Omlouvám se, ale počítač pořád nefunguje, takže mám dosti ztížený přístup k publikování na webu. Snad se to v příštích dnech zlepší.

Jen si dovolím upozornit (nerad bych, aby to znělo nafoukaně), na komentář a Afghánistánu, který mi dnes vyšel v Týdnu (zatím není na webu, jakmile bude, dám sem link). V zásadě v něm píši, že spojenecké úsilí v Afghánistánu vstoupilo do své závěrečné fáze, a že příští rok se rozhodne, s jakou se budeme z této země stahovat.

Pokud se nepodaří generálovi Stanleymu McChrystalovi přijít s nějakými výsledky, které se budou dát vydávat za úspěch, nastane obdoba Nixonova stahování z Vietnamu. Bude to pěkný oříšek: jak se stáhnout a zároveň neztratit tvář. V opačném případě, budeme svědky obdoby Iráku – stahování co nejrychlejší, ale se vztyčenými palci.

Zjednodušuji (v časopise jsem se to snažil alespoň trochu více vyargumentovat), ale realita je podle mně taková. Ministři obrany v Bratislavě byli sice spokojeni McChrystalovu strategii, ale další vojáky mu skoro nikdo nepošle (naopak). Je to svým způsobem vyjádření nedůvěry v ten samý dokument, který ministři schválili. Jakoby si politické reprezentace spojenců neuvědomovali, že toto je poslední šance, a že cokoli, co bude vykládáno jako neúspěch v Afghánistánu bude mít primárně negativní dopad na alianci.

Ale třeba se pletu a třeba má naprostou pravdu velitel britské armády generál Sir David Richrads, který „varuje“, že Britové budou na afghánské frontě bojovat v neztečeném množství ještě v roce 2014. Vždy jsem Brity v mnoha ohledech obdivoval: zatímco zbytek Evropy (na čestné výjimky) se snaží najít způsoby, jak z Afghánistánu „vycouvat“, generalita plánuje, že se nic nezmění ještě hodně dlouho.

To se u nás nestane. Už vidím, jak sociálně-demokratická vláda, nebo jakákoli jiná, zaměstnaná maskováním deficitu a snahou splnit všechny služby, které si ten náš vytoužený sociální stát na sebe za posledních 60 let nabral, zvyšuje rozpočet na obranu a s radostí vysílá další vojáky tam, kde by byli zapotřebí. Spíše to bude opačně. Mimochodem, velké naděje na trvalejší zlepšení ekonomické situace států nejsou. Za současným „oživením“ totiž stojí pouhé převzetí dluhů soukromých firem státy (h…o bylo jen kopnuto z obýváku do kuchyně, aby obývák vypadal uklizeně), takže tlak na rozpočty bude ve střednědobém horizontu skutečně velký.

Je z toho smutno. Ale třeba to nebude ještě tak zlé. Vzpomínáte na Irák ještě v roce 2007? Většina lidí by nevsadila zlámanou grešli na to, že rok poté bude situace poměrně odlišná. Jistě, Afghánistán není Irák, ale zázraky se dějí. Byť, dva za jedno desetiletí…?

K napsání komentáře i výše uvedených řádků mě trochu postrčila i kniha Artyoma Borovika. To bylo tak, objednal jsem si na amazonu několik knížek o COIN a Afghánistánu a novou desku Pearl Jam Backspacer (dobrý pokus, jde o pokus o návrat ke kořenům, deska je syrovější, dá se dobře poslouchat a užít si to, ale třeba Ten se ani nepřibližuje). Neodolal jsem a hned jsem se pustil do knihy Artyoma Borovika. Jmenuje se The Hidden War, vyšla v roce 1990 a Borovik, který ji napsal, strávil v 80. letech mnoho času v Afghánistánu se sovětskými silami.

Na jednu stranu je to skvělé čtení (byť angličtina chvílemi „dře“), ale na druhou, z pohledu spojenecké zkušenosti osmi let v Afghánistánu, je to čtení ne příliš veselé. Naídnu vám pár citátů. Na následující je nutné pohlížet dobovým pohledem. Jistě, dnes žádnou revoluci nevyvážíme. I když vlastně možná ano – konzum, pluralita, demokracie…, v případě Afghánistánu to revoluce je:

 „We were obsessed with our messianic mission and blinded by arrogance. How could we have possibly hoped to teach the Afghans anything when we ourselves never learned to manage our own economy properly? In reality we were exporting stagnation rather than revolution.“

A další, tentokrát o rozčarování a morálce:

 „In Afghanistan we bombed not only the detachments of rebels and their caravans, but our own ideals as well. With the war came the reevaluation of our moral and ethical values. In Afghanistan the policies of the government became utterly incompatible with the inherent morality of our nation.“

Jistě, už slyším námitky, že Sovětský svaz byl něco jiného, že sověti do Afghánistánu vtrhli, aby šířili komunismus atd. a podobně. Jistě, souhlasím, také nemám rád analogie. Ale platí to jen do jisté míry, což se týká zvláště předchozího citátu: není dnes i pro nás Afghánistán jakýmsi zrcadlem našich hodnot, našich systémů? A neděsíme se sami toho, že to, co hlásáme je jen nenaplnitelný ideál, že naše nedokonalost nemůže zplodit nic jiného než nedokonalost? Pokud nemám pravdu, proč jsme tak překvapeni a zděšeni průběhem voleb v Afghánistánu?

A nakonec si dovolím jeden tip. Tom Ricks na svých stránkách komentuje monografii připravenou 4. brigádou 101. výsadkové, která se sestává z poznámek velitelů během jejich nasazení v jihovýchodním Afghánistánu od března 2008 do letoška. Část knihy se týká přípravy na nasazení.

Three additional little things that struck me in the lessons. First, one of the captains used the phrase „tactical patience,“ which I was glad to see. This is a military virtue under appreciated by American forces. On the other hand, one of these guys still uses the awful phrase „Anti-Afghan Forces.“ Who are we to decide that? And what happens when we cut a deal with them, do they become the IFKAAF? (That is, „the insurgents formerly known as AAF?“) Finally, on the grounds that everyone should learn one new military abbreviation a day, I liked that another mentioned a  new Army acronym: MRK, for „mosque repair kit.“