Afghánistán nebyl vždy tím, čím je posledních třicet let. V 50., 60. a 70. letech minulého století to byla hojně navštěvovaná země, ve které existovala relativně bohatá a sekulární vyšší střední vrstva. V Afghánistánu se nestřílelo, alespoň ne tolik, a věci ze Západu byly vcelku snadno k sehnání. Mohammad Qayoumi, který opustil Afghánistán v roce 1968, na stránkách Foreign Policy zavzpomínal, jak se tehdy žilo. Jeho vzpomínky ale ani tak nedominují, jako fotografie třeba z obchodů, které jenom těžko rozeznáte od těch, které jsou k vidění na fotografiích a filmech z Evropy.
V zemi kterou dnes mnozí lidé označují za středověkou, tehdy ženy studovaly medicínu, chodilo se do kin, vláda byla schopná v zemi zajišťovat bezpečnost a také financovat velké stavební projekty. Qayoumi vzpomíná nad knihou, která onu minulost představuje:
Some captions in the book are difficult to read today: „Afghanistan’s racial diversity has little meaning except to an ethnologist. Ask any Afghan to identify a neighbor and he calls him only a brother.“ „Skilled workers like these press operators are building new standards for themselves and their country.“ „Hundreds of Afghan youngsters take active part in Scout programs.“ But it is important to know that disorder, terrorism, and violence against schools that educate girls are not inevitable. I want to show Afghanistan’s youth of today how their parents and grandparents really lived.
Připomělo mi to skvělého Lovce draků Khaleda Hosseiniho:
Spolu jsme shlédli první kovbojku, Rio Bravo s Johnem Waynem, v Cinema Parku, přes ulici naproti mému oblíbenému knuhkupectví. Pamatuji si, jak jsme mořili bábu, aby nás zavezl do Íránu, že se chceme seznámit s Johnem Waynem. Bába se rozesmál hlubokým hrdelním smíchem – znělo to skoro, jakoby túroval motor náklaďáku – a když se mu vrátila řeč, vysvětlil nám, jak je to s filmovým dabováním. Hasan a já jsme užasli. Nešlo nám to do hlavy. John Wayne sám nemluví fársí a není to Íránec! Je Američan, jako ti vlídní dlouhovlasí muži a ženy, které jsme často potkávali v Kábulu, co nosí takové fórové pestré košile.
Ještě před několika lety, kdy se zdálo, že největším problémem světa je Irák, a že v Afghánistánu se to tak nějak samo dává dohromady, se objevovaly projekty, které měly z Kábulu a i ze zbytku země udělat pěknou rozvíjející a někdy i třeba rozvinutou a hlavně svobodnou zemi. Například Hisham N. Ashkouri přišel s projektem s názvem City of Light, který měl podporu i, tehdy oblíbeného, prezidenta Hámida Karzáího. Vybudování čtvrti Kábulu s obytnými i kancelářskými budovami mělo zabrat 5,25 km čtverečních a mělo vyrážet všem zaprášeným sousedům dech. Takováto byla představa autora:
The project will be based on extensive use of concrete in all high-rise and national structures including all exterior solar screen work. In addition, the design will use brick, glass, and other local or recycled materials that are abundant in Afghanistan. The design will employ higher architectural density and ventilated facades to cut cooling energy costs in summer and winter. This development represents also a quantum leap in life cycle costing, maintenance and long term environmental responsibility.
Třeba na tento, nebo jiné podobné projekty jednou dojde. Každopádně do té doby je dobré si připomínat, že Afghánistán nemá pouze krvavou a zastalou minulost.
Leave a Comment
Your email address will not be published. Required fields are marked with *