Příspěvky označené cyber defense

Kybernetické útoky jsou jako zbraně hromadného ničení

Matt Inaki (uprostřed) z SPAWAR Systems Center ze San Diega ukazuje příslušníkům letectva jak monitorovat aktivitu na síti; Foto MC3 Michael A. Lantron, U.S. Navy

V říjnu 2008 byl odhalen jeden z největších bezpečnostních incidentů v utajované síti amerických ozbrojených sil. Podezření, že se děje něco zvláštního existovalo dlouho – jakoby se někdo z utajované sítě snažil poslat kódované signály mimo. Jelikož však byla oddělená od internetu, samozřejmě se to nedařilo. Toho, kdo špionážní prográmek stvořil a toho, kdo jej přenesl do utajené sítě, se odhalit nepodařilo. Hlavním podezřelým je ovšem Rusko.

Tento příběh nyní poprvé v celé šíři popsal list The Washington Post. Špionážní program, který dostal název „Agent.btz“ se do utajované sítě dostal pravděpodobně od nějakého vojáka, civilisty, či kontraktora působícího v Iráku, nebo v Afghánistánu, který porušil bezpečnostní pravidla. Zřejmě použil stejný flashdisk na internetu a v utajované síti. Na internetu se disk „nakazil“ programem, který se přenesl do utajované sítě, pokusil se spojit se svým strůjcem a pak, podobně jako skutečný špion, posílal informace mimo utajovanou síť ve chvíli. Jak? Nakazil další flashdisky a čekal, až někdo poruší bezpečnostní pravidla a některý z disků použije na počítači s internetem.

As the NSA worked to neutralize Agent.btz on its government computers, Strategic Command, which oversees deterrence strategy for nuclear weapons, space and cyberspace, raised the military’s information security threat level. A few weeks later, in November, an order went out banning the use of thumb drives across the Defense Department worldwide. It was the most controversial order of the operation.
Agent.btz had spread widely among military computers around the world, especially in Iraq and Afghanistan, creating the potential for major losses of intelligence. Yet the ban generated backlash among officers in the field, many of whom relied on the drives to download combat imagery or share after-action reports.

Tento útok samozřejmě není první, ani poslední, ale z hlediska Spojených států patří k těm nejnebezpečnějších. Především kvůli svému rozsahu a dlouhodobosti. Těžko jednotlivé útoky ovšem srovnávat, protože podobně jako se nepodařilo skutečně odhalit autora (vždy existují podezření, která není jednoduché prokázat), nemusí se vždy podařit popsat jejich rozsah a tedy, v určitém ohledu, i závažnost (nemusí se projevit okamžitě).

Jeden z útoků na stát jako takový proběhl před několika lety. Estonsko se náhle ocitlo před útokem, na který nebylo připraveno. Pravděpodobně ruští hackeři dokázali ochromit internetové stránky deníků, vyřadit bankomaty a podobně. Tento útok vedl k diskusi, která se částečně odrazila i ve strategické koncepci NATO. Hlavní část této debaty však nebyla nikdy otevřeně dořešena – je i kybernetický útok na spojence důvodem k aktivaci článku pět?

Pamatuji si, jak mi před mnoha lety vysvětloval jeden právník zabývající se internetem (tvrdil, že pracuje mj. pro Al Gorea, ale neověřoval jsem to) ve washingtonské restauraci The Front Page, jak se vypořádat s globální počítačovou kriminalitou. Nemyslím si, že bych chápal všechna zákoutí nápadu, ale podstata byla jednoduchá – chovejme se k těm, kteří páchají nepravosti na internetu jako k pirátům na moři.

Hugo Grotius dobře argumentoval, že moře patří všem a nemůže si je usurpovat jenom jeden stát – podobně jako kyberprostor. Tento argument je ovšem poměrně výhodný pro slabší námořní mocnosti, které nemají možnost přímo ohrozit svého rivala, ale mohou jej poškozovat útoky na jeho ekonomické zájmy prostřednictvím napadání a potápění lodí na námořních cestách (například na tom byla obvykle postavena francouzská námořní strategie, podobnou zbraň po určitou dobu využívali proti Španělům i Britové atd.)  V následujících stoletích se ovšem dospělo k tomu, že pirátství je netolerovatelné, jak jasně popisuje Úmluva OSN o mořském právu. Článek 100 praví:

Všechny státy v co největší míře spolupracují při potírání pirátství na volném moři nebo na jakémkoli jiném místě, které nepodléhá jurisdikci žádného státu.

A právě v tom byl ten nápad – počítačové pirátství je stejné jako to námořní a byt se může odehrávat někde „mezi“, tedy ve volném kyberprostoru, všechny země jej musejí potírat bez ohledu na to, zda se onen čin odehrál v jejich jurisdikci či nikoli. Tento rozhovor se odehrál před více než deseti lety, tedy z počítačového hlediska v jiné době a týkal se především kriminality. Nyní se už dají prostředky používané v kyberprostoru (stále ještě) s jistou nadsázkou přirovnat ke zbraním hromadného ničení.

Pokud někdo dokáže ochromit zemi, její energetiku, či bankovnictví, pokud někdo dokáže umlčovat politické kritiky, pokud někdo dokáže zasahovat do řízení satelitů (tak, jak se o to pokusili pravděpodobně Číňané u dvou amerických satelitů v letech 2007 a 2008), či pokud by byl někdo schopen kontrolovat bezpilotní prostředky, pak máme velký problém. Už to není pár hackerů, kteří si vlastně jen tak hrají jako třeba ve WarGames, ale cosi, co může způsobit hmatatelné škody velkého rozsahu. Špatné je i to, že o tom často mluvíme, ale tak nějak pořád nevěříme, že může dojít k tomu nejhoršímu.

Zůstanu u příměru ke zbraním hromadného ničení. Zrod jaderných zbraní a jejich rozšíření v prostředí dvou bloků vedlo k iluzi o zajištění míru díky tomu, že tyto zbraně nebudou nikdy použity, protože by to také nemusel nikdo přežít (viz Mutual assured destruction). Rozpad bipolárního systému jasně ukázal, že to v regionálním ohledu platit nemusí, takže teď s obavami čekáme, zda se tato úvaha nenaplní v praxi.

Výhodou bylo a je to, že je jasné, odkud může přijít hrozba, respektive kdo je pachatel. To v případě kybernetického prostoru – jak ukazují výše zmíněné kauzy – neplatí. Obvykle je známý napadený, ale s útočníkem to je obvykle složitější. Přitom škody mohou být nedozírné, podobně jako při omezeném použití zbraní hromadného ničení. Takže co s tím? Zpátky k článku ve Washington Postu o útoku, který byl zlikvidován v roce 2008. Autorka na jednom místě popisuje tehdejší debaty o tom, zda nepoužít ofenzivní schopnosti k likvidaci špionážního programu na civilních počítačích i v jiných zemích. K takovému pokynu tehdy nedošlo, ale kdykoli v budoucnu může.

By the summer of 2009, Pentagon officials had begun work on a set of rules of engagement, part of a broader cyberdefense effort called Operation Gladiator Phoenix. They drafted an “execute order” under which the Strategic and Cyber commands could direct the operations and defense of military networks anywhere in the world. Initially, the directive applied to critical privately owned computer systems in the United States.
Several conditions had to be met, according to a military official familiar with the draft order. The provocation had to be hostile and directed at the United States, its critical infrastructure or citizens. It had to present the imminent likelihood of death, serious injury or damage that threatened national or economic security. The response had to be coordinated with affected government agencies and combatant commanders. And it had to be limited to actions necessary to stop the attack, while minimizing impacts on non-military computers.
“Say someone launched an attack on the U.S. from a known Chinese army computer — a known hostile computer,” the official said. “You could maybe disable the computer, but you’re not talking about making it explode and killing somebody.”

Pamatuji si na diskuse, které se vedly o této otázce v době, když se připravovala Bílá kniha o obraně. Zatímco všichni se bez problémů shodli na významu kybernetické bezpečnosti, respektive na hodnocení současnosti jako vysoce rizikové, už horší to bylo a je s debatou právě o ofenzivních opatřeních. Nakonec se proto zvolil poměrně opatrný slovník. Pokud hackeři zaútočí na vaše systémy a vy víte, z jaké země je útok veden, máte zahájit odvetnou operaci a ochromit například bankovní sektor? Co když tamní vláda s tím nemá nic společného? Odvetný útok odnese velké množství nevinných lidí… A tak by se dalo pokračovat.

Co nám to říká? Jsme zase zpátky u debaty o spravedlivé a nespravedlivé válce, o věčných otázkách spojených s regulací války – s rozpoznáním toho, kdo je v právu a kdo nikoli, s proporcionalitou použitých prostředků a podobně.  Nesmíme ovšem zapomínat, že kyberprostor je pouze dalším (pátým po zemi, moři, vzduchu a vesmíru) prostorem pro vedení válečných operací a podle toho se s ním musí zacházet – nemůžeme spoléhat pouze na defenzivní opatření.

, , , , ,

2 komentářů

Těžké naplňování nové doktríny USA pro kyberprostor

Na začátku června Spojené státy americké oznámily záměr vytvořit doktrínu, podle které by mohly reagovat na kybernetický útok pomocí konvenčních zbraní. Jak řekl tiskový mluvčí Pentagonu plk. Dave Lapan:

Odpověď na kybernetický incident nebo útok na spojené státy se nemusí nutně odehrávat v kyberprostoru. Všechny možnosti budou na stole.

Tato výzva zní poměrně přesvědčivě a sebejistě a jistě je v duchu s rezolucí z Lisabonského summitu z roku 2010 a s dlouhodobou diskuzí v NATO o tom, že by aliance měla mít možnosti, aby s podobnými situacemi naložila dle okolností podle vlastních potřeb. Toto sebevědomé konstatování však naráží na jeden velký problém, který jistě bude blízký všem novinářům a to určit kdo, co, kdy a kde udělal – k vedení útoku musíte mít cíl a ten cíl musíte být také schopni pojmenovat což v době, kdy NATO již skoro dvacet let postrádá oficiálního nepřítele, může být problém.

Pět minut po útoku – co se vlastně stalo?
Za prvé je nutné kybernetický útok detekovat a pochopit – představte si, že provozujete webovou službu, která z ničeho nic přestane fungovat. Zažitá představa „bezpečáka“ je taková, že se tým IT okamžitě začne věnovat útoku a zjištění kdo to udělal.

Ve skutečnosti první co budete řešit je příval telefonátů nespokojených zákazníků, narůstající provoz sítě způsobený opakovaným přístupem na stránky, dotazy novinářů a šéfů firmy, kteří pochopitelně chtějí vědět co se děje a hlavně obnovit službu, pokud možno co nejrychleji. V tomto zmatku budete hledat, zda problém je způsobený technickým selháním, chybou administrátora nebo prostě přetížeností služby. V případě kompromitace serveru problém můžete vyřešit přeformátováním serveru a obnovením zálohy (pokud ji máte), čímž, ale také přijdete o veškeré stopy, které hacker na serveru případně zanechal.

Hlavní veličinou zde je čas – pokud chcete hackera chytit, potřebujete zajistit důkazy dříve, než je stihne smazat a ocitáte se v situaci, kdy zápasíte s člověkem, který měl na přípravu měsíce, zatímco vy hrajete o každou minutu.

Řešením této situace, je provozování systému bezpečnostního monitoringu, který zaznamenává paralelně veškeré události na monitorované síti a tudíž nezávisle na postižených serverech uchovává veškeré stopy o tom, co hacker udělal. Navíc na anomální události umí i upozornit což umožňuje zachytit pokus o kybernetický útok dřív, než skutečně nastane.

Toto se pravděpodobně stalo v případě společnosti Lockheed Martin, která zřejmě na rozdíl od AČR podobný systém vlastní.

Cíl známý, původce neznámý
Zde se na rozdíl od předchozího bodu dostáváme na tenký led – pro pochopení situace se budeme muset podívat na malou exkurzi toho, jak internet vlastně funguje:

  1. Jakákoliv komunikace přes internet probíhá pomocí balíčků tzv. packetů, které si lze představit, jako malé obálky obsahující vzkaz který se snažíte někomu doručit. Každý packet, který odešlete, tedy bude mít na sobě jak adresu doručitele, tak odesilatele, aby byla možná reciproční komunikace mezi uživatelem a serverem, nebo v našem případě útočníkem a obětí. O něco konkrétněji tedy bude zde vaše „jméno“, resp. MAC adresa což je unikátní identifikační číslo vašeho počítače a vaše adresa v síti, což je vaše IP adresa, ze které lze vyčíst zemi a ve většině případů i město odkud odesílatel pochází. Kompletní popis hlavičky packetu lze nalézt například zde. Nalezení útočníka tedy vypadá jednoduše – stačí objevit komunikaci mezi hackerem a vámi, tu analyzovat a posléze odpálit slavnostně řízenou střelu na lokalitu odkud útok vyšel. Jednoduché? Nikoliv. Hackeři pochopitelně tato úskalí znají, takže využívají mnoha způsobů jak svoji identitu schovat.
  2. Využitím anonymních proxy serverů. Proxy server je počítač, který slouží jako prostředník při komunikaci mezi vámi a cílem Vaší komunikace. Tzv. transparentní proxy slouží většinou ve firmách jako dozorce nad provozem v síti, takže v AČR jej pravděpodobně důvěrně znáte jako službu, která blokuje nevhodné stránky. Zjednodušeně obálka vaších packetů bude vypadat takto: odesilatel: proxy.army.cz (uživatel voják) příjemce seznam.cz. Seznam tak bude vědět, že má posílat svou komunikaci zpátky proxy serveru a ten, že ji má přeposílat zpět vojákovi. Anonymní proxy funguje tak, že místo cílové IP adresy (voják), vloží identifikační číslo, které je anonymní. Pochopitelně proxy server si musí zaznamenat tabulku, kde přiřazuje anonymní ID ke skutečným IP adresám, takže majitel proxy serveru bude přesně znát, kdo a jakým způsobem přes danou proxy komunikuje.
  3. Používáním TOR networku resp. tzv. cibulové proxy. Na tomto odkazu lze nalézt jak TOR funguje. Velmi krátce si jej lze představit jako systém vnořených obálek. Představte si, že chcete předat zprávu a nechcete, aby někdo věděl, že je od vás. Vyberete tedy tři lidi a každému pouze sdělíte, od koho má přijímat a komu má informaci dále dávat. Celá zpráva je pak navíc zašifrovaná a počet prostředníků můžete libovolně zvýšovat jak potřebujete.
  4. Vytvořit si vlastní anonymní síť: v obou předchozích případech se spoléháte na cizího poskytovatele služby, který teoreticky by mohl prozradit vaší identitu nebo používat např. nedostatečné šifrování. Hacker nicméně se může rozhodnout jít po vlastní cestě, zavirovat nezabezpečené počítače uživatelů po celém světě a ty využít jako mosty, přes které provést útok. Po dokončení útoku stačí použít stejný software, který slouží k promazávání utajovaných dat z datových nosičů (tzv. wipe) a dokonale za sebou smazat stopy. Pro fajnšmejkry nabízím ještě několik odkazů na technologie používané v tomto smyslu jako je fast flux a reverse proxy.
  5. Schovat se za legislativní neschopnost státu. Informace o proběhnuvších komunikací se relativně v krátkých intervalech mažou, což je přesně důvod proč EU uvedla v život směrnici č. 2006/24/ES a posléze ČR zákon o elektronických komunikacích (č. 127/2005 Sb.), jehož základem je právě to, aby poskytovatelé internetových služeb registrovali data o komunikaci na síti a byli ji schopni sdílet se státními orgány. Vzhledem k tomu, že tato služba je kvůli rozhodnutí ústavního soudu pozastavena, ČR by v současné době z pohledu zvenčí musela připadat přinejmenším jako blackbox – bylo by zajímavé v tomto ohledu sledovat narůstající hackerské aktivity procházející přes české servery a také pravděpodobně klesající počet uživatelů různých anonymizérů. Podobnou slepou uličku pro mapování původu komunikace představují i další státy, jako například Írán nebo Rusko. Ty běžně nespolupracují s cizími bezpečnostními složkami při vyšetřování kybernetických zločinů a upřímně pochybuji, že spolupracovat budou v případě, kdy za útoky sami stojí.

Nakonec si představte, že mapujete cestu packetu, který rychlostí světla procestoval např. od zdroje, přes ČR, Bangladeš, Srí Lanku, Rusko a Mongolsko až do Spojených států. Už Zobrazit další »

, , , ,

6 komentářů

Jak NATO řeší kybernetickou obranu: zde je výsledek ankety

NATO Cyber Defence

NATO Cyber Defence

Vážení čtenáři OWOP, rád bych se podělil s výsledky malé ankety, kterou jsem provedl v průběhu cvičení kybernetické obrany NATO 2010 v ústředí řídícího týmu cvičení, kde bylo zastoupeno víc než 16 účastníků cvičení.

V té době jsem společně s týmem, se kterým jsem vypracovával koncepci kybernetické obrany Ministerstva obrany, řešil otázku organizačního členění této problematiky v rámci rezortu, kde je v současnosti gestorem této problematiky bezpečnostní ředitel ministerstva, zatímco kontrolní orgány zajišťující tuto činnost jsou v podřízenosti ředitelství sekce komunikačních a informačních systémů, resp. 34 základny KIS, která zajišťuje provoz většiny rezortních informačních a komunikačních systémů.

Organizační otázky vždy naráží na různé zájmy týkající se budoucnosti personálu zmíněných orgánů a jejich rozpočtu a dobře míněné teoretické úvahy o správnosti toho či jiného řešení nemusí vždy uspět v konfrontaci s realitou. Proto jsem se rozhodl využít v rámci možností empirického přístupu a zjistit od našich aliančních kolegů zastoupených na cvičení, zda jako v ČR jsou jejich kontrolní orgány kybernetické obrany podřízené provozu, resp. jaký je vztah bezpečnostního manažera a řízení provozu informačních systémů.

Anketa byla provedena v průběhu cvičení a odpovědi zmíněných kolegů ne nutně odpovídají oficiální linii jejich rezortů, jedná se však bez výjimek o výpovědi lidí, kteří v této oblasti pracují a v dané chvíli odpovídali soukromně na otázku kolegy.

Otázka: Jakým způsobem je kybernetická obrana v ozbrojených silách zařazena do organizační struktury Vaší instituce? Je součástí řízení IT či jiné organizační složky? Jakou zkušenost máte s tímto řešením?

Německý národní zástupce: Kybernetická obrana je řešena v rámci sekce odpovědné za řízení a plánování IT. Ta je však důrazně oddělena od provozu těchto technologií, který je součástí příslušné sekce v rámci generálního štábu. Bezpečnostní politika je tedy vytvářená v rámci ministerstva obrany.

Italský národní zástupce: V současnosti je kybernetická obrana součástí řízení IT, nicméně působí to potíže související s někdy protichůdnými potřebami těchto problematik. Proto v současnosti usiluji přesunutí této problematiky pod bezpečnostního manažera.

Národní zástupce Spojeného království: Tuto otázku nelze takto zjednodušit. Information Assurance (informační zajištění) je v podřízenosti bezpečnostního manažera, kybernetická obrana v podřízenosti řízení IT. Obě složky nicméně sídlí ve stejné budově a těsně spolupracují.

Národní zástupce Estonska: Kybernetická obrana je v podřízenosti bezpečnostního manažera.

Litevský národní zástupce: Počítačová bezpečnost je podřízená bezpečnostnímu manažerovi, avšak problematika jako taková má úzkou vazbu na litevský ekvivalent Národního bezpečnostního úřadu.

Národní zástupce Slovenka: středisko reakce na počítačové incidenty je v současné době podřízené ozbrojeným silám, nicméně je tu snaha jej přesunout pod vojenským bezpečnostním úřadem.

Národní zástupce Norska: Vojenský i národní CERT jsou v podrizenosti narodniho bezpecnostniho uradu.

Národní zástupce Belgie : Kybernetická obrana je v podřízenosti bezpečnostního manažera v rámci zpravodajských složek zabezpečující tuto činnost pro armádu.

Národní zástupce Rakouska: Kybernetická obrana v podřízenosti bezpečnostního ředitele ministerstva obrany

Národní zástupce Dánska: Kybernetická obrana je v podřízenosti bezpečnostního manažera v rámci zpravodajských složek zabezpečující tuto činnost pro armádu.

Národní zástupce Řecka: Kybernetická obrana má samostatné oddělení spadající přímo do podřízenosti generálního štábu. Toto oddělení je v jiné organizační větvi než oddělení výstavby a provozu IT.

Národní zástupce Nizozemska: V současnosti je kybernetická obrana v podřízenosti řízení IT, v příštím roce se však plánuje její přesun do jiné složky ministerstva.

Pozn. V této době Nizozemsko bylo v procesu výstavby národního střediska kybernetické obrany a požádalo ČR o možnost vyslání pozorovatele do ČR. V současné době na rozdíl od ČR Nizozemí má schválenou vládní strategii kybernetické obrany a funkční národní středisko kybernetické obrany. USA jsem záměrně nezařadil do této ankety vzhledem k tomu, že tamější situaci nelze srovnat s ČR.

Shrnutí:

  • 9 států vede kybernetickou obranu odděleně od provozu IT, 7 z nich v podřízenosti ekvivalentu Bezpečnostního ředitele a 2 ve zvláštní oddělené struktuře;
  • 3 státy vedou kybernetickou obranu v rámci řízení a provozu IT a VŠECHNY uvažují o vyčlenění kybernetické obrany z této organizační složky;
  • 0 států vede kybernetickou obranu v rámci provozu IT a jsou s tímto stavem spokojeny.

, , ,

15 komentářů

Česko poprvé vstoupilo do kybernetické války – a uspělo

České vojenské středisko kybernetické obrany se zúčastnilo poprvé v historii cvičení NATO Cyber Coalition 2010 a ihned obsadilo zlatou příčku. Více než roční příprava cvičení tak přinesla své ovoce, cvičení však také syrově odkrylo spoustu problémů, které mohou stát i životy. Tento článek popisuje mojí osobní zkušenost, kterou si ze cvičení odnáším.


NATO musí ukončit okamžitě okupaci původního Kamonskeho území a vrátit se domů. Jinak Kaim využije všech možných prostředků, aby zničil oči a uši vojáků NATO a zanechal je slepé a hluché škemrající o záchranu.

Toto je vzkaz teroristické hackerské skupiny Kaim vojákům stabilizační mise NISFOR na území fiktivního kontinentu CEURASIA, který je v současnosti zmítán etnickým konfliktem mezi státem KAMONEM a jeho slabším sousedem TYTANEM. NATO se rozhodlo zabránit etnickým čistkám na sporné hranici mezi oběma státy a vyslalo do oblasti mírovou misi – a spolu s ní také spoustu počítačů a jiné životně důležité techniky, která je terčem kybernetických útoku Kamonských separatistů.

Cvičení bylo řízeno z podzemního bunkru vrchního velitelství NATO, kde více než dvacet zástupců členských státu aliance dohlíželo na jeho průběh. Tito lidé zastupovali schopnost aliance chránit bezpečnost informací všech svých počítačových systémů rozprostírající se po tisícikilometrových vzdálenostech od Spojených států amerických po Afghánistán.

Cvičení probíhalo tak, že rozhodčí cvičení v určený čas seznamovali hráče – v našem případě příslušníky CIRC MO s informacemi, který by za reálných okolností dostaly buď od techniky hlídající naše sítě, nebo od uživatelů, kteří narazili na problém. Těmto informacím se říkalo vstupy, a já jako rozhodčí cvičení a můj „local trainer“ v Praze jsme monitorovali tzv. výstupy, kdy naši hráči provedou očekávanou reakci (dají například pokyn k odvirování počítače či předají informaci spojencům).

Česká republika se v rámci scénáře cvičení účastnila mírové operace v blíže nespecifikované zemi fiktivního kontinentu CEURASIA. Ačkoliv počítače na napadené systémy aliance byly smyšlené, bezpečnostní analytici NATO a Cyber Defence Centre of Excellence v Estonsku připravili skutečné viry a kopie infikovaných serverů, u kterých museli čeští analytici zjistit způsob napadení, možný únik informací a původce útoku. Virus napadl i počítače spojeneckých států a zlikvidování útoku proto vyžadovalo těsnou spolupráci a výměnu informací mezi všemi členy aliance i střediska kybernetické obrany NATO CIRC.

Na monitorování cvičení se využívalo speciálního systému s názvem JEMM, který vyvinula agentura NATO NC3A, kde bylo přesně nadefinované, kdy má kdo co udělat a v kolik se očekává reakce. Díky tomu jsme mohli sledovat přes webové rozhraní v reálném čase co dělají naši kolegové v celé alianci. Tento systém lze využít i na bojová cvičení a co je na něm nejlepší… je naprosto zdarma. Již jsem o tom informoval našeho zástupce v Bruselu, tak doufám, že v průběhu příštího roku, jej budeme moci využívat i pro národní účely.

Nečekané vítězství
Naši kluci – ostřílení veteráni ryze technických  workshopů  – zde po prvé cvičili scénář, který míchal realitu skutečné operace, aliančního prostředí a potřebu mezinárodní operace. Z toho důvodu jsem byl připraven na nejhorší – spoustu problémů jsme čekali a také nastaly, ale ještě větší množství zdánlivých maličkostí.

Obrovským problémem, byl napřílad fakt, že počítače, které slouží ke komunikaci s aliancí jsou z finančních i bezpečnostních důvodů v jiných prostorách než, kde CIRC ministerstva obrany normálně pracuje. Tyto terminály musí ze zákona splňovat velmi přísná bezpečnostní kritéria, a proto jejich zajištění stojí i několik set tisíc korun. Díky tomu jsou pouze na několika místech v republice… a nejbližší terminál pro CIRC, který sídlí v v Brně se nachází až ve Vyškově. Ono to zní jako maličkost, ale představte si, že pracujete v Brně a musíte dojíždět s cédéčkem do Vyškova, abyste si vybrali a odeslali poštu. Pro cvičení jsme proto kluky přesunuli do Prahy, kde byli stísněni v buňce s jedním telefonním připojením, internetem, který padal každých třicet minut a „pouhých 300 metrů“ od utajovaných počítačů, pomocí kterých komunikovali s kolegy z NATO a které potřebovali mít na stole.

Tento problém bohužel trvá od roku 2006 a teprve tento rok se podařilo dosáhnout toho, že byl naplánovaný projekt na uvedení tohoto spojení do Brna. Bohužel podle posledních zpráv rozpočtové škrty způsobily, že se peníze na vyhrazené na tuto činnost ztratily. Z těchto a jiných důvodů proto vypadala, když jsem 17. listopadu večer vypínal počítač, situace kriticky – do naší cvičící buňky neustále přicházela nová hlášení útoků a atmosféra houstla. Věděli jsme, že klíč k rozluštění situace se nachází v zašifrovaném skriptu, který jsme nalezli na utajované síti, ale naši analytici neměli dostatečné nástroje na rozbití kódu a hrozilo, že úkol vůbec nesplní.

O to větším překvapením bylo, když za mnou druhý den ráno přišla hlavní koordinátorka cvičení se zprávou, že Česká republika jako první z účastnících členských států NATO dokončila hlavní úkol cvičení. Naši vojáci místo toho, aby strávili podvečer státního svátku se svými rodinami, do noci pracovali na tom, aby zabránili úniku citlivých informací. Vím, že to je jenom cvičení, ale v reálné situaci by toto jednání mohlo zachránit lidské životy a rozhodně jim za to patří uznání.

Musím říct, že toto bylo obrovským zadostiučiněním – zapnul jsem intercom a nechal si zavolat do místnosti všechny účastníky cvičení, aby mě slyšeli. V místnosti se rozhostilo napjaté ticho a kluci pravděpodobně očekávali, že je seznámím s dalším problémem. Myslím, že když jsem je seznámil s dobrou zprávou, tomu zpočátku snad nemohli ani uvěřit.

Ponaučení
Paradoxní bylo, že cvičení vlastně mělo zastřešit ministerstvo vnitra jako národní gestor problematiky kybernetické obrany. Vnitro dostalo za úkol řešit problematiku Cyber Defence začátkem roku. Byl okamžitě zřízen odbor, ale po volbách se postup řešení značně zpomalil. Odbor v současnosti tvoří ředitel, pracovník a asistentka.

Společně s koordinátorem cvičení v Praze jsme dali dohromady několik stránek připomínek a problémů – či jak říkají vojáci Lesson identified, které budeme muset vyřešit a o kterých bude informován i ministr obrany. Cvičení bylo proto velkým ponaučením a jak poznamenala slovenská delegace – možná to byl malý krok pro NATO ale obrovský skok pro Slovensko. Za Českou republiku můžu říct přesně to samé.

, , , ,

6 komentářů

Občan K.

Jedna z premis teorie programování výdajů na obranu a bezpečnost hovoří o tom, že jejich výše a struktura je odvozována od struktury bezpečnostních rizik a hrozeb identifikovaných experty pro daný stát. Tento vztah si příliš nemusíme uvědomovat, když je rozpočet na bezpečnost stabilizovaný. Zcela určitě si jej uvědomíme, když má být redukován a výši a strukturu škrtů je třeba zdůvodnit.

To je případ dnešní Velké Británie, která je nucena redukovat vojenský rozpočet o sedm – osm procent a v této souvislosti je nucena formulovat, co jsou a budou její priority odvozované od seznamu rizik a hrozeb. Na vrcholu tohoto „žebříčku“ se ocitly mezinárodní terorismus a možnost kybernetického útoku. To vyplývá Strategic Defence and Security Review, kterou britská vláda představila 19. října pod názvem Securing Britain in an Age of Uncertainty: The Strategic Defence and Security Review.

Strach z ochromení své informační infrastruktury a vyřazení fungování e-government snad mají všechny země, které v minulosti vsadily na internet a informační technologie jako nástroj, který jim má uspořit peníze za úředníky a přinést novou kvalitu veřejné správy. Její zablokování takovým útokem by v krajnosti mohlo vést nejenom k oslabení důvěry ve vládní autoritu, pád vlády, ale ochromilo by to fungování státu jako takového. Státní správa by měla být na takové situace, které potenciálně mohou vést k rozkladu její schopnosti spravovat stát, připravena.

Takto v 80. letech probíhala příprava státního území na obranu, kde si stát např. vymiňoval rozhodovat o rušení malých a tehdy již zastaralých pekáren na pevná paliva, protože se předpokládalo, že protivník se bude snažit vyřadit z provozu zásobování elektřinou a plynem a proto zásobování obyvatelstva pečivem coby základní potravinou by nemělo být závislé na velkovýrobcích, ale na místních zdrojích. Ve  světle tohoto konceptu se zdá logická i podpora tehdejšího režimu koníčkům, jako bylo zahrádkaření a chovatelství. Nezávisle na tom, jak hrozná je krizová situace, určité ekonomické zákonitosti, vztahy a právo platí vždy.

Ve stejné době, kdy Britové deklarují vážnost nebezpečí kybernetického útoku, probleskla českými médii zpráva, že Z občanek zmizí data, lidé si je pak budou muset koupit informující o iniciativě Ministerstva vnitra, majícího v působnosti e-government, že do Poslanecké sněmovny byl předložen zákon, kterým chce toto ministerstvo zjednodušit strukturu údajů uváděných v základním dokumentu garantujícím státem identitu svých občanů, tedy v občanském průkazu.

Hned od roku 2012 z nich má zmizet rodinný stav, od roku 2017 už nebudou obsahovat adresu a tři roky nato ani rodné číslo.

Pokud někdo bude potřebovat potvrdit svou identitu v rozsahu větším, než mu bude poskytovat nový občanský průkaz lépe chránící jeho soukromí, bude muset použít Czechpoint a po uhrazení poplatku zažádat o potvrzení své identity v požadovaném rozsahu. Ale co když vypukne kybernetická válka, jejíž nebezpečí se zvyšuje se zvyšováním závislosti společnosti na komunikačních a informačních technologiích? Bude stát schopen v reálném čase potvrdit informace o svém občanovi, které je dnes každý z nás schopen potvrdit takřka v okamžiku předložením občanky?

Nebezpečí kybernetického útoku je reálné, což potvrzuje i systematický zájem OSN o tuto problematiku. Je to válka, kterou si nebudeme moci vybrat a příprava na ni by měla stejně systematická, jako byla příprava státního území na obranu probíhající pod dohledem vojáků. Soudě podle odvážného návrhu Ministerstva vnitra se zdá, že zatím tápeme, jak z toho ven?

, , ,

Žádné komentáře

Nepřipraveni na kybernetickou válku

Je s podivem, že mnohé z velmi zajímavých a důležitých událostí zůstávají českými masovými sdělovacími prostředky zcela nesděleny, a naopak „drobnostem“ je věnována až velká pozornost. Někdy lze dokonce získat dojem, např. z informací o zem škrtajícím vrtulníku a samovolně střílejícím kulometu, že informování o věcech naší národní bezpečnosti se dostává do schematu hlavních zpravodajských relací.

Ve zpravodajství ovšem hrají prim dopravní nehody a situace na D1. Už proto si asi nejeden z nás už zvykl na to, že česká mediální scéna je tu hlavně sama pro sebe a že za vděk mnohdy vezme jakoukoli informací, kterou může zpracovat takřka bez vynaložení jakékoliv námahy. To je i možná důvod, proč se uveřejňují „radostné“ zprávy z prostředí ministerstva obrany, jejichž hlavním posláním je vzbudit v občanovi pocit, že všechno je OK, že je postaráno o jeho pohodu, bezpečí a budoucnost.

Takovou zprávou bylo odhalení sítě Chuck Norris experty Ministerstva obrany z 15. 2. 2010, kterou dokonce převzala Mladá Fronta Dnes či ČT24. Málokdo mimo Ministerstvo obrany si však mohl dát zprávu do souvislostí.

V průběhu ledna vyšel totiž rozkaz ministra obrany ke kybernetické obraně (cyberdefence) a v zápětí měla být ustavena rada kybernetické obrany Ministerstva obrany, jejíž složení odpovídá víceméně složení kolegia ministra. To je orgán, ve kterém byly v posledních několika letech projednány mnohé plány, za které nakonec nikdo nechtěl převzít odpovědnost. Například šlo o požadavek na nákup obrněných transportérů, nákup lehkých obrněných vozidel apod.

Nikoho znalého českých poměru proto nemůže překvapit, že bylo nutné zahájit činnost tohoto orgánu nějakou pozitivní zprávou; zvláště pak, když kybernetická obrana bude vyžadovat nemalé investice, zejména na vybudování odpovídajících kapacit.

To nejzajímavější se však objevilo teprve týden poté. Defence News (22. února 2010, strana 24) přinesly článek s názvem U.S. Gov‘t Unprepared for Large Cyber Attack: Experts. Článek shrnoval výsledky válečné hry, která proběhla 16. února 2010 v jednom washingtonském hotelu a byla sponzorována washingtonským think tankem Bipartisan Policy Group. Šlo o první veřejně přístupnou simulaci kybernetického útoku, která měla za úkol zjistit, jak jsou Spojené státy na tento druh útoku připraveny.

Jednu ze zpráv o výsledcích této válečné hry lze najít na stránkách InformationWeek. Z článku z Defense News si stačí uvést jen několik úryvků. A ty je dobré si srovnat s informacemi doposud prezentovanými o kybernetické obraně České republiky:

The simulation illuminated areas where the government appears not to be prepared:

  • Federal agencies don’t have the legal authority to turn off people’s cell phones and terminate Internet and cell phone service to stop an attack.
  • Cell phone and Internet service providers may be reluctant to cooperate with federal actions to cease Internet or cell phone services, pointing to the need for security agencies to include them in their cybersecurity planning to coordinate responses before an attack.
  • Citizens would be hard-pressed to know what to do during an attack if major news organizations are inaccessible.
  • Federal agencies do not adequately control federal employees’ access to social networking sites while at work even though those sites may be used to spread malware and viruses during an attack.
  • Governors may be reluctant to surrender power to the federal government, forcing the president to nationalize the National Guard.
  • …Former Deputy Attorney General Jamie Gorelick, as attorney general, said the nation’s laws don’t permit that. When asked how she would advise the president before his press conference, Gorelick said he must tell Americans to change their views on privacy. “We have to make sure they don’t have an expectation of privacy if we’re going to have to take some of the decisive actions we’re hearing around this table. We may find our-selves in an aggressive position against people’s devices that they view as theirs and theirs alone,” she said.

    ,

    9 komentářů