Předchozí část naleznete zde.

Afghánští vojáci stojí u stožáru s afghánskou vlajkou po vyhnání Talibanu z hílmandského Mardžáh. 22. února 2010 vše vypadalo nadějněji; Foto Cpl. Mary E. Carlin, U.S. Marine Corps

Generál David Petraeus se v jednom rozhovoru zmínil o prvních náznacích zvratu v Hílmandu. Konkrétně popisoval zoufalou zprávu talibanského velitele v Mardžáh, zachycenou rozvědkou. Každopádně bude lepší, když si zopakujeme vývoj událostí v Mardžáh.

Po šesti týdnech přípravné fáze – shape – skládající se z cíleného zabíjení talibanských velitelů, diskusemi se zástupci místních šúr a dalších zpravodajských aktivit, začala 13. února operace Moštarak, při které bylo nasazeno 15 tisíc vojáků. Okres byl obsazen překvapivě lehce – povstalci raději přešli do ilegality, než aby se postavili na větší odpor.

Mohutné spojenecké seskupení skládající se ze šesti britských a amerických praporů, doplněné šesti afghánskými prapory (kandaky), zajistilo oblast a začalo odminovávat okresy Mardžáh a Nadi Ali. Samozřejmě, tak velké uskupení nebylo možné držet v oblasti příliš dlouho a tak začalo postupné stahování. V Mardžáh zůstaly dva prapory námořní pěchoty – 1-6Mar a 3-6Mar – doplněné třemi kandaky. Celkem šlo o 3500 vojáků na 70 tisíc obyvatel. Teoreticky to byl dostatečný počet na provádění COIN. Manuál FM 3-24 v článku 1-67, vyžaduje 20-25 vojáků na tisíc obyvatel. V Mardžáh to bylo 50. Síly by pravděpodobně stačily, pokud by byla prováděna klasická COIN kampaň a ne takzvané population-centric COIN (populačně zaměřené).

První problémy začaly při odjezdu zkušených armádních kandaků, přesunutých do Hílmandu z Regionálního velitelství Východ (RC-East) a sousedního Kandaháru. Byly nahrazeny nově stavěným afghánským četnictvem – ANCOP, které ISAF inzerovalo jako elitu ANP. Příslušníci ANCOP mají delší výcvik a dvojnásobný žold.

ANCOP se ukázal jen o vlas lepší než normální ANP. Jeho příslušníci se na hlídky odvážili jen s mariňáky, v noci spali na stanovištích, kouřili opium, a když už hlídkovali samostatně, zřídili si vlastní kontrolní stanoviště, na kterém odírali místní. Navázání vztahů s obyvateli se jim nedařilo, protože šlo většinou o Tádžiky ze severu mluvící jen dárí. Paštó uměli jen výjimečně.

Další eso v rukávu – dovezený guvernér Abdal Záhir – se ukázalo podobně neúčinné. Tento emigrant z Německa se ukázal jako neschopný, nevyvíjel dost aktivity, nepodařilo se mu získat důvěru místních a v červenci byl odvolán. Mariňáci se ocitli ve vzduchoprázdnu. Místní se chovali velmi rezervovaně a nedodávali dost tipů na Talibance.

Prapor 1-6Mar byl přece jen o něco úspěšnější. Měl štěstí na schopného velitele ANCOP který ovládal paštó a postupně se zapojil i do výuky místních dětí ve škole. Prapor operoval v jižní a střední části Mardžáh, navázal vztahy s místními a prožil relativně klidnou túru. Jestliže se tedy 10 zabitých a 214 zraněných dá nazvat klidnou službou…

Severní prapor 3-6Mar na tom byl o poznání hůře. Nedařilo se mu navázat spolupráci s místními obyvateli, takže do oblasti pronikali Talibanci z okolí. Žádosti o informace narážely na hradbu mlčení. Koncem dubna se počet tipů v celé oblasti znatelně snížil – Taliban se vrátil zpět. V květnu během sklizně opia nastalo chvilkové uklidnění, které ale bylo následováno dramatickým nárůstem bojů a nestability. Část pracovníků, kteří přijeli na sklizeň z Pákistánu, zůstala jako posila Talibanu!

Zhoršení situace si vynutilo osobní návštěvu generála Stanleyho McChrystala a velitele Regionálního velitelství jih (RC-South) generála Cartera a radikální změnu přístupu. Během 90 dní aplikování population-centric COIN nedosáhli mariňáci téměř ničeho. Ztráty za květen byly větší než za předchozí tři měsíce dohromady.

Předsunutá rota 3-6Mar která zachytávala talibanské útoky z pouště Sistáni se stáhla zpět do Mardžáh, aby posílila hlídky v hustěji zabydlených oblastech. Bylo zničeno 10 mostů, aby se ztížil pohyb povstalců v oblasti. A začal přísun posil.

Na hranici sousedního distriktu Nawa zřídila rota 3-3Mar řadu stanovišť, aby ztížila přesun Talibanu do Mardžáh z východu. Byl nasazen odřad zelených baretů SFODA (Special Forces Operational Detachment Alpha), který se zatím bezúspěšně pokoušel založit milice (místní se ovšem zatím příliš báli). Poslední posila pro mariňácký surge v Hílmandu – 1^st Reconnaissance Bn – začal hlídkovat okolo Mardžáh, aby z oblasti vystrnadil povstalce. Definitivní uzavření oblasti severovýchodně od Mardžáh zajistili Britové během operace Black Prince na konci července. Obsadili město Sajdabád a zřídili zde základnu pro Battle Group 1^st Lancs-CF Nadi Ali South.

Avšak ještě měsíc po zahájení nové mariňácké operace New Dawn (Nový úsvit) v Mardžáh, se lidé stále báli. Třeba zdravotníci námořnictva nabízeli během deseti dnů v červenci místním pomoc, ale ošetřili jen 97 pacientů. Považovali to za velký úspěch. Přitom si stačí vzpomenout na fronty před českými zdravotníky v Kábulu…

A právě v této době (17. srpna 2010) dostává generál Petraeus zprávu, že Talibanci v Mardžáh jsou na pokraji zhroucení. A v tom je ten problém. Sedmdesát tisíc obyvatel zajišťuje osádka 3500 vojáků plus asi 2000 dalších v bezprostředním okolí. Celý surge byl založen na rychlém obsazení a zničení povstalecké infrastruktury a následným předáním oblasti ANSF pod jistým dohledem ISAF. Uvolněné jednotky zatím měly obsadit další oblast a postup se měl opakovat.

Mardžáh ale ukazuje nereálnost načasování plánu: jednotkám bude trvat déle, než odstraní Taliban z oblasti, ANSF bude trvat déle, než dosáhne bojeschopnosti, ANSF bude trvat déle, než převezme vyčištěné oblasti a vládě bude trvat déle, než se ujme moci.

A hlavně, ISAF bude potřebovat více sil. I Marine expeditionary Force – MEF(Fwd) – nasadilo v Mardžáh poslední větší posilu. V listopadu převezme od Britů oblast Sangin, který si vyžádá dalších minimálně 1200 mariňáků. Kde vezme Námořní pěchota další lidi? Již dnes se mluví o vyklizení Salám Bazár v oblasti Now Zad kde operuje rota 1-2Mar, aby se mohl zintenzivnit COIN jinde.

Ale Hílmand byl jen vedlejší cíl surge. Hlavním cílem byl Kandahár a okolní okresy. V rámci Moštaraku působilo 15 000 vojáků na 70 000 obyvatel. Kandahár a okolí má 750 tisíc obyvatel. K dispozici jen přitom jen 2500 Kanaďanů, 8500 Američanů a 12 000 ANSF. Úplně poslední brigáda Obamova surge – 4-101 IBCT – je určena pro RC-East. Poláci z ní mají slíbený jeden prapor, zbytek půjde do provincie Paktika. Posila se rozpustí stejně rychle, jako voda v písku.

Ani RC-East na tom není se silami lépe. V dubnu bylo vyklizeno údolí Korengal a dnes se zvažuje vyklizení celého údolí řeky Pech. Mimochodem, povodí řek Pech a Konar tvoří několik přilehlých údolí, které byly vyklizeny v roce 2008 (přepad COP Wanat), Kamdeš vyklizený v roce 2009 (přepad COP Keating) a Korengal vyklizený v roce 2010 (několik COP v údolí bylo permanentně několik let v obležení).

Situace se zhoršuje i v dřívější oáze stability Dželalabádu, jednoho z nejdůležitějších měst Afghánistánu. Leží v provincii Nangahar na silnici Kábul-Torkham, nejdůležitější spojnici s Pákistánem. Až do letošního roku zde byla situace klidná, cizinci se mohli v městě volně pohybovat. Síly ISAF mají základnu FOB Fenty nedaleko města, ale v Dželalabádu samotném zatím hlídkovaly jen afghánské síly.

Problémy začaly explozemi na silnici do Pákistánu ve větší vzdálenosti od města. Pak začaly vybuchovat bomby ve městě a na začátku srpna Taliban zakázal holičství a prodej DVD a CD, protože jde o neislámské činnosti. Během jediné noci se obchody s dotčeným zbožím zavřely. Pár set metrů od FOB… Takovou moc má dnes Taliban v Dželalabádu.

Situace se stále zhoršuje – za první tři dny v září explodovalo šest IED, bylo odpáleno 16 raket a před guvernérským palácem byl zabit šéf okresu. Dželalabád je přitom mnohem důležitější, než nějaká díra v Hílmandu.

Pokračování ve čtvrtek