Money and pills; Source Wikimedia Commons

Spisovatel, scénárista, režisér a herec Woody Allen jednou řekl:

Dávám mému psychoanalytikovi ještě jeden rok a pak půjdu do Lurd.

Vzpomněl jsem si na něj při čtení provokativních recenzních esejů Marcie Angellové s názvy The Epidemic of Mental Illness a The Illusions of Psychiatry v posledních číslech The New York Review of Books. Zabývají se mimo jiné tím, jak je možné, že ve Spojených státech tak radikálně roste počet lidí s mentálními onemocněními. V roce 1987 byl takto diagnostikovaný jeden ze 184 Američanů a v roce 2007 už jeden ze 76. U dětí je tento nárůst přitom ještě větší.

Tento fakt, který se s největší pravděpodobností nebude týkat pouze USA, vyvolává řadu otázek. Nechci se jimi ovšem zde zabývat. Chci zmínit jeden neblahý trend, který s tím souvisí – masivní předepisování psychofarmak a hlavně otázku, do jaké míry tato psychofarmaka skutečně pomáhají. Čímž se dostávám k tomu, proč o tom píši na OWOP, který se zabývá především bezpečností.

Připomenu článek z The New York Times z letošního února, který pojednává o Anthony Menovi. Tento příslušník letectva prošel dvěma rotacemi v Iráku – sloužil u vojenské policie a jeho jednotka měla za úkol hlídání míst, kde došlo k útokům sebevražedných útočníků. Sám unikl při jednom útoku smrti. Když se vrátil z druhé mise, byl v roce 2008 diagnostikován s Posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) a zahájil léčbu. Dostal koktejl prášků, které bral až do roku 21. července 2009, kdy zemřel.

Yet his death was no suicide, the medical examiner concluded. What killed Airman Mena was not an overdose of any one drug, but the interaction of many. He was 23. After a decade of treating thousands of wounded troops, the military’s medical system is awash in prescription drugs — and the results have sometimes been deadly.

Mena byl jedním z odhadovaných 300 tisíc vojáků, kteří se z operací v Iráku a v Afghánistánu vracejí s PTSD, depresemi, poškozeným mozkem, nebo s kombinací těchto problémů. Problémem je to, že primárním nástrojem léčby se staly právě prášky. Přitom, jak ukazují knihy, které byly základem eseje Marcie Angellové, existují vážné pochybnosti o tom, že mentální onemocnění jsou způsobována chemickou nerovnováhou v mozku, což se bere je fakt od 50. let minulého století a že tato nerovnováha se dá léčit právě psychofarmaky.

(Daniel) Carlat refers to the chemical imbalance theory as a “myth” (which he calls “convenient” because it destigmatizes mental illness), and (Irving) Kirsch, whose book focuses on depression, sums up this way: “It now seems beyond question that the traditional account of depression as a chemical imbalance in the brain is simply wrong.” Why the theory persists despite the lack of evidence is a subject I’ll come to.

Irving Kirsch, autor The Emperor’s New Drugs: Exploding the Antidepressant Myth se mimo jiné zabýval účinností antidepresiv a došel k alarmujícím závěrům.  Zjednodušeně řečeno, pokud má být nějaký lék v USA schválen US Food and Drug Administration (FDA), musejí výrobci provést klinické testy a pokud dva z těchto testů jsou prokazatelně úspěšné, pak uvedení na trh obvykle nic nebrání. Testů může být provedeno jakékoli množství. Všechna data má FDA, přičemž se obvykle zveřejňují pouze pozitivní výsledky. Kirsch a jeho kolegové si na základě zákona o svobodném přístupu k informacím vyžádali záznamy o úspěšných i neúspěšných testech šesti schválených antidepresiv v letech 1987-1999.

Altogether, there were forty-two trials of the six drugs. Most of them were negative. Overall, placebos were 82 percent as effective as the drugs, as measured by the Hamilton Depression Scale (HAM-D), a widely used score of symptoms of depression. The average difference between drug and placebo was only 1.8 points on the HAM-D, a difference that, while statistically significant, was clinically meaningless. The results were much the same for all six drugs: they were all equally unimpressive. Yet because the positive studies were extensively publicized, while the negative ones were hidden, the public and the medical profession came to believe that these drugs were highly effective antidepressants.

Nejenom, že účinnost antidepresiv byla zpochybněna, problémem jsou i vedlejší efekty, kvůli kterým pacienti berou další léky odstraňující vedlejší příznaky. A svým způsobem jsme zpátky u Anthonyho Meny, jehož smrt právě způsobila kombinace léků, které bral. Patolog našel v jeho krvi zbytky po osmi předepsaných lécích. Někteří pacienti berou i šest léků denně. Podle expertů se nadužívání psychofarmak stalo zcela běžné a nutno říct, že i výhodné, jak upozorňuje Marcie Angellová v druhé části svého recenzního eseje na příkladu z knihy Daniela Carlata Unhinged: The Trouble with Psychiatry – A Doctor’s Revelations about a Profession in Crisis.

Like most other psychiatrists, Carlat treats his patients only with drugs, not talk therapy, and he is candid about the advantages of doing so. If he sees three patients an hour for psychopharmacology, he calculates, he earns about $180 per hour from insurers. In contrast, he would be able to see only one patient an hour for talk therapy, for which insurers would pay him less than $100.

Allen Frances v jednom článku v Psychiatric Times píše, že psychiatři by si v této souvislosti měli připomenout Hippokratovu přísahu, zvláště část, kde se praví:

Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.

Jedinou možností je vrátit se zpět, s předepisováním léků šetřit a naopak se věnovat jiným terapiím, jako je například Cognitive behavioral Therapy. Zkrátka a jednoduše, více mluvit a méně jíst prášky.