Před necelým půl rokem jsem na OWOP umístil text, který se mimo jiné věnoval rostoucímu počtu sebevražd veteránů ve Spojených státech. Jedním z těch, kteří se rozhodli ukončit život, byl v květnu i příslušník námořní pěchoty seržant Tom Bagosy (25).
Jeho žena Katie s ním prožívala proměnu jeho osobnosti, která skončila tragicky. Když se u jejích dveří objevili vojáci, aby jí oznámili, že je její manžel mrtvý, nebyla příliš překvapená, i když jejich návštěvu čekala spíše ve chvílích, kdy byl na misi v zahraničí. S jeho smrtí se stále nemůže smířit, i proto, že nebyla schopná zabránit manželovu sebedestruktivnímu chování. Její příběh si stojí za to přečíst.
Bagosy joined the Marine Corps in 2004 and married Katie in 2005. They have two children. He was deployed to Iraq in 2006 and promoted to sergeant in 2007. He joined Marine Corps Force Special Operations Command in October 2008 and was deployed to Afghanistan. During his tours he earned several medals including two Combat Action Ribbons and a Marine Corps Good Conduct Medal, according to information from MarSOC.
Tom Bagosy byl na první pohled dokonalý příslušník námořní pěchoty, ale uvnitř se rozpadal. Změna nastala po jeho návratu z Iráku, kde mimo jiné utržil zranění mozku při výbuchu improvizované nástražné výbušniny (IED), na kterou najelo jeho vozidlo. Trpěl posttraumatickým stresovým syndromem (PTSD) i důsledky zranění. Léčil se, ale podobně jako jiní, měl v jednu chvíli pocit, že léčba může poškodit jeho kariéru a zároveň, že mu už nemůže pomoci. Proto ji ukončil.
Poté byl vyslán do Afghánistánu. Zde se jeho problémy ještě prohloubily poté, co zemřel jeho kamarád. Po návratu trpěl silnými sebevražednými sklony. Snažil se odejít od námořní pěchoty ze zdravotních důvodů, ale bylo mu řečeno, že proces může trvat i sedm měsíců. Letos 15. března mu kvůli incidentu nechalo velení zabavit všechny zbraně – dvě chyběly. Dva týdny poté – 4. dubna se znovu pokusil zastřelit. Katie mu v tom po potyčce zabránila, ale bylo jí jasné, že manžela zdaleka nezachránila. V květnu si Tom koupil brokovnici a Katie tušila, že se blíží konec, i když se ho snažila přesvědčit, aby sebevraždu nepáchal.
“There is no way I can stop you from doing this, is there?” she said she asked her husband.
“No,” he looked back at her and said.
Finally, on May 10, she knew she had to make the toughest decision of her life.
“I knew he had a gun in his truck and there was a good chance he would kill himself anyway, but I had to decide what I could live with,” she said. “If I didn’t call and try to get him help and he killed himself, I could never forgive myself.”
Kontaktovala psychiatra, který přislíbil pomoc. 10. května Tom Bagosy odjel do nemocnice, kam už ale nedorazil. Během debaty s policií ze základny námořní pěchoty v Camp Lejeune se zastřelil.
“As Tom drove away he called me and said something about pulling a gun on someone and then said, ‘I love you and I don’t think I’m ever going to see you again,’” Katie Bagosy said, adding her husband was crying hysterically. He then hung up on her. While being pursued by two provost marshals, Bagosy stopped on McHugh Boulevard and shot himself in the head.
Jeho smrt byla možná předvídatelná, ale o to méně pochopitelná. Tom Bagosy byl pohřben na Arlingtonském hřbitově. Oběti válek v Iráku a v Afghánistánu jsou pohřbívány v sekci 60. On byl pohřben v sekci 59, protože není považován za oběť těchto konfliktů. To Katie roztpčilo ještě více.
5 comments
5 Comments
Dušan Rovenský
19. 9. 2010, 23:36Prohlášení jednoho nejmenovaného vojenského psychologa: „V AČR žádné případy PTSD neexistují!“. Snad si to nechá projít hlavou…
REPLYPavel
20. 9. 2010, 9:00Já myslím, že skoro každý, kdo sloužil nějakou dobu v AČR si vzpomene na několik sebevražd lidí, které znal. Já si vzpomínám na čtyři. Ale důvody byly trochu jiné, než traumata z boje, nicméně stále v tom nějakým způsobem hrála roli armáda. Časté odloučení od rodiny, a z toho plynoucí další problémy. To je můj laický pohled.
REPLYJuraj
20. 9. 2010, 10:58Psychologická služba v armáde je komplikovaná záležitosť už len z dôvodu, ktorý bol uvedený v predchádzajúcom článku „I zranění chtějí sloužit“, teda že pre radu vojakov je neprípustné vyhľadať pomoc nakoľko by to mohlo ohroziť ich kariéru resp. ich vnímanie ako „chorých“ ostatnými. Na druhú stranu však viem, že armáda (aspon OS SR) disponuje odborne i ludsky nadpriemerne zdatným psychologickým personálom. Problém však je v ich malom počte ako i relatívnej náročnosti terapie PTSD.
V danom článku je povšimnutiahodné, že vojak mal možnosť ukončiť prebiehajúcu terapiu a odíst do AFG. Aj keď ako klient/pacient mal nepochybne právo kedykoľvek opustiť terapiu, mal by v takomto prípade zasiahnút terapeut a nedoporučiť jeho účasť na misii. Ako to je však v reále armády US netušim…
REPLYPavel
20. 9. 2010, 21:44Dušane, nevím, koho máš na mysli tím psychologem, ale není pravda, že v AČR žádné přpady PTSD neexistují. Problém je v tom, že drtivá většina vojáků v aktivní službě před vojenským llékařem, psychologem či psychiatrem nikdy žádné psychické potíže nepřizná. Když už, tak hledají pomoc v „civilu“. PTSD je diagnóza, která navenek (většinou) není vidět. Dokud si budou vojáci myslet (povětšinou neoprávěně), že PTSD zničí jejich kariéru a případné potíže zapírat, situace se nezmění. Otázkou je, jak vojáky přesvědčit, že psychologická či psychiatrická péče jejich kariéru nemusí nutně poškodit. Osobně znám (ze své praxe samozřejmě) dost těch, kdo se léčili (či léčí), vyléčili a slouží dál. Problém je, že pochopitelně nemůžu říct jejich jména a oni sami by se k tomu před kolegy nikdy nepřiznali.
REPLYDušan Rovenský
20. 9. 2010, 22:18Pro Pavla: Neboj, nejsi to ty! :-) Vím, že to co jsi napsal myslíš dobře a upřímně. Mě přesvědčovat nemusíš. Bohužel se však celá řada vojáků setkala s tím, že jejich ošetřující lékař (neříkám psycholog) „hledá problém“. Jistě to není jen moje paranoia, ale opravdu mi občas připadá, že někteří vojenští doktoři snad dostávají prémie za to, kolika lidem snížili zdravotní klasifikaci nebo/a poslali na přezkum.
Dále – není potřeba obviňovat vojáky (vím že ty to neděláš, jen to zdůrazňuji), že nepřiznávají psychické potíže. Můj kontakt s psychologem po návratu z mise v Iráku = dvouminutové vyplnění dotazníku (neodbyl jsem to, ale byl tak krátký) + minutový pohor s mladičkou psycholožkou (tipuji – čerstvá absolventka) v duchu „Stříleli po vás? Ano. Mířili konkrétně na Vás nebo vás tam bylo více. Více. Hmmm. Tak děkuji a pošlete mi sem dalšího!“
Vím, že se snažíš dělat věci poctivě a na 105%, ale systém psychologické/psychiatrické péče v resortu MO má bohužel daleko k ideálu. Držím ti palce a doufám v brzké zlepšení! ;-)
REPLY