Žena hrající wei-čchi; Zdroj Wikimedia Commons

V březnu 1978 vyšel v časopise Parameters článek Johna M. Collinse s názvem Vietnam Postmortem: A Senseless Strategy. Nyní tento text vyšel znovu ve výročním čísle Parameters (Winter 2010-2011) – tomuto časopisu je totiž 40 let. Mimochodem, mezi různými historickými texty lze nalézt i jeden s názvem Lessons of History and Lessons of Vietnam z roku 1986 od tehdy majora Davida H. Petraeuse, nyní generála ve výslužbě a novopečeného šéfa CIA.

V tuto chvíli se nechci ovšem věnovat Davidovi Petraeusovi, ale Collinsově „pitvě“ Vietnamu. Tento krátký text stojí za to si přečíst. Třeba i proto, že nebude velký důvod, aby se budoucí „pitva“ našeho angažmá v Afghánistánu příliš lišila – zpočátku špatná, či lépe řečeno neexistující strategie, její vyvíjení a proměna (nikdy nedokončená), nepochopení nepřátel i obyvatel země a netrpělivost na konci. Náš charakteristický přístup ke konfliktům je spojen s vidinou dosažení vojenského vítězství, což je porážka nepřítele díky technologické, materiální, či lidské převaze, nebo chytrému manévru. Ale co když nepřítel nehraje podle stejných pravidel?

Technology, not strategic theory, was this country’s trump card. Masses of materiel from the military-industrial complex turned most every trick. Atom bombs stopped the Japanese during World War II, and they restarted stalled talks in Korea. Our whole approach to conflict coupled the theories of Clausewitz with the bombing concepts of Douhet. One stressed killing combat­ants, the other blasting civilians.

Jsou k dispozici teoretické práce zabývající se vojenstvím a vedením války na taktické i strategické úrovni, západní země mají dlouhou tradici angažovanosti v zahraniční a máme k dispozici obrovské množství historické literatury. Lekcí, ze kterých se dá čerpat je velké množství, tak proč je dostatečně nevyužíváme? Důvodem je percepce problémů a přístupu k nim, včetně volby nástrojů. Krásně se této problematiky dotýká Henry Kissinger ve své poslední knize On China.

Where the Western tradition prized the decisive clash of forces emphasizing feats of heroism, the Chinese ideal stressed subrety, indirection, and the patient accumulation of relative advantage.

Kissinger ukazuje rozdíl mezi západním a čínským myšlením na hře wej-čchi (wei qi), u nás známé spíše pod japonským názvem go, a na šachách. Zatímco o vítězi ve wej-čchi rozhoduje obvykle malý rozdíl v počtu kamenů a vítěz tedy není na první pohled znám, šachy jsou o totálním vítězství. Wej-čchi učí strategickému obklíčení, šachy likvidaci oponenta v přímém střetu.

Chess produces single-mindedness; wei qi generates strategic flexibility.

A právě flexibilita je významnou ingrediencí úspěchu (nikoli vítězství v tradičním slova smyslu) v asymetrických konfliktech, respektive v protipovstaleckém boji. Krátká Kissingerova pasáž o „čínské realpolitice a Umění války Mistra Suna“ není z hlediska jeho knihy nejdůležitější, nicméně je zásadní pro „pochopení našeho chápání“ a chyb, které děláme.

Hovoříme-li o největších stratézích, nechybí mezi nimi Mistr Sun, Thúkýdidés, Antoine-Henri Jomini, Nicolò Machiavelli, Napoleon Bonaparte, Carl von Clausewitz a mnoho dalších. Není možné k nim ovšem přistupovat jako k řadě lidí, jejichž učení (konkrétní kroky) se doplňuje, až pospojované části vytvoří nezpochybnitelný celek, či návod k vítězství. Jejich myšlenky jsou zarámované dlouhým časovým rozpětím, jsou ovlivněny i kulturním prostředím, tehdejší realitou a zkušenostmi.

Vyberu-li dva významné a nejznámější teoretiky, pak mohu říci, že Mistr Sun není předchůdcem, respektive ideovým zdrojem Carla von Clausewitze. V řadě ohledů je jeho protipólem, což je dáno nejenom časovým rozpětím, technologickým pokrokem a zkušeností, ale především odlišným přístupem k řešení vyvstalých problémů. Například tedy v Sunově pojetí politika a válka jedno jsou („válka je tou největší věcí státu“), nese sebou pro stát vysoká rizika a proto je nejvyšším uměním neválčit („…je nejlepší kdo cizí vojska pokořil bez bitvy“). Pro Carla von Clausewitze je válka „opravdový nástroj politiky, pokračování politických styků a jejich provádění jinými prostředky“. Pro Mistra Suna neleží těžiště v rozhodující/hlavní bitvě, ale v tom, jak bitvě předejít (zaútočit na protivníkovu strategii), jak zlomit vůli nepřítele bojovat ještě před válkou. A tak by se dalo pokračovat, rozdílů je celá řada, i třeba v chápání samotného pojmu „válečné umění“.

Ale pojďme zpátky k Vietnamu, Iráku, Afghánistánu a k dalším střetnutím, které západní státy a jejich ozbrojené síly vedly a vedou. Zjednodušeně se dá říct, že přístup k válčení v našem kulturním okruhu vychází z Clasewitzova učení. Druhá světová válka, konflikt v Koreji, nebo třeba první válka v Zálivu mu dává za pravdu. V povstaleckých konfliktech ovšem selhává. Zde je platnější Mistr Sun (respektive Mao Ce-tung, dobrý žák Mistra Suna a myšlenkový zdroj čehosi, co by se dalo nazvat moderní povstaleckou doktrínou). Na prvním místě je psychologie, nikoli síla. (Tím vším nechci říct, že se Carl von Clausewitz vůbec nevěnuje partyzánům, či „lidové válce“, nicméně nepřikládá ji ve svém díle velký význam.)

Část problému je v tom, že jsme si v posledních stoletích navykli, že technologie a silná výrobní základna je jedním z hlavních aspektů rozhodujících o vítězství a prohře a zároveň do jisté míry nahrazující masu. Řada konfliktů za posledních sto let nás však už měla dávno vyvést z omylu. Další částí problému je naše utkvělá představa o blahodárnosti modernizace. Tento proces byl nezbytný pro vzestup Západu a jeho podrobení si zbytku světa, nicméně není nezbytným předpokladem úspěchu v nekonvenčních konfliktech, respektive při budování státu. Vývoz modernizace (chápaný ať už v podobě technické, či třeba univerzality lidských práv) nemusí mít pozitivní vliv a vůbec nemusí být tím, co přispěje k vybudování rozpadlého státu.

John M. Collins ve své pitvě Vietnamské války dodává jeden zajímavý postřeh – rozdílný přístup politiků, respektive vojáků k povstaleckému boji ve Vietnamu a ke „vznikajícímu povstání“ doma ve Spojených státech.

US politicians put proper combinations to work at home in 1968, when incipient insurgency seized the United States. No one suggested search and destroy sweeps against the Black Panthers or Weathermen, who were busy bombing key buildings and battling police. Instead, civil rights programs reduced racial unrest, and lessening US participation in an unpopular war left the New Left without a power base in the general populace.

Proč se liší přístupy stejných lidí k, v podstatě, stejným problémům? Protože by doma bylo nepřijatelné použít stejné prostředky? Protože kořeny domácích problémů chápu, zatímco ty zahraniční zjednodušuji, respektive vysvětluji jinak? Možná by bylo vždy správné jako první si položit otázku, co bych dělal, pokud by podobný problém vypukl v mém státě. Jak bych jej řešil? Poslal bych proti odbojné skupině armádu? Asi ne, zvolil bych jiný, jemnější přístup. Zkuste to na příkladu Libye. Vím, že je to trochu přitažené za vlasy, ale jako intelektuální cvičení to není špatné.

Jako by byl problém s tím rozpoznat co je důležité a co není. A když to rozpoznáme, stejně nakonec zvolíme stejné prostředky. Chybějí stratégové, nebo jim není nasloucháno? Jak napsal před třemi desetiletími Collins:

In short, we lost a game of intellectual judo, in which conceptual lever­age was more potent than lethal power.