Námořní pěšáci na Haiti, 2010; kresba Kristopher Battles, zdroj U.S. Marine Corps

V dobách, kdy ještě nebyly fotoaparáty, či byla fotografie v plenkách, bylo na malířích, aby ukazovali válku a život armád ostatním lidem. Plátna, na kterých jsou vyobrazení vojevůdci, či obrazy z bitev visí v galeriích a jsou jimi ilustrovány knihy. Jsou vlastně naším jediným obrazovým poutem s minulostí. Z textových záznamů a z těchto obrazů mnohdy usuzujeme, jak vypadaly armády minulosti, co používaly za výzbroj a výstroj a jak vypadal ten, či onen velitel.

Většina z nich je oslavných, ale je mnoho takových, které ukazují hrůzy války. Vždy ale k obrazům přistupujeme s jistou rezervou, protože známe fotografii, která věrně zachytí daný okamžik a pokud není příliš upravena ve photoshopu, skutečně odráží, na rozdíl od obrazů, realitu. Na druhou stranu, atmosféra dobrého obrazu dokáže upoutat více, než mnoho fotografií. Digitalizace vedla k boomu fotografie – fotí každý a vše. Většina fotografií za moc nestojí, ale jsou naše a zachycují okamžiky, které pro nás mají přidanou hodnotu a jejichž atmosféru (třeba vůni) si dobře pamatujeme. A je jedno, že si je nikdo jiný tak neužije.

Předpokládám, že budete znát například Combat Camera Teams, které používají americké ozbrojené síly. Vojáci vybavení fotoaparáty, kamerami a nezbytnými osobními zbraněmi jsou s jednotkami na frontě i v týlu a zaznamenávají jejich život. Díky digitálním technologiím a díky péči jednotlivých armád jsou, odvažuji se tvrdit, konflikty posledních deseti let nejlépe obrazově zaznamenané v historii. Ale, znamená to, že náš obraz je lepší?

Kromě zmiňovaných Combat Camera Teams ovšem přežívají i „bojoví malíři“, respektive v současnosti jediný, který je „zaměstnán“ na plný úvazek – seržant námořní pěchoty s příhodným jménem Kristopher J. Battles. V dobách 2. světové války bylo v řadách amerických ozbrojených sil až 70 umělců, ale jejich počty začaly strmě klesat po Vietnamu.

The program is not the only one of its kind in the United States military, but many regard it as the one most deeply committed to its artistic mission. Like those in the other services, it began after the attack on Pearl Harbor and scaled back after Vietnam. Somewhat unusually, however, it has kept at least one artist in the reserves ready to deploy. And while most of the services have reactivated their art programs since the start of the Bush administration’s “global war on terror,” the Marine Corps’s has been the only one to cover most of the major conflicts.

Kristopher Battles má svůj vlastní blog s názvem Sketchpad Warrior, kde sám sebe popisuje následovně:

I am a landscape and portrait painter of the Classical Realist school, inspired by the masters of art history as I paint the world around me. I am currently serving as a Combat Artist in the US Marine Corps… I’ve been painting with gusto lately, trying to explore the border between abstraction and realism in painting, as well as trying to increase my vocabulary regarding texture and surface.

Na jeho stránkách se dají nalézt obrazy z různých míst, která s námořní pěchotou navštívil – z Haiti, z Afghánistánu, či z Iráku. Popisuje tam způsob práce a dodává slovní „rozměr“ obrazům, které mají zcela jinou atmosféru, než tisíce fotografií objevující se v novinách, časopisech a internetu. A navíc, prý, obrazy námořní pěchoty se značně odlišují od obrazů jiných složek amerických ozbrojených sil (což je samozřejmě v rámci rivality mezi nimi nutné brát s určitou rezervou):

One thing that sets the Marine Corps program apart from those of other services is its focus on human subjects and experiences. That’s what has always appealed to Anita Blair, chief strategist at the National Security Professional Development Integration Office, who got to know the program when she was acting assistant secretary of the Navy for a year (2008-09). “When you go over to the Air Force,” she said, “the art is all airplanes. In the Navy it’s all ships. Army art tends to be more about the battle, and the Army loves trucks. They’re fixated on vehicles. But the Marine Corps is fixated on Marines.”

Seržant námořní pěchoty a "bojový malíř" Kristopher J. Battles; Foto U.S. Marine Corps

Pokud chce být někdo malířem u námořní pěchoty, musí být nejenom zdatný, ale hlavně být jejím členem (na rozdíl od Vietnamu se už nenajímají civilisté) a být schválen kurátorkou Muzea námořní pěchoty Joan Thomasovou a také bojovým malířem, kterého nahrazuje. Má standardní výcvik a do pole vyráží s obvyklým vybavením (i 50 kg), devítimilimetrovou pistolí a automatickou puškou M-16, municí a samozřejmě, malířskými potřebami. Pamatuji si, jak mně v roce 2003 v Iráku uchvátili členové Combat Camera Teamu amerického námořnictva – skvěle vybavení a vycvičení s pistolemi a puškami M-4 a nezbytným foto, respektive televizním vybavením. Na jednom místě se nikdy dlouho nezdržovali, maximálně jen aby zpracovali materiál a poslali jej domů. Potkat malíře musí být ovšem ještě mnohem větší zážitek.

Obrazy jsou vystaveny v Muzeu námořní pěchoty, které bylo otevřeno v roce 2006 a v současnosti obsahuje sbírku osmi tisíc maleb, kreseb a soch až z roku 1825 od 350 umělců.

The Marine Corps´ informal association with art began in World War I when Colonel John W. Thomason, Jr., produced a powerful series of battlefield sketches. The foundation established by Colonel Thomason continues to define what is expected from a Marine combat artist—they must see what they paint In 1942, the official Marine Corps Combat Art Program began under the guidance of Brigadier General Robert Denig. His mission was to keep Americans informed of their Marines´ actions overseas. Some of the Marine artists from World War II became well known American painters and sculptors of the 20th century, including Tom Lovell, John Clymer, and Harry Jackson.

Některé obrazy jsou k vidění na internetových stránkách listu The New York Times . A tak mně napadá, nevíte o některém z českých vojáků, který maluje a zachytává život českých ozbrojených sil? Já neznám žádného. Pokud nějaký je, velice rád bych některé jeho/její práce dal na OWOP.