Záplavy v jižní Indianě v roce 2008; Foto Senior Master Sgt. John S. Chapman, Air Force

V úterním Hyde Parku na ČT 24 byl ministr obrany Alexandr Vondra. Asi větší část, než se původně předpokládalo, byla věnována povodním a necelá polovina stavu a úvahám o reformě armády. Ministr obrany nebyl asi nejlepším adresátem některých otázek a stesků lidí z Raspenavy, nicméně debata o roli armády při živelních katastrofách je zcela příhodná a bude muset být součástí budoucích koncepčních materiálů.

Některé připomínky a otázky odkrývaly jistou schizofrenii, která se v případě katastrof objevuje. Dobrým příkladem je poznámka jedné paní, která viděla, jak čtyři vojáci stojí u jednoho stromu s jednou sekerou a snaží se jej porazit. Jak to, že nemají motorové pily, aby mohli efektivně zasáhnout a strom během pár okamžiků pokácet? Jak to, že vojáci nemají další potřebná nářadí a jak to, že jich není možné okamžitě na jakékoli místo vyslat ne tisíc, ale třeba deset tisíc?

Správná odpověď je, že to není možné a že to není ani primární funkcí armády, byť se někteří lidé snaží vsugerovat opak. Ona schizofrenie spočívá v tom, že na jednu stranu se armádě deset let kontinuálně škrtají peníze, takže musí šetřit (tím neříkám, že by to v určitém ohledu nebylo výchovné a potřebné) a zároveň nároky na ní kladené rostou – zajištění naslibovaných spojeneckých závazků, alespoň na papíře zajištění teritoriální obrany a zároveň poskytování široké pomoci během živelních katastrof. Je to jakoby veřejnost chtěla, aby stál na každém rohu policista, a když by se to konečně povedlo, začala by si stěžovat, že máme ve srovnání se zahraničím příliš policistů a že je to celé nějak moc drahé.

Bylo fascinující a zároveň překvapivé, kolikrát se během pořadu různí lidé odvolávali na stát, který by měl udělat to, či ono a slova kraj, nebo hejtman prakticky nezazněla. A přitom po starostech má být kraj tím hlavním aktérem. Stát přichází (záměrně hodně zjednodušuji) až nakonec, při skutečně velkých pohromách zasahujících větší část území státu.

Postižení lidé by tedy neměli v první řadě otáčet hlavu ku Praze a ptát se, co pro ně udělá vláda. Měli by se ptát starostů, úředníků z kraje a lidí z Integrovaného záchranného systému (který mimochodem funguje dobře, i když podobně jako jiné složky trpí nedostatkem financí). Armáda může být chápána jako součást ISZ, ale všichni by měli rozumět tomu, že 1) její hlavní úkoly jsou jiné a 2) ozbrojené síly by měly na území státu zasahovat skutečně jenom v nouzových případech, což mimo jiné souvisí s kontrolou armády a zajištěním, aby nebyla zneužita ve vnitřní politice.

Přesto samozřejmě, armáda musí mít prostředky k tomu, aby mohla, pokud je vyžádána, zasáhnout při živelních katastrofách. Jsem ale přesvědčen, že nemá být „první pomocí“, kterou jsou hasiči a policisté – maximálně jim může vypomáhat -, ale především poskytovat pomoc následnou, například při odstraňování škod, stavbě provizorních mostů atp., což je práce především pro ženisty.

Od jednotek Civilní ochrany jsme se posunuli k záchranným praporům, jejichž koncept byl kvůli škrtům prakticky zlikvidován. Je to škoda. Záchranné prapory mohly možná v modifikované formě přežít. Musely by však být chápány jako „vedlejší činnost“ ozbrojených sil. K hlavní funkci armády totiž přispívají minimálně, i když mohou zlepšovat obraz armády v očích daňových poplatníků. Přežití podobných jednotek by mohlo napomoci, pokud by například břímě financování neneslo pouze ministerstvo obrany, ale významně se na něm podílely kraje, třeba platbou za „vyúčtované“ zásahy. Jsou to totiž kraje, kterým tyto složky nejvíce pomáhají (logicky nejvíce si na rušení stěžovali hejtmané).

Jeden z volajících do Hyde Parku se zmínil o tom, že při živelních katastrofách by měli zasahovat aktivní zálohy. Je to správná úvaha, protože v jejich řadách je množství elektrikářů, řidičů a dalších profesí, které mohou být třeba při likvidaci následků povodní velice platné. Aktivní zálohy ale také zmírají na nedostatek peněz.

Je nutné definovat role a funkce jednotlivých složek ozbrojených sil a zajistit jejich financování. Hlavní funkcí armády není a nebude pomáhat při živelních katastrofách, jakkoli to může být politicky lákavé. Pokud by tato myšlenka převládla, můžeme rovnou rezignovat na to, mít ozbrojené síly. Přesto by měly existovat nástroje, které mohou být dány k dispozici například hejtmanům prostřednictvím Integrovaného záchranného systému.

Armádu máme k něčemu jinému, než k zasahování na vlastním území, pokud není ohroženo zvenčí. K tomu je nutné se vrátit a přestat s úvahami o tom, co by všechno měla armáda dělat, když se to zrovna hodí. To není nic jiného než naprosto neefektivní záplatování. Dobrým příkladem by bylo vyslyšení přání oné paní a zakoupení tisícovky motorových pil pro vojáky, aby je měli, kdyby je náhodou potřebovali (většina z nich by se rozpadla ve skladu; motorové pily by měl přitom, pokud by to bylo nezbytné, poskytnout vojákům někdo jiný, třeba kraj). Zároveň ale, při katastrofách na vlastním území, by armáda neměla stát zcela mimo. Je proto nutné koncepčně nalézt rovnováhu mezi přáními, požadavky a realitou, funkčností a efektivitou.