On June 14, 1897, Lieutenant James Moss, U.S. Army, led his bicycle corps of the 25th Infantry, from Fort Missoula, Montana, up wagon trail and Indian path, to St. Louis, Missouri, arriving July 16, 1897; University of Montana Library via Wikimedia Commons
Nejsem velkým příznivcem petic ani demonstrací. Vlastně mám hrůzu ze všeho masového (je to jedna z věcí, která ve mně zůstala z doby díky Bohu už minulé). Jakmile vidím srocující se lidi vykřikující hesla, či podepisující papíry, vždy se polekám. Na druhou stranu si myslím, že občanská společnost (slovo, které se Václavu Klausovi podařilo v této zemi zprofanovat) je zcela nezbytná pro fungující demokracii. A tak se to ve mně pere…
Podobné pocity jsem měl před pár dny, kdy jsem sledoval zprávy na Nově, kde měl Pavel Šuba příspěvek o tom, kterak se vojáci na Facebooku (a nejenom tam) domlouvají, co udělat s poslední nespravedlností – snížením platů a přídavku na bydlení. Objevily se prý hlasy vyzývající k demonstracím, či jiným protestním akcím.
Na jednu stranu vím, že snižování platů, ořezávání benefitů a další vlna propouštění, ke které již prý velitelé vybírají adepty (zaslechl jsem cosi až o dvou tisících místech, ale přijde mi tak nesmyslné, až se tomu zdráhám věřit) jsou další z podrazů. Od nástupu Jaroslava Tvrdíka do funkce ministra obrany toho bylo naslibováno hodně a stejně tolik nesplněno, nebo porušeno. Chápu frustraci mnoha lidí v armádě.
Na druhou stranu jsem přesvědčen, že vojáci nesmějí protestovat, protože to narušuje základní princip a klíčový vztah mezi civilní mocí a vojáky. Prvně jmenovaní mají naprostou kontrolu, a pokud se rozhodnou, že vojáci nebudou placeni vůbec, armáda proti tomu nesmí organizovaně vystoupit (natožpak se zbraněmi v rukách). Vojáci mohou jediné, pokud jsou nespokojeni: hlasovat nohama, tedy odejít. Je to možná smutné, ale je to tak.
Nemyslím si, že by situace byla tak vyhrocená, že by chtěl někdo provádět převrat (spíše hrozí ono hlasování nohama a za pár let zjištění, že je nedostatek kvalitních lidí v armádě a opětovné najímaní bývalých vojáků, což se samozřejmě státní kase prodraží). Ale i snaha o jakékoli protesty není dobrá a nakonec by poškodila nejvíc ty, kteří se tímto způsobem pokoušejí zachránit alespoň něco z české armády. Stav, kdy se deset let nekoncepčně ukrajuje tam, kde by se nemělo a přežívá to, co by už existovat nemělo, vede k degradaci ozbrojených sil. Nezbývá než doufat, že se přístup změní. Pokud ne, pak nás nic radostného do deseti let nečeká.
Vojáci se nemohou bouřit, zvláště ne kvůli finančním požadavkům (mimochodem, příspěvek na bydlení je nesystémový benefit, který by měl být zrušen a nahrazen systémovějším opatřením). Zároveň je ale nutné zdvihnout hlas na obranu ne jednotlivců, ale změny v přístupu k ozbrojeným silám v této zemi a k bezpečnostní kultuře obecně. Ne, že by se nedalo šetřit, ale musí se tak dít s rozmyslem a hlavně s respektem ke všem, kteří to s touto zemí myslí vážně a jsou ochotni ji sloužit kdekoli.
Proto jsem se rozhodl, že na OWOP upozorním na petici, která se objevila na stránkách Problémy v armádě, kde se mimo jiné praví:
Vojáci jsou připravováni a připraveni bránit nás a naší vlast – Českou republiku v ozbrojených konfliktech jak na našem území, tak i mimo něj. Jsou připraveni pomáhat nám i v případě živelných katastrof.
Nikdo je však nepřipravil, a jejich závazek jim ani neumožňuje, bránit jejich vlastní zájmy. Vojáci ze zákona nesmí stávkovat a ani mít vlastní odbory, které by se jich zastaly a jejich zájmy hájily.
Proto jsme se rozhodli my, občané České republiky, k sepsání této petice na obranu těch, kteří jsou připraveni bránit nás.
Já ji nepodepíšu, protože tento způsob masového nátlaku není můj šálek čaje a myslím si, že individuálně se toho dá také dosáhnout hodně (někdy i více), ale zároveň považuji za důležité, že lidé v civilu (byť mezi nimi bude řada bývalých vojáků) jsou ochotni brát se za armádu a organizovat se kvůli tomu. Pokud by chtěl podepsat petici někdo z vás, čtenářů OWOP, máte šanci. Na zmíněných webových stránkách jsou archy i adresa, kam se mají poslat.
#1 Poustnilisticka 5. 7. 2010 - 13:27
Pane Sulci, jak mam rad Vas web, tak s Vami tentokrat nesouhlasim. Pletete se totiz v jedne veci. Jedno z prav, ktere vojakum zustalo je pravo shromazdovaci. Vojaci se muzou shromazdovat. Zakon jim to nezakazuje. Naopak, vojaci nesmi stavkovat. Ale to je jina story. To co jste napsal mi moc nevoni. Jako novinar jiste vyuzivate veskere nastroje, ktere muzete a ktere jsou zakonne. Stejne tak cini i vojaci. Verte, ze nikdo nechce uvrhnout nasi zemi do albanskeho chaosu devadesatych let, ale vojaci proste chteji rict nahlas svuj nazor. A to podle soucasne zakonne upravy mohou.
P.S. Omlouvam se, ze pisu bez hacku a carek, ale jsem v zahranici a pouzivam anglickou klavesnici a nechce se mi lovit hacky a carky.
#2 Midi 5. 7. 2010 - 16:13
Dobrý den pane Šulci,
ani já nemohu s obsahem Vašeho článku souhlasit. Předpokládám, že nikdo ze sloužících vojáků nevybízel a nevybízí k převratu, puči, nebo nějaké podobné násilné akci, která by měla za cíl svrhnout demokraticky zvolené zástupce naší země. Osobně bych se nikdy takové akce nezúčastnil. Takové jednání by se příčilo mému přesvědčení.
Nicméně z Vašeho článku vyplynulo, že voják může akorát tak držet ústa a krok. Nezlobte se, ale dnes už opravdu nemůžeme. Na petici máme nárok a po létech slibů, restrikcí, reorganizací, redislokací, které v podstatě vedly jen k devastaci armády, se už ani mlčet nedá.
Já patřím ke kategorii vojáků, která konec konců může odejít. Ale je mi líto všech, kteří zůstanou. Snížit takto rapidně plat je pro mnoho vojáků sociálně neúnosné. Jsme připravováni a jsme připraveni bránit tuto zem. Teď je načase naučit se bránit své zájmy. Léta jsme jen přihlíželi dění v AČR a tak si myslím, že je načase se ozvat.
Pokud armáda ztratí poslední zbytky důvěry svých vojáků, ztratí i jakýkoliv kredit na trhu práce. Ztratí schopnost si lidi udržet stejně tak, jako si získat nové.
Jsem pevně rozhodnut řady AČR opustit, ale není mi jedno a nikdy nebude, co s touto organizací bude dál, co bude s jejími příslušníky – rozuměno především vojáky.
Jsem pro, aby se vojáci směli vyjádřit, když to dodnes neudělal vůbec nikdo z armádních špiček. Jakoby dnes armáda neměla své velení. A to je to nejsmutnější.
#3 Ivo 5. 7. 2010 - 18:15
Ach jo, modlil jsem se, aby ona petice zmíněna nebyla, ale co už, stalo se.
1. Tak tohle je velmi případné, jen před několika hodinami jsem odepisoval Soldatovi/Nemovi na podobné téma, takže už nebudu svoje argumenty opakovat, jen zmíním co podle mne petice přinese.
1. Obrácení většinové společnosti proti armádě. Chodíte občas mezi lidi, máte civilní kamarády, kteří nemají nic společného s armádou? Pokud by jste měli, věděli by jste, že většinová společnosti ona drakonická opatření zpravidla schvaluje. Pokud se teď začnou vojáci stavět na zadní, nemůže to dopadnout nijak jinak, než že civilní kontrola dokáže, že má situaci pevně v rukou – vojákům nevyhoví. Vždy, když se hovoří o jakékoliv demonstraci ozbrojených sborů, mám mrazení v zádech, proto ať už petici či shromažďování z účelem nátlaku na vládu považuji nejenom za hloupé, ale i nebezpečné a kontraproduktivní.
2. Celá tahle petice vznikla na stránkách „Problémy v armádě“, což myslím hovoří za vše. Nechci se nijak dotknout lidí, kteří je dělají, ale dýchá na mne z nich jen jeden dojem – těm lidem armáda v minulosti ublížila/ukřivdila a oni se teď za to mstí. Každý kdo na ně někdy zavítal mi zřejmě potvrdí, že to se vážmě nedá. Tolik hrubostí, podpásových argumentů a lží jsem na jednom fóru snad nikdy neviděl. Ale i tohle je veřejná vizitka AČR…
3. A na závěr jedna výtka. Jsem si jist, že jedním z důvodů, proč ona petice vznikla, je pocit většiny vojáků, že se armádní velení za ně nepostaví. Jen pro ilustraci – zatímco obyčejně Army.cz komentují kdejakou zmínku o armádě v médiích, od počátku toho, co byly platové škrty oznámeny, ani slovo. Jsem si tím naprosto jist, kontroloval jsem to obden. A podobně to se mnou dělá jistě spousta vojáků. Nedá se říci nic jiného, než že ticho po pěšině. Alespoň prohlášení NGŠ či MO na půl strany na Army.cz mohlo situaci výrazně uklidnit, ale bohužel, nestalo se…
Nevím, možná se o platových otázkách intenzivně jedná mezi NGŠ a MO, nebo taky ne, ale každopádně komunikační politika dovnitř resortu je nedostatečná.
#4 Petr Z. 5. 7. 2010 - 18:52
I přes velké sympatie k AČR a to jak funkcí, které plní, tak hodnoty, které představuje, nemohu tuto iniciativu podpořit. Jsou s ní spojeny velké etické problémy, a to jak z hlediska koncového stavu – efektivity, tak principů, na kterých stojí.
Petice mají v demokratickém systému své místo, velká většina nemá ovšem potřebný mobilizační účinek a tedy nic nezmění. Troufám si tvrdit, že to je i tento případ. V době ekonomických škrtů je armáda bohužel snadný cíl, a jak říkal Ivo, mnoho lidem snížení příspěvků na bydlení opravdu nevadí, pokud o tom vůbec vědí. Vnutit tuto otázku širšímu publiku tedy nepovažuji za možné. Petice by mohla i mířit na decision-makery, ale nepřínáší nic, co by oni již nevěděli, či nic, co by je donutilo měnit svojí politiku. Spíše bude efekt opačný. Nebylo by mnohem lepší působyt přímo na nové ministra obrany, který bude škrty de facto dirigovat?
Ani z hlediska principů petice příliš nepochodí. I přesto, že se jedná o shromažďování a ne stávku, s ní mám z principiálních hledisek problém. Nabourává totiž křehkou rovnováhu mezi civiliní a vojenskou sférou. Pokud se bude armáda či její příslušníci či určité skupiny tlačit do politického procesu, je zde toto oddělení ohroženo.
Petice, ačkoli ji lidsky chápu, vůbec nenahrává konstruktivní debatě a ani nezvyšuje možnosti pro vojáky příznivého budoucího vývoje..
#5 Midi 5. 7. 2010 - 19:08
Zdravím Ivo,
ad. 1 – představte si, že konkrétně já mám přátele pouze z části civilní veřejnosti. Znám jejich názory a často jsem musel trpělivě vysvětlovat, že opravdu můj plat není průměrných 24 700 Kč + 10 100 Kč přídavek na bydlení. Média často informují tak, jak informují a civilní veřejnost tomu podléhá. Jestli se to týče platů, nebo jednostranných informací o kauzách v armádě, které se ne zrovna vydařily. Na druhou stranu, kdy se naposled vysílalo něco pozitivního o AČR? Kdy se shrnulo, že se p o d a ř i l o to či ono? Mám obavu, že by jste marně pátral. I pro toto jednostranné informování ze strany médií je obraz armády jaký je. Ale snad nám civilní veřejnost věří, že my řadoví vojáci povětšinou plníme co máme a žijeme spořádaným životem. A pokud někdo pokládá za hloupé hájit své zájmy, považuje to za kontraproduktivní, prosím. Brát mu to jistě nikdo nebude. Ale stejně tak by mělo být bráno v potaz, že se většina slušných vojáků chce bránit. A nenásilná, slušná petice, která upozorňuje na velký problém, to není nic, by mělo civilní veřejnost nějak víc popudit vůči armádě, potažmo vojákům.
ad. 2 – hodnotit stránky problemyvarmade.cz jako celek nebudu. Souhlasit se dá jen s tím, že se tam opravdu někdy používají hrubé, vulgární a ne příliš důvěryhodné argumenty. Nicméně je to dílo jednotlivců, nikoliv všech diskutujících.
ad. 3 – tam mohu jen a jen souhlasit. V bodu tři se prostě absolutně shodneme. Možná, kdyby se konečně někdo kompetentní vyjádřil, nebudou se vojáci shlukovat na facebooku, na stránkách problemyvarmade.cz, ani třeba tady.
#6 Andy 5. 7. 2010 - 20:37
V zásadě souhlasím s Františkem Šulcem, zejména v tom, že kdo se škrty nesouhlasí, má možnost odejít. Já se škrty také nesouhlasím, ale ta skupina na facebooku, která se jmenuje „proti snížení platů v armádě“ na mne působí přesně tak, jak popisuje František. A to jsem v zásadě proarmádní jedinec. Jsou napadáni učitelé, omíláno stále dokola, že až přijdou povodně, tak nebude kdo by pomáhal, práce vojáků je těžká atd.
Petice nemá příliš společného se stránkami „problémy v armádě“, a už vůbec tam nevznikla. Je tam jen určitá spolupráce. Mimchodem, možná že se na tom fóru mluví sprostě, ale to snad vojákům nevadí, nebo ano?
Podle mně, ti co teď nejvíce vykřikují na různých fórech a na facebooku, tak nakonec většinou zůstanou.
#7 Midi 5. 7. 2010 - 21:00
Asi jsem mel uvést, že já již na odchodu jsem. Ať dopadne problém s platy jakkoliv, už u toho nebudu. Ovšem zbývajícím vojákům přeji, aby vše dopadlo podle jejich představ, tedy dobře.
No a snad jen dodám, že omílat dokola argumenty nepokládám zase za tak špatné. Omílat a omílat, aby je konečně někdo vyslyšel. To pokládám za důležité.
#8 XXL 5. 7. 2010 - 21:06
Šulc má v podstatě pravdu. Petice bude stejně jenom štěk do prázdna, za chvíli se na ni zapomene, nikoli však na ty její protagonisty. Příspěvky na bydlení byly zavedeny proto, aby armáda získala vojáky i na funkce v nejnižších platových třídách. Je chyba, že nikdo z velení nezareagoval na zneužívání tohoto příplatku. Zaplacení vojáků na nejnižších funkcích by si vyžádalo mnohem méně peněz, než činí objem příplatků na bydlení. Kdyby velení AČR samo předložilo návrh na zrušení tohoto příplatku a zavedlo jiný systém, mnohem méně finančně náročný, nemuselo to dojít až tak daleko.
#9 Jirka 5. 7. 2010 - 21:37
Osobně si také myslím, že petice nic nezmění. Na druhou stranu, když se vojáci neozvou tak co nastane příště. Další krácení přídavku, nebo další snižování platu? Už jen čekám, kdy přijdou politici s tím, že je třeba radikálně snížit výsluhy.Také raději po 23 letech odcházím. Je mě líto těch co zůstanou, protože se za ně nikdo nepostaví.
#10 Bohuslav Pernica 5. 7. 2010 - 21:42
Dovolím si zvýraznit jeden zajímavý aspekt problému. – Kdo by si před 10 lety představil, že vojáci vytvoří uvnitř OS občanský sektor. Tedy nebudou politicky aktivní jako za doby KSČ (kdy by se tyto věci asi řešily po stranické linii), ale budou schopni se organizovat, aby uhájili svoje zájmy? Tohle do určité míry vysvětluje (generační) rozdíl mezi „novou“ a „starou“ armádou. Smutné je, že zatím nebyla vytvořena uvnitř OS platforma, kde by se tyto věci daly pravidelně diskutovat a daly se diskutovat mimo hierarchii velení, protože „obecně“ nespokojený voják je problémem systému, nikoliv výsledkem řídící práce přímého nadřízeného (při uplatnění té politické jednoty a osoby velitele to však stále splývá). Pak se nemůže nikdo divit, když debaty, které mohly proběhnout uvnitř, jdou na Facebook, nebo jde se na princip petice.
#11 Dušan Rovenský 5. 7. 2010 - 21:58
Když se neví co by se, založí se komise. V tomto případě ne komise, ale petice.
Přestože i mě se dotkne snížení příjmu, tak rozhodně nepovažuji petici za nějak dobrý nápad. Ale rozhodně nesouhalsím s Petrem Z. , že by nějakým závažným způsobem „nabourávala křehkou rovnováhu mezi civilní a vojenskou sférou“. Např. v daleko vyspělejší demokracii – Nizozemsku – mají vojáci i vlastní odbory a nikdo tam v tom problém nevidí. Takže je to spíše zvyku, než nějakého iluzorního ohrožení principů civilní kontroly ozbrojených sil.
Každopádně by se měla řada vojáků, kterým zřejmě uniká realita (buď tu práci dělají příliš dlouho – tzv. profi-defo – nebo mají špatné pozorovací schopnosti), vzpamatovat. Obrana a armáda není v této zemi prioritou minimálně od roku 1990. Veřejnost (a tím pádem i politiky) to vůbec nezajímá. Pokud si ještě někdo z vojáků myslí, že armáda je v tomto státě „pupek světa“, tak není. Veřejnost v ni vidí jinou část těla – nebudu jmenovat jakou.
Takže pokud se politici usnesou, že armáda se zmenší třeba na jeden pěší prapor (jako např. v Lucembursku), tak nebývá než srazit podpatky, zasalutovat a odejít dělat něco jiného (třeba i užitečnějšího). Přeci nebudu dělat něco, o co nikdo nestojí. Každopádně za takové rozhodutí potom musí nést odpovědnost konkrétní politici, což si myslím je v ČR obrovský problém. Ona totiž současná mírová Evropa není standard, který vydrží navěky – spíše se je historicky jedná o anomálii. A každá anomálie dřív nebo později skonči. A kdo v době míru nechce živit vlastní armádu, bude v době války živit armádu cizí. Jenže, jak už jsem napsal, za takováto rozhodnutí zodpovídají politici a ne vojáci.
K ruzným peticím a „teplým bonzům“ do medií – za tyto věci si může vedení jakékoli organizace především samo. Pokud by byla nastavena jasně daná pravidla hry, pokud by s podřízenými otevřeně komunikovalo, pokud by podřízení vědeli, že jejich OPRAVNĚNÉ stížnosti neskončí někde v koši (jak se tomu obvykle děje) – nenastávaly by ani tyto smutné situace. Loajalita je totiž obousměrná záležitost – těžko může chtít nadřízený loajalitu po podřízeném, když sám není loajální k podřízenému.
#12 Bohuslav Pernica 6. 7. 2010 - 7:37
to Dušan: Souhlas s loajalitou. Ještě během mého pobytu na VVŠPV a pak na UO jsem setkal s tím, že loajalita tam byla chápána jako jistý druh otroctví. Tedy člověk měl být loajální a měl být spokojený s tím, že „nebyl zabit“. Tohle myšlení bylo velmi podobné tomu, co se odehrávalo v 50. letech.
Nesouhlasím s prioritami. Od roku 1994 do roku 2003 byl rozpočet armády rostoucí viz (odkaz na můj příspěvek k http://www.onwar.eu/2010/02/20/porcovani-medveda/). Tedy armády byla priorita. Otázkou je konzistentnost politiky. Ten růst vojenských výdajů byl dán členstvím v NATO. V roce 2004 zmizeli vojáci základní služby, aby byly lepší kapacity pro příspěvek ke společné obraně NATO. Loni zmizeli z počtů armády nějací vojáci v rámci úspor zároveň tu probíhaly hádky o více vojáků do misí, aby se více přispělo NATO. Rozhodnutí ke zrušení počtů bylo přitom na MO, tedy snížení českého příspěvku pro společnou obranu NATO neučinil Parlament, ale úředníci ministerstva v čele s členem vlády.
Ne všechno se mi na EU líbí, ale myslím, že by nebylo od věci, aby se v případě vojenských rozpočtů uplatnil návrh EU. – Projednávat vojenské rozpočty nejdříve s NATO v rámci plánování a pak teprve v parlamentu. Některé věci by byli zřetelnější.
#13 Jiří Kohout 12. 7. 2010 - 23:56
Pro Ivo,
myslím, že jste nezažil uniformu vojáka příliš dlouho. Pochopil by jste, že rebelie v armádě je velmi osobní záležitostí. Pokud by jste byl na vojně od 15let a jiný svět by jste neznal, pak si uvědomíte co znamená být armádou podveden a zrazen. Je to vždy osobní, pokud Vám celý život velitel vykládá o cti a o předpisech a o zákonech a vyžaduje je i po Vás, ale pokud začnete vyžadovat stejné principy i Vy po nadřízených, jste propuštěn. Chce to kus veliké odvahy se postavit a říci nahlas svůj názor o armádě a to i v situaci, kdy Vás to existečně ohrožuje. Nevím, ale mám z Vás pocit, že stále ani netušíte, jak moc se nezákonně armáda chová vůdčí svým podřízeným. Jak moc v armádě poklesla morálka. Z toho samozřejmě pramení vaš bohorovný klid a obecné soudy webu problémyvarmádě.cz Vaše postoje se dají cherakterizovat jedním leteckým rčením: Neznalost materiální části = klid na letové palubě. Nashledanou a hezké iluze o armádě.
#14 Ivo 13. 7. 2010 - 21:27
To Jiří Kohout:
1. V armádě skutečně nejsem tak dlouho jako vy, ale více než 5 let služby u bojového útvaru již za sebou mám. Ten největší rozdíl ale není v délce služby, ale v jejím průběhu. Já prostě nemám za sebou nějakou větší negativní zkušenost se svými nadřízenými, tudíž nemám důvod být nikterak zahořklý vůči AČR. Je mi jasné, že ne všude to funguje takhle, ale já jsem měl při výběru útvaru jednoduše šťastnou ruku.
2. Tudíž nemám ze svého pohledu pocit, že se ve většině případů chová armáda ke svým vojákům nezákoně. Ani, že by poklesla morálky. Já nevzpomínám na nějaké zlaté časy, na to co bylo. Zajímá mě to co bude, jaká je perspektiva útvaru do budoucna. Ano, jsem optimista, ale řekl bych, že to mám, alespoň ze svého profesního okolí „podloženo“. Práce kterou dělám mě baví a nějaké snížení příplatku na bydlení na tom nemůže nic diametrálního změnit. Bude mne to mrzet, ale to je tak všechno. Možná je to překvapující, ale je to tak. Pokud to tak oba necítíme, tak se obávám, že se s tím nedá nic dělat.
p.s. Nemám iluze o armádě, jen o našem Praporu :-)
#15 Dušan Rovenský 13. 7. 2010 - 22:08
Pro Jiřího Kohouta: „Pokud by jste byl na vojně od 15let a jiný svět by jste neznal, pak si uvědomíte co znamená být armádou podveden a zrazen.“ – Tuto větu snad ani nemůžete myslet vážně. Pokud někdo v pubertě nastoupil na vojenskou střední školu, tak je to jeho osobní věc a není důvod z toho vinit „zlou a nepřející lidskou společnost“ okolo sebe. Pokud jste po dobu služby v AČR (ČSLA, ČsA) neznal nic jiného než vojenský život, tak je zřejmě něco v nepořádku – ovšem z toho nemůžete vinit abstraktní „armádu“. Co jste čekal? Že až do starobního důchodu nebudete dělat nic jiného, než vojáka? Tyto doby jsou již nenávratně pryč – pokud jste nedosáhl hodnosti štábního praporčíka nebo generála. Vidíte, já původní závazek podepsal na 5 let a jsem tu dodnes – každý další rok beru jako bonus, neboť mě (přes všechny nesnáze) práce stále baví. Rozhodně jsem nikdy nespoléhal na to, že mě odsud jednou „vynesou nohama napřed“.
To, že v armádě poklesla morálka – to bych neřekl. Nějaký ten pátek již také sloužím a pokud si dobře pamatují na opilé důstojníky a praporčíky – tak těch bylo po útvarech dost zejména po „demokratizaci“ začátkem a v průběhu 90. let. Takový bordel (rozkrádačky PHM, munice, proviantu a výstrojního materiálu) to tu ještě nebylo a dlouho (doufám) opět nebude. Takže naopak – morálka od té doby velice vzrostla. Co, bohužel, kleslo je jistota zaměstnání a dlouhodobá perspektiva v AČR. Jenže taková je holt doba a je na každém, jak se s tím vyrovná.
#16 Jiří Kohout 14. 7. 2010 - 23:39
To Dušan Rovenský
1. Zřejmě jste vůbec nepochopil co chci vyjádřit, ale to se stává
2. Až mi bude znovu 15, do armády již určitě nepůjdu, má už dost nadšených odborníků na svém místě
3. Když jsem nastoupil, tak mi říkali že budu sloužit až do starobního důchodu, protže to lid a republika potřebuje. Čekal by jste, že jim puberťák v 15 nebude věřit?
#17 Jiří Kohout 14. 7. 2010 - 23:46
To Ivo
Máte mnohem větší štěstí na útvar a lidi, než jsem měl já. Přesto to neznamená, že Vás v budoucnosti nepodkopnou. Pokud budou nastavená pravidla a nikdo nebude v průběhu závazku měnit pravidla hry, potom bude služba mnohem snesitelnější. Zažil jsem snad všechny porevoluční reformy a ani jedna se nedokončila. Snad čtyřikrát jsem byl téměř v civilu a posledních deset let jsem žil z roku na rok. Jenom kočovat a žít v nejistotě tak dlouho se nedá. Navíc těch podrazů od velení a neférovostí jsem si užil celkem dost, na to abych stím prařtil a začal jinde. Přeji ať Vám dobří velitelé na útvaru zůstanou co nejdéle.
#18 Jiří Kohout 15. 7. 2010 - 0:35
Pane Šulci.
Princip armády a její kontroly jste popsal cekem trefně. Ovšem s Vašim názorem, že voják může jenom dupat nohama nemohu souhlasit. Voják může mnohem více. Armáda je především obrovská síla. Politicky spoutaná síla. To pouto je velmi křehké. Tím poutem je právě povinnost vojáka si nechat všechno líbit. Musí poslouchat rozkazy. Musí bránit republiku. Proto je velmi podivné, jak se dnešní společnost k armádě a vojákům chová. I to jak armáda klesá na společenském žebříčků. Jak ji společnost nenávidí. To, že je voják bezbranný musí nutně znamenat, že buď ho někdo chrání nebo skutečně bude dupat nohama, protože je bezbranný. Víte co to pro vojáka znamená dupat nohama? Porážka. Útěk. Proč si chováte armádu, když ji pak necháte utíkat? Pokud republika nechce armádu, nechť ji se všemi poctami propustí. Proč ne. Je to legitimní. Je ovšem velmi zbabělé do armády kopat, nebo ji podvádět, jenom proto, že je spoutaná a že se to společnosti líbí. Změna platu v průběhu smlouvy a nemožnost ukončit závazek se dá považovat za kopnutí nebo podvod. Já to tak cítím. Správné je, říci na rovinu – mění se podmínky, kdo nesouhlasí může jít. Bohužel podepsané závazky vojákům svazují ruce a znemožňují reakci. Toho politici velmi zneužívají a přitom se odvolávají na to samé co vy. Voják přeci musí poslouchat nebo jenom dupat nohama! To je velmi frustrující situace. Tu vytváří právě ten, kdo má armádu ovládat. Politik. Co voják nesmí především? Nesmí přestat plnit rozkazy. I ty špatné. Dokonce nesmí přestat plnit rozkazy, které mu velí střílet do lidí. Je vychováván ke cti a k morálce. A tady vidím vážný problém. Tyto vlastnosti se již u našeho velení téměř nevyskytují. U politiků také ne. Proto je velmi špatné, že ti kteří tuto sílu ovládají jsou nemorální a velmi často této absolutní nadvlády zneužívají. Proto, alespoň petice. Co je mometálně vážně nabouráno je důvěra vojáka v politika. Podle toho, jak se politik chová, lze usuzovat, že nemá před armádou žádný respekt a ani ji nevěří. Není to pozvednutí zbraně, jak se neopodstatněně děsíte. Je to projev nespokojenosti. Je v souladu se zákony této země. Je to vyjádření názoru do teď mlčící skupiny. Jsme taky lidé. A jsme v Evropě. Proto ta poslední výstraha před dupáním nohou. Nic víc.
#19 Poustnilisticka 15. 7. 2010 - 4:20
Pro pana Kohouta: Nechci Vam do toho moc kecat, ale nemate pravdu minimalne v jedne veci. Patrne Vam neni znam zakon c.221/1999 a jeho ustanoveni o tom kdy vojak musi odmitnout splneni rozkazu. Rozkazy, ktere jsou mu vydany a kterych splnenim by vojak spachal trestny cin musi podle zakona vojak odmitnout splnit. Takze vojak nemuze konat jako tupec ve smyslu „plnim vse co se mi naridi“. To jenom tak pro upresneni.
#20 Jiří Kohout 15. 7. 2010 - 8:44
To Pouštní lištička
Velmi dobře si prostudujte pargraf 48 zákona 221, než mě napadnete z neznalosti zákona a popište mi jak jste si ho vyložila. Nikde zde není zmínka o tom, že ho nemusíte splnit. Pokud nadřízený trvá na splnění rozkazu, jste povinna.
Cituji:
Domnívá-li se voják, že rozkaz nadřízeného je v rozporu s právním předpisem, je povinen nadřízeného na to upozornit; trvá-li nadřízený na splnění rozkazu, je voják povinen jej splnit. Voják je povinen odepřít splnění rozkazu nadřízeného, spáchal-li by jeho splněním trestný čin; tuto skutečnost ohlásí neodkladně vyššímu nadřízenému.
Pokud vím, republika nemusí být napadena jenom řadovou armádou, existují i jiné formy vnějšího ohrožení a tam není tento rozkaz zcela nereálný. Pomíjím fakt, že voják je, v tomto kontextu, jistý poddruh člověka. Vaše subjektivní posouzení dané situace nemusí být objektivní. Ŕadový vojáci nejsou kovaní právníci o tom co je a není testný čin a také nemusí v danou chvíli rozlišit co je nepřítel a co civilista. Třeba v afghánistánu, pokud chcete, může voják dostat rozkaz ke střelbě do lidí a no ho splní.
#21 Poustnilisticka 15. 7. 2010 - 14:17
No, ja Vas nenapadal. Proste jsemm suse konstatoval, ze je v zakone ustanoveni, ktere vojakum narizuje odmitnout splneni rozkazu za jistych okolnosti. Koneckoncu jste ho sam odcitoval. Tak v cem je problem?
„Voják je povinen odepřít splnění rozkazu nadřízeného, spáchal-li by jeho splněním trestný čin; tuto skutečnost ohlásí neodkladně vyššímu nadřízenému“.
Podle mne by kazdy vojak mel byt schopny rozpoznat, kdy pacha plnenim rozkazu trestny cin. Pokud to neumi nebo nechce, je to docela problem, protoze to bychom tu pak resili stav jako za 2.svetove valky v Nemecku. Jiste znate slavnou vetu nemeckych generalu „Dienst ist dienst“, kterou pouzili jako omluvu za sve ciny.
Pokud vojak splni rozkaz ke strelbe do lidi v Afghanistanu, tak jde odpovednost za velitelem predevsim a pak i za vojakem. ROE jasne rikaji co vojak smi a co nesmi. Stejne jako Zenevske konvence. Vojak se smi branit pokud je napaden anebo smi bojovat s kombatanty-tedy bojovniky.
Neznalost vojaka a ani velitele neomlouva a nezprostuje pripadnych pravnich nasledku za jejich ciny.
Vim, ze to vzdy neni jednoduche, ale to je proste zivot vojaka, ktery je na podobne situace cvicen. Znam spoustu vojaku a vim, ze maji dostatek selskeho rozumu na to, aby pitomost typu nesmyslneho strileni do lidi dobre zvazili.
#22 Dušan Rovenský 15. 7. 2010 - 17:05
Pro Jiřího Kohouta: Pochopil jsem velmi dobře, co jste chtěl vyjádřit. Je totiž velký rozdíl mezi nepochopením a nesouhlasem. Pochopil jsem a nesouhlasím. A pokud máte pocit, že vás společnost jako vojáka nenáviděla, tak je zřejmě dobře, že jste již armádu opustil. Nemyslím to nijak sarkasticky nebo zle, ale prostě člověk, který má tyto pocity přeci nebude takovou práci vykonávat. Až (nebo spíše pokud) budu jednou mít tento pocit, tak také odejdu – a dobrovolně.
#23 Jiří Kohout 16. 7. 2010 - 9:52
To Dušan Rovenský
Cituji:
Vidíte, já původní závazek podepsal na 5 let a jsem tu dodnes – každý další rok beru jako bonus, neboť mě (přes všechny nesnáze) práce stále baví. Rozhodně jsem nikdy nespoléhal na to, že mě odsud jednou „vynesou nohama napřed“.
Mezi námi je zásadní rozdíl. Já jsem byl celoživotně vzděláván na vojáka. Taky jsem se jím stal. Jsem do dnes na svou vojenskou a leteckou profesi hrdý. Z Vás pouze cítim spokojenost s platem a to že momentálně nemáte problém s nadřízenými. Nic víc. Hrdost k profesi v žádném případě. Pokud Vám nevadí Vaše postavení vojáka ve společnosti, potom nelze protestovat. Mě vadí. Ani peníze to nespravily. Odešel jsem z lukrativního místa, dobře placeného a odešel jsem ze zásad a to právě pro rozpory mezi obecnou rétorikou armády a praxí. Přitom mě práce velmi bavila. Mohl jsem sloužit déle a vybírat si bonusy, jak jste to nazval. Právě to odsuzuji. Je to jenom neperspektivní přežívání, bez jakéhokoli smyslu. Pokud tento stav vyhovuje více lidem, vznikne armáda žoldáků, bez přesvědčení a bez vize. Armáda bez zakotvení ve společnosti je nesmysl. Nesouhlasím a dupu nohama. Je na Vás co si z toho vezmete.
Cituji:
Až (nebo spíše pokud) budu jednou mít tento pocit, tak také odejdu – a dobrovolně.
JIž jsem odešel..:)
Můj názor stále platí – zatím jste mě nepochopil ani to od Vás neočekávám.
#24 ota 16. 7. 2010 - 23:45
To poustnilisticka: v zásadě jste smysl §48 zák. č. 221/1999 Sb. vystihl velmi dobře. I když to úplně nezapadá do předmětu téhle diskuse, považuji za dobré doplnit pár příklady, protože je v téhle oblasti osvěty vždycky třeba:)
1) Rozlišit legálnost či nelegálnost jednání k němuž voják dostal příkaz není zpravidla až tak nereálné, odpovídá totiž za skutečnosti, které on sám měl a mohl znát. Mým oblíbeným příkladem odstřelovač, který na příkaz nadřízeného zničí označený cíl, aniž by sám byl ohrožen, nebo aniž by věděl, jestli je cíl skutečně kombatantem. V takovém případě se totiž řečí Trestního zákoníku domnívá, že tzv. oprávněně používá zbraň (§ 32TZ). Za usmrcení cíle by tak trestně odpovídal jen v případě, že by ze své pozice např. jasně viděl, že došlo k omylu. Tím samozřejmě není dotčena odpovědnost nadřízeného za nedbalostní pochybení při určení PID cíle, nebo úmyslné jednání.
2) Každý voják skutečně musí být schopen posoudit, zda svým jednáním může spáchat trestný čin. Nicméně to neplatí jen pro vojáky, ale pro každého občana, protože presumce znalosti trestnosti jednání se vztahuje na každého. Takže v tomhle to mají vojáci těžší především v tom, že se vzhledem ke svému povolání mohou častěji ocitnout v situacích masivního užívání násilí (ať už legálního nebo nelegálního).
3) V případě, že by dostal voják rozkaz k popravě zajatců (není ani v nedávné minulosti neobvyklé, řešil například Tribunál pro bývalou Jugolávii), skutečně mu žádné „dienst ist dienst“ nebude nic platné, protože poznat vraždu je skutečně lehčí kvalifikace trestného činu Pletichy při insolvenčním řízení.
4) Za účelem schopnosti rozlišovat mnohdy i jen těžko rozlišitelné by měl být cvičen a měl by zároveň mít i velmi silnou morální integritu, aby byl schopen plnit úkol aniž by páchal trestnou činnost a z hlediska vyššího principu mravního zůstal i lidskosti bytostí (v dobrém slova smyslu). Mimo jiné i to jej rozlišuje od žoldáka, kterému je to často pochopitelně celkem jedno. Pokud ale budeme realisty, musíme takového vojáka zároveň i zaplatit, protože jinak se jedinci s menším morálním základem stanou raději v lepším případě řidiči náklaďáku (případně žoldáky).
PS:osobně se v rozporu s označením od jednoho z účastníků této diskuse nepovažuji za žoldáka a případné snížení svého platu nepovažuji za důvod pro podepisování petice a už vůbec ne na stránkách „problémy v armádě“. Byl bych nejen kvůli sbě jen rád, aby předcházelo šetření na předražených zakázkách a předimenzovaných úřednických strukturách
#25 Jiří Kohout 17. 7. 2010 - 10:12
To oto
Reaguji nepřímo, neosovil jste mě, ač se to nabízí. Dle Vašeho ostřelovacího příměru posuďte: letoun s označeným cílem ve výšce tři kilometry – nakolik je přípustné odmítnout splnit rozkaz? Co by posléze z letecva bylo, pokud by piloti z podezření že zabijí neopodstatněně civilní obyvytele vykonat úkoly odmítali? Nebuďte přízemní. On cíl kolikrát ani nevidí, až expost se dozví jak to dopadlo. Ani voják pozemního vojska na tom není při posuzovaní situace tak jednoznačně v pohodě jak jste odcitoval. Velitelova autorita je daná. Co je ve válečném konfliktu trestný čin? Není to i neuposlechnití rozkazu? Je to velmi rozporuplná tématika. Je z Vaší strany velmi zavadějící tvrdit, že je možno každou situaci dobře rozlišit. Není to možné na 100% a vydáním rozkazu na sebe velitel bere jasnou právní zodpovědnost. I vojácí, jsou lidi. Tato má zmínka byla obecná, byla uvedena v jiných souvislostech a následně byla rozpitvána.To ale není hlavní důvod, proč reaguji. Upoutal mě Váš příměr o žoldácích.
Napsal jsem:
Z Vás pouze cítim spokojenost s platem a to že momentálně nemáte problém s nadřízenými. Nic víc. Hrdost k profesi v žádném případě.
Pokud tento stav vyhovuje více lidem, vznikne armáda žoldáků, bez přesvědčení a bez vize. Armáda bez zakotvení ve společnosti je nesmysl.
Pokus se cítíte tímto souvětím dotčen, potom dedukuji:
- jste v armádě pouze pro peníze
- nemáte profesní hrdost
Cituji:
„Pokud ale budeme realisty, musíme takového vojáka zároveň i zaplatit, protože jinak se jedinci s menším morálním základem stanou raději v lepším případě řidiči náklaďáku (případně žoldáky)“.
Tedy obecně konstatujete, že je nutno vojáka zaplatit, aby jste dále konstatoval:
Cituji:
„osobně se v rozporu s označením od jednoho z účastníků této diskuse nepovažuji za žoldáka a případné snížení svého platu nepovažuji za důvod pro podepisování petice“
Dedukuji: Se snižováním platu de fakto souhlasíte a jste v opozitu proti mým tvrzením.
Z Vámi citovaných rozporů usuzuji, že jste zbaň potkal pouze na střelnici a jste dobře placený vojenský úředník se slušným platovým hodnocením a minimem rizika.
Potom se ani nedivím Vašemu přezíravému pohledu na náležitosti vojáků, kteří byli předmětem první citace. Pokud dedukuji dobře, nijak jste v konečném důsledku vlastně nerozporoval mé tvrzení, o možném směřování AČR k žoldácké armádě. Neříkám že momentálně je. Pouze tvrdím,že pokud bude více vojáků jako Dušan Rovenský, může tato situace nastat.
P.S. Mám rád přímou a upřímnou dikuzi. Jinak se nikam nedostanem. Připouštím, že i já mohu chybovat a proto se nebráním jakékoli argumentační diskuzi. Mějte se.
#26 Dušan Rovenský 17. 7. 2010 - 16:04
Pro Jiřího Kohouta: Nechtěl jsem již na Vás reagoval, protože je to marné, ale nedá mi to. Myslím, že už začínáte trochu přehánět. Sice někdo může obdivovat Vaši suverenitu se kterou vedete psychologické rozbory osobnosti lidí, kteří tu diskutují, ale já tedy ne. Doufám, že jste byl lepší vojenský pilot než jste psycholog. Nyní totiž nejste ani vojenský pilot, ani psycholog – pouze demagog. Pokud ve mě vidíte žoldáka – Váš problém. Stejně tak mohu tvrdit, že jste byl „komunistický lampasák“, který sloužil zločinnému režimu. Jenže si to nemyslím – bylo by to totiž stejně laciné, jako vaše přirování „že pokud bude více vojáků jako Dušan Rovenský, může tato situace nastat (že AČR bude směřovat k žoldácké armádě)“. Vážený pane, nebudu Vám brát Vaše názory jakkoli zcestné mohou být. Přesto že si tu hrajete na morální veličinu, která má právo hodnotit ostatní, povím Vám jedno – tímto jste se dostal na stejnou úroveň jako byli ti Vaši nadřízení, kterými jste tolik opovrhoval. Další plýtvání úsilí je, z mé strany, zbytečné.
#27 Jiří Kohout 17. 7. 2010 - 17:22
To Dušan Rovenský
Z mé evidentně také. Nashledanou
#28 ota 20. 7. 2010 - 12:06
To Jiří Kohout
Příklad snipera, měl být ilustrací, nikoliv detailní přednáškou, která vyžaduje výrazně více času. K Vašemu dotazu: „letoun s označeným cílem ve výšce tři kilometry – nakolik je přípustné odmítnout splnit rozkaz?“
V bojové situaci by odmítnutí splnění rozkazu k útoku pilotem v drtivé většině případů fakticky znamenalo spáchání trestného činu nesplnění rozkazu. Na druhou stranu existují hodně problémové případy (z praxe např. útok na most u Grdeliče v Kosovu 1999), které jsou v dnešním asymetrickém konfliktu stále častější a z toho důvodu zpravidla při existuje vyžádání CAS poměrně velmi široký prostor pro uvážení kapitána letadla, aby sám rozhodl, zda útok provede. Příklady, kdy US Air Force provedli místo útoku jen show of force jsou dnes zcela běžné.
NEJSEM přízemní a jsem si vědom, že piloti „kolikrát ani nevidí, až expost se dozví jak to dopadlo.“ V žádném případě jsem netvrdil že by „voják pozemního vojska na tom byl při posuzovaní situace tak jednoznačně v pohodě“ NAOPAK je to dnes prakticky nejtěžší část jeho rozhodovací procesu na bojišti. V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NETVRDÍM, že je možno každou situaci dobře rozlišit. Přesně naopak je to většinou velmi těžké, a problém je navíc v tom, že rozhodnutí je třeba přijmout mnohdy pouze na nejnižší úrovni velení. Přesto je ve všech těchto případech někdo odpovědný za přijaté rozhodnutí, přičemž zdaleka ne vždy je to pouze velitel. Vydáním rozkazu na sebe velitel sice bere jasnou právní zodpovědnost, nicméně to samo o sobě neznamená, že jsou jí všichni ostatní zbaveni – to se pozuje vždy v každém konkrétním případě (viz judikáty ICTY atd.).
Za žoldáka mě v úplně jiné diskusi (a trochu knstruktivnějším duchu) označil kolega Pernica, ne Vy, tudíž nevím, proč se domníváte, že mám na mysli Vás.
Přesto k Vašim připomínkám: Jako absolvent Právnické fakulty UK asi nejsem v AČR pro peníze, ale právě z přesvědčení, které ovšem s délkou pobytu v AČR přiznávám slábne.
Vaše dedukce, že se snižováním platu de fakto souhlasím je správná pouze do té míry, že bych je akceptval jako poslední řešení, pokud by už skutečně nebylo kde jinde šetřit. Začít další vlnu šetření snižováním platů za správné nepovažuji.
K Vašemu úsudku mé osoby: ze zbraně skutečně vystřílím daleko více jako sportovní střelec než jako voják a pokud nepočítám pár značně nepřesných raketových útoků v misi, tak jsem v přímém boji nikdy nebyl (jako většina příslušníků dnešních armád). Jsem vojenský úředník a přestože mi v kanceláři skutešně nehrozí žádné riziko právě proto se snažím, aby „bojovníci“ měli ke své práci co nejlepší zabezpečení (daří se málo).
PS: přímou a upřímnou dikuzi mám rád také.