Někteří trávíme léto prací, někteří relaxováním a někteří misijní činností v bojové zóně. To je i případ českého dobrovolníka Tadeáše. S pomocí organizace Chuť pomáhat pracuje na východní Ukrajině jako humanitární dobrovolník již třetí turnus. Jeho pohled, zkušenosti a zážitky naleznete v tomto rozhovoru.
Jak v současnosti vypadá život blízko fronty? Změnila se nějak situace od tvé první návštěvy Ukrajiny?
Život na frontě prochází jistými dílčími změnami, nicméně většina věcí se příliš nemění a naopak jsou i momenty, které svědčí o zhoršování situace. Reprezentanty první kategorie mohou být některá strukturální nastavení, jako je například vyjasnění kompetencí na úplně nejnižší úrovni, a občasné pokusy o mitigaci následků nebo náznaky rekonstrukce. Příkladem mohou být na některých místech položené nové trubky, rekonstrukce některých budov – například škol – popřípadě jisté prvky infrastruktury jako osvětlení a podobně. Na tyto pokusy se dá dívat jak jako na přísliby rekonstrukce, tak jako na výkřiky do tmy. Především zde situace stagnuje, není práce – nebo spíše velmi omezená nabídka, infrastruktura spíše nefunguje, v některých místech stále není voda, služby jsou poskytovány na příděl. Do určité míry jsou tyto problémy relikty předválečné zaostalosti. Na některých místech se situace dokonce zhoršila. Oproti zimním obdobím je patrná vyšší intenzita bojů a přestřelek.
Uměl bys zhodnotit současné příměří? Dodržuje se?
Vyjednané příměří se podle všech indikátorů příliš nedodržuje. Mohu to případně dokázat „neexistujícími střepinami“ z „ráží nevyskytujících se“ na území ATO. Příměří se dodržuje pouze pokud prší. Situace je stejná u obou bojujících stran. Viděl jsem různé věci, nicméně tento dotaz laskavě přenechávám na zodpovězení hrdinské, velmi efektivní a místními vysoko ceněné misi OBSE.
Co je momentálně tvou hlavní náplní práce? Jak vypadá tvůj běžný den?
Moje práce je ryze apolitická – dobrovolnická, misionářská. Na bázi sítě místních církví se snažím hledat případy strádajících či potřebných lidí, především sociálně slabých. Typická klientela jsou mnohodětné rodiny, svobodné matky, sirotci, bývalí kriminálníci/narkomani, důchodci, hendikepovaní a nemocní. Finance poskytují dobrodinci a sponzoři – mí přátelé – z České republiky. Nejčastější náplní je financování zdravotnických potřeb. Ukrajina má sice oficiálně bezplatné zdravotnictví, nicméně vlivem náhodných příčin toto pravidlo platí pouze pro lidi, kteří shodou okolností disponují financemi. Situace na druhé straně je, dle mých informací, velmi podobná. Posíláme děti na tábory, kupujeme potřebným jídlo, obuv, oblečení nebo plenky. Hodně financí padne na zmiňované zdravotnictví. Zároveň se snažíme lidi podporovat morálně, duchovně a duševně. Máme zde již relativně zaběhnutý a na místní poměry efektivní systém pomoci. Pochopitelně je velmi finančně a teritoriálně omezen, nicméně i tak má smysl. Lidi si cíleně vyhledáváme, nicméně dnes už k nám povětšinou přicházejí sami. Pokud je pomoc v našich možnostech, pokusíme se ji poskytnout.
Co další dobrovolníci? Máš nějaký odhad, kolik lidí a organizací v oblasti působí?
Kvantitativně přehled nemám, ale poměrně často sem přijíždějí na kratší časové období misionáři z různých oblastí – USA, Rusko, Rumunsko, Itálie apod. Často se jedná o příslušníky určitých diaspor. Jednoznačně zde však znatelnou stopu zanechává Česko, jehož občané tu mají velmi dobé jméno. Je to příjemné zjištění. Pracují zde přes Člověka v tísni, Chuť pomáhat (s touto organizací spolupracuji a odvádí velmi dobrou práci – pokud má někdo zájem pomoci dobré věci, tak doporučuji jejich web) či jiné organizace nebo skrze freelancing.
Je zajímavé, že člověk v České republice může nabýt dojmu, že je země obklíčena a zavalena různými geopolitickými hrozbami a že není v našich silách jim oponovat. Někteří lidé podléhají strachu z (často nereálných) hrozeb, jiní se cítí být svědky úpadku humanismu české společnosti. Obě skupiny kritizují především politické elity a shodnou se pouze na stavu frustrace a bezmoci. Pro ně by bylo podnětné vyjet na kritická místa a zjistit, že čeští občané patří k nejčastějším poskytovatelům či prostředníkům humanitární pomoci. Význam i vliv ČR v těchto otázkách tedy není nezanedbatelný.
Předpokládám, že místní si na vás už zvykli.
Nic jiného jim ani nezbývalo. Ale vážně; důležitý je spíš opačný proces, a to zvyknutí si humanitárního pracovníka na místní populaci. Z prvotní ideje, že člověk jede vlastně jen na mírně východní Evropu se vyklubala realita černého kontinentu. Samozřejmě s nadsázkou, ale také s jistým povzdechnutím někdy nazývám Donbas „evropským safari“. Omlouvám se všem, které to uráží, a zároveň je zvu sem do výběhu homo sapiens sapiens. Je však velmi důležité respektovat místní a snažit se je pochopit. Jakýkoli koloniální a povýšený přístup v rámci misií je nežádoucí, poněvadž vás Ukrajinci (nebo spíš Donbasané) budou vnímat jako cizí prvek a nikdy vás nepřijmou. Pokud je ale člověk respektuje jsou ochotní ho přijmout do kmene. Funguje zde mnoho systémů, které jsou pro Středoevropana absolutně nepochopitelné. Zručnost místních je zastíněna obrovskou neefektivitou práce. Historický odkaz je hluboko zakořeněn v nátuře lidí, z nichž mnozí nejsou dodnes ani Ukrajinci, ani Rusové, ale především Sověti. Historický odkaz je zde velmi cítit. Lidé byli zvyklí být pyšní na život jaký žili, nicméně po pádu SSSR došlo k děsivé deziluzi, jejíž důsledky jsou právě zde na Donbase zcela jasně viditelné. Zrazené generace důchodců, zklamané generace čtyřicátníků a zkažené generace mládeže jsou následovány zakletým pokolením válečných dětí. Národ postavený na lži, nebo alespoň na nepravdě, ať už Sovětský či Ukrajinský, si pochopitelně tuto vlastnost osvojil. Pokrytectví, tabuizace a bída jsou velké jizvy na národu Donbasu, z druhé strany se jedná o velmi krásné a silné lidi. Hlavním problémem, na který si musí cizinec-dobrovolník zvyknout je všeobecná adorace pozice síly. Princip win-win know how se zasekl někde ve Lvově. Zároveň je zde jednoznačně cítit sjednocující prvek všech válečných či jinak těžce zkoušených zón, a to že zde má lidský život nižší cenu. Zakořenění této nešťastné pravdy může vyznávat eugenicky a nekorektně, nicméně i přesto, že se těžko dokazuje – je jaksi patrné. Místní často říkají: „Co je pro Němce strašné, je pro Rusa/Ukrajince/Sověta skvělé.“
Provozují na východě Ukrajiny charitativní činnost i lidé ze západní Ukrajiny?
Ano, pomoc ze Zakarpatí a jiných západnějších regionů je velmi intenzivní a viditelná. Je to nadějný příslib, který by snad mohl být náznakem postupného procesu sjednocování Ukrajiny, kdy nevraživost střídá vzájemná solidarita.
Na Ukrajině jsi už potřetí a strávil jsi tam celkem dost času, dokáže přesto ještě něco překvapit?
Vždy mě dokáže mile překvapit všeobecná „genialita“ a všeznalost místní populace, kdy každý taxikář či bývalý horník zná odpověď na řešení většiny světových problémů, zvláště pak těch geopolitických. Nejvíce mne překvapuje to, že mne už některé věci nepřekvapují. Trošku mě to děsí.
Teď trochu osobní otázka, jak tvé pobyty na Ukrajině vnímají lidé doma? Ať už rodina či kamarádi?
Na osobní otázku – osobní odpověď: Brno!
Mí přátelé a rodina jsou zcela elementárními základy mé misie. Bez jejich pomoci, kontaktů a především modlitby a financí bych tu neměl šanci nikterak pomáhat. Jistou nadpřirozenou roli také přisuzuji geniu loci místa, odkud je většina mých přátel, tedy Brna – největšího města v ČR (protože Praha je kraj). Občanská společnost, která momentálně v Brně existuje, je i přes ekonomické zaostávání za metropolí (možná právě kvůli němu) velmi solidární, charitativní a štědrá, což svědčí o jejím duševním a morálním zdraví. Brno je jakési podivné místo, kde je ještě většina věcí, kromě trvale rozkopaných silnic a falických komplexů, tak nějak v pořádku. Pochopitelně bych nechtěl opomenout všechny nebrněnské dobrodince.
Rodina mě podporuje, ostatně je to její vina/zásluha, že jsem tady skončil. Kdyby mne vychovali jako egoistu, tak bych seděl někde v Chorvatsku a cucal staropramen. Kamarádi to často vnímají jako nějaké dobrodružství. Pro mne je to misie – služba. Obecně mnoho lidí na Západě si představuje válku jako Hurvínek. Nemá smysl to moc rozebírat. Válka není taková, jakou ji ukazují akční filmy. Válka je mnohem míň sexy, mnohem míň heroická, mnohem míň černobílá. Všichni jsou oběti. Zároveň je mnohem nudnější, a když už je akční, tak to není vůbec příjemné. Je to především tragédie. Krize lidství a návrat k zvířeckosti. Lidi, kteří to viděli, mi snad porozumí. Možná se taky mýlím, nebyl jsem přítomen v jiném konfliktu, abych měl možnost otestovat své domněnky, a naivně doufám, že k tomu ani nebudu mít příležitost.
Vnímáš nějakou změnu u ukrajinské armády? Na fotkách, které jsi loni ukazoval, to nebyla žádná sláva. Jsou na tom nyní lépe nebo hůř? V médiích rádi prezentují nákupy nové techniky…
Na tuto otázku mohu odpovědět z různých důvodů jen velmi obecně. Armáda podle mých poznatků stále ani zdaleka nedosahuje evropských či západních standardů, a to ani v strategické, taktické či operační rovině. Je však znatelné velké zlepšení, které je patrné na výstroji, technice a podobně. Oproti loňsku už je možné vidět více jedoucích než vláčených kusů techniky. Výplaty se většinou vyplácejí, vojáci rotují a přestupky se trestají (občas). Stále zastávám názor, že armáda je na začátku cesty k efektivitě, na druhé straně už v sobě obsahuje velmi zkušené a bojem kuté jedince a jednotky. Analogie vždy pokulhávají, nicméně mám pocit, že armáda je stále více podobná ČSLA či české armádě na sklonku 90. let, nežli dnešní AČR. Tím se pochopitelně nechci nikoho dotknout, nežil jsem v té době a jak říkám, přirovnání vždy pokulhávají. K tomu všemu je třeba přičíst všudypřítomný východoslovanský „bardak“ ale také schopnost nevšedního hrdinství a sebeobětování. Velkou výzvou je samozřejmě řešení statutárního chaosu, kdy vedle sebe paralelně fungují národní garda, speciální síly, Pravý sektor, dobrovolnické bataliony a kdo ví, kdo ještě. Situace je podle mne podobná na obou stranách. I na straně DLR jsou jednotky s bojovými zkušenostmi a kvalitními výsledky, oportunisté, bandité, kozáci, bolševici a Rusové. Nicméně pro důkazy je lepší se ptát vysoce efektivní (cestovní kanceláře) OBSE.
Krym už se v podstatě považuje za součást Ruska a nevěnuje se mu v podstatě žádná mediální pozornost. Případ Donbasu je trochu jiný. Odkud si myslíš, že to pramení, je to jen o tom, že na Donbase měla Ukrajina větší možnost vést ozbrojený odpor?
Těžký dotaz. I přesto, že se touto otázkou snažím zabývat i akademicky, nejsem si jist odpovědí. Pochopitelně se nejedná o jediný a výlučný faktor teritoriální definovanosti Donbasu. Na druhou stranu obsadit Krym, navíc s podporou Černomořské flotily, je výrazně jednodušší. Rozdíl je v tom, že Ukrajinci už pochopili, že Krym nelze získat silou. Navrácení Krymu může být výsledkem leda veliké prohry Ruské federace na geopolitické šachovnici. U Donbasu je to méně zjevné, nicméně osobně doufám, že se obě strany poučí a přijmou realitu takovou, jaká je, podobně jak v případě Krymu. Bylo by to nejlepší především pro civilní obyvatelstvo. Není to spravedlivé ani správné řešení, ale je to jediné možné.
Samotný termín Novorusko už je u nás poměrně zaužívaný a Moskvě tento branding vyšel. Jak to vnímají samotní Ukrajinci v oblasti, kde jsi? Najdou se mezi nimi i takoví, kteří vnímají připojení oblasti označované jako Novorusko k Ruské federaci pozitivně?
Donbas, nebo alespoň oblasti u fronty, jsou pořád rozděleny 50-50 pro Ukrajinu a pro (Novo)Rusko. Ale především je mnoha lidem jedno, pod kým budou žít, důležitá je pro ně životní úroveň, popřípadě ztráty, nevraživost a nenávist které vznikly v průběhu konfliktu. Naše západocentrické (pravo/levé, Západ vs. Východ, socialismus vs. kapitalismus) vnímání problému se zde nevyskytuje a nehraje mezi populací významnou roli, a tudíž také nepovede ke zdárnému řešení.
Brand Novoruska se asi používá v DLR a LLR, kde existuje kanál Novorossija, nicméně mám pocit, že jak LLR, tak DLR radši používají označení jednotlivých republik, nežli společné Novorusko. Na ukrajinské straně je tento termín používán ironicky či pejorativně, především ale není používán příliš často.
Cestování mezi jednotlivými zónami je možné, ale administrativně obtížné nebo alespoň nepříjemné. Já s ním zkušenost nemám. Mnoho lidí se odstěhovalo do rajonu dle své politické preference. Většina lidí si to však nemůže dovolit a orientuje se na základě ekonomického modelu. Lidi „za Ukrajinu“ klidně pracují v Rusku a proruští majitelé obchůdků na ukrajinské straně pochopitelně svůj byznys upřednostní před idejemi. Především se však na území obou stran nachází obrovské množství nedobrovolných vnitřních přesídlenců, kteří potřebují pomoc.
Myslíš, že v současnosti existuje nějaký přechodný model řešení tohoto konfliktu? Ukrajina pravděpodobně nedokáže povstalce porazit silou. Zůstanou Luhanská a Doněcká lidová republika samostatné nebo se připojí k Rusku. Případně napadá tě nějaké jiné mírové řešení?
Nevím, řešení neznám, nebudu věštit z křišťálové koule, zvláště v takovém východoslovanském chaosu by to bylo troufalé a dokazovalo by to nepochopení problematiky. Především doufám v konec násilí, což může být začátek rekonstrukce – jakýsi abchazský či osetinský model. Ukončení nesmyslného obstřelu, vytvoření nárazníkové zóny a smíření se s tím, že ani jedna strana nemůže mít vše. Nechci však být naivní. Na druhou stranu jako správný misionář věřím, že jestli nějaký Bůh je, tak má řešení i pro Donbas. Je to sice výzva, ale myslím, že můj Pán Bůh na to má (koule).
PS:
Laskavě prosím všechny čtenáře, aby toto interview brali s nadhledem a nepoužívali ho jako munici pro své „již předem hotové“ názory a přesvědčení. I přestože jsou Češi v tomto mudrování poměrně zdatní, ukrajinským taxikářům se, podobně jako v konzumaci vodky, stejně nikdy nevyrovnáme. Svět není černobílý. Zvláště na místech, jako jsou tato, je to zcela zřejmé. Prosím buďte tedy smířliví a čestní, stejně jako já při poměrně otevřeném odpovídání na otázky.
God Bless…
Organizaci Chuť pomáhat je možné finančně podpořit v jejich aktivitách. Transparentní účet organizace naleznete zde. Lidé jako Tadeáš se postarají, aby se pomoc dostala k nezranitelnějším.
5 comments
5 Comments
Honza
27. 8. 2016, 9:46misionářská činnost, to je lingvistická hříčka jako kontraktátor?
REPLYMatej Kandrík@Honza
27. 8. 2016, 15:18Dobrý deň,
REPLYskôr než "lingvistická hříčka", sa jedná o výsledok česko-slovenskej spolupráce v redakcii.
Stane sa, že editorom niečo ujde. Vďaka za upozornenie.
Honza@Honza
4. 9. 2016, 21:09neporozumeni bylo skutecne na me strane, z clanku je zrejme ze se skutecne jedna o msii ne misi. prist budu prvne cist pak komentovat
REPLYLenka
23. 9. 2016, 1:47To jako že jdete dva kroky za útočící Ukrajinskou armádou, morálně odsoudíte oběti kterým přišli vojáci zničit domov a potom jim nalepíte náplast a děti vezmete na tábor, než je zastřelí? Nebo jsem něco špatně pochopila? Asi tak nějak mi to totiž vyznělo. Krásní, politicky a morálně pomýlení lidé. A nebo je spíš pomýlený ten kdo útočí na civilní obyvatelstvo a dělá z nich partizány, co?
REPLYLenka@Lenka
23. 9. 2016, 2:27Omlouvám se, jestli jsem vás nařkla neprávem. Možná příliš rychle jsem četla. Jsem už alergická na řeči o socialismu, nesnáším ty politické záminky pro masakr civilního obyvatelstva v krajinách, kde je přitom jiný ekonomicko politický zájem na národnostní čistce. Proto ty rychlé emoce.
REPLY