Za pár dnů, 6. listopadu 2012 bude zvolen staronový, či nový americký prezident. O dva dny později, 8. listopadu 2012 začne 18. kongres čínské komunistické strany. Na něm dojde k výměně nejvyššího vedení, což se odehrává jednou za desetiletí. Čínští komunisté již v tu dobu budou s vysokou pravděpodobností vědět, kdo ve Spojených státech vyhrál. Jestli stávající prezident, který věnoval v posledních čtyřech letech velké úsilí vyvázání se ze „špatné války“ v Iráku, zabřednutí do „dobré války“ v Afghánistánu a co nejrychlejšímu odchodu z něj, oslabení svazku s Evropou, nepovedenému restartu s Ruskem a upnutí pozornosti do Tichomoří – právě na Čínu. Nebo jeho republikánský vyzyvatel, který se zatím neměl šanci výrazněji projevit.

Čínským komunistům, kteří se budou scházet za přísných bezpečnostních opatření v Pekingu (kde se nyní nesmějí prodávat ani dálkově řízené modely létajících strojů – možná pod vlivem zpráv, že Taliban je testuje pro útoky proti koaličním silám v Afghánistánu), to bude ovšem jedno. Tím jsem si naprosto jist. Změna ve vedení země, která je sice mocná, ale podle nich výrazně oslabená, je příliš nerozhází.

Pilířem moci čínské komunistické strany je armáda a proto každý pokus o její depolitizaci naráží na silný nesouhlas. Čínské ozbrojené síly se v posledních dvaceti letech proměňují, podobně výrazně jako ekonomika země. Zajisté, rozpočet na ohromnou armádu se stále nedá srovnávat s obrannými rozpočty Spojených států a dalších zemí, ale rozdíl se postupně stírá díky tomu, že roste o deset a více procent ročně.

Ozbrojené síly jsou stále emancipovanější a s tím jak se daří zemi, roste i pýcha Číňanů a jejich nacionalismus. Dobrým příkladem je nedávný spor o pár ostrůvků s Japonskem. V časopisu Spiegel se objevila výstižná analýza s názvem China Seeks Role as Second Superpower. Titulek ne náhodně odkazuje k bipolaritě, i když ne takové, jakou jsme znali za studené války. Čínští představitelé vidí svou zemi ve strategickém obklíčení, na které je nutné reagovat.

…it isn’t China that is torpedoing any progress toward peace, both in the Syrian civil war, through its United Nations Security Council veto, and with its hesitant position on Iran. The Chinese believe that with their military superiority, the hawks in Washington could shine a light on China’s vulnerability in the event of a crisis, blocking seaways and thus cutting off access to the raw materials that are vital to the country’s survival. Taiwan, which Beijing sees as nothing but a province of the People’s Republic, is being armed and „used as a pawn to stop China’s rise,“ writes retired General Luo Yuan in the US magazine Foreign Affairs.

Základním znakem supervelmoci je především schopnost efektivně projektovat konvenční moc (sílu) v globálním měřítku. Proto Spojené státy zůstávají supervelmocí a Rusko supervelmocí není – kvůli rozpadu schopností jeho námořnictva (které bylo mimochodem vždy slabší, než to americké), respektive ozbrojených sil jako takových v 90. letech minulého století. Čína se nyní pokouší stát druhou supervelmocí a růst průmyslové výroby spojené s námořnictvem to může naznačovat – čínské vojenské loděnice se stávají nejvýznamnějšími na světě. Číňané nyní vyrábějí více typů a množství vojenských lodí než Evropané, či Korejci a v roce 2020 by měli dohnat Rusko a o deset let později Spojené státy. Zde je osm postřehů, které sou více rozvedeny v textu U.S. Navy Take Notice: China is Becoming a World-Class Military Shipbuilder.

1. China’s warship buildout thus far supports modernization and replacement, not rapid expansion
2. Chinese military shipbuilders are catching up to Russian and U.S. Yards
3. China’s military shipbuilders are using modular mass production techniques
4. China’s military shipyards appear to be sharing design and production information across company lines
5. China’s military shipbuilders will be able to indigenously build aircraft carriers
6. China will retain a military shipbuilding cost advantage
7. China’s neighbors feel increasingly compelled to augment their naval forces in response to Chinese warship production
8. China now has the potential to become a significant exporter of diesel submarines and smaller surface warships

Zatím není nutné propadat panice. Výše zmíněné dohnání Ruska či Spojených států předpokládá, že se vývoj a průmyslové možnosti v těchto zemích zamrazí na dnešní úrovni. Potenciál přitom ne vždy znamená, že se promění ve skutečnost. Nicméně jde o dobré téma k přemýšlení.

Výroba zbraní všeho druhu a jejich prodej je nejenom ekonomickou, ale především politickou záležitostí. Zásobování různých skupin v jednotlivých státech/regionech zbraněmi všeho druhu je palivem nejenom „strategické hry“, ale i jistým závazkem, protože není možné nechat náhodě výsledek střetnutí, do kterého je mnoho neinvestováno a prohra by posílila strategického oponenta. Zde je zajímavý postřeh týkající se světového respektive čínského obchodu se zbraněmi:

At this point, China’s primarily arms sales targets remain in Sub-Saharan Africa and the Middle East.  Pakistan also buys a substantial amount of Chinese arms, but China’s major regional arms clients (Burma, North Korea, and to an extent Cambodia) remain distinctly second-tier in terms of purchasing power.  The increasing sophistication of Chinese equipment, assuming reliability problems can be dealt with, could incline other regional states to purchase Chinese weapons.  However, committing to Chinese supplies also risks a political commitment to the PRC, which might sit poorly with the United States.

Vše může ovšem snadno dopadnout ještě jinak. Výkon čínské ekonomiky i přes zpomalení je stále záviděníhodný. Hrdost obyvatel této země posiluje nacionalismus. Význam a moc ozbrojených sil jsou vysoké. To je způsobeno závislostí strany na podpoře vojáků, schopností ekonomiky produkovat přebytky, které jsou mimo jiné investovány do rozvoje ozbrojených sil a vojensko-průmyslového komplexu, emancipovanou až expanzivní zahraniční/obchodní politikou a v neposlední řadě nacionalismem, který mohou – pokud by dospěl nějaký spor do extrému – prakticky podpořit právě jen ozbrojené síly. Nicméně objevuje se zde ještě jeden trend – pro Číňany již není strana jedinou možnou cestou, ekonomické svobody jsou vysoké, ale objevuje se tlak na zvýšení svobod politických i vyšší zajištění bezpečnosti v nejširším slova smyslu.

„Many Chinese have become rich in recent years,“ explains economist Hu Xingdou. „But those that are still poor suffer mainly from a lack of rights.“ While the fourth generation was preoccupied with ensuring stability, he points out, the fifth generation needs to address social justice, including the rights of farmers and unions, the freedom of assembly and freedom of expression, and the establishing of the rule of law.