Tento text jsem dostal od Jiřího Kohouta, který byl v armádě od roku 1981 do roku 2008. Domnívá se, že propuštěn mohl být i proto, že je jedním z aktérů protestů proti nepropláceným přesčasům ozbrojenými silami ČR. V následujícím textu popisuje to, co mu z jeho pohledu na kauze přijde nejdůležitější.

Jednotlivé události sporu pilotů a pozemního personálu služby letecké Pátrací a záchranné služby (SAR) a Letecké záchranné služby (LZS) s Armádou České republiky jsou řazeny chronologicky. Jedná se o spor, kde zaměstnanci resortu obrany, vojáci z povolání, napadají způsob nařizování pracovní doby, konkrétně zneužití § 30, zákona 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Jde minimálně o 50 aktivních žalob vedených proti státu, zastoupeným ministerstvem obrany.

1. První žaloby byly podány na podzim v roku 2007 věcně nesprávně, přímo na okresní soud v Přerově. Soud konstatoval, že není věcně příslušný tuto žalobu projednat z důvodu nevyčerpání všech možností, které zákon 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, diktoval. Proto byl materiál soudem přeposlán kompetentnímu orgánu a to veliteli VÚ 4574 Přerov, kterému v té době velel plk. Jaroslav Braun.

Podstata sporu je ve zneužívání § 30 pohotovost na pracovišti, zákona 221 Sb., o vojácích z povolání, který, dle názoru žalobců, nelze používat pro předvídatelné plánování pracovní doby. Zároveň byly napadeny rozkazy armády, kde je výslovně uvedena služba SAR a LZS v celodenní směně, ovšem výplata mzdových prostředků již nekoresponduje s tímto nařízením. Armáda (pod tímto pojmem je myšlen správní orgán, který armádu, v jednotlivých fázích sporu, reprezentuje) se odvolává na směrnici podepsanou gen. Minaříkem, a byť tato směrnice nemá sílu zákona, byla vojenskými orgány použita pro obhajobu vydaných rozkazů, které kolidují se zákonem. Dle tvrzení žalobců, armáda tímto způsobem řeší nedostatek létajícího personálu a zároveň minimalizuje vyplácení mzdových prostředků. Zároveň žalobci, poukázali na diskriminační chování velení, kdy je u jednoho útvaru stanovena služba SAR a LZS s 10 minutovým intervalem do vzletu s pohotovostí na pracovišti a současně hotovost Morava, kde je pohotovost ke vzletu 30 minut ve dne a 1 hodina v noci a stanovována normální pracovní doba s přesčasy. Jeden útvar, jedna letka, jedna profese, dvojí odměňování.

2. Souběžně začaly přicházet i žádosti plzeňských kolegů v průběhu roku 2008.

3. Posouzení velitelem VÚ 4574 a vydání zamítavého rozhodnutí. V ostatních rozhodnutích je vždy použita stejná právní argumentace, která se odvolává na směrnici velitele vzdušných sil.

Perlou rozhodnutí je toto tvrzení: „pokud žadatel“ (tedy pilot nebo palubní inženýr) „něco konal v době pohotovosti na pracovišti“ (tedy kontinuálně se připravoval na vzlet, který byl povinen vykonat do deseti minut od pokynu ke vzletu), „konal tak v rozporu s dikcí zákona“. Nařízením pohotovosti na pracovišti, se piloti, dle představ velení, měli přestat připravovat ke vzletu.  Tedy neaktualizovat meteorologickou situaci, zanedbat přípravu vzletových ploch, či nestarat se o vrtulník. Pokud by to byla pravda, potom je v předpisu Let 1-1 na takovou situaci pamatováno a je stanovena pro pilota přípravu ke vzletu, v délce minimálně jedné hodiny. Stanovením pohotovosti na pracovišti a zároveň zachováním povinnosti vzlétnout do deseti minut od pokynu, byly tyto závazné pravidla porušeny. Vzhledem k tomu, že z osádky nikdo nesejmul povinnost vzlétnout do deseti minut, tak se tedy kontinuálně dále připravovali na let, byť v rozporu se zákonem. Porušení zákona piloty mělo příčinu – prioritní zachování bezpečnosti letu při nepřerušené pohotovosti ke vzletu 10 minut.

4. Odvolání se na Společné síly v souladu se zákonem ve lhůtách stanovených zákonem a to do 15 dní od doručení rozhodnutí.

V okamžiku kdy by žalobce, byť o jediný den, překročil zákonem stanovenou lhůtu 15 dní pro odvolání, tím by došlo k nabytí právní moci rozhodnutí a spor by se zastavil. Je zde patrno nerovné postavení vojáka před odvolacím orgánem, pokud odvolací orgán je sám ve sporu zainteresován. Ten má na rozhodnutí tři měsíce a hlavně, při jeho překročení mu nehrozí žádný postih. Není dodržena zásada rovnosti účastníků sporu ve správním řízení a rozhodčí orgán není nestranný.

5. Vydání rozhodnutí velitelem společných sil gen. Halaškou, kde je potvrzeno rozhodnutí velitele VÚ 4574 plk. Baruna Jaroslava v plném rozsahu.

Perlou v rozhodnutí velitele společných sil, jako představitele správního orgánu odvolacího stupně, je tvrzení, že pokud se generál rozhodne, tak ON Pers 2/2005, vydaný nadřízeným stupněm Sekcí personální Ministerstva obrany, není pro něj právně závazný (jedná se o nařízení, zabývající se jednotným výkladem ustanovení hlavy čtvrté zákona 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění zákona č. 254/2002 Sb. – výkon a doba služby.)  Vojenští právníci tím popřeli právní sílu nařízení svého nadřízeného stupně a zároveň se v rozhodnutí pozapomněli vypořádat důkazy předloženými protistranou.

6. Přerovskou částí služby SAR byla proto podána žaloba na náhradu ušlé mzdy k okresnímu soudu v Přerově. Dle názoru žalobců docházelo k porušování elementárních právních zásad pro správní rozhodnutí ze strany armády, kdy odvolací orgán nerespektoval námitky, důkazy a nijak se s nimi nevypořádal. Po půl roce bylo řízení zastaveno z důvodu opětné věcné nepříslušnosti soudu a byla poskytnuta lhůta na podání žalob ke správnímu soudu. Stalo se tak u správního soudu v Praze na podzim roku 2008.

7. Plzeňská část žalob byla po kolečku v Přerově a Olomouci, v průběhu tohoto intermezza, věcně správně podána přímo k správnímu soudu v Ostravě.

8. Během roku 2010 byl vynesen u části žalob rozsudek Ostravského soudu, který plzeňským kolegům přiřkl plné vítězství ve sporu. Rozsudkem soud potvrdil, že došlo k porušování zákona ze strany vojenského právního orgánu tak hrubě, že muselo být rozhodnutí odvolacího orgánu zrušeno již na základě procesních chyb a k posuzování merita věci vůbec nedošlo. V rozsudku také bylo samozřejmě nařízeno zaplatit poplatky soudu a poplatky advokátům obhajujícím protistranu. Přerovská jednotka stále čeká na rozhodnutí správního soudu v Praze, kde se předpokládá, že by mohly být první žaloby v prvním pololetí roku 2011 již rozhodnuty.

Dle odůvodnění rozsudku soudem, lze tvrdit, že vojenský správní orgán nerespektoval argumenty stěžovatelů a nevypořádal se s předloženými důkazy. Zároveň soud upozornil, že armáda v rozhodnutí nerespektuje zákony a své rozhodnutí také nijak neodůvodňuje stávající právní praxí.

9. Armáda nerespektovala rozsudek správního soudu a nezaplatila stanovené poplatky ani dva měsíce od nabytí plné moci rozhodnutí.

10. Byla podána exekuční žaloba, která armádě, tedy daňovým poplatníkům, spor řádně prodražila. Navýšení celkové částky za neschopnost armádních velitelů a úředníků úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany dosáhne zhruba 600 000,- Kč.

11. Během této doby zároveň běžela tříměsíční lhůta pro vydání nového rozhodnutí velitele společných sil, nyní gen. Blaška. Ten nakonec zhruba 3 týdny po zákonné lhůtě tří měsíců vydal jednoduché rozhodnutí, ve kterém ruší rozhodnutí velitele útvaru 4574 nyní již plk. Šebesty a vrátil mu jej zpět.

Zde je již patrná snaha armády, respektive správního orgánu o manipulování řízení, kdy relativně jednoduchý právní úkon protahuje ještě o mnoho dní déle než je zákonná lhůta a využívá své beztrestnosti. Je tím porušována zásada rychlosti a tedy i hospodárnosti správního řízení.

12. Velitel VÚ 4574 přibližně dva měsíce po zákonem stanovené lhůtě rozhodl o přerušení řízení a požaduje po protistraně materiály, které si jako správní orgán může sám zaopatřit. Jedná se především výpisy z rozkazů, kterými byli jednotliví vojáci určováni do služeb SAR.

Zde je již manipulace řízení a procesní zdržování armády neoddiskutovatelné. Vojenští právníci takto využívají všech nedokonalostí zákona, aby oddalovali vynesení rozhodnutí a začali se po více jak třech letech vedení sporu vyjadřovat k meritu věci. Za povšimnutí stojí jak se právní mašinérie, placená z peněz daňových poplatníků, otočila proti vojákům, které má, svoji nestranností, také bránit. Na postupy armády při stanovování pracovní doby byly podány podněty jak k Inspekci ministra obrany, tak i k vojenské policii. Padla i trestní oznámení.

Bohužel, tyto aktivity doposud k ničemu nevedly. Orgány činné v trestním řízení předaly vyšetřování vojenské polici. Do jejího čela mezitím zasedl generál, který krátce předtím šéfoval Inspekci ministra obrany, která na podání nijak nereagovala. Jak mohlo dopadnout vyšetřování takto personálně provázaného systému? Podání skončilo odložením. Stížnosti na podjatost Vojenské policie nebyly státním zástupcem reflektovány.

Na základě těchto osobních zkušeností lze tvrdit, že systém dovolání se práv proti nadřízeným je pro vojáky téměř neprůchozí a velká časová setrvačnost probíhajícího sporu (zabezpečená protahováním sporu ze strany správního orgánu), umožňuje původcům i rozhodcům těchto právních sporů odejít do civilu, aniž by za svá pochybení nesli jakoukoli odpovědnost. Postupně odchází do zálohy každý, kdo byl představitelem správního orgánu, nebo vydával rozkazy, či směrnice, či jinak ovlivňoval toto konkrétní správní řízení.

Kauza přerovské jednotky SAR byla ze strany Generálního štábu uzavřena šikanózním převelením čtyř kapitánů na Generální štáb do Prahy k předávání zkušeností.  Tím jednotka SAR na vrtulníku W-3A Sokol v Přerově ukončila svoji činnost. Poté následovaly odchody do civilu všech pilotů účastnících se tohoto sporu na přerovské základně.

Výše popsaná tvrzení lze doložit konkrétními rozhodnutími jak správních orgánů, tak i soudu. Armáda se ke kauze nijak nevyjadřuje a nikdo, dle oficiálně dostupných informací, nebyl v souvislosti s tímto sporem v resortu obrany trestán.