Pandury budou ještě nějakou chvíli působit na české politické scéně jako rozbuška. Ale blíží se volby a tak „politické přestřelky“ o tom kdo u toho byl a kdo nebyl, kdo „tlačil na pilu“ a kdo netlačil a kdo to vlastně rozhodoval, se budou stále více slévat v šum. Z něj občas sice zazní osamocené zvuky, které by možná mohly věc posunout, ale neposunou. Tedy, pokud se neobjeví nové důkazy, nebo pokud politici z nějakého důvodu neztratí vliv nad vývojem vyšetřování. Znáte film Neúplatní? Tahle země na podobnou partičku čeká…

Ale zpátky k Pandurům. K tomu pesimismu mně vede poslech slov a sledování činů politických špiček. Nu, posuďte sami. Stačí si přečíst tento text na iDnes o pseudopřestřelce mezi Vlastou Parkanovou a Mirkem Topolánkem a do toho zakomponovat Jiřího Paroubka, Jana Fischera, ministra vnitra Pecinu a další a další. Takhle nějak jsem si představoval, že musí vypadat, když někdo střelí do vrabců uzavřených v kleci.

Vlasta Parkanová si vzpomněla, že byla kvůli té věci s hodně kolama pod tlakem Mirka Topolánka, ten na její adresu řekne, že byla neschopná a proto nechal tehdejšího náměstka a dnes ministra Martina Bartáka, aby vše vyřešil. A dopadlo to bezva. Jak řekl pan Topolánek dle výše zmíněného článku, jeho vláda ušetřila šest miliard, takže jaképak copak. Ušetřené peníze se vždycky hodí. K čemu? K následnému rozporcování. Za co se nakupují Iveka a další výzbroj? No přeci za těch ušetřených šest miliard. O tom, že prakticky každý nákup z těch „ušetřených“ šesti miliard provázejí pochybnosti o tom, jestli není předražený, do toho se politici (ještě) nepouštějí.

A také mně pobavil pan Paroubek, který vyrazil za premiérem Fischerem, aby se s razancí sobě vlastní zasloužil o co nejrychlejší vyšetření a „padni komu padni“ potrestání. Smál jsem se dlouho a vydatně, takže je mi z toho ještě teď na zvracení. Dle hesla, čím více podezřelých, tím hůře se hledá viník, Jiří Paroubek do ringu zatáhl Richarda „prý už Švýcara“ Hávu. A to ne, že by se pan Háva do partičky nehodil, zvláště kdyby sebou vzal bratra přítele známého „výkonného (místo)předsedu“ strany Vrchol loňska Miroslava Kalouska.

Ale vlastně jsem chtěl psát o něčem úplně jiném, co s Pandury sice souvisí, ale zdánlivě volně. Několikrát jsem (nejenom já) zde psal o problémech z bezkoncepčností, s nakládáním s veřejnými financemi a prazvláštními reformami, kterými si ozbrojené síly v posledních patnácti letech prošly. Chtěl bych vám k přečtení nabídnout jeden text, který pochází z každoroční konference pořádané Vysokou školou ekonomickou (Katedrou veřejných financí) pod názvem Teoretické a praktické aspekty veřejných financí.

Tento příspěvek pochází z loňského roku (2009), jeho autorem je Bohuslav Pernica a jmenuje se Vojenská politika, vojenské výdaje a porcování medvěda – případ České republiky. Autor v něm na základě dat z let 1993 až 2007 dokládá rozpor mezi deklarovanou vojenskou politikou České republiky a tím, na co jsou ve skutečnosti peníze vynakládány. Vlastně to ani nikoho příliš netrápilo, protože to bez problémů procházelo tolik let a přežilo to řadu „reforem“.

Text je zajímavým příspěvkem k celkové diskusi o nakládání s veřejnými prostředky v rezortu ministerstva obrany, čímž se dotýká i nyní tolik zmiňovaných Pandurů. Takže, zatímco jsme od vstupu do NATO deklarovali expediční charakter ozbrojených sil, peníze se utápěly v projektech, které k tomuto předsevzetí mohly pramálo přispět (např. L-159 či modernizace T-72) a jejichž úkolem byla především podpora domácího zbrojníhjo průmyslu (pomohlo mu to nějak?). Ale ještě zajímavější je zjištění, že

skutečnou podstatou reformy ozbrojených sil ČR není ani tak modernizace výzbroje a výstroje armády, ale realizace stavebních zakázek… Podle statistiky NATO vydává Česká republika na nemovitou infrastrukturu cca 10 % svého vojenského rozpočtu, což je dvakrát tolik, co např. SRN.

K tomu se dá dodat jenom to, že to vlastně zas tak překvapivé není, protože byť je český rozpočet na obranu přibližně 280krát nižší než ten americký, k akvizicím se chováme stejně rozmáchle jako Američané. Jsme zkrátka grandi.