Příspěvky označené study

Studie: pocit viny může způsobovat PTSD

Předběžné závěry studie prováděné na příslušnících námořní pěchoty ukazují, že posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD) může způsobovat pocit viny. Zdrojem viny jsou morální dilemata, kterým musejí vojáci v bojových zónách čelit, ať už jde o prožitek z útoku, při kterém zahynuli spolubojovníci, či o náhodné zabití civilistů během operace.

„How do they come to terms with that? They have to forgive themselves for pulling the trigger,“ says retired Navy captain Bill Nash, a psychiatrist and study co-author. The idea of „moral injury“ as a cause of PTSD is new to psychiatry. The American Psychiatric Association is only now considering new diagnostic criteria for the disorder that would include feelings of shame and guilt, says David Spiegel, a member of the working group rewriting the PTSD section. Traditionally, PTSD symptoms such as nightmares or numbness to the world have been linked to combat violence, fear of being killed or loss of friends.

Jde o poměrně zajímavé zjištění. Ve Spojených státech jsou se studiem PTSD poměrně daleko, už jenom proto, že podle odhadů touto poruchou trpí na dvě stě tisíc veteránů, kteří prošli Irákem a Afghánistánem. Mezi symptomy poruchy patří úzkost, deprese, či noční můry, veteráni jsou náchylnější k alkoholismu, užívání drog, je vyšší pravděpodobnost, že spáchají trestný čin, nebo sebevraždu a podobně. To má samozřejmě dopad nejenom na ně samotné, ale především na jejich okolí a rodiny.

Na stránkách amerického úřadu pro veterány je proto PTSD věnována velká pozornost. Bylo vytvořeno Národní středisko pro PTSD, které se věnuje výzkumu a shromažďování informací o poruše. Na stránkách jsou i telefonní čísla a další kontakty pro všechny, kteří buď trpí posttraumatickou stresovou poruchou, či pro jejich blízké. Je tam například i rádce pro vojáky i rodiny těch, kteří se vracejí z bojové zóny.

Už asi dnes nikdo nebude „léčit“ PTSD tak, jako generál Patton, který za války nafackoval v nemocnici vojákovi otřesenému výbuchem. Nezraněný voják v nemocnici byl pro něj něco naprosto nepředstavitelného. PTSD je ostatně relativně nový fenomén, jehož vážnější studium se datuje až do 80. let minulého století.

Asi nejvýše postaveným důstojníkem, který ukončil službu v armádě kvůli PTSD byl kanadský generál Roméo Dallaire. Ten velel kontingentu OSN ve Rwandě v roce 1994 v době genocidy. I přes veškerou snahu nebyl schopen masakrům zabránit, protože se vlastně do toho žádné z velmocí nechtělo. Jeho zpověď je velice otevřená a bolestná. Jak píše v knize Shake Hands with the Devil poté, co genocida skončila, nebyl schopen normální komunikace a utíkal ode všech lidí.

I would just sneak away and then drive around, thinking all manner of black thoughts that I couldn’t permit myself to say to anyone for fear of the effect on the morale of my troops. Without my marking the moment, death became a desired option. I hoped I would hit a mine or run into ambush and just end it all. I think some part of me wanted to join the legions of the dead, whom I felt I had failed. I could not face the thought of leaving Rwanda alive after so many people had died. On my travels around the country, whole roads and villages were empty, as if they’d been hit by a nuclear bomb or the bubonic plague. You could drive for miles without seeing a single human being or a single living creature. Everything seemed so dead.

Ale zpátky na začátek tohoto textu, respektive k výzkumu, který označil pocit viny za hlavního viníka posttraumatické stresové poruchy. Asi bych neměl být překvapen, když jsem si listoval Dallairovou knihou a hledal, který z popisů jeho tehdejších stavů by byl nejvhodnější, že jsem našel tuto větu:

The guilt I felt was incalculable.

, , , ,

36 komentářů

Bitva u Wantu pod drobnohledem RANDu

Major-generál William B. Garrett III hovoří se specialistou Jeffrey Scantlinem poté, co jej vyznamenal Stříbrnou hvězdou za operace u Wanatu v červenci 2008 (vlevo Sgt. 1st Class Erich Phillips a Sgt. John Hayes a vpravo je 1st Lt. Aaron Thurman); Foto US Army

V létě 2008 proběhla bitva u Wantu, která nepřestává přitahovat analytiky. Šlo totiž o jednu z nejkrvavějších bitev během spojeneckých operací v Afghánistánu a navíc podle všeho o zbytečný a špatně vybraný kousek země. Přibližně 200 talibanských bojovníků tehdy zaútočilo na 49 Američanů a 24 Afghánců. Když bitva skončila, devět z obránců bylo mrtvých a dalších 27 zraněno. Nepřítel byl sice odražen, ale pochybností o správnosti postupů bylo tolik, že se samozřejmě vyšetřovalo a analyzovalo. A to se děje dodnes. Mimochodem, rozsáhlejší článek od Wantu jste si mohli přečíst v ATM, respektive na OWOP před rokem (zde je první část a zde druhá).

Nyní RAND Corporation pracuje na sérii studií týkajících se operací malých jednotek v Afghánistánu. A nemohl začít asi jinak než bitvou u Wantu. Studie se jmenuje Perspectives on the Battle of Wanat challenges Facing small Unit Operations in Afghanistan a vznikala docela zajímavě. Tým použil počítače k namodelování terénu kolem Wantu a pak studoval zorné úhly obránců, místa vhodná pro přímou palbu, mrtvé úhly, přístupové cesty Talibanu k cíli a podobně. Cílem RANDu, respektive pozemního vojska, které si vypracování studie zadalo, je zlepšení vybavení a taktiky malých jednotek, aby nedocházelo k tak vysokým ztrátám.

Materiál stojí za přečtení. Není dlouhý, má jenom přes třicet stránek. Mimo jiné tvrdí, že byť byly ztráty vysoké, analýza ukázala, že mohly být ještě mnohem vyšší. Střelba Talibanu byla totiž značně nepřesná a to ať z ručních zbraní, či RPG. Ukazuje se, že bojovníci jsou na jednu stranu schopni působit ztráty, ale vzhledem k tomu, že se jim nedostává výcviku, působí menší škody, než by mohli. Každopádně by se podle zpracovatelů studie mohlo mnohé zlepšit, aby ztráty byly mnohem nižší.

Based on the analysis to date, it appears that different technologies and corresponding TTPs could be used to improve the survivability and effectiveness of small units, such as the platoon at Wanat. These include the ability to provide covered firing positions more rapidly; robust airborne intelligence, surveillance, and reconnaissance (ISR) platforms (organic or remotely linked); perimeter security systems; precision weapons; obscurants; command, control, communications, computers, intelligence, surveillance, and reconnaissance (C4ISR) aids; and possibly non-lethal weapons for crowd control.4 Of course, not all of these are feasible or even effective with a small, isolated platoon-sized base.

, , ,

Žádné komentáře

And the winner is… China

Cina_USA_Taiwan_vlajky

Před necelými deseti lety vytvořil RAND studii, jejíž závěry hovořily o tom,  že USA snadno porazí v případě konfliktu o Tchaj-wan Čínu. V těchto dnech RAND vydal novou studii, která zdaleka tak optimistická není:

This assessment of the cross-strait military balance is rather more sobering than was its predecessor. Put simply, none of the cross-strait military trends are pointing in Taiwan’s favor.

Čína dokázala v posledních letech značně zmodernizovat svůj arzenál, což se týká především leteckých kapacit a raket odpalovaných z ponorek. To znamené, že pokud by došlo v roce 2013 ke střetu, americké a tchajwanské letectvo umístěné na ostrově by bylo zakrátko zničené či neschopné boje a totéž by potkalo i tchajwanskou protiletadlovou obranu. USA a Tchaj-wan se nemohou spoléhat na to, že by dokázaly Čínu porazit ve vzdušné bitvě. A ztráta vzdušného prostoru by znamenala, že by Spojené státy přišly o schopnost „sledovat nepřítele“, jinými slovy využívat vzdušné prostředky pro vedení elektronického boje, a taktéž by to znamenalo ohrožení lodí v oblasti.

Soon, or perhaps already, the PLA will be able to hold at risk a wide range of military targets on Taiwan, plausibly challenge the United States and Taiwan for control of the air over the strait, and credibly threaten the bases for U.S. power projection in the vicinity of Taiwan. This much seems clear.

A co by měly USA a Tchaj-wan podniknout? Dokument se zmiňuje o dvou věcech. 1) Zvýšit cenu, kterou by Čína musela zaplatit za útok, respektive za pokus o invazi na ostrov (především vylepšení protiletadlové obrany) a 2) počet čínských raket odpalovaných z ponorek se nesmí přeceňovat, což znamená, že jsou schopné sice „otevřít dveře“ pro útok, který ovšem musí dokončit letectvo. Pokud by se tedy podařilo vybudovat podzemní hangáry a skladiště, kde by letouny přežily první útok, mohlo by to zvýšit cenu, kterou by Čína za útok zaplatila.

Nicméně, tchajwanské letectvo by tak jako tak nepřežilo déle, než několik dnů od zahájení útoku. Autoři studie tvrdí, že na kontrolu vzdušného prostoru nad Tchajwanem je nutné se dívat v novém světle – Spojené státy samy nemohou vyslat do bitvy dostatek stíhacích strojů, které by překonaly jak kvantitativní čínskou převahu, tak zmenšující se rozdíl v kvalitě čínských a amerických strojů. Pokud by měly USA nahradit poničené tchajwanské letectvo, potřebovaly by k tomu mít, dle výpočtů RANDu, v prvních dnech k dispozici nejméně pět letadlových lodí. A to USA slíbit nemohou.

Studie probírá několik možných scénářů útoků, ale žádný z nich není příznivě nakloněný Spojeným státům a Tchajwanu. Důležitý postřeh je, že velká vzdálenost velkých amerických základen od Tchaj-wanu, spolu se zvyšující schopností Číny zaútočit na tyto základny, zpochybňuje americký závazek zajišťující dlouhodobou bezpečnost Tchaj-wanu. Ostrov je v podobné situaci jako byla Kuba během Karibské krize – zákadny SSSR byly příliš daleko, takže Moskva měla pouze málo možností, jak čelit USA (kromě hrozeb či použití jaderných zbraní).

V blízké budoucnosti je možné, že rostoucí mocí a ambicemi Číny budou ohrožováni i další spojenci USA v oblasti – Soul a Tokio. A v tu chvíli by mohlo začít vytlačování USA z východní Asie.

The situation in the Taiwan Strait, then, can be seen as a possible
prelude to a broader challenge to the United States in East Asia that
might emerge in the next 10–20 years. As with almost every question
impinging on Sino-U.S. relations, these are questions of balance. The
United States and its allies must continue to pursue a strategy that
simultaneously hedges against Chinese military might while engaging
and enmeshing Beijing in networks of political, economic, and human
ties that, it may be hoped, will eventually render that strength anachronistic.

The situation in the Taiwan Strait, then, can be seen as a possible prelude to a broader challenge to the United States in East Asia that might emerge in the next 10–20 years. As with almost every question impinging on Sino-U.S. relations, these are questions of balance. The United States and its allies must continue to pursue a strategy that simultaneously hedges against Chinese military might while engaging and enmeshing Beijing in networks of political, economic, and human ties that, it may be hoped, will eventually render that strength anachronistic.

, , , , , , , ,

Žádné komentáře