Tento článek byl publikován v časopise ATM č. 1/2010 a za svolení k jeho reprodukci na On War / On Peace děkuji šefredaktorovi ATM Michalovi Zdobinskému.

Když ke mně došel jeden americký voják, tak jsem se ho zeptal, kde jsou další zranění. Odpověděl, že žádní další už nejsou. Ukázal jsem na těla ležící na zemi a zeptal se ho: „Tihle jsou mrtví?“ Podíval se na mě a odpověděl: „Je po nich.
kapitán Justin Madill, palubní lékař, zdravotnický vrtulník HH-60M, volací znak Dustoff 36

Úvod

Těsně před koncem své patnáctiměsíční mise se američtí vojáci z roty C 2-503. praporu 173. výsadkového brigádního bojového uskupení (dále jen 173. VBBU) „Sky Soldiers“ zúčastnili jedné z nejkrvavějších bitev od začátku spojeneckých operací na území Afghánistánu. Při obraně bezvýznamné, nevhodně vybrané a nedostatečně opevněné pozice zahynulo devět z nich a 27 dalších bylo zraněno. Duchové vietnamské války byli znovu vyvoláni.

Dne 13. července 2008 zaútočilo na 49 amerických a 24 afghánských vojáků přibližně 200 protikoaličních bojovníků (nazývaných mudžáhidové), jejichž cílem bylo dobýt ještě nedokončenou předsunutou základnu Kahler a pozorovací stanoviště Top Side, které se nacházely poblíž vesnice Want (obvykle nesprávně nazývané Wanat) v údolí Waygal východoafghánské provincie Nuristán. Za projevené hrdinství při bitvě u Wantu bylo vojákům 173. VBBU uděleno 11 Stříbrných hvězd, 17 Bronzových hvězd se sponami za odvahu a 25 Medailí za zásluhy se sponami za odvahu.

Předehra

Terén ve východních provinciích Afghánistánu je velice hornatý, hustě zalesněný a špatně přístupný. Od severovýchodu k jihozápadu země se táhne pohoří Hindúkuš o průměrné nadmořské výšce 4000 metrů, které u pákistánských hranic dosahuje až 7000 metrů. Řada přesunů 173. VBBU byla možná pouze za pomoci dopravních vrtulníků a mnoho míst v provinciích Kunar a Nuristán (kterými se táhne údolí Waygal) je pro mobilní hlídky prakticky nepřístupných. V údolí Waygal, jehož úbočí dosahují výšky okolo 3000 metrů, se nachází devět vesnic. Jedna z nich, Want, je zároveň i administrativním střediskem okresu Waygal provincie Nuristán. Na území Nuristánu operuje rada protivládních skupin, z nichž nejsilnější jsou Hezb-e Islámí Gulbuddín (pod vedením Gulbuddína Hekmatjára) a Taliban. Dále se zde nacházejí menší ozbrojené oddíly místních samozvaných vládců a roztroušené skupinky bojovníků al-Káidy.

Údolí Waygal v provincii Nuristán

V letech 2006-2007 působilo v provinciích Kunar a Nuristán 3. BBU 10. horské divize, které zde vybudovalo řadu odloučených předsunutých základen a pozorovacích stanovišť. Důvodem k tomto tříštění sil byla snaha rozšířit vliv afghánské centrální vlády do odlehlých míst, kam až doposud její moc nesahala. V údolí Waygal vybudovali američtí vojáci několik menších základen, které měly sloužit k zajištěni oblasti a zabránění pohybu protikoaličních bojovníků. Jednalo se o základny Blessing, Bella a Ranch House. K předání operačního úkolu mezi 3. BBU 10. horské divize a 173. VBBU došlo na přelomu května a června 2007 a celý proces byl ukončen 6. června 2007.

Údolí Waygal bylo prostorem odpovědnosti roty C 2-503. praporu 173. VBBU. Velitelem roty a vrchním poddůstojníkem roty C byli kapitán Matt Myer a vrchní seržant Scott Beeson. Přestože rota C měla mít tři čety, jedna z nich (3. četa) byla po celou dobu nasazení v Afghánistánu odvelena k rotě D, která byla rozmístěna na základně Blessing a sloužila jako hotovostní jednotka (Quick Reaction Force) 2-503. praporu. Rotu C tak tedy tvořily pouze dvě čety (1. a 2. četa), které byly rozmístěny na základnách Bella a Ranch House.

Ihned po převzetí operačního úkolu se vojáci roty C dostali do řady menších šarvátek s mudžáhidy, kteří v jejím prostoru odpovědnosti operovali. Kromě občasných přestřelek však k žádným větším bojovým akcím do té doby v údolí Waygal nedocházelo. To se změnilo dne 22. srpna 2007, kdy přibližně 60 mudžáhidů zaútočilo na 25 vojáků 1. čety nacházejících se na Ranch House. Přes tvrdý odpor amerických vojáků nepřítel pronikl dovnitř perimetru základny a útok se podařilo odrazit až po povolání blízké vzdušné podpory. Následkem boje bylo 11 amerických vojáků zraněno, z toho několik vážně.

Hlídka 2-503. praporu 173. VBBU v údolí Waygal

Od tohoto okamžiku začala v údolí Waygal narůstat aktivita mudžáhidů, jejichž obvyklou taktikou se stalo pravidelné ostřelování základen a léčky na americké hlídky. K jednomu takovému závažnému útoku došlo dne 9. listopadu 2007, kdy se dostala do léčky hlídka, která se přesunovala z Ranch House na Bella. V těžké palbě zahynulo šest výsadkářů a dalších osm bylo zraněno. Tento incident nadále zhoršil vztahy mezi vojáky roty C a místním obyvatelstvem, které mnozí Američané podezírali ze spolupráce s nepřítelem.

Vzhledem k pokračujícím útokům na Ranch House a ke složitosti zásobování této odlehlé základny rozhodlo velení 2-503. praporu o tom, že základna bude vyklizena a opuštěna, k čemuž došlo dne 2. listopadu 2007. Tohoto momentu využila nepřátelská propaganda, která okamžitě oznámila, že mudžáhidové dobyli základnu a vztyčili zde černobílou vlajku Talibanu. Vztahy amerických vojáků s místními obyvateli údolí Waygal se nadále zhoršily počátkem července, kdy při útoku dvou vrtulníků AH-64 Apache zahynulo několik civilistů. Tento incident měl pravděpodobně později, při bitvě u Wantu, přímý vliv na podporu, kterou místní obyvatelé poskytli mudžáhidům útočícím na základnu Kahler – ať již tím, že nenahlásili jejich přítomnost americkým vojákům, nebo tím, že jim poskytovali zpravodajské informace a úkryt.

Kostky jsou vrženy

V březnu 2008 vydal operační důstojník 173. VBBU major Jack Rich pokyn k urychlenému vyklizení a opuštění základny Bella. Zároveň rozhodl o výstavbě nové, lépe umístěné základny poblíž vesnice Want, která by byla snadněji přístupná pro mobilní hlídky a nacházela se v dostřelu vlastního dělostřelectva. Uzavření staré a otevření nové základny – pracovně nazvané Wanat – pojmenovali američtí plánovači jako operaci Rock Move.

Příslušník 173. VBBU stráží předsunutou základnu ve východním Afghánistánu

I přesto, že se blížil termín předání operačního úkolu mezi 173. VBBU a 3. BBU 1. pěší divize „The Big Red One“, bylo velením 2-503. praporu rozhodnuto, že nová základna poblíž Wantu bude vybudována jeho vojáky a stane se tak, ještě než dorazí vojáci 1. pěší divize, kteří je měli vystřídat.

Vesnice Want nebyla vybrána pro vybudování nové základny náhodně. Nacházela se na jižním konci údolí Waygal, blíže k základně Blessing (kde bylo i velení a štáb 2-503. praporu) než vesnice Bella. Ve Wantu se také nacházelo velitelství Afghánské národní policie (dále jen ANP), kterému byly podřízeny ostatní policejní stanice a kontrolní stanoviště v okrese Waygal.

K tomu, aby bylo možné zabezpečit propojení údolí Peč a Kunar s Waygalem, bylo nezbytné vybudovat mezi Blessingem a Wantem (přibližně 8 km) kvalitnější pozemní komunikaci. Z Blessingu vedla do blízkosti Wantu na místní poměry relativně kvalitní silnice, která však bohužel končila asi 1,5 km od vesnice, kde se měnila v úzkou a hrbolatou stezku. Tou sice terénní vozidla a pronajatá nákladní vozidla místních dopravců (tzv. Jingle Trucky) mohla projíždět ale pouze velice pomalu a opatrně, neboť hrozilo jejich zřícení do koryta řeky Waygal, která údolím protéká. Americké velení však počítalo s tím, že silnice bude dobudována a odpadne tak nutnost leteckého zásobování nové základny.

Dne 6. července 2008 přednesl štáb 2-503. praporu plán operace veliteli 173. VBBU plukovníku Charlesi Preyslerovi a následující den byl s tímto plánem seznámen zástupce velitele 101. výsadkové divize pro operace (DCG-O) brigádní generál Mark Milley. Oba nadřízení (při nasazení v Afghánistánu bylo 173. VBBU podřízeno 101. výsadkové divizi) s ním bez výhrad souhlasili a nařídili jeho provedení.

Dne 7. července 2008 obdržel velitel 2. čety roty C 2-503. praporu 173. VBBU nadporučík Jonathan Brostrom bojový rozkaz s úkolem, aby se se svými muži přesunul do vesnice Want a zahájil tam budování předsunuté základny. Poté, co by bylo vybudováno provizorní opevnění a ubytovací prostory, se měl do Wantu přesunout i zbytek roty C. Ihned po obdržení bojového rozkazu nařídil vrchní poddůstojník čety seržant první třídy David Dzwik kontrolu vozidel, zbraní, munice a nakládání nejnutnějšího materiálu, který měl zabezpečit přežití čety, než bude provedeno letecké dozásobení. Příslušníci čety nad úkolem, který jim připadl, rozhodně nejásali. V Afghánistánu byli již skoro 15 měsíců a datum jejich návratu zpět domů se rychle blížilo. Dokonce již odeslali většinu svých osobních věcí a výstroje zpět na domovskou základnu do Vicenzy v Itálii a každému zůstal pouze jeden batoh se základními potřebami a osobní zbraň s municí.

Dne 8. července 2008 skončilo stahování 1. čety ze základny Bella, která tím byla vyklizena. Celé stažení proběhlo bez jakéhokoli incidentu nebo kontaktu s nepřítelem. Jedním z posledních vojáků, který základnu opustil, byl i kapitán Myer. Všichni příslušníci 1. čety, velení roty C a prakticky veškerý materiál byli přesunuti na Blessing.

Po setmění vyrazilo z Blessingu pět vozidel HMMWV s příslušníky 2. čety na přibližně devadesátiminutový přesun do Wantu. Každé vozidlo bylo kromě osádky naloženo takovým množstvím munice, stravy a vody, že se sotva pohybovalo. Celá kolona postupovala v naprosté tmě pomalu a plynule kupředu, neboť řidiči používali přístroje nočního vidění AN/PVS-7 a nedošlo k žádnému kontaktu s nepřítelem. Před půlnocí dorazila četa do Wantu, kde rozmístila vozidla na otevřeném prostoru poblíž místního tržiště a vytvořila provizorní tábor. Krátce po příjezdu do vesnice začalo hustě pršet a nepřestalo až do rozednění. Vzhledem ke tmě a silným proudům vody, které se valily z oblohy, bylo jedinou možnou činností střežit tábor a pozorovat bezprostřední okolí. Po rozednění se uskutečnil ženijní průzkum prostoru rozmístění čety a vzhledem k tomu, že nebyly nalezeny žádné miny nebo nástražná výbušná zařízení (tzv. IED), nařídil nadporučík Brostrom zahájit budování úkrytů, okopů a palebných postavení těžkých zbraní. Nadporučík spolu s dělostřeleckým návodčím seržantem Ryanem Pittsem následně vybrali i místo pro pozorovací stanoviště (později nazvané Top Side), které se mělo nacházet na nízkém pahorku, přibližně 100 m východně od provizorního tábora (nyní již nazvaného základna Kahler).

Vozidla HMMWV vyzbrojená těžkým kulometem M2 a automatickým granátometem Mk-19

Jediná četa, která dorazila v noci do Wantu, rozhodně nemohla na nepřítele pohybujícího se v okolních horách udělat žádný velký dojem. Naopak vytvořila zdání slabosti americké vojenské přítomnosti v celé oblasti údolí Waygal a nerozhodnosti jejího velení. Dalším problémem celé operace Rock Move byl naprostý nedostatek koordinace činnosti s okresním velitelstvím ANP Stejně tak, přestože součástí operace byla i rota Afghánské národní armády (dále jen ANA), nebyli její příslušníci žádným způsobem zapojeni do plánovacího procesu. Američtí velitelé se jednoduše rozhodli pro postup „o nich bez nich“, což se jim později velice silně vymstilo.

Dne 9. července 2008 přepravily americké vrtulníky CH-47 Chinook na Kahler posily v podobě již zmiňované pěší roty 3. praporu 2. brigády 201. sboru ANA. Celou rotu však tvořilo pouze 24 afghánských vojáků, tři vojenští poradci – poddůstojníci US Marině Corps a také dva nezbytní tlumočníci. Většina afghánských vojáků byli nováčci z oblasti severovýchodního Afghánistánu, kteří v lednu a únoru prošli základním výcvikem v Kábulu a do oblasti údolí Waygal se přesunuli v březnu 2008. Dále s těmito posilami přišli i zbylí vojáci přidělení k 2. četě, kteří se nevešli do konvoje, jenž dorazil již minulou noc. Jednalo se zejména o obsluhu minometů a ženisty s nakladačem Bobcat, velkým pryžovým vakem sloužícím k uskladnění pohonných hmot pro nakladač a malým, dvacetistopovým přepravním kontejnerem, který byl naložen ženijním nářadím a geodetickými přístroji. Zároveň byl na Kahler přepraven stavební a opevňovací materiál ze zrušené základny Bella. Jednalo se zejména o ochranné valy HESCO, prázdné pytle a žiletkový drát (tzv. concertina).

Příslušníci 62. ženijního praporu při práci s nakladačem Bobcat

Samotnou výstavbu základny ve Wantu však nemohl provádět malý ženijní tým. Jeho hlavním úkolem bylo vyměřit budoucí základnu a dohlížet na provádění stavebních prací, které měla mít na starost nasmlouvaná místní stavební firma se sídlem v Džalalabádu. Jak se později ukázalo, byla to špatná volba. Až do bitvy u Wantu, ke které došlo 13. července 2008, nedorazil žádný ze stavebních dělníků ani stavebních strojů. Ženisté tedy mezitím provizorně zahájili sami budování vnějšího perimetru a ochranných staveb. Jejich úsilí však bylo vážně narušeno tím, že se porouchalo čerpadlo k vaku, kde byly uskladněny pohonné hmoty pro nakladač.

Dne 11. července 2008 se vojáci roty C zabývali převážně pouze strážní službou na perimetru nově budované základny a čekali na příjezd pracovníků stavební firmy, kteří, jak již bylo řečeno, nikdy nedorazili. Jejich úkolem mělo být zejména vyrovnání povrchu budoucího prostoru základny, kde měly být dle projektu umístěny ubytovací a provozní budovy. Velkým problémem začal být nedostatek pitné vody, neboť v extrémně vysokých teplotách, velké nadmořské výšce a při fyzicky namáhavé práci jí potřeboval každý voják minimálně šest litrů denně. Její přísun vrtulníky začínal váznout, neboť přednost dostal stavební a opevňovací materiál. Dzwik tak musel nařídit snížení jejího přídělu na osobu, což se negativně projevilo na fyzickém stavu celé jednotky.

Dne 12. července 2008 se nadporučík Brostrom dozvěděl o tom, že ve Wantu probíhá jednáni (tzv. šúra) stařešinů s místním náčelníkem ANP, na které nebyl pozván. Takovéto chování je v Afghánistánu považováno za krajně nezdvořilé, a proto se vydal na šúru i bez pozvání. Tam byl přivítán velice chladně, až nepřátelsky a s jeho příchodem bylo celé jednání náhle ukončeno. Je velice pravděpodobné, že se zde projednával bezprostřední útok proti nově budované základně a že celá tato záležitost byla koordinována s příslušníky ANP ve Wantu.

Odpoledne dorazily na Kahler poslední posty (velitel roty C kapitán Myer se svým radiooperátorem seržantem Erikem Aassem) a byly vyloženy další zásoby vody a proviantu. Celkový počet amerických vojáků na základně se tak navýšil na 49 osob (40 výsadkářů, šest ženistů a tři námořní pěšáci). Do večera byl perimetr základny provizorně opevněn vybudováním ochranných valů HESCO, které však byly pouze částečně naplněné zeminou a nebyly dokončené. Dále se prakticky podařilo vyhloubit a dobudovat palebné postavení minometů.

Velení 101. výsadkové divize nebylo situací ve Wantu nijak znepokojeno, a proto zpravodajský důstojník (G-2) divize podplukovník Pierre Gervais rozhodl o stažení všech prostředků integrovaného průzkumu a pozorování (zejména bezpilotních letounů RQ-1 Predator), které monitorovaly tuto oblast. Tím bylo připraveno jeviště pro jednu z nejkrvavějších a nejúpornějších bitev současného afghánského tažení.

Útok na základnu Kahler

Již několik dnů před samotným útokem na Kahler se ve Wantu pohybovalo větší množství mladých cizinců, kteří se zájmem sledovali výstavbu základny a denní rutinu amerických a afghánských vojáků. Jednalo se o zahraniční džihádisty, kteří se vydali do afghánských hor vést svatou válku proti bezvěrcům z celého muslimského světa. Pocházeli zejména z Čečenska, Jemenu, Saudské Arábie a Pákistánu. Jelikož byla výstavba nové základny poblíž Wantu oznámena americkým velením již v průběhu roku 2008 místním stařešinům, měli mudžáhidové několik měsíců na přípravu celé akce. Tohoto dlouhého období využili k tomu, aby mezi místními sympatizanty ukryli zbraně, munici a další vybavení, které následně použili při útoku. Řada místních obyvatel také začala, z obavy o život, opouštět své domovy, čehož si všimli i někteří američtí vojáci.

Dne 13. července, přibližně v 04.00 ráno, zpozorovala obsluha odpalovacího zařízení protitankových řízených střel (dále jen PTŘS) TOW, které bylo lafetováno na jednom z vozidel HMMWV, prostřednictvím systému řízení palby ITAS skupinu pěti neznámých ozbrojenců, kteří se pohybovali ve tmě na hřebeni nad základnou. Ihned o tom uvědomila směnu na pozorovacím stanovišti, jež obrátila svůj pozorovací přístroj LRAS3 daným směrem, potvrdila výsledek pozorování a informovala o něm kapitána Myera. Ten si uvědomil bezprostředně hrozící nebezpečí a nařídil zahájit palbu ze 120mm minometů a PTŘS TOW. Než však stačily obsluhy těchto zbraní vystřelit jedinou ránu, zasáhl v 04.20 základnu příval střel z ručních zbraní a pancéřovek. Útok proti americkým pozicím přišel pouze pět dní poté, co vojáci roty C začali s výstavbou základny Kahler a pozorovacího stanoviště Top Side.

Základna (Vehicle Patrol Base) Kahler a pozorovací stanoviště (Observation Post) Top Side

Přibližně 200 mudžáhidů, pod velením místního talibanského velitele Mullaha Osmana, zahájilo koordinovaný útok z několika směrů. Ve stejný okamžik ožila dobře zamaskovaná palebná postavení na hřebenech nad základnou a ve vesnici. Pravděpodobnými cíli celé akce mělo být zničení těžkých zbraní (minometů a PTŘS TOW) umístěných na základně, odříznutí pozorovacího stanoviště od základny a následné zajetí některého z jeho obránců, čehož by bylo možné využít k propagandistickým účelům. Nejtěžší palba byla vedena z prostoru místního tržiště, mešity a budov, které se nacházely poblíž pozorovacího stanoviště. Útočníci byli dobře vyzbrojeni značným množstvím útočných pušek AK-47, lehkých kulometů PKM a pancéřovek RPG-7. V jednom z malých krámků v prostoru tržiště se nacházelo palebné postavení těžkého 12,7mm kulometu DŠK. Většina z útočníků byla oblečena v tradičních muslimských dlouhých košilích a někteří na sobě měli součásti maskovacích uniforem BDU.

Dokončení příště