Před necelými deseti lety vytvořil RAND studii, jejíž závěry hovořily o tom,  že USA snadno porazí v případě konfliktu o Tchaj-wan Čínu. V těchto dnech RAND vydal novou studii, která zdaleka tak optimistická není:

This assessment of the cross-strait military balance is rather more sobering than was its predecessor. Put simply, none of the cross-strait military trends are pointing in Taiwan’s favor.

Čína dokázala v posledních letech značně zmodernizovat svůj arzenál, což se týká především leteckých kapacit a raket odpalovaných z ponorek. To znamené, že pokud by došlo v roce 2013 ke střetu, americké a tchajwanské letectvo umístěné na ostrově by bylo zakrátko zničené či neschopné boje a totéž by potkalo i tchajwanskou protiletadlovou obranu. USA a Tchaj-wan se nemohou spoléhat na to, že by dokázaly Čínu porazit ve vzdušné bitvě. A ztráta vzdušného prostoru by znamenala, že by Spojené státy přišly o schopnost „sledovat nepřítele“, jinými slovy využívat vzdušné prostředky pro vedení elektronického boje, a taktéž by to znamenalo ohrožení lodí v oblasti.

Soon, or perhaps already, the PLA will be able to hold at risk a wide range of military targets on Taiwan, plausibly challenge the United States and Taiwan for control of the air over the strait, and credibly threaten the bases for U.S. power projection in the vicinity of Taiwan. This much seems clear.

A co by měly USA a Tchaj-wan podniknout? Dokument se zmiňuje o dvou věcech. 1) Zvýšit cenu, kterou by Čína musela zaplatit za útok, respektive za pokus o invazi na ostrov (především vylepšení protiletadlové obrany) a 2) počet čínských raket odpalovaných z ponorek se nesmí přeceňovat, což znamená, že jsou schopné sice „otevřít dveře“ pro útok, který ovšem musí dokončit letectvo. Pokud by se tedy podařilo vybudovat podzemní hangáry a skladiště, kde by letouny přežily první útok, mohlo by to zvýšit cenu, kterou by Čína za útok zaplatila.

Nicméně, tchajwanské letectvo by tak jako tak nepřežilo déle, než několik dnů od zahájení útoku. Autoři studie tvrdí, že na kontrolu vzdušného prostoru nad Tchajwanem je nutné se dívat v novém světle – Spojené státy samy nemohou vyslat do bitvy dostatek stíhacích strojů, které by překonaly jak kvantitativní čínskou převahu, tak zmenšující se rozdíl v kvalitě čínských a amerických strojů. Pokud by měly USA nahradit poničené tchajwanské letectvo, potřebovaly by k tomu mít, dle výpočtů RANDu, v prvních dnech k dispozici nejméně pět letadlových lodí. A to USA slíbit nemohou.

Studie probírá několik možných scénářů útoků, ale žádný z nich není příznivě nakloněný Spojeným státům a Tchajwanu. Důležitý postřeh je, že velká vzdálenost velkých amerických základen od Tchaj-wanu, spolu se zvyšující schopností Číny zaútočit na tyto základny, zpochybňuje americký závazek zajišťující dlouhodobou bezpečnost Tchaj-wanu. Ostrov je v podobné situaci jako byla Kuba během Karibské krize – zákadny SSSR byly příliš daleko, takže Moskva měla pouze málo možností, jak čelit USA (kromě hrozeb či použití jaderných zbraní).

V blízké budoucnosti je možné, že rostoucí mocí a ambicemi Číny budou ohrožováni i další spojenci USA v oblasti – Soul a Tokio. A v tu chvíli by mohlo začít vytlačování USA z východní Asie.

The situation in the Taiwan Strait, then, can be seen as a possible prelude to a broader challenge to the United States in East Asia that might emerge in the next 10–20 years. As with almost every question impinging on Sino-U.S. relations, these are questions of balance. The United States and its allies must continue to pursue a strategy that simultaneously hedges against Chinese military might while engaging and enmeshing Beijing in networks of political, economic, and human ties that, it may be hoped, will eventually render that strength anachronistic.