Historik Igor Lukeš

S americko-českým historikem o nesmyslnosti dlouhých koncepcí, jeho zmařené naději, že NATO Čechy odnaučí korupci v armádě a hloupému nákupu grippenů.

Česká vláda projednala novou koncepci české zahraniční politiky, kterou připravilo Ministerstvo zahraničí. Poslední strategický dokument tohoto typu platil mezi lety 2003 a 2006, česká zahraniční politika byla tedy posledních pět let bez oficiální koncepce. Vnímáte to jako problém či jde jen o oficialitu?
Nevím přesně, co myslíte slovem „oficialita.“ Jestli to má být něco sepsaného pro forma, text plný absurdních konceptů (ČR se „přihlásila k roli tzv. zastupujícího koordinátora EU v Moldavsku a Mongolsku“) a zkratek, které znají jen „odborníci“ (OLIC, což má být Other Low Income Countries), pak s radostí souhlasím. Ve Washingtonu všem začátečníkům hned zčerstva řeknou, ze žádné memorandum nesmí být delší než jedna strana. Nic delšího nikdo nebude číst. Výjimky – např. Kennanův „dlouhý telegram“ – jen potvrzují pravidlo.

Na adresu nové koncepce, připravené týmem ministra Schwarzenberga, se ozývá kritika na tzv. maločešství či přílišnou pro-evropskou orientaci. Můžete to komentovat?
Vzhledem k tomu, že Česka republika je v Evropě, tak si neumím představit žádnou jinou než pro-evropskou orientaci. Navíc být pro-evropský je výrazem sebeúcty, je to přesný opak malosti. A že by kníže Schwarzenberg trpěl nedostatkem sebevědomí? To se mi nezdá. Má-li členství v klubu aristokracie nějaké výhody, pak je tomu proto, že člověk přesně ví, kdo je a kde si stojí. Nemusí jiným nic pracně dokazovat. Může vždycky být sám sebou, může být slušný a laskavý, ale nemusí nikomu podlézat nebo lichotit.

Když jsme se dotkli české kontroverze směrem k EU (zejména prezident Klaus je silně proti další integraci do struktur unie a federalizaci společenství), můžete svým pohledem zvenku zhodnotit, jak vnímáte snahy evropského společenství o další federalizaci?
Především musíme rozlišovat mezi dnešními bruselskými byrokraty a pan-evropským ideálem. Ti první si z integrace udělali dojnou krávu a vnucují Evropanům často nesmyslná nařízení, která myšlenku evropského společenství trivializují a diskreditují. Na druhé straně je tu pan-evropský ideál, jak ho světu představil Richard hrabě Coudenhove-Kalergi a další. A za ten se vyplatí skutečně bojovat. Nejde o nic jiného, než o Evropu tak ekonomicky a politicky integrovanou, jako je tomu od konce občanské války mezi padesáti americkými státy. Napadat profesionální byrokraty se vždycky politikům vyplatí, protože úředníci často sklouznou do roviny příkazů a nařízení, která se postupně stanou karikaturou jejich původního poslání. Je ale čirou demagogií klást rovnítko mezi byrokraty a pan-evropský ideál.

Pozorujete českou zahraniční politiku jiz pres tricet let ze severoamerického kontinentu. Můžete komentovat její vývoj, který se po sametové revoluce směřoval k atlantickému partnerství?
Margaret Thatcherová, François Mitterand, Helmut Kohl, ale i Franz Vranitzky se po pádu Berlínské zdi svorně tvářili jako velcí bojovníci proti komunismu. Ve skutečnosti jim ale status quo světa rozděleného železnou oponou nevadil. Nevybrali si ho, ale kdyz ho Stalin Západu vnutil, přijali jej jako smysluplnou alternativu války. Změnám probíhajícím od roku 1988 v Polsku a Maďarsku nepomáhali. Když polské a maďarské delegace v Bonnu a Vídni dopředu hlásily, že komunismus končí a že se pokusí (konkrétně Maďaři) vystoupit z Varšavské smlouvy, Kohl a Vranitzky je zrazovali s tím, že přítomnost Rudé armády je stabilizační faktor, kterého se nelze jen tak vzdát. Maggie Thatcher řekla Gorbačovovi, že by se měl zaměřit na modernizaci Varšavské smlouvy. A ostatně i prezident George H. W. Bush se díval na pád Berlínské zdi skepticky („I won’t dance on the Wall“). Potom ale jako vůbec první uznal, že Německo má být sjednoceno a stát se součásti západních politických a vojenských struktur.

A zatímco britští a francouzští politici stále nevěděli, jak na konec roku 1989 reagovat, Američané byli první, kdo řekl, že změny lze přijmout s potěšením. Už jen proto se nově osvobozená Východní Evropa orientovala na Spojené státy. Jak to všechno dopadlo, vidíme dnes, kdy například Poláci, kteří byli původně předvojem USA v EU, se teď snaží v Bruselu hrát stále stale důležitější roli. Svou tradiční lásku k Americe (viz američtí generálové Kosciuszko a Pulaski) nechávají zamknutou ve svých romantických srdcích. Ale jejich cílem je stát se rovnocenným partnerem zemí jako například Francii. To je zásadní změna.

Máte tedy pocit, že česká porevoluční orientace na USA nepramenila jen z přesvědčení Václava Havla, ale z aktivního chování amerických politiků?
Porevoluční orientace na USA zcela jistě nebyla jen výrazem preferencí jednoho českého polistopadového politika. Zpočátku to z hlediska rodících se politických elit vypadalo tak, že na jedné straně byla otevřená americká náruč a na druhé kyselé pohledy Londýna, Paříže a Bonnu. A pak tu byla ta správná představa, že i když Spojené státy neubránily Východní Evropu před Stalinem, tak díky nim Sovětský svaz ve Studené válce nezvítězil. Amerika se tak proto stala zemí, kam všichni východoevropští politici jeli skládat hold.

Nedávno si ČR připomněla výročí odsunu sovětských vojsk a rozpuštění Varšavské smlouvy. Jakou důležitost přikládáte rychlému řešení těchto situací a zapojení Česka do NATO v roce 1999?
Rychlost odchodu té odporné Rudé armády byl zázrak nad zázraky a jsem z toho dodnes nadšen. Rozpuštění Varšavské smlouvy bylo též zázračné, ale byl to už jen zázrak derivovaný z jiných zázraků. Zapojení České republiky do NATO jsem ve Spojených státech podporoval tělem, duší a perem. Argumentoval jsem, že příchod NATO do Střední Evropy bude mít dva důsledky: jednak dokáže celou oblast po velmi dlouhé době stabilizovat a též důstojníci západních armád naučí své nové kolegy – mimo jiné – jak v armádních institucích, kde se točí obrovské peníze, zabránit korupci. Jak je vidět, měl jsem tak asi napůl pravdu v prvním bodě, ale zcela zásadně jsem se zmýlil v bodě druhém. Dokonce bych se nedivil, kdy se ty špinavé praktiky vynalezené tady a teď naopak dostaly do systémů západních; náznaky už jsou v Rakousku, Švédsku a Velké Britanii.

V jednom rozhovoru jste zmínil tezi, že by se Česká republika měla zaměřit na kvalitní vztahy s bezprostředními sousedy než na jakési dálkové spojenectví s USA. Můžete svůj názor zdůvodnit?
Jeden prvorepublikový politik opakovaně varoval Edvarda Beneše, že když člověku hoří dům, potřebuje sousedy, kteří jsou v noci ochotni vstát a jít hasit. Vzdálení přátelé mu nepomohou. Můj kongresman z Bostonu, Tip O’Neill, jednou slavně řekl, že veškerá politika je místní. Totéž platí v mezinárodní politice, ale Masaryk s Benešem na to vůbec nehleděli. Pěkně z čerstva urazili všechny Němce, když tvrdili, že jsou reakční. O Polácích a Maďarech zase veřejně tvrdili, že jsou zaostalí a feudální. Pak urazili Vatikán a katolíky, když dali husitskou vlajku na Hrad. Jen Češi byli podle nich vždy pokrokoví a před zbytkem světa. A to všechno říkali a dělali bez obav, protože měli „velké spojence“ v Paříži a v Moskvě. Všichni víme, jak to dopadlo. Teď, sedmdesát let později, úloha České republiky nemusí končit u hranic střední Evropy; musí ale v té oblasti začínat. Važme si toho, že tu dnes nemá Česká republika žádné nepřátele na život a na smrt a budujme s nasimi sousedy ty nejlepší možné vztahy.

Máte tedy pocit, že už se čeští politici poučili z chyb velkých a vzdálených spojenectví a dnes se daří více rozvíjet blízké vztahy (například Visegrádskou čtyřku)?
Visegrádská čtyřka vznikla už v roce 1991, ale zatím se to nezdá být moc úspěšný experiment. Hlavním problémem je absence Rakouska, země, která se honem vrhla do EU v roce 1995 právě proto, aby se vyhnula nebezpečí vstupu spolu s východní Evropou. Tím ale abdikovala na svou tradiční vůdcovskou úlohu v regionu. Visegrad by se měl především přejmenovat, abychom se vyhnuli konotaci s rokem 1526 a pak by se měl rozšířit o Rakousko. Tahle nová pětka by se mohla silným faktorem v Bruselu. Znamenalo by to ale usilovně překonat předsudky a nesmyslné hádky.

Česká republika získala křeslo v Radě pro lidská práva OSN, operace NATO v Libyi se účastní minimálně. Jak vnímáte, z pozice amerického profesora mezinárodních vztahů, českou participaci v mezinárodních společenstvích ve spojení s agendou na poli lidských práv?
Křeslo v Radě pro lidská práva OSN a operace v Libyi jsou dvě různé věci. Je dobře, že se Česká republika na poli lidských práv angažuje. Je ale smutné, že si za miliardy půjčuje letadla, kterým nelze doplnit palivo během letu. Argumentovat, že hlavním úkolem českých letounů je obrana vzdušného prostoru ČR nebo Estonska, a že tím pádem do Libye české gripeny nemohou odletět, je špatný vtip.

Považujete tedy českou reálnou neúčast na akci NATO v Libyi za slabošství nebo za reálné vyjádření sil malého státu? Odstupující americký ministr obrany Robert Gates se nechal slyšet, že USA již nechtějí dále platit tři čtvrtiny rozpočtu NATO a tak Evropanům sponzorovat bezpečnost.
Nevím, jak českou neúčast nazvat. Je to takové to chytráctví, kličkování, nechuť postavit se čelem k realitě. Víra, že se lze z každé situace vyvlíknout řečmi. Gates je jeden z nejserióznějších státních úředníků, které Amerika měla od začátku 70. let. Americký vojenský rozpočet je okolo 700 miliard dolarů; je to téměř přesně tolik, kolik tady vydáváme na sociální pojištění. Tohle musí přestat. Je absurdní, že dnes, více než dvacet let po konci Studené války, platí americký daňový poplatník za obranu Kanady a zemí v Evropě.

Můžete alespoň institucionálně srovnat, jakým způsobem funguje americká a česká zahraniční diplomatická služba? České ministerstvo zahraničí plánuje další rušení ambasád či jejich spojení například se Slovenskem, tvoří se nová koncepce ekonomické diplomacie. Můžete vyjádřit doporučení, jak by se česká diplomacie měla transformovat?
Jak funguje americká zahraniční služba, by bylo velmi zajímavé téma. Není ale relevantní jako příklad pro organizaci služby české. Spíš bych doporučil detailní pohled na službu švýcarskou. Z vlastního pozorování v Bostonu vím, že švýcarská mise má svůj hlavní stan jen pár kroků od slavné technické univerzity Massachusetts Institute of Technology. Tam též pořádá drtivou většinu akcí. Operuje skoro výhradně v prostorách nápadů, idejí, nových technologií a manažerských systémů. Uvádí švýcarské podnikatele a vědce do amerického obchodního a univerzitního prostředí a informuje Američany o investičních příležitostech ve Švýcarsku. Když bych dostal za úkol českou zahraniční službu zreformovat, snažil bych se co nejvíc opisovat od těch, kdo to dělají nejlíp, včetně Švýcarů.

Prof. PhDr. Igor Lukeš, Ph.D., M.A.L.D. je americký historik českého původu a honorární konzul České republiky v Bostonu. Vystudoval Fletcher School of Law and Diplomacy, Tufts University. Působí jako profesor historie a mezinárodních vztahů na Boston University se zaměřením na historii a politiku střední a východní Evropy a současného Ruska. Je také členem Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Je autorem řady knih, například Inside the Apparat of Gorbachev’s USSR: A System in Crisis (1990). Jeho kniha Czechoslovakia between Stalin and Hitler: the diplomacy of Edward Benes in the 30’s (Oxford University Press 1996) získala cenu Boston Authors Club a Kahn Award.