Recenze: Richard Holmes – Obrazy války

Kniha s podtitulem Chování člověka v bitvě vyšla již v roce 1986, a přestože v českém překladu se v našich knihkupectvích objevila teprve v roce 2011, nebyla do té doby aktualizována a vydána v upravených edicích. Současným čtenářům v ní proto mohou chybět jakékoliv zmínky o zkušenostech vojáků z ozbrojených konfliktů a válek devadesátých let či nového tisíciletí, na významu, přesnosti postřehů a zajímavosti to této publikaci ale nikterak neubírá.

Pozoruhodné je, že z mého pohledu poctivě odvedená a komplexní studie vojákovi pocitů a jeho chování od výcviku až po prožitek bitvy není dílem psychologa nebo psychiatra, ale historika. Pro mě, coby vojenského psychologa, je od prvních stránek plná důležitých postřehů, odkazů a citací. A co je podstatné – autor je umí vhodně přiřadit k různým psychologickým teoriím, výzkumům a fenoménům.

Co jej přimělo k sepsání Obrazů války, zmiňuje autor v úvodu a rozebírá v první kapitole Výchozí čára. Poukazuje na omezení, s nimiž, ve snaze hodnověrně přiblížit válečnou realitu, bojují jak vojenští dějepisci, tak vojenští psychologové, sociologové, ale i vojáci sami. Holmes věří, že tuto lze nejlépe přiblížit skrze psané i ústní prameny vytvořené přímými účastníky bojů. V tomto s ním souhlasím.

Má osobní zkušenost se sociologickými nebo psychologickými výzkumy v armádě totiž ukazuje, že vojáci jsou schopni tzv. odškrtnout cokoliv, jen aby se té kupy papírů před sebou zbavili. Mnozí také nechtějí být upřímní, protože se například bojí reakce velitele. To co jsem se obvykle dozvěděl ze závěrů takových výzkumů absolutně nesedělo k mé osobní zkušenosti s danou jednotkou. Autor se dále letmo se dotkne hned několika velkých témat – zda jsme nebo nejsme od přírody agresivní, psychologie davu ve vojenském prostředí, bojové morálky, osobnosti velitele nebo základních způsobů vyrovnávání se stresem v boji.

Kapitoly jsou rozděleny tematicky, jejich posloupnost v knize se ale drží jedné časové osy – začíná rekrutací, pokračuje základním výcvikem, aby postupně přešla v popis utváření představ o boji a vnitřního prožitku bitvy samotné. Ve druhé kapitole s názvem Tajemné bratrstvo Holmes nejprve poukazuje na psychologický význam rituálních činností, jako jsou stříhání rekrutů nebo složení vojenské přísahy, zabývá se hlavními funkcemi základního výcviku, jeho tvrdosti a realističnosti, rolí instruktorů. Druhou polovinu kapitoly pak věnuje formování vojákových představ o boji. Píše o vlivu uměleckých ztvárnění války ať už v podobě malířských pláten plných válečného patosu nebo (ne nutně reálnějších) fotografií, filmu a historek zkušenějších. S odstupem více jak dvaceti let, spojeným s fenoménem Youtube se můžeme ptát, jak moc a jak reálně film ovlivňuje představy o boji současných nováčků dnes? Filmy jako Zachraňte vojína Ryana nebo Vlajky našich otců zobrazují válku realističtěji, než v minulosti. Nemluvě o dokumentech typu Armadillo, Battle for Marjah, Hell and Back Again nebo Ross Kemp in Afghanistan a stále rostoucímu počtu filmových záznamů z přileb vojáků pod palbou, zveřejněných na internetu.

Ve třetí kapitole rozebírá některé základní aspekty života v armádě a vojákovu každodenní rutinu, které se nezbaví dokonce ani v době příprav na válku i bojů samotných. Zabývá se stresem pramenícím z odloučení od domova a rodiny a důležitou (zároveň však dvojsečnou) rolí kontaktu s rodinou a možnosti dovolené při nasazení.  Nastiňuje napětí, které při nasazení a v boji často vzniká mezi logistickými prvky a bojovými jednotkami. Nevyhýbá se ani rozboru sexuality vojáků, lásce v dobách války a z dnešního pohledu velmi aktuálnímu tématu role žen v armádě. Kapitolu uzavírá ve shodě s jejím názvem (V polích rozmáčených deštěm) – zabývá se tím, jak moc dokáží ovlivnit vojákovu psychiku a jeho morálku klimatické podmínky, nedostatek intimity, kvalita a dostatek jídla, stejně jako spánku. Díky této kapitole mohu jako vojákům potvrdit, že mnohé z toho, čemu nevěnují pozornost nebo podceňují, hraje v bojových podmínkách důležitou roli a stává se důvodem například jejich rostoucí podrážděnosti.

Esence války je kapitola, jejímž ústředním tématem jsou obavy vojáků ze selhání, rostoucí s přibližujícím se bojem a vystřídané uvolněním v okamžiku, kdy se bitva strhne. Popisuje boj jako objekt dohadů vojáků dlouho předtím, než k němu vůbec dojde, přičemž samotná akce se pak často ukazuje mnohem méně znepokojivou, než čekání na ni. Zmiňuje tělesné příznaky stresu, faktory individuálního hodnocení případné hrozby nebo vliv fám. Druhá polovina kapitoly je pak věnována stresu plynoucímu z nepřehlednosti bojiště, psychologickým fenoménům tunelového vidění, selektivního vnímání v boji, válečného pokřiku či shlukování vojáků pod palbou.

Kratší kapitola, věnující se smrtí a zraněními na bojišti se skrývá pod názvem Bledé regimenty. Pohled na raněné spolubojovníky obvykle mění vojákovo vnímání strachu a často jím otřese mnohem více, než pohled na mrtvé. Proto si raději přejí být na místě mrtvi, než těžce raněni, doživotně zmrzačeni nebo znetvořeni. Všímá si i toho, jak moc přežití v boji závisí na náhodě, kdy k úmrtím či zraněním vojáků, způsobených například nešikovnou manipulací se zbraní, dochází i v „bezpečných“ prostorech.

Skutečný nepřítel představuje vojáka, jehož největším protivníkem je neschopnost vyrovnat se strachem, který je přirozenou reakcí na ohrožení vlastního života. Seznamuje nás s hlavními strachy vojáků v dosavadních válkách, jejich proměnami, stejně jako účinnými i nevhodnými způsoby zvládání strachu. Jakkoliv jsou současné způsoby vedení boje odlišné, mají zmínky o vlivu min, dělostřeleckých přepadů, chemických zbraní či vymoženosti protichemických obleků na psychiku vojáků důležitou informační hodnotu i dnes. Část je věnovaná bojovému vyčerpání a bojové morálce, základním reakcím na strach a obranným mechanismům jako popření, pověrčivost, humor nebo rituály. Podkapitola Rumem a krví pojednává o užívání alkoholu a drog. Jakkoliv autor uznává, že alkohol a drogy nejsou těmi nejlepšími prostředky zvládání bojového stresu, dokládá zároveň dlouhověkost a tradici jejich užívání. Bod zlomu, poslední část Skutečného nepřítele, je vlastně stručným přehledem vývoje vojenské psychiatrie. Základní myšlenku související s touto částí kapitoly přitom Holmes předesílá několik stran dříve – každý člověk má svůj bod zlomu, většina z nás má ale to štěstí, že jej nikdy nedosáhne. Pod tuto myšlenku se kdykoliv podepíši, sám ji na přednáškách o zátěži ve vojenském prostředí často zmiňuji.

Obě následující kapitoly by měli povinně a opakovaně číst velitelé všech úrovní. Jsou doslova učebnicí toho, čím si velitelé po celé věky získávají důvěru svých mužů, přestože jsou na ně tvrdí jako nikdo jiný. A naopak, díky čemu si nikdy nezískají jejich úctu a mohou jen doufat, že jim při nejbližší příležitosti někdo z vlastních řad nevpáli kulku do zad. V Soutěžení, nedůvěra a sláva si autor klade obecnou otázku – proč vojáci ve válce vlastně bojují, co je motivuje? Vlastenectví? Nebo se chovají jako profesionálové, vykonávající pouze svoji práci? Je hlavním motivem potřeba potvrdit si význam a kvalitu výcviku, svěřené výstroje a výzbroje v reálném boji? Jaká je, respektive byla role náboženství? A jakou roli hrají individuální smysl pro vojenskou čest, kodex jednotky, hrozba zneuctění či příslušnost k praporu, brigádě a jejich slavným tradicím? V následující Ošidné odvaze se zase dovídáme, co vše může stát za individuálním odmítnutím poslušnosti a splnění rozkazu, proč ve válce občas dochází ke vzpourám jednotek. Co je tím bičem a cukrem, který v boji vojáky motivuje. Zda je dokáže motivovat disciplína a v čem vůbec spočívá? Závěr kapitoly je pak věnován rozboru osobnosti velitele, těch nejzákladnějších lidských vlastností a vojenských schopností, které z něj dělají někoho, koho vojáci následují i „do pekel“.

Předposlední kapitola Já jsem nepřítel pojednává o vztahu k nepříteli. Dočteme se o procesu odosobnění protivníka (například prostřednictvím oficiální propagandy), o momentech, kdy je třeba vojáka má držet zpátky, aby nepáchat válečná zvěrstva, ale i o chvílích, kdy k druhé straně pociťují vojáci úctu. Autor zmiňuje rozdíl mezi zabitím na dálku a zabitím z bezprostřední blízkosti (třeba bajonetem) nebo vyšší míru krutosti vůči obsluhám obávaných zbraňových systému či zbraní. Moderní zbraně a současný způsob válčení zabití nepřítele nožem, pažbou pušky nebo vlastníma rukama prakticky vytlačili. Pro většinu českých vojáků, kterým se nepřátele přímo pod ruce obvykle nedostávají, je proto podstatná především první část kapitoly. Odlištění protivníka je přirozenou psychickou reakcí, fungující bez rozdílu vyznání i rasy.

Holmesův text uzavírá krátká kapitola Pokojný svět, věnovaná návratu z válečného konfliktu. Ukazuje se, že potíže vojáků s přizpůsobením se mírovému životu jsou po staletí stále stejné. Objevuje se prázdnota – chybí pocit toho, že někam patří a jsou důležití, ztrácí se ona pospolitost a kamarádi, s nimiž jsou spojeni neuvěřitelně silným poutem. Se svými rodinami a civilními přáteli nedokáží sdílet válečné zážitky, nerozumí si navzájem. Mají obtíže zbavit se válečných zvyků, které v civilním životě působí podivně či vulgárně.

Doslov k českému vydání je trefným shrnutím toho, co kniha může nabídnout, v čem spočívá její nadčasovost a síla, ale i jaká má omezení, nepřímo skrytá v textu. Jsou to především fixace autora výhradně na západoevropské, respektive severoamerické prostředí, atmosféra studené války a s odstupem času nepotvrzené předpoklady povahy budoucích konfliktů. Obrazy války i přes tyto drobné nedostatky zůstávají zcela jedinečnou studií chování člověka v boji, kterou lze jen doporučit.

Richard Holmes – Obrazy války

391 stran, Nakladatelství Lidové noviny, 2011, ISBN 978-80-7422-083-8

1 comment
Profilový obrázek
LadislavKabat
CONTRIBUTOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

1 Comment


Nejnovější komentáře