Před dvěma týdny vydal stockholmský institut SIPRI analýzu popisující vztahy a jejich budoucnost mezi těmito dvěma odvěkými rivaly. Má název China’s Energy and Security Relations with Russia: Hopes, Frustrations and Uncertainties, napsali ji Linda Jakobson, Paul Holtom, Dean Knox a Jingchao Peng a nevěstí nic dobrého pro Rusko. Jednoznačně dochází k závěru, že význam Ruska pro Čínu bude neustále klesat.

Čína i Rusko mají řadu společných zájmů, proto se na první pohled může zdát, že na úrovni strategické probíhá spolupráce skvěle. Obě země mají zájem na zachování stávajícího stavu v oblasti nedotknutelnosti suverenity a nevměšování do vnitřních záležitostí, snaží se oslabit vliv stále ještě jediné supervelmoci Spojených států, spojuje je odpor k šíření zbraní hromadného ničení a militarizaci vesmíru a podobně.

Pokud se člověk podívá pod povrch strategického partnerství, objeví trhliny. Jak píší autoři: čínsko-ruské vztahy jsou vřelé na vládní úrovni a chladné na nižších úrovních. Nicméně i na strategické úrovni se na první pohled shodné zájmy mohou začít rozcházet. Například, jak Čína tak Rusko nechtějí unilaterální svět vedený Spojenými státy, nicméně oba státy si uvědomují, že je pro ně důležité – z hlediska modernizace a dalšího rozvoje – udržovat velice dobré vztahy jak se Spojenými státy, tak s Evropskou unií. Tyto vztahy ovšem budují bilaterálně, aniž by je jakkoli hlouběji koordinovaly.

Upadající vzájemný vztah a jistou frustraci je možné dobře sledovat ve dvou oblastech – energetice a vojenství. Energetické potřeby Číny jsou obrovské. Rusko by rádo bylo v této oblasti významným partnerem, ale čínská expanze do Afriky, uzavírání kontraktů s dalšími zeměmi a v neposlední řadě otevření plynovodu ze Střední Asie do Číny, který obchází Rusko, význam Moskvy snižují. Ve vojenské oblasti je upadající význam Ruska ještě patrnější. Je to vidět mimo jiné i z grafu ukazujícího dovoz ruských zbraní do Číny. Vzájemný obchod dosáhl vrcholu v roce 2005 a od té doby neustále klesá.

Six factors affect Russia’s ability and willingness to deliver the weapons and technology that China seeks: (a) Russian technology levels; (b) competition from other suppliers; (c) the quality of Russian arms exports; (d) Russian arms transfer relations with India; (e) Chinese copying concerns; and ( f ) Chinese competition with Russia on the arms market.

Za prvé, Rusko se v posledních dvaceti letech propadlo technologicky a nezvládá konkurovat Izraeli a evropským výrobcům, takže nemůže naplnit některé čínské požadavky. Za druhé, Rusko musí soupeřit s dalšími postsovětskými státy, konkrétně především s Ukrajinou. Za třetí, Čína je dlouhodobě nespokojená s kvalitou ruských dodávek. Za čtvrté, Číňané si stěžují, že jim Rusové nechtějí dodávat ty nejmodernější systémy, zatímco Indii ano. Jde o pragmatický přístup: rusko-indické vztahy nikdy nebyly narozdíl od těch čínsko-ruských konfliktní, nesdílejí společnou hranici a konečně, je nezbytné vyvažovat rostoucí Čínu. Za páté, neochota Ruska dodávat Číně to nejnovější se dá přičíst mimo jiné i strachu, že dojde okamžitě k okopírování, což v důsledku sníží zájem o ruské zboží. A konečně, čínský obranný průmysl začíná na mnoha trzích – v Asii i v Africe – konkurovat tomu ruskému.

Vojenská oblast, kde se naopak vztahy rozvíjejí se týká společných cvičení. Jde opět o symbiózu pouze na první pohled. Každoroční cvičení vojenský sil na mírové mise sice obohacuje obě země, ale Čínu mnohem více.

Western analysts argue that the exercises serve as an opportunity for China to highlight ties with Russia and Central Asian states, showing that it respects their security concerns. Other general objectives include the political benefits of stronger ties with joint exercise participants and the demonstration of capabilities to friends and potential foes. More specifically, China is able to test and improve capabilities for counterterrorism and logistics, among other fields; it can also observe other militaries’ tactics, decision making and use of equipment. Given its relative lack of operational experience, China gains more than Russia from these joint exercises.

Čína s Ruskem tvoří na strategické úrovni jakousi obdobu svaté aliance – jde o pragmatické spojenectví, jehož cílem je zachování status quo. Nicméně odvěká rivalita a nedůvěra znemožňuje hlubší koordinaci, která by mohla být skutečným ohrožením pro pozici Spojených států a dalších velmocí na vzestupu. To však neznamená, že nedochází k nahlodávání ještě v 90. letech minulého století zdánlivě nezpochybnitelného postavení Spojených států. Co ovšem neplatí v případě USA ovšem platí pro jiné země. Dobrým příkladem je vzájemné doplňování se Moskvy a Pekingu při tlaku na Japonsko.

Pokud se naplní predikce autorů analýzy, že Čína bude Rusko potřebovat méně a méně, co se stane pak? „Posune“ se rozkročené Rusko skutečně na Západ, bude se snažit sehrávat mnohem větší roli v Evropě a rezignuje na své asijské ambice (což mimochodem někteří čínští experti uvádějí jako důvod, proč nemůže být čínsko-ruská spolupráce nikdy hlubší)? Stanou se obě země rivaly, kteří se mohou podél své hranice opět začít střetávat? Zřejmě to nikdy nedojde tak daleko.

Primárním zájmem Číny bylo vždy zajistit maximální stabilitu na svých hranicích tak, aby nebyla ohrožena stabilita vnitřní. Čína stabilitu svého okolí zajišťovala nikoli ani tak expanzí, jako spíše vazalským vztahem, či heslem „nechme barbary ať se perou mezi sebou“. Naopak Rusko se vždy snažilo zajistit svou vnitřní stabilitu, respektive eliminovat možná vnější ohrožení expanzí. Jde o dva různé přístupy, které ovšem v budoucnosti vůbec nemusejí být v konfliktu, naopak se mohou vhodně doplňovat. Zajímavé bude třeba sledovat jak dopadne „velká hra“ o Afghánistán.

Vítejte v multipolárním světě, který bude v mnohém připomínat velkou diplomatickou hru 19. století.