Palmer Pinckney upravuje profil 7. flotily na Facebooku; Foto Mass Communication Specialist 2nd Class Gregory Mitchell, U.S. Navy

Před několika lety, dnes už bývalá kolegyně vyprávěla o tom, jak jí kamarádi ze zahraničí poradili, aby se zaregistrovala na jakési stránky, které umožňují on-line komunikaci s těmi, se kterými chcete komunikovat, umísťování fotografií, takže víte, jak lidé, které jste dlouho neviděli, vypadají a tak dále. Byla z toho, co označovala jako Facebook naprosto nadšená. To, že mu později dosti propadla, takže se sama rozhodla „abstinovat“ („Už jsem tam tři dny nebyla, huráááá“) nijak tomuto projektu neubírá na síle, respektive možná naopak přidává.

Facebook se začal šířit především zásluhou studentů a najednou se z něj stal fenomén, který, spolu s dalšími podobně zaměřenými softwarovými nástroji (Twitter, Flickr, YouTube atp.) dostal nálepku „sociální sítě“. Někteří lidé na nich začali být závislí a zaměstnavatelé začali být nervózní, protože zjišťovali, že jejich zaměstnanci tráví značnou část pracovní doby popisováním toho, jak se v práci nudí. Íránci si s pomocí Twitteru předávali informace o revoluci, když ještě vypadala nadějně a v Egyptě byly sociální sítě mezi prvními, které byly vypínány. Nicméně i uživatelé zjišťují, že od absolutní svobody na internetu je jenom krůček k absolutní kontrole životů…

To ale nevadí tomu, aby se sociální sítě nešířily přes soukromou, do státní sféry. Ozbrojené síly nejsou výjimkou, i když v různých zemích trvá různě dlouho, než se vojáci rozhodnou přijmout za svou věc, jejíž přínos může být tak sporný. Velice obezřetní jsou například od určité doby Izraelci, kteří museli dokonce odvolat jednu akci na palestinských územích, protože jeden z vojáků se rozhodl o plán podělit s „přáteli“ na Facebooku.

Dobrým příkladem otevřenosti jsou americké ozbrojené síly. Stačí se podívat například na stránku pěchoty s odkazy na všemožné stránky na sociálních sítích. Stránka je i zajímavě, až reklamně, uvozena: „Jsme oddáni vyprávění vojenských příběhů a předávání těchto příběhů lidem mimo armádu, kteří se pohybují na sociálních sítích. Dosáhněte toho, aby o vás bylo slyšet…“

Nyní se švédské ozbrojené síly dokonce chystají vydat nařízení, podle kterého by měli vojáci i civilní zaměstnanci být během pracovní doby aktivní na sociálních sítích. Cílem je samozřejmě propagace armády.

The directive underlines the need for military personnel to adhere to existing confidentiality rules and agreements when discussing defense related, and potentially sensitive, issues on social media platforms. Moreover, participation is allowed on condition it does not interfere with the performance of normal working duties, and does not breach standing rules governing the use of the Internet by military personnel.

Nedávný průzkum Stockholm Business School ukázal, že přibližně 45 procent Švédů ve věku 14-15 let se pohybují na sociálních sítích. Ty tak mohou velice dobře posloužit jako nástroj pro zlepšování image ozbrojených sil, pro lepší informovanost o tom, co vojáci dělají a samozřejmě i jako další náborový kanál.

Teď, když jsem to napsal a zamyslel jsem se nad tím, začínám o předchozí větě pochybovat. Proč by to mělo fungovat lépe, než jiné komunikační kanály? Vždyť i Facebook a další podobné sociální sítě se skládají z mnoha a mnoha tu větších tu menších „klubů“ a pro příslušníky ozbrojených sil nemusí být snazší předávat informace zde, než kdekoli jinde. A to ani nepřemýšlím o oficiálních zprávách v oficiálním hávu. Jak s těmi naloží mladí „sociální“ nadšenci?