Afghánská rodina v Badule v Hílmandu pozoruje americké vojáky ze 17. pěšího regimentu, kteří hledají IED během operace "Helmand Spider" (23. února 2010); Foto Tech. Sgt. Efren Lopez, U.S. Air Force

Podle mě je článek o Operaci Moshtarak/Mardžáh dobrý, Františku, i když máte pocit, že jenom komentujete dění, jiné komentáře a čekáte na výsledky. Ono se nic jiného kolikrát ani moc dělat nedá.

Všichni asi cítíme, že v rámci přístupu „clear and hold“ nebylo otázkou zda budeme schopni provést „clear“, ale zda budeme schopni „hold“. A to, jak budeme schopni „hold“ je určitě velká neznámá pro všechny. Z hlediska dlouhodobé udržitelnosti bude záležet především na našich schopnostech konečně „dokopat“ Afghánce k tomu, aby si začali spravovat věci sami včetně „hold“ (samozřejmě s naší pomoci, ale s postupným přesouváním těžiště na ně).

Tím se dá hodně zevrubně vyjádřit i konečný cíl našeho snažení – přimět Afghánce (s tím, jak se bude postupně snižovat bezpečnostní část pomoci), aby si doma vládli sami a v mnoha ohledech „po svém“. Kritériem této samostatnosti bude přitom jejich schopnost zamezit transnacionálnímu terorismu, aby nalezl v jejich zemi útočiště. Dosažení menšího cíle lze asi těžko považovat za úspěch. O cílích vyšších nemá asi cenu momentálně přemýšlet.

Mohlo by to být docela i reálné, protože Afghánci obecně a ani Taliban (alespoň většinově) nebyli nikdy nijak nadšení z „wahabismu“ a „arabského elementu“ jako takového (vždy existovaly silné třecí plochy). Za těch posledních devět let si navíc prošli další trpkou zkušeností, že tyto „živly“ není moc moudré u sebe hostit ani je podporovat.

Na druhou stranu, „kmenová realita“ Afghánistánu ve smyslu reálných center moci, bude asi ještě nějakou dobu sehrávat významnou roli, což se projeví především v konceptu centrální afghánské vlády či spíše pseudo-centrální vlády. Kmenový systém je totiž v mnoha ohledech obecně hůře zkorumpovatelný a dokáže zajistit jak větší bezpečnost, tak i základní komodity k přežití a relativní ekonomickou prosperitu (v tom také tkví těžiště moci a autenticita kmenových vůdců oproti afghánským politikům a politikům obecně), než centrální vláda bez pomoci spojenců.

Půjde ale o hodně křehkou rovnováhu postavenou na kompromisech centrálního vládnutí s reálnou mocí kmenů a s hrozbou vzniku dalších lokálních konfliktů při boji o moc. K těm bude docházet, pokud budou vzájemné dohody nevýhodné a nebude respektována silová dynamika momentální „společenské smlouvy“. Samostatnou kategorií determinující funkčnost takovéto vize je, jak bude vzniku případných lokálních konfliktů aktivně „napomáháno“ ze zahraničí – tím mám samozřejmě na mysli státní aktéry a nikoli ty nestátní.