Sýrie: Správná intervence?
Toto je první příspěvek politologa Ondřeje Ditrycha z Ústavu mezinárodních vztahů na OWOP. Autora vítám a doufám, že další texty budou následovat.
Připravované bombardování režimních cílů v Sýrii je případem hájení mezinárodní normy. Nicméně ne akcí mezinárodního společenství, ale skrze koalici ochotných: ne internacionalisticky, ale minilateralisticky. Bude dalším případem americké intervence v zemi, kde nemají Spojené státy žádné důležité vlastní zájmy. Coby trestná výprava může teoreticky být účinným signálem Asadovu režimu, stejně tak ale i jen prvním dějstvím západního vojenského angažmá.Minulý týden (21. 8. 2013), došlo s nejvyšší pravděpodobností na damašském předměstí Gúta k útoku nervovým plynem. Podle organizace Lékaři bez hranic, spolupracující s místními zdravotnickými zařízeními, si vyžádal 355 životů civilistů, na 3 600 lidí muselo být po vystavení plynu ošetřeno. Izraelská televize minulý týden na základě informací ze zpravodajských zdrojů uvedla, že za útokem stojí vládní jednotky 155. brigády 4. obrněné divize pod velením prezidentova bratra Máhira.
Akce a reakce
Po měsících přešlapování a postupně stupňované pomoci rebelům se nyní Washington rozhodl jednat a začal pracovat na zdůvodnění vojenského zásahu. Ministr zahraničí Kerry označil událost v Gútě za nejhorší útok chemickými zbraněmi v posledních dvou desetiletích a „morální obscénnost“, z níž obvinil Asadův režim. Zároveň americká administrativa varovala před možností dalších útoků (a tedy nutnosti zabránit budoucímu zlu, podobně jako v Benghází v předvečer intervence v Libyi v roce 2011). Prezident Obama navíc mluví o ohrožení klíčových amerických zájmů s odkazem (opět na možnost) šíření zbraní hromadného ničení a nutnost chránit spojence a americké základny v oblasti.
Probíhají konzultace s významnými spojenci a regionálními hráči – Francií, Británií, Tureckem nebo Saúdskou Arábií –, Ruskem (které nicméně brání přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN, jež by údery mohla posvětit z hlediska mezinárodního práva a zpochybňuje, že za nimi stojí právě Asadův režim, který Moskva dlouhodobě podporuje) i Kongresem. K obvinění Asada z chemického útoku v Gútě se připojila i Arabská liga, přestože je třeba zdůraznit, že bez dvou sousedů Sýrie: Iráku a Libanonu.
OSN je tak aspoň prozatím ze hry. Má sice na místě inspektory, původně vpuštěné do země, aby vyšetřili údajné předešlé útoky chemickými zbraněmi, jejich práce ale bude trvat ještě nejméně několik dní a slovy Bílého domu a amerického ministerstva zahraničí je zbytečná, protože režim již ostřelováním oblasti zahladil stopy.
Casus belli
Deklarovaným cílem intervence není ochrana civilistů. Nejde tak zcela o intervenci humanitární, byť britská vláda, před porážkou v parlamentu při hlasování o možné akci argument pro humanitární intervenci využila. Není jím ani změna režimu v Damašku a nejde tak, aspoň v prvním plánu, o intervenci liberální. Přestože se Obamovi podařilo sešikovat na podporu zásahu i jestřábí republikány, kteří jinak na mezinárodní právo dvakrát nedají (a v republikánské straně situace prohloubila spor mezi intervencionisty a isolacionisty, zastoupenými třeba Randem Paulem), za cíl intervence je prohlášena právě ochrana mezinárodního práva, především normy zakazující používání chemických zbraní.
S tím je spojeno několik problémů. Za prvé, přestože se intervence tváří jako internacionalistická, odehraje se zřejmě bez mandátu mezinárodního společenství k použití síly (který může udělit pouze Rada bezpečnosti OSN, kde by podobnou rezoluci blokovalo Rusko – které se cítí podvedeno v libyjském případě, kdy k zásahu souhlas dalo, ale představovalo si ho o hodně jinak – a Čína). Nebylo by to poprvé, kdy se země NATO uchýlí k bombardování bez podobného mandátu. V případě irácké operace Desert Fox (1998) jednaly ale aspoň bez odporu členů Rady bezpečnosti OSN (když už ne s vysloveným souhlasem); v případě Kosova (1999) mohly aspoň poukázat na probíhající humanitární krizi, která měla být útoky zastavena.
Za druhé, chybí jasné a nerozporovatelné důkazy, že za útokem Gútě je právě Asadův režim. Legitimizace intervence se tak bude opírat pouze o svědectví organizací, jako jsou výše zmínění Lékaři bez hranic, rovněž výše zmiňované (avšak neveřejné) izraelské zpravodajské informace a předpoklad, že rebelové nemají kapacity k provedení útoku takového rozsahu. Společně mohou působit docela přesvědčivě. Zbývá přesto otázka, proč by režim (aspoň pokud o něm můžeme uvažovat jako o relativně jednotné entitě) provedl podobný útok právě ve chvíli, kdy do země konečně vpustil inspektory OSN.
Proč právě teď
Za třetí, s velkou pravděpodobností, přestože i zde jednoznačné důkazy chybějí, nebyly minulý týden chemické zbraně použity v syrském konfliktu poprvé (a k jejich užití se přitom mohla velmi snadno uchýlit i opozice).
V té souvislosti se nabízí otázka: Proč právě teď? Občanská válka v Sýrii trvá už přes dva roky a konvenčními zbraněmi zde bylo povražděno víc než sto tisíc civilistů. K jejímu protahování a tak nepřímo i k tomuto hrozivému číslu přispěly nepřímo i vnější mocnosti včetně těch západních: vnitrostátní konflikty jsou nákladné a zahraniční podpora může být pro válčící strany stejně cenným zdrojem umožňující vedení vojenských akcí (anebo vlastní obohacení) jako aluviální diamanty.
Zároveň se nezdá, navzdory Obamovu tvrzení, že by ve hře byly skutečně významné (nebo „životní“) americké zájmy, mimo jiné proto, že role Středního východu jako dodavatele energetických surovin v americké velké strategii klesá. Obama se přitom zatahování do konfliktu dlouho bránil, to se však zdánlivě neúprosně prohlubovalo s tím, jak postupně podléhal tlaku liberálních a dalších jestřábů doma i mezi spojenci sledujícími vlastní cíle (Francie, země v regionu). Svými loňskými výroky o „nepřekročitelné hranici“ (použití chemických zbraní, které již musí následovat rázná odpověď) na sebe políčil rétorickou past a své postavení proti těmto silám oslabil.
Co bude dál?
Předpokládejme, že se „trestná výprava“ spočívající v několikadenním bombardování skutečně odehraje, což je teď jednoznačně nejpravděpodobnější scénář. Její provedení nebude pro USA a jejich spojence zvlášť náročné. Názory na možnosti syrské protiletecké obrany se liší. Sice je rozhodně na vyšší úrovni než bývala libyjská, bez aktivního ruského systému S-300 (který Moskva Asadovi slíbila, ale stále patrně nedodala nebo aspoň nezprovoznila) budou mít spojenci nejspíš jasnou převahu.
Podle ideálního scénáře bude účinným signálem Asadovu režimu, aby se vyvaroval (dalšího) použití chemických zbraní. Možná dokonce pochopí, že v konfliktu, ve kterém západní spojenci podporující rebely mají stále navrch nad Moskvou, která drží křídla nad ním, nemůže vyhrát. Za jisté precedenty takové účinné signalizace lze považovat zmíněné bombardování NATO v Kosovu i o několik let dřív v Bosně (1995). Jak ale oba tyto příklady podtrhávají a jak zde již psal František Šulc, takové bombardování musí být součástí širší strategie zahrnující další komponenty včetně diplomatických.
Pokud se jednání režimu naopak v důsledku intervence nezmění, otevírá se celá další řada možností. Nálety, které nebudou mířeny na cíle spojené s chemickými kapacitami režimu, protože s jejich bombardováním jsou spojena příliš velká rizika, ale na jiné vojenské cíle, ho objektivně oslabí (a možná i uzemní jeho vzdušné síly, z nichž proti rebelům měly být dosud nasazovány hlavně české L-39 a sovětské vrtulníky). Tím přiblíží jeho pád. Ten na sebe ale pořád může nechat dlouho čekat. Nehledě na to, že vzhledem k vzájemnému soupeření a nevraživosti opozičních skupin v Sýrii potom mír zavládne jen stěží, nebezpečné zbraně vlastněné režimem se mohou dostat do nepovolaných rukou a tak dále.
Američané jsou si toho velmi dobře vědomi, a proto dlouhodobě prosazují sjednanou změnu režimu namísto jeho násilného svržení. Posílením rebelů se ale taková možnost zas o něco vzdaluje. Navíc bude překročen pomyslný intervenční Rubikon a nedojde-li k jeho rychlému vyřešení, bude zapojení Ameriky do konfliktu spíš nezadržitelně nabírat na obrátkách.
Winston Churchill měl kdysi o USA říct, že vždy udělají správnou věc potom, co vyzkoušely všechny ostatní alternativy. Možná, že chystané nálety z hlediska svých důsledků (když už ne mezinárodního práva) správné jsou. Možná jsou ale taky jenom prvním stadiem intervence, která konflikt nevyřeší, souženému obyvatelstvu nepomůže a pozici Ameriky a jejích spojenců ve světové politice oslabí. Nebyla by v nedávné paměti první.
Jestliže Američané provedou úder v Sýrii, tak se vlastně postaví na stranu pohrobků alkajdy a tím se vychčijou na hrob mého kolegy, který zahynul kvůli jejich zbytečné válce v Afghánistánu.
Moc zajímavý článek, jen víc takových.
Ačkoliv souhlasím s většinou premis článku i jeho vývody, s jedním přesto souhlasit nemohu – důvody k válce v případě USA, UK a FR. Já se domnívám, že u všech zúčastněných (resp. jednoho dnes již nezúčastněného) byly důvody, i když nestejnou měrou, především vnitropolitické. Zase se potvrzuje, že silné státy přizpůsobují svou domácí politiku té zahraniční, slabé svou zahraniční politiku té domácí… A všechny jmenované státy prochází silnou vnitropolitickou krizí.
V USA je prezident Obama čím dál méně populární, už po několikáté se blíží fiskální útes, Kongres je totálně zablokovaný… Takhle si svoji „lame duck session“, kdy si každý americký prezident již buduje svůj historický odkaz, jistě nepředstavoval.
Ve Spojeném království je situace mimořádně nestabilní hned kvůli několika faktorů dohromady. Koaliční vlády je v UK vždy něco mimořádného a taky to podle toho vypadá. Před zemí stojí dvě důležitá referenda – to o Skotsku PM zase až tak neděsí, dopadne nejspíš dobře. Problematické je hlavně to o EU – to je zase pro změnu Cameronova „rétorická past“. Jak s ním naložit? PM má jasno, chce v EU zůstat. Jenže jak to říci svému elektrorátu? Zvláště pak když čím dál více doráží strana UKIP a hrozí proměnit politickou mapu v UK. A ještě k tomu bojuje o ten samý elektorát jako Konzervativci.
Ve Francii se popularita levicového prezidenta Hollanda dostala na samé dno. I on se totiž chytil do své „rétorické pasti“, a to naprosto populistických předvolebních slibů, které z velké části nemůže splnit, a ty které už splnil hrozí zničit ekonomiku Francie. V takové chvíli se docela hodí ukázat, že Francie je ještě stále velmoc, bez které se válka v jejich bývalé kolonii prostě neobejde…
Nedomnívám se tudíž, že by USA šlo místo principu humanitární intervence o princip hájení mezinárodního práva. Tenčí led si pro USA představit nedokážu. Nejenom, že Sýrie není signatářem zákazu používání ZHN, ale ještě v uplynulých týdnech byly odtajněny americké archivní dokumenty popisující zapojení USA do irácko-íránské války. Ne, že by USA ZHN v této válce použily, ale dělaly pro tyto zbraně opakovaně pro Irák targeting, tudíž jejich použití schválily… O tom, že USA používají spoustu typů zbraní, které 99% světa zakázalo (s typickou vyjímkou Číny a Ruska) ani nemá smysl dále rozebírat. Nic z toho nekritizuji, důvody jsou mi rovněž známé, jen poukazuji na to, že vést argumentační linii tímto směrem je sebevražedné.
Domnívám se, že ve střednědobém horizontu by měly USA adaptovat modifikovanou zahraniční politiku viktoriánského Spojeného království – klidně intervenovat, ale jen když je to v klíčovém zájmu země.
Princip „Responsibility to Protect“, který si vymyslelo OSN je konstrukt, který škodí především těm, kteří si ho vymysleli – západním mocnostem. Nejenom, že jsou to vždycky ony, které musí intervenovat a pak jsou za ty špatné, ale pokud má někdo životní zájem na tom udržet vestfálský systém při životě, jsou to ony. Přitom RTP jde přímo proti němu…
Problém je v tom, že prezident Obama si prostě nemůže dovolit nezasáhnout, i když by si to hrozně moc přál. Pro amerického prezidenta není nic horšího, než když je všem k politování nebo pro smích. Vzhledem ke svému dlouhodobému pobytu v USA jsem si navykl sledovat satirický pořad The Daily Show – něco jako každodení obdobu pořadu ČT 168 hodin, kde se mísí prvky satiry s seriózní žurnalistikou a na závěr se zvou hosti, většinou z oblasti politiky.
http://www.thedailyshow.com/full-episodes/thu-august-15-2013-simon-pegg
Teď má show prázdniny, začne vysílat zase od září, ale do paměti se mi vryly díly, kde byli hosti právě k problematice Sýrie, mimo jiné i senátor McCain. Ten samozřejmě nasbíral politické body tím, že komentoval detaily své „služební cesty do Sýrie“, kam si k ponížení prezidenta Obamy v klidu vycestoval, pobyl tam a zase odjel. Přestože vyznění nebylo až tak jednoznačné, jelikož později prací týmu Daily Show vyšlo najevo, že si tam podával ruku s jedním z povstalců, ze kterého se pak vyklubal spolupracovník Al-Kaidy…
Celkové vyznění (mimochodem v americkém kontextu liberální a demokratům spíše nakloněné) show, která je mimořádně sledovaná je jasné – v Sýrii je čím dál větší zmatek a prezident neví co dělat. Tak co tam poslat pár střel s plochou dráhou letu – jako to děla přece tak populární demokratický prezident Clinton ve své „lame duck session“, a taky se stejným výsledkem…
Dobrý den, Ivo,
díky za obsáhlý komentář. Na vnitropolitickou rovinu poukazujete podle mě úplně správně; jak důležitý faktor je to faktor (vedle dalších, třeba mnou zmiňované ‚path dependency‘) je otevřená otázka. Pokud jde o tu legitimizaci, možná máte pravdu, že je to tenký led, ale takhle alespoň minulý týden Kerry a Obama možný útok skutečně na rétorické rovině ospravedlňovali: porušení normy mezinárodního práva, které nelze tolerovat (mimochodem americký velvyslanec v OSN John Danforth taky po útoku na Irák v roce 2003 říkal, že kdyby koalice nezasáhla, byla by zpochybněna mezinárodní ‚rule of law’… myslete si o tom, co chcete), a protažení k národní bezpečnosti: nebudou-li normy mezinárodního práva respektovány, jsou ohroženy americké zájmy. Že si Obama stále může (i teď) stěží dovolit nezasáhnout, v tom s Vámi taky souhlasím.
O Sýrii uvažuji v posledních dnech poměrně hodně. Pánové, nastínili jste zajímavé podněty. Většina lidí, kteří nad touto situací přemýšlejí, se shodne na tom, že pouze letecká/raketová intervence situaci v Sýrii nemá šanci vyřešit. Občanská válka zde bude dál a je otázkou, komu ty letecké/raketové údery pomohou. Rukojmím budou zase opět, jako v minulých případech, obyčejní lidé. Profesionální povstalci se stáhnou, aby neutrpěli škody. Prezidenta Sýrie to může oslabit, zničit a nebo také podpořit, ale ta poslední varianta je málo pravděpodobná.
Ze strany USA se mi to jeví tak, že prezident Obama se sámsebou/nebo se svými spolupracovníky/ zahnal do kouta. Před časem prohlásil, že použití chemických zbraní je nepřípustné a pokud k tomu dojde, tak USA budou reagovat. Ve své podstatě dobré prohlášení, protože nikdo nechce, aby zbytečně umíraly a byly zmrzačeny stovky i tisíce lidí, kvůli tomu, že diktátorovi rupne v kouli a začne vraždit vlastní obyvatele. Jenže nabízí veliký manipulační potenciál. Hovoří se o tom, že za chemickým útokem mohou být i povstalci. Motivace by tu byla. Povstalcům v Libyi spojenecké útoky výrazně pomohly.
Další možností je manipulace třetí osobou. Nechci živit myšlenky na celosvětové spiknutí, ale pokud by z pádu Syrie mohl mít prospěch jiný politický nebo ekonomický subjekt a cítí, že povstalci sami zvrátit situaci nedokáží, mohla být celá akce s chemickým útokem zorganizována třetí stranou, aby se věci daly do pohybu. Prezident bude tvrdit, že za útok nemůže, nikdo mu to věřit nebude a povstalci to budou samozřejmě svalovat na prezidenta, protože i kdyby o tom, kdo to udělal neměli ani tušení, tak to nemohou přiznat, protože by tím vlastně pomohli prezidentovi.
Za předpokladu, že by bylo potřeba amerického prezidenta Obamu popostrčit k rozhodnutí, které by jinak ani neudělal, tak zde je možné řešení. Svým prohlášením o tom, že USA budou reagovat na chemické zbraně, si sám svázal ruce pouze pro jedno rozhodnutí. Vyrobíme zajímavý podnět. Nebylo by to nic nového. My to známe z doby před 2. světovou válkou. Když sudetští němci začali dělat neplechu a bylo proti nim nasazeno četnictvo a oni dostali zavyučenou, tak se Berlín mohl zbláznit, aby celému světu ukázal jak ti zlí Češi bijí ty hodné Němce.
Osobně by mne zajímaly pohnutky Izraele. Jsou náznaky, že za podklady americké admistrativy jsou i Izraelci. Přiznám se, že vzhledem k tomu, že vliv extrémních a militantních islámských hnutí a skupin v Africe a na blízkém východě stále roste, tak nechápu, proč by Izrael touto formou podporoval útok na Sýrii. Jediné možné řešení by byla úvaha nad paralyzováním syrské PVO silami NATO/USA s tím, že Izrael by v případě potřeby měl více otevřenou cestu nad Sýrii, když už by měla svou PVO jen jako kupu šrotu. Na druhou stranu je zde riziko, že se moci v bombardované Sýrii nakonec ujmou extrémní muslimové a pokud by došlo k myšlenkovému spojení tak jako v minulosti, tak by se Izrael mohl dočkat také masivního útoku na své území z více zemí. Pro Izrael může být letecký útok NATO/USA na Sýrii přínosem i hrozbou.
je zajimave, ze obcanska valka v Syrii a sudetsti Nemci me pri cteni clanku napadlo take, asi na tom neco bude. zajimavy byl dnesni briefink, ci tiskova konference s generalnim tajemnikem NATO, ktery se jasne vyjadril ve prospech zasahu, dokonce tusim tvrdeho..otazkou zustava co tim myslel, kdyz z Evropy jsou pro utok jen Francouzi. RB OSN nikdy tento zasah neposveti, takze by me zajimalo, jak americane vymanevruji z teto svizelne situace, aby neutrpeli na povesti velmoci.
dle me by jedinou schudnou cestu ted melo vynutit OSN a to tim, ze by se do oblasti vyslali modre barety/prilby, kteri by dodrzovaly vynucene primeri (byt vim, ze leta boju v Africe a na Balkane nejsou zrovna prikladnou vizitkou fungovani teto organizace), mezi obema tabory. letecky utok nic nevyresi a naopak rozdmycha dalsi vasne u sousedu v okoli.
v sobotu jsem cetl pomerne zajimavy clanek k danemu tematu: http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/2631-rebelove-priznavaji-odpovednost-za-utok-chemickymi-zbranemi a kdyz jsem napr. v clanku narazil na tuto vetu: „Mohu vám dát záruku za ochranu Zimní Olympiády příští rok. Ty čečenské skupiny, které ohrožují bezpečnost těchto her, kontrolujeme my,“ řekl údajně princ Bandar Vladimiru Putinovi, hlásí Telegraph. neveril jsem, jestli si autor clanku dela svandu z ctenaru, ci to mysli vazne…
„There couldn’t be any peacekeeping where is no peace to be kept.“ Todle je asi největší moudro, které si západ a OSN mohli vzít z Balkánu a Afriky. Pokud se budeme držet nějakého vyslání „modrých přileb“, nejdřív by musel přijít „peaceforcing“ a to si dost dobře nedokážu představit jinak, než přímou vojenskou intervencí. Osobně se domnívám, že dojde k zmyňovanémé trestné výpravě pomocí letectva ospravdelňované jako odpověď na použití chcemických zbraní. Byť mi to též připadá jako dobrý důvod jak USA podpoří (chtěla by podpořit) omezení vlivu hlavního rivala v oblasti (Íránu).
Ad. legitimita možného zásahu:
– ano velmi pravděpodobně byly použity chemické zbraně a pravděpodobně je použil Asadův režim. To je ale především Obamův problém a ne mezinárodního společenství. Je dost cynické to takhle podat, ale chemické zbraně způsobyly úmrtí, které vyvolávají silnou psychologickou odezvu, ale počet obětí je mizivý vzhledem k obětem způsobené občanskou válkou. Toto je práh, který vytvořila Obamova administrativa, nevím proč do toho zatahovat NATO.
– střetávají se nám dva pohledy na legimitu – 1) legitimní může být daný zásah protože je to v souladu s nějakými normami, zde především úmluva o zákazu použití chemických zbraní; 2) legitimním bude zásah když bude úspěšný, respektive, když jeho účinky a dopady budou pozitivní. Zastánci zásahu argumentují prvním hlediskem, Asadův režim musí být odstraněn protože se vůči svým obyvatelům chová v rozporu s obecně platnými normami. Jen bych v tomto kontextu připomněl dvě velmi podobné události – masakr obyvatel v Hamá v 1982, kdy Asadův otec Háfiz cíleně bombardoval celé město a během jednoho měsíce zabil kolem 10 000 civilistů. Sadám použil chemické zbraně proti Kurdům v letech 1987-88 a to v širokém měřítku. V obou případech mezinárodní společenství neudělalo de facto nic. Pro mne je tedy hledisko porušení norem rovná se zásah historicky velmi slabé a minimálně by nemělo být jediným hlediskem.
– Jaké pozitivní účinky bude mít případný zásah? Tady jsem dost skeptický, nejpravděpodobnějším scénářem je, že by se intervenující síly staly třetí stranou konfliktu. Nedomnívám se, že by se radikálnější skupiny dokázaly udržet a neútočit na americké a evropské síly, možná, že Ahrar aš-Sám by se pragmaticky rozhodl jinak, ale nevěřím, že by tak učinila i Džabhát an-Nusra.
– Co je vlastně reálným důvodem zásahu? Krom vnitropolitické situace, kterou tady zmiňoval Ivo se domnívám, že USA, UK a FR se snaží odstranit jednoho ze svých protivníků – Asadův režim, oslabit Írán a získat mediální body v rámci arabského světa, že pomáhají arabskému jaru. Budiž, je to jejich rozhodnutí, ale ať do toho netahají NATO. Na základě jakého mandátu vlastně Rasmussen tvrdí, že NATO musí tvrdě reagovat, aby další diktátory již chemické zbraně používat nenapadlo?
Rasmussen celou svou karieru prekrucuje a velmi volne interpretuje Terms of Reference generalniho tajemnika NATO. Nechci prilis zjednodusovat, ale generalni tajemnik by mel byt v zasade „vedouci oddeleni vnitrni spravy“, od rozhodovani tu je NAC – a Rasmussen je jen chairman of the deputies.
O skutečném významu funkce generálního tajemníka NATO asi nejlépe vypovídá to, že se tato pozice vcelku demokraticky obsazuje i politiky z jiných než klíčových členů aliance…
K věci samé: dnes přinesl Stratfor obsáhlejší úvahu nad Obamovým dilema ohledně Syrie. Těch šest stránek se pokusím shrnout do pár bodů:
Původním cílem Obamy bylo nanechat se do konfliktu zatáhnout a i proto stanovil jako redline případné použití WOMD. Předpokládal, že to režim neudělá. Leč (zřejmě) stalo se.
Tato neangažovanost poněkud popudila aktivistickou skupinu v Demokratické straně, které je aktuálně nositelem onoho ideově až ideologicky motivovaného pohledu „Dobro v. Zlo“ v US zahraniční politice, konkrétně např. Susan Rice, poradkyně pro národní bezpečnost. (tím mají pradoxně blízko k svému ideovému protipólu, tj. neokonzervaticům)
Když se tedy objevily informace o incidentu, dostal se prezident pod tlak jednat, což nadále zesílilo naléhání Francie, Británie a Turecka, přičemž každá z těchto zemí tím sleduje své vlastní zájmy.
Mezitím se však Dolní sněmovna k věci vyjádřila odmítavě, ostatní spojenci jsou zdrženliví a představy Erdogana jdou naopak daleko za to, co jsou Američané ochotni případně podniknout. Takže je zde vcelku nepravděpodobná dvoučlenná koalice USA – Francie, v níž jsou USA vedoucím členem, čemuž se původně velmi chtěly vyhnout. (Cirkusový orchestr spustil. Oba hudebníci, dirigent a harmonikář, se snažili seč mohli….:-)
Pro Spojené státy je přitom nejpřijatelnější východisko libanonizace konfliktu, tj. situace, kdy ani jedna strana není chopna zvítězit. Režim by v nejaké podobě zůstal zachován (dle mého názoru je však nerealistické předpokládat, že by to šlo i po případném odstranění Asada, což byla či je jedna z alternativ ve hře. Na to je jejich klan příliš úzce propojen s režimem, tento kulturní aspekt Američané jako i v jiných svých kampaních dost podceňují). Toto je však pro aktivistické křídlo málo.
Pokud tedy Kongres nakonec akci odsouhlasí, bude muset Obama najít nějaký přijatelný kompromis mezi extrémy intervence s cílem změny režimu a žádnou akcí tak, aby udržel jednotu ve své vlastní straně a také musí brát ohled na repubikánský mainstream, se kterým bude muset najít kompromis v mnohem důležitějších věcech, než je nějaká Sýrie.
Výše uvedené je v souladu s duchem Ivem zmíněné teze o dominanci vnitropolitické reality při formování zahraniční politiky velmocí, byť konkrétní okolnosti mohou být trochu jiné, resp. může jít o koluzi řady z výše v diskusi uvedených faktorů, přičemž každá vlivová skupina tlačí tu svou agendu.
Pane autore, napíšu to velice tvrdě – Přestaňte blábolit. Téměř celý článek je tendenční plácání o ničem, řekl bych zcela typické pro FSV. Podstata momentálního dění v Sýrii (a dříve v Tunisku, Egyptě a Lybii i jinde) je přitom křišťálově čistá – rozděl a panuj. Nejde o nic menšího nežli o získání totální nadvlády nad světem (a jako o přidružený efekt o posílení bezpečnosti Izraele, který by bez USA nemohl přežit). Pochopitelně je daleko jednodušší kontrolovat spřízněné lokálné satrapy nežli fungující a nezávislý stát. Viz zničení Jugoslávie (možná í Československa – i když tam to asi nebylo třeba; ale proč ne, že, když se to vlastně samo nabídlo), agrese do Iráku, Afganistánu atd., atd. Na Blízkém/Středním Východě už po Sýrii nebude kontrolován jen Irán, který nikdy nikoho nenapadl, ale i ten to jistě má spočítáno – bue zajímavé sledovat, co na něj vymyslí. No a na druhé straně máme režimy, kde se kamenuje třeba za mimomanželský styk, homosexualita je zločin, lidská práva odpovídají zhruba otrokářskému uspořádání, odpůrci režimu (resp. ti, kteří by jej chtějí demokratizovat) jsou popravování a proti demonstrantům je nasazována armáda, případně půjčená od kámošů-sousedů. Tohle zkoumejte a výsledky publikujte. My nejsme blbí a umíme si dát dohromady dvě a dvě.
Ad AQ)
Víte co, já vám vlastně to vaše vidění světa závidím. Všechno je hned jasné, a tak nějak podle šablony, proč si hlavu zahmyzovat, ne :-)?
Pohled druhé strany: http://www.blisty.cz/art/69964.html
Teď by mě zajímalo, jestli to odevzdání chemického arsenálu plánovali USA od začátku nebo to prostě vyplynulo…Ovšem pokud se díky tomu humbuku Syrie připojí na seznam zemí, které nejenže přijali úmluvu o likvidaci chemických zbraní, ale zároveň se jich pod dohledem zbaví, tak to řinčení zbraněmi nebylo vůbec špatnej nápad….
Pokud bude s odevzdání spojené i likvidování továren s dvojím určením … budované ve formě investičních celku pomocí Francie , Německa na území Sýrie ? Jaké to mají oba státy najednou prozření s rezolucemi ?
Domnívám se že za peníze OSN (tj. i naše bude likvidováno prošlé zboží na skladu :) a nové zboží si vlastně samy po uklidnění situace a odchodu komise OSN ze země . Takže výhra krátkodobá z dlouhodobého hlediska je prohra.
pochopitelně vyrobí :)
tak zrovna todle chápu, samozřejmě, že likvidace skladů s ponecháním si kapacit na výrobu je s dlouhodobého hlediska kontraproduktivní….Ale drtivá většina zemí, která ratifikovala úmluvu a i zničila arsenál, stejně kapacity k výrobě má…byť třeba jen průmyslovou…ale je rozdíl vlastnit tuny munice s nervově paralitickýma látkama nebo mít v průmyslu možnost vyrobit fosgen nebo chlórkyan…
Spojené státy vůbec nic neplánovaly. Za ně plánovali jiní – Turecko, Saúdská Arábie, Katar a Spojené arabské emiráty. Spojené státy a (v menší míře, aby ji nekřivdil) EU jsou totiž ve vleku těchto zemí (kuriozní je např. návrh Saúdů a dalších sunitských států z Arabského poloostrova, že uhradí náklady americké intervence), kterým se z ekonomických důvodů podbízí. Obama ze sebe udělal kapitálního hlupáka, který nejdříve veřejně stanovil pomínky pro útok Spojených států na syrský režim (čímž evidentně zavdal příčinu k použití chemických zbraní v této zemi), poté vyhrožoval okamžitým útokem neexistující „koalice ochotných“ (ve které kromě samotných Spojených států nikdo není; tedy kromě Francie, která po vojenské stránce prakticky nemá co nabídnout a která se ztrapnila prohášením „že do toho půjde pouze pokud do toho půjdou Američané“) a nakonec fiasko završil lavírováním, zda skutečně zaútočit nebo ne. Takže z mého pohledu je pro něj ruský návrh určitým způsobem vysvobozením ze šlamastyky, do které se dostal sám svou politickou naivitou. Na druhou stranu bych mírnil nadšení Heryho, jak to bude príma, že Sýrie nakonec zlikviduje své chemické zbraně. Syrské chemické zbraně působily v celém regionu jako určitá protiváha izraelskému jadernému arzenálu a jejich likvidací může dojít k vážnému narušení rovováhy sil. To jsou ovšem samá „kdyby“, protože považuji návrh Ruska a ochotu Sýrie o tom jednat pouze za zdržovací taktiku. Suma sumárum – z celé situace prozatím nejvíce vytěžilo právě Rusko a poté Čína a Írán, když ukázali slabost Spojených států (slaboučkou EU přitom už vůbec neberou v potaz).
A to jsem vůbec nezmínil fakt, že Obamu s největší pravděpodobností „vypečou“ i obě komory amerického Kongresu, kde je většina proti intervenci v Sýrii: http://data.huffingtonpost.com/2013/09/congress-syria-positions?rr
Zajímavý rozbor situace od Miroslava Polreicha: http://www.vasevec.cz/vip-blogy/zpravodajske-argumenty-maji-jednu-vyhodu-jsou-neproveritelne-takze-pouzitelne-ke-vsemu-rik
Pane Pernico,
přestante se již konečně vyjadřovat ke všemu. Tím ztrácíte věrohodnost a stáváte se neskutečně blábolícím a se záští se vymezující ke všemu.
Pane NoName, trhněte si nohou. Ale, abych dostál Vaší poznámce: definujte, prosím, „všechno“, „věrohodnost“, „neskutečně blábolíci a se záští se vymezující ke všemu“. No, aby jste byl spokojen a mohl mě „zachránit“, vymezte tu 10 témat, ke kterým se mohu vyjadřovat, abych neztrácel věrohodnost a byl skutečně neblábolícím nevymezující se k ničemu. Čest Vaší práci! Míru zdar! Skol! Krleš! Paka! Nazdar! Sportu zdar!
Raději vidím, když se někdo vyjadřuje „ke všemu“, než vůbec ničemu. Bohužel, takových oficírů máme v armádě většinu. Pohodlná pasivita a ustrašená připodělanost je na pořadu dne…
mimo aktuální směr vlákna: http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/middleeast/syria/10311007/Syria-nearly-half-rebel-fighters-are-jihadists-or-hardline-Islamists-says-IHS-Janes-report.html
Pro Otu: K tomuto tématu doporučuji aktuální číslo (9/2013) měsičníku ATM.
Ondřej Ditrych> Syrské chemické zbraně působily v celém regionu jako určitá protiváha izraelskému jadernému arzenálu a jejich likvidací může dojít k vážnému narušení rovováhy sil.
Oreginál je zde :
10.02.2012 Автор: Вениамин Сергеев Рубрика: Геополитика případně http://oko-planet.su/politik/politikarm/152933-vooruzhennye-sily-sirii.html
…Сирийский арсенал химического оружия является крупнейшим на Ближнем Востоке и по мнению сирийской стороны должен обеспечивать стратегический паритет с Израилем, обладающим ядерным оружием. Сирия рассматривает химическое оружие, как важнейший компонент своих вооруженных сил.
Není potřeba nového překladu ?
aktuální kdo vlastně podepsal a kdo ne ? http://www.opcw.org/about-opcw/member-states/status-of-participation-in-the-cwc/