Gruzínci z Jižní Osetie nasedají do auta, ve kterém utíkají před postupujícími ruskými silami. Vpravo je zraněný gruzinský voják ošetřovaný v sanitce na polním převazišti několik kilometrů před Gori (11. srpna 2008), foto František Šulc

Ani jsem o tom nechtěl psát, na Gruzii ani na Rusko žádný velký odborník nejsem, v Gruzii jsem se loni vlastně ocitl náhodou a analýz o několikadenní válce s dalekosáhlými, byť ještě dnes ne zcela viditelnými dopady, bylo napsáno více než dost. Ale pak jsem si na Defence iQ přečetl krátkou zprávičku s odkazem na Interfax:

Russia lost four aircrafts, including one Tupolev Tu-22 tactical bomber, in the operation to force Georgia into peace in August 2008, Russian General Staff Deputy Head Col. Gen. Anatoly Nogovitsyn said. „The Russian air force lost four pilots and four planes in the conflict,“ Nogovitsyn said at a news conference in Moscow on Wednesday. However, the Defense Ministry has no information about the fate of the commander of a Tupolev Tu-22 bomber, shot down in Georgia in August 2008, Nogovitsyn said…

Připomnělo mi to jednu z nejbizarnějších věcí, kterou jsem kdy zažil. Dnes si občas říkám, jak to vlastně bylo… Téměř přesně před rokem (pro hnidopichy – 11. srpna 2008) jsme se s kolegy z ČT Jakubem Szántó a kameramanem Janem Linkem a Pavlem Novotným z MF Dnes dostali v pronajatém autě na „hranice“ jižní Osetie a Gruzie. Ruské síly postupně vytlačovaly Gruzínce z pozic, které dobili o víkendu. Rusové je ostřelovali z děl a letounů.

Skončili jsme v zemi nikoho mezi Rusy a Gruzínci ještě s několika kolegy z Polska. Schovávali jsme se tam v jakémsi sadu u silnice. Bylo odtud dobře vidět vybuchující granáty a bomby na gruzínských pozicích. Najednou se ozvala taková zvláštní rána. Nebyla ani moc silná. Zvláštní byla tím, že naprosto „neladila“ s dosavadní dělostřelbou. Pak se ozval další zvláštní zvuk – jako když dopadne na zem kus plechu. Podíval jsem se ze sadu a viděl, jak k zemi letí cosi co vypadalo jako píst. Pak dopadlo zase něco kovového. Prostě bylo to zvláštní, netušili jsme, co se děje.

Po nějaké době se přestalo střílet a tak jsme nasedli do auta a vydali se zpátky ke Gori (to nebylo ještě zdaleka obsazené). Po cestě jsme narazili na další polské kolegy, se kterými jsme se dva dny předtím potkali na letišti ve Vídni. Ukazovali na nebe a říkali, jestli jsme to také viděli – Gruzínci prý sestřelili ruskou stíhačku (pravděpodobně Su-25). Říkali jsme: neviděli jsme to, ale slyšeli ji padat. Nedůvěřivě se na nás dívali.

Od té doby si na to čas od času vzpomenu. S největší pravděpodobností jsme byli svědky sestřelení jednoho z těch čtyř (po roce přiznaných) ruských strojů. Akorát jsme to v tu chvíli nevěděli. Bylo to tak trochu napůl a stejně divné, jako celá ta válka, která vedla pouze k posílení ruských pozic a znejistění spojenců z NATO (zejména kvůli platnosti článku 5, o kterém se vedly v uplynulém roce debaty).

Doufám, že se dožiji zveřejnění informací o okolnostech a pozadí tohoto konfliktu. Zajímala by mně spousta věcí – kdo komu skočil na špek, kdo se přepočítal, kdy se o Saakašviliho záměrech dozvědělo NATO a kdy USA? Kdo byl víc překvapený? A bylo to celé skutečně v Moskvě připravené jako past? Nebo byla reakce Kremlu taktéž chaotická, pouze zmatky nepronikly na povrch? A tak by se dalo ještě dlouho pokračovat…