Bývalý německý prezident Horst Köhler; Wikimedia Commons

Rezignace německého prezidenta Horsta Köhlera kvůli výrokům o německých vojácích byl asi pro většinu lidí šok. Navíc, jeho slova by zřejmě v jiné zemi zdaleka tak nezarezonovaly, ale Německo má od 2. světové války svá specifika. Köhler byl poprvé do funkce zvolen v roce 2004 a podruhé loni v květnu. Nedávno přiletěl na neohlášenou návštěvu Afghánistánu a pronesl tam cosi o propojení vojenské mise s hospodářskými zájmy Německa. Kolikrát jsme tady slyšeli, že naše účast v zahraničních misích pomůže i českým firmám? Kolikrát zaznělo, že vstup do NATO se nám vyplatí i ekonomicky?

U nás by se nic nestalo. Ne tak v Německu, kde jsou vojenské mise a v současnosti hlavně ta v Afghánistánu velice, velice nepopulární. Většina Němců, a jak mi vysvětloval jeden německý kolega, hlavně těch mladých (tedy ani vzdáleně nezatížených 2. světovou válkou), nemá dobrý pocit z toho, že jsou vojáci bundeswehru nasazovaní v zahraničí.  Termín „dobrý pocit“ se nedá zaměňovat s pacifismem. Alespoň ne většinově. Většina Němců zkrátka nerada vidí své vojáky v zahraničí při misích, ve kterých za a) zabíjejí a b) jsou zabíjeni. Schválně to řadím v pořadí, v jakém si myslím, že to je. Většina Němců má po historické zkušenosti a neustálém připomínání toho, co způsobila jejich země, už možná i „v genech“ přístup, že lepší je zkusit všechno vyřešit desetkrát mírově, než jednou vytáhnout do boje.

Ale zřejmě by nebylo vůbec přesné se domnívat, že Köhlerova demise souvisí pouze s Afghánistánem. Byť po jeho výrocích byl tvrdě kritizován levicí, pravdou je, že nebyl ve funkci spokojený už delší dobu. Jedna z věcí, která mu zřejmě vadila hodně, byla, že se ho nikdo z vládnoucí (proafghánské) koalice nezastal. Angela Merkelová, která má svých problémů více než dost mlčela. S Köhlerem se navíc příliš nemusela, protože její vládu několikrát kritizoval. Možná trochu s nadsázkou řečeno, Köhler a úřad prezidenta si úplně „nesedli“:

A German president’s most important weapons are words. But Köhler didn’t find the right ones. He remained silent when a clear word from him could have helped. This was true during the financial crisis and also at the beginning of Merkel’s second term in late 2009 and early 2010, when her new center-right coalition of conservatives and FDP was too busy bickering to govern. And when he did speak, he often overdid it. His criticism was excessive and he just couldn’t find the right tone. His most recent comments on Afghanistan demonstrated this once again. Köhler seemed clumsy with words.

V Německu sílí tlak na to, aby byla mise v Afghánstánu ukončena a bundeswehr stažen. Debata není o tom, že by někdo „zrazoval“ spojence, nebo tu asijskou zemi, kterou se rozhodli obsadit Američané a poté, co odvedli pozornost jinam – k Iráku – ji na pár let téměř opustili až se propadla do chaosu. Debata je o tom, že by němečtí vojáci neměli sloužit v misích, kde mohou zabíjet civilisty.

Vina v případě Afghánistánu je samozřejmě i na politicích. Jak mi vyprávěl onen zmiňovaný kolega, po léta neprobíhala v Německu o Afghánistánu prakticky žádná debata (téměř jako u nás). Mise byla vykreslována idylicky jako mírová a budovatelská. A pak najednou začaly růst vlastní ztráty a ztráty na straně civilistů. Afghánistán se všude, nejenom v Německu, dostal na první stránky novin a lidé začali zjišťovat, že až zas tak o mírovou, budovatelskou a vítanou misi nejde. To byl prvotní šok a reakce na něj přetrvává dodnes – stáhnout se.

Není dobré Köhlerův odchod přeceňovat. Spíše je dobré jej chápat jako součást širšího a dlouhodobějšího procesu, který je charakterizován rostoucím tlakem na odchod z Afghánistánu a zároveň zvyšující se apatií těch, kteří by chtěli misi dotáhnout do konce (do jakého?). Pamatujete, jaké se vedly debaty o stažení či rozšíření mise před rokem dvěma? Dnes jde spíš o to přetrpět to do prosince, kdy se oznámí úspěchy a do příštího léta, kdy se začne s postupným stahováním.

Současná situace není žádná legrace. Podívejte se na několik následujících zpráv, které mě v posledních dnech zaujaly:

• Minulý týden Talibanci z Pákistánu ovládli po těžkých bojích okres ve východním Afghánistánu v provincii Núristán, která se nachází u hranice s Pákistánem. Už jednou, na tři dny, část provincie ovládli loni v červenci, ale tehdy je afghánské a mezinárodní jednotky vytlačily. Dnes tam žádné mezinárodní jednotky nejsou, ty se stáhly, aby posílily jiné oblasti, vitální pro McChrystalovu strategii. Afghánské jednotky nyní po bojích ustoupily. Šlo prý o „taktický ústup“, řekl guvernér. K tomu dodávám, že taktické ústupy se snadno mohou proměnit v jeden velký, strategický. Ale to zatím nehrozí, nicméně může to být obrázek za několik let.
• Kanadský brigádní generál Daniel Ménard, který velel nejenom kanadským, ale i americkým vojákům, byl zbaven velení pro „nevhodné chování“. Ménard měl mít pletky s vojačkou, která byla součástí jeho štábu (ano, někde se za to trestá). Nešlo však o jeho první provinění. Minulý týden byl potrestán pokutou 3500 dolarů za to, že když se před časem na letišti v Kandaháru snažil dát zásobník do útočné pušky C8, neměl zajištěno a vyšly dvě rány. Kulky prolétly mezi dvěma transportéry, minuly dva Blackhawky a 10 vojáků. Nikomu se nic nestalo. Toto odvolání není příjemné pro generála McChrystala, protože Ménard měl velet nadcházející ofenzivě v Kandaháru.
• A konečně, doporučuji výborný text o „kupování si klidu“. Jde o „bombardování penězi“ v okresu Nauá, ve kterém žije přibližně 75 tisíc lidí a jen během devíti měsíců zde US AID utratí třicet milionů dolarů (pro srovnání, na provincii Lógar máme cca čtyři miliony dolarů na rok), což vychází na více než 400 dolarů na osobu (HDP na hlavu v zemi je 300 dolarů).  Není velkým překvapením, že se v okrese vše velmi rychle zlepšuje a že jenom těžko zde povstalci rekrutují členy, na rozdíl od sousední Mardžáh. Taktéž není překvapením, že v Nauá je poměrně bezpečno a že místní s Američany rádi spolupracují. Představa je, že tato masivní investice vytvoří pracovní místa a pak už se vše rozeběhne samo. Ale není to jisté. Pokud se tak nestane, není tak těžké odhadnout, co bude, až 31. srpna program skončí. Plnou zaměstnanost si Afghánci sami nezajistí.