bychom strávili minimálně čtvrtinu času, který padne na úvahy o muslimech a terorismu, věnovali Číně, byli bychom o trochu lépe připraveni na to, čemu čelíme a budeme čelit a
  3. pokud někdo obviňuje Západ z neokolonialismu, jak by potom nazval to, co provádějí v Africe Číňané?

V posledních deseti letech padly stovky miliard dolarů na „válku“ proti terorismu. Muslimové a teroristé dominují diskursu. Do jisté míry to hrozba ospravedlňuje, ale jen do jisté míry. Máme tendenci vidět muslimy, včetně přistěhovalců do Evropy, jako hlavní nebezpečí pro naši civilizaci (zvláště v Česku – zemi prakticky prosté muslimů – to má nádech směšnosti). Na první pohled situace s muslimy dnes může připomínat vpád Turků do Evropy, kteří se zastavili až u Vídně a mimo jiné výrazně ovlivnili náboženské složení jihovýchodní Evropy. (Zajímavost na okraj, obraz Osmana, jako nepřítele číslo jedna překonal na dvě století v českých zemích Němce a přitom my jsme tureckým vpádem nebyli nikterak zasaženi, což do jisté míry může vysvětlit současnou posedlost místních muslimy, i když zde téměř žádné nemáme, viz Marie Koldinská a Ivan Šedivý – Válka a armáda v českých dějinách.)

Pokud člověk ovšem trochu přemýšlí, zjistí, že srovnání turecké invaze se současností silně kulhá na obě nohy. Třeba proto, že se dnes nedá hovořit o řízené „invazi“, že značně přeháníme jednotnost muslimských zemí a muslimů, včetně přistěhovalců (Turci v Německu mají skutečně pramálo společného s Alžířany na pařížském předměstí a ti zase těžko budou hledat společnou řeč s Maročany v Bruselu, či ve Španělsku), že se hodně dá vysvětlit demografickými ukazateli, což nahlodává ideologické vidění „konfliktu civilizací“ a že materiální základna je poměrně nízká k tomu, aby byla efektivně ohrožena moc Evropy, či Západu obecně. Tím nechci říct, že žádné hrozby neexistují a že bylo posledních deset let přelud, chci tím říct, že bychom měli svou pozornost přesunout na jiné, reálnější výzvy a přestat si namlouvat, že konflikt s islámskými extremisty je TÍM konfliktem, kterému bude Západ čelit.

O Číně, jako o významném hráči se hovoří už dlouho, ale na rozdíl od muslimů, které přeceňujeme, ji máme tendenci podceňovat. Dobře to vystihuje Stefan Halper ve zmiňovaném článku o spojencích Pekingu ve Foreign Policy:

I call it the China effect — the disturbing notion that Western-led development efforts could come to naught, cast aside by the allure of fast money and rapid economic progress. And it’s easy to see the appeal: While U.S. and European gurus are busy lecturing Third World autocrats about good governance and transparency, Chinese engineers are building highways to the dictators’ weekend homes. What’s less well known is the key role such states as Brazil, Kazakhstan, Nigeria, South Africa, and Venezuela are playing in China’s international diplomatic game. Over the past decade and a half, while few in the West were paying attention, Beijing has built a coalition of countries — a great many of them in Africa — that can be trusted to vote China’s way in an increasingly clogged alphabet soup of international fora. It’s a bloc reminiscent of the one the Soviet Union assembled during the Cold War, though focused on economic and trade advantages, not security issues.

Metody získání kontroly nad zemí jsou jak vystřižené z příruček pro kolonizátory 19. století s tím rozdílem, že zatím nedochází k přímé kolonizaci, ale vytváření hluboké závislosti. Díky investicím do klíčových odvětví průmyslu a především nerostných zdrojů je Čína a) schopná uspokojit rostoucí poptávku doma, b) zajistit se do budoucna a vypořádat se s tradičním vlivem Západu, především v Africe a konečně c) díky „koalici ochotných“ je schopná ovlivňovat ve svůj prospěch hlasování nejenom v OSN, ale i ve Světové bance, čímž se jí například efektivně daří bránit vzniku antidumpingových řízení.

V letech 2005-2009 Číňané investovali:

  1. v Africe 62,2 miliardy USD,
  2. v Severní Americe 59 miliard USD,
  3. v Austrálii 58,5 miliardy USD,
  4. v Evropě 53,1 miliardy USD.

Investice v Evropě například obnáší i prakticky „koupení“ si významného řeckého a evropského přístavu Pireus za 7,6 miliardy dolarů. Jistě, podívá-li se člověk na celkové americké investice v zahraničí (třeba na stránkách amerického Bureau of Economic Analysis) zjistí, že čínské investice stále zaostávají za americkými, či evropskými. To však znamená málo vzhledem k tomu, že Čína je majoritním vlastníkem amerického dluhu a její investice jsou zcela promyšlené a cílené (nerostné suroviny, doprava a finančnictví) a jsou centralizované, takže nehrozí konkurence, jako v případě investic jednotlivých zemí Západu. Navíc byla minimálně zasažena finanční krizí. Jediné, co může její rostoucí moc zpomalit, jsou vnitřní problémy, například sociální nepokoje.

Jsem přesvědčený, že jestli někdo dlouhodoběji vydělá na Iráku a Afghánistánu, bude to Čína. Měli bychom o ní začít přemýšlet mnohem hlouběji. Současná multipolarita se začíná opět „scvrkávat“ a je možné, že se posouváme k obdobě modelu „koncertu velmocí“ z 19. století, kdy ovšem proti sobě nebudou stát jednotlivé země, ale spíše bloky a ad hoc koalice. Mimochodem, jedním z efektů tohoto modelu by bylo jisté snížení asymetrické hrozby.

UPDATE: Co náhoda nechtěla, krátce poté, co jsem publikoval tento text, objevila se zpráva, že Čína přeskočila Japonsko a stala se po USA druhou největší ekonomikou na světě. Předpokládá se, že by Spojené státy mohly být na druhém místě okolo roku 2030:

And while the United States and the European Union are struggling to grow in the wake of the worst economic crisis in decades, China has continued to climb up the economic league tables by investing heavily in infrastructure and backing a $586 billion stimulus plan. This year, although growth has begun to moderate a bit, China’s economy is forecast to expand about 10 percent — continuing a remarkable three-decade streak of double-digit growth. “This is just the beginning,” said Wang Tao, an economist at UBS in Beijing. “China is still a developing country. So it has a lot of room to grow. And China has the biggest impact on commodity prices — in Russia, India, Australia and Latin America.”

, , , , ,

10 komentářů

Ta naše obrana evropská 1999-2009

Před necelými dvanácti lety proběhl průlomový britsko-francouzský summit v St. Malo, který znamenal nový začátek v oblasti evropské bezpečnosti. Byť se zdá, že se Evropská unie příliš nepohnula z místa, není tomu tak. Ale zároveň není nad čím jásat. Na konci loňského roku vydal EU Institute for Security Studies policy brief s názvem Strength in numbers? Comparing EU military capabilities in 2009 with 1999.

Autoři Daniel Keohane a Charlotte Blommestijn píší:

A comparison of EU military capabilities in 1999 and 2009 shows that some progress has been made, especially in cutting conscripted personnel and inventories of outdated equipment. Military reform is not easy, and it encompasses a number of areas, such as types of troops, equipment acquisition and development, and doctrine. But the EU has only slowly woken from the slumber of Cold war military thinking over the last decade, and some countries are more awake than others. As a result, there are still a number of key capability weaknesses, such as strategic transport assets.

Z analýzy vyplývá, že členské země Evropské unie sice snížily počty tanků, odvedenců či stíhacích letounů, což je pozitivní, ale schopnosti se zvyšují pomalu. Například, 26 států, které jsou členy EDA, mohou rozmístit 440 tisíc vojáků. Problém ovšem je v tom, že v mezinárodních operacích jich mohou dlouhodobě udržet jen 110 tisíc. Jde sice o nárůst oproti roku 1999, ale stále je to nedostatečné. Probém EU není v nedostatku materiálu, nebo lidí, ale v tom, že velká část nemůže být nasazena mimo své domovské země a v jiných konfliktech, než těch tradičních.

Podobně zajímavé je, pokud se člověk podívá na rozpočty na obranu. Ty sice vesměs rostou, či v horším případě stagnují (dlouhodobě), ale radikálně klesá podíl na HDP. Takže, rozpočty na obranu čtyř členských zemí – Británie, Francie, Německa a Itálie – tvoří 70 procent vojenských růzpočtů všech členských zemí unie (mimochodem, součet rozpočtů Británie s Francií dá 43 %). Pokud se k těmto čtyřem zemím přidá Nizozemsko, Španělsko, Řecko, Polsko, Švédsko a Belgie – tedy deset členských zemí – tvoří součet jejich výdajů na obranu 90 procent výdajů všech členských zemí. Kde je těch ostatních 17? A co s tímto nepoměrem?

Jistě, tato čísla nejsou vše, ale je dobré nad nimi přemýšlet. Zde je tabulka pocházející z analýzy, která napoví mnohem více:

ISS, EU 1999-2009, Chart, p2

, ,

5 komentářů

Rozdílné pohledy. Navěky

Gruzínský voják omývá nosítka od krve; 11. srpna 2008; Foto F. Š.

Závěrečná zpráva Independent International Fact-Finding Mission, kterou ustavila Rada Evropské unie nevyznívá z hlediska budoucnosti Kavkazu příliš optimisticky. Má tisíc stránek a zabývá se především okolnostmi než vypukla loni v srpnu pětidenní válka, samotným konfliktem i událostmi poté. Podle závěrů válku začala Gruzie, když ze 7. na 8. srpna začala ostřelovat Cchinvali, metropoli Jižní Osetie, kterou po válce Rusko uznalo jako nezávislý stát. Jinak jde stále o součást gruzínského území, ale těžko říct, jestli někdy bude faktickou částí.

There is the question of whether the use of force by Georgia in South Ossetia, beginning with the shelling of Tskhinvali during the night of 7/8 August 2008, was justifiable under international law. It was not… It is not possible to accept that the shelling of Tskhinvali during much of the night with GRAD multiple rocket launchers (MRLS) and heavy artillery would satisfy the requirements of having been necessary and proportionate in order to defend those villages. It follows from the illegal character of the Georgian military assault that South Ossetian defensive action in response did conform to international law in terms of legitimate self-defence. However, any operations of South Ossetian forces outside of the purpose of repelling the Georgian armed attack, in particular acts perpetrated against ethnic Georgians inside and outside South Ossetia, must be considered as having violated International Humanitarian Law and in many cases also Human Rights Law.

Na všechno je ale nutné nahlížet v širším kontextu. Gruzínci nepochybně válku zahájili, ale Rusko může jenom těžko tvrdit, že nebylo připraveno a možná dokonce, že mu to nevyhovovalo. Komise popisuje události, které předcházely onomu pro Gruzínce osudnému srpnu. Na jaře došlo k nárůstu incidentů v oblasti. Rostl počet přeletů jak pilotovaných tak bezpilotních letounů, bylo sestřeleno několik gruzínských bezpilotních letounů, v květnu Rusové začali i přes protesty Gruzínců opravovat železniční trať v Abcházii (pro humanitární účely, prý). V létě se napětí z oblasti Abcházie přesunulo do Jižní Osetie, kde docházelo k častějším přestřelkám. A konečně, Jihoosetínci začali na počátku srpna přesouvat civilisty z pohraničních oblastí do Ruska.

Indeed, the stage seemed all set for a military conflict.

A ten vypuknul a i když byl krátký, jeho reperkuse budou cítit ještě hodně dlouho. Rusku se podařilo zasadit úder nejenom Gruzii, ale i Západu, který po léta Tbilisi podporoval diplomaticky i vojensky (včetně České republiky). Zajímavé je, že se ve zprávě hovoří o tom, že ne všichni v západní Evropě byli z podpory Gruzie nadšení. To se projevilo třeba i tím, že summit NATO v Bukurešti sice jmenoval Gruzii jako kandidáta na členství, ale bez konkrétních kroků, což mohlo vyvolat dojem, že Gruzie je pro Západ důležitá, ale že nehodlá kvůli ní jakkoli ohrožovat spolupráci s Ruskem, které je přece jenom důležitější.

Ale zpátky k válce. Gruzie je tedy dle zprávy vina zahájením (i když je nutné brát v úvahu předchozí kroky Moskvy, které podporovaly nestabilitu). Poté ale následovalo porušování lidských práv a humanitárního práva, kterým jsou vinni všichni, včetně Ruska.

More specifically the violations include indiscriminate attacks in terms of the type of weaponry used and their targeting, the lack of adequate protection by Russia and Georgia, widespread campaigns of looting and destruction of ethnic Georgian settlements by South Ossetians, as well as ill-treatment, gender-related crime including rape, assault, hostage-taking and arbitrary arrests, together with the failure by Russian forces to prevent and stop violations by South Ossetian forces, armed irregular groups and armed individuals before and after the ceasefire in South Ossetia and the adjacent territories.

Podobně problematický byl ruský vpád na Gruzínské území a jeho okupace. To se nedá ospravedlnit žádným mezinárodním právem, se kterým Rusko tak rádo žongluje. Toto je nutné mít na paměti, když se člověk snaží zhodnotit, co se vlastně v Gruzii stalo. Jistě, byli to Gruzínci, kteří zahájili útok, ale vše, co se stalo je součástí širších událostí. Bez toho bude jakékoli hodnocení poloviční. Každopádně, podle zprávy nedošlo ke genocidě (tento termín vytrvale razila ruská média), ale ztráty na životech během pětidenního konfliktu nebyly zanedbatelné. Gruzínci přišli o 170 vojáků a 14 policistů. Zabito bylo 228 civilistů. Rusové ztratili 67 vojáků a 283 bylo zraněno. Jižní Osetínci tvrdí, že na jejich straně přislo o život 850 lidí. V neposlední řadě, přes sto tisíc civilistů uprchlo ze svých domovů. A několik desítek tisíc z nich se stále nemůže vrátit.

Ani sebeotevřenější a preciznější zpráva nemůže dosáhnout toho, aby sblížila stanoviska jednotlivých stran. Gruzínci i Rusové vidí události naprosto odlišně a těžko se to změní. Třeba Russia Today cituje prohlášení ruského ministerstva zahraničí, které bylo na jednu stranu spokojené s tím, že válku začala Gruzie, ale na druhou stranu:

… finds some of its parts to be ambiguous. “A number of unclear and ambiguous phrases, as we see it, reflects still remaining politicized approaches from the European Union states to the events of August 2008 and its aftermath,” the official statement says.

Asi nejméně byli se zprávou spokojení Gruzínci. A není divu. Válku zahájili sami, ale do jisté míry jsou obětí falešných nadějí, které jim dával Západ a přecenění vlastních sil i důležitosti. Z dlouhodobějšího hlediska však spíše budou obětí oni, než Rusové. Zvláště, když pohledy všech zúčastněných jsou naprosto rozdílné a napětí v oblasti příliš neklesá, což naznačuje i zpráva hodnotící mise. A možná se pro změnu zase „zhmotní“  v Abcházii. Jak napsal Newsweek před dvěma týdny přistála u abcházského pobřeží ruská loď s raketami na palubě. A další prý mají následovat. Gruzínci se Rusy, narušující doposud úspěšnou blokádu Abcházie, nesnažili zastavit. Prezident Michail Saakašvili si však nemůže dovolit úplně ustoupit.

…to lift the blockade of Abkhazia would be a major defeat for Saakashvili, a key democratic U.S. ally in a turbulent region. Moscow’s hardliners seem determined to reassert their influence–one Russian parliamentarian warned that Georgia is „running around a barrel full of gasoline with a burning torch.“ It could be a hot winter.

, , , , ,

Žádné komentáře

Protecting, protecting and protecting…

Eu_flag_gunsClara Marina O´Donnell from Centre for European Reform published a nice policy brief named  The EU finally opens up the European defence market.  In the brief she in the great extend explains why we, members of the European Union, despite the investments to the defense industry getting little and just wasting a lot of funds. It is sad reading despite the fact that the headline is quite optimistic. The European market comes through the change, partly thanks the effort of European Defence Agency (EDA), but again the national governments and the European Commission will be those who will decide if the change is going to take a place or not. As Clara Marina O´Donnell notes:

They routinely exclude
competition from the procurement of even the most
non-sensitive defence goods – including helmets,
uniforms and military catering. ‘National security’
has often been a cloak for protectionism.

They [national governments] routinely exclude competition from the procurement of even the most non-sensitive defence goods – including helmets, uniforms and military catering. ‘National security’ has often been a cloak for protectionism.

It is worth to read whole policy brief. But let me highlight few findings:

1) Altogether, EU countries currently have 89 different weapons programmes, while the US, whose defence budget is more than twice the size of the EU’s defence budgets combined, has only 27.

2) Europe’s defence companies – which operate increasingly across borders – have struggled with the complicated and diverging national requirements for exports. So every time a multinational company wants to ship components from one of its plants to another one in a different member-state it has to ask for a new licence. Worse still, company staff based in different EU countries often need individual authorisations to talk over the phone. The European Commission estimates that the total cost of these barriers amount to over S3 billion a year.

3) The important development is the agreement of a code of conduct on so-called offsets. For example, governments can ask a defence company to invest in their country, including in non-defence sectors. The code, agreed in October 2008 through the EDA, is due to come into force in July 2009. EU co-operation on offsets was, until recently, inconceivable. Many offsets distort competition and are therefore illegal under EU law. Yet they are central features of the defence-industrial strategies of many EU member-states. The European Commission has so far ducked this controversial issue. The EDA has adopted a pragmatic approach. Through the code, it tries to manage offsets in order to gradually reduce them, instead of aiming at an outright ban.

4) There is already plenty of evidence that some European defence ministeries are still reluctant to open up their defence procurement to more competition.

5) The economic crisis, and the strain on public finances, could strengthen the incentive for governments to make savings through more competition, but it could just as easily persuade them to protect national industries and domestic jobs.

6) The new rules for intra-EU arms transfers will be a cultural shock for many governments. More importantly, member-states will have to trust their neighbours to ensure that their defence goods are not re-exported to undesirable destinations. That trust does not yet exist across the whole of the EU.

7) As the EU gets serious about opening its defence market, it must not forget the increasingly globalised nature of this industry. The EU should maintain the non-protectionist approach it has adopted so far, and it should also try to use some of its reforms to strengthen trade relations with the world’s largest defence market, the US.

The approach to defence industry in European national states is uneconomical – while trying to help and preserve its domestic defence industry, national governments are wasting the funds which should be use effectively for the good of the armed forces. It is false dream dreamed by the national politicians that the protectionism will save the national companies and the jobs. Opposite is true. But the pragmatic and realistic approach would be much more complicated and politically risky. And why to risk? In order to have the better trained and equipped forces and save some money? Haw-haw. It is all about the votes, stupid!

, , ,

Žádné komentáře