S přední českou odbornicí na Blízký východ o nové evropské levici a měnícím se mezinárodním vnímání Palestiny, o síle partnerství Izraele se Spojenými státy a o blízkosti České republiky k židovskému státu.

Před nedávnem palestinský prezident Mahmúd Abbás přednesl před OSN návrh na uznání palestinské státnosti. Přestože neprojde Radou bezpečnosti, ve Valném shromáždění se těší široké podpoře. K tomu připočtěme úspěšný pokus Palestiny o vstup do UNESCO a všeobecně sílící propalestinskou podporu. Co to přinese Palestině jako celku a lidu v Palestině konkrétně?
Palestinskému lidu to přinese dobrý pocit, ale v praxi se toho mnoho nezmění. Izrael se zřejmě vymezí vůči Abbásovi ještě silněji než dosud, protože bude mít pocit, že je zatlačen ke zdi. A v takové situaci nelze čekat, že by byl izraelský premiér Netanjahu příliš vstřícný. Druhým problémem pro Palestince bude postoj Spojených států. Prezident Obama investoval mnoho svého politického kapitálu do snah přivést Palestince a Izraelce k jednacímu stolu. Tím, že Palestinci si k řešení raději vybrali mezinárodní prostředí, de facto obcházejí americkou taktiku.

Přijdou tak o podporu země, která je jediná schopna Izrael přinutit k nějakým ústupkům. Tím, že se Abbás svými kroky rozhodl postavit Obamovi, mnoho nezískal. Těžko bude v Bílém domě člověk, který by měl pro Palestinu pochopení jako Obama. Celkově ale dojde mezinárodně k posílení palestinského kreditu a větší izolaci Izraele. Palestina bude ve svém snažení o vylepšení mezinárodního statusu pokračovat, UNESCO může být pouze prvním krokem.

Je tedy hlavní motivací Palestiny obrátit se na mezinárodní společenství neúspěch bilaterálních jednání s Izraelem, zprostředkovaných USA?
Částečně určitě ano, druhým důvodem je pocit Palestinců, že jsou již dnes schopni jednat samostatně, nehledě na vůli Spojených států. Obávám se ale, že přes nárůst palestinské prestiže a sebevědomí se bez zapojení USA a především Izraele mnoho nezmění.

Jaká je dnešní pozice Palestinců, kteří žijí na vnitřním území Izraele. Oni pochopitelně disponují všemi občanskými a lidskými právy, ale jak funguje jejich naplňování v praxi?
To je velmi komplexní a složitá otázka. Volební i lidská práva mají, ale jejich pozice je přesto komplikovaná už kvůli tomu, že neslouží v armádě, která je pro většinu Izraelců cestou ekonomického a politického vzestupu. Navzdory problémům si ale troufám tvrdit, že soužití mezi většinovou izraelskou společností a arabskou menšinou probíhá lépe, než soužití muslimů v Evropě.

Barack Obama několikrát zmínil, mj. na Káhirské univerzitě, před OSN v roce 2010 i 2011, že základ pro zahájení mírových jednání považuje hranice z roku 1967. Je to optimální řešení?
Blízkovýchodní konflikt nemá nejlepší řešení, pouze některá možná. A rok 1967 je jediná možná hranice, kde začít. A i Obama dodal, že bez oboustranných ústupků mír není možný. Ovšem je jasné, že největší židovské osady na Západním břehu se rušit nebudou.

Myslíte si, že pokud by se po volbách v listopadu 2012 do Oválné pracovny dostal Republikán, pozice USA se výrazněji změní?
Potenciální republikánský prezident by určitě lépe vycházel se současnou pravicovou vládou v Izraeli. Ale určitě si nemyslím, že dnešní Obamova politika by byla proti zájmům Izraele. Naopak, naskytla se ideální příležitost s mírovým procesem pohnout: americký prezident, který požadoval po Izraeli ústupky, současně nabízel záruky, v Izraeli stabilní pravicový kabinet a v Palestině umírněné vedení. Bohužel se navzdory této konstalaci nepodařilo jednání ani zahájit.

Podívejme se do Evropy. Na jedné straně Velká Británie, Itálie, Česká republika, které Palestinskou státnost odmítají, na druhé pak Francie, Belgie a další státy, které ji podporují. Proč je v přístupu k Palestině Evropa tolik rozdělená?
EU je v zahraniční politice velmi často rozdělená. A tento region je o to citlivější, protože Evropané k němu mají koloniální vazby. Především ale je to místo, kde se zrodilo křesťanství a nárokují si tam své práva Židé. Pozornost věnovaná tomuto regionu mezinárodním společenstvím je do určité míry neštěstím Blízkého východu, jinak by si totiž konfliktu v podstatě nikdo nevšímal. Vždyť o co tam vlastně jde? V jiných částech světa jsou zabíjeny tisíce lidí, kvůli přírodním zdrojům se plundruje krajina a my se o tom kvůli nezájmu ani nedozvíme. Za to i Izraeli a Palestině jsme informováni nepřetržitě.

Druhým důvodem je, že tzv. nová evropská levice přinesla změnu naladění v Evropě.  Ta vidí v Izraeli koloniální, uzurpátorskou velmoc, která utlačuje Palestince. Do Šestidenní války v roce 1967 tomu bylo naopak. Tehdy byl průměrný evropský příznivec levice proizraelský. Dnes je průměrný evropský levičák antiizraelský. Rozdělení mezi evropskými státy také ovlivňuje nedávná historie. Třeba Německo se na tuto otázku bude vždy dívat jinak než ostatní země. Nové země EU jsou často spíše proizraelské, protože za vlády komunismu musely být protiizraelské. Nizozemsko se na věc dívá jinak, než sousední Belgie, a tak bychom mohli pokračovat.

Roman Joch, poradce premiéra Nečase nedávno prohlásil, že důvodem, proč ČR tak silně podporuje Izrael je fakt, že vztah s ním je unikum naší zahraniční politiky. Nebýt Izraele, byli bychom dle pana Jocha v zahraniční politice nevýrazní. Co o tomto názoru soudíte?
Já to vidím trochu jinak. Příčina propojení ČR s Izraelem je spíše historická. Spousta Čechů vidí paralelu s Mnichovem.  Izrael vidí jako jedinou demokracii v okolí, na kterou ostatní velmoci lidově řečeno „kašlou“. Je vnímán jako stát, který se musí postarat sám o sebe. Česko navíc nemá podobnou antisemitskou minulost, jakou mají třeba Slovensko, Polsko nebo Maďarsko. Židé v Čechách vždy byli relativně dobře integrovaní. Za komunismu nám bylo z Moskvy přikázáno abychom vztahy s Izraelem po roce 1967 přerušili. Po pádu Berlínské zdi proto byla velká snaha, vztahy s židovským státem znovu urovnat.

Vy jste zmínila Mnichov; kam až by byly Spojené státy při případné obraně Izraele zajít? Mohla by se tato historická situace, v jisté obměně, opakovat?
Domnívám se, že nadstandardní vztah Izraele s USA odradí v podstatě každého od nápadu zaútočit na Izrael s cílem ho zničit.  Navíc Izrael byl již několikrát vážně napaden a vždy byl schopen se sám ubránit.

Ovšem při  té poslední opravdu celoplošné válce, Yom Kippurské, by to pro Izrael bez americké pomoci ve formě zbrojních dodávek, bylo těžké. Fakt, že Spojené státy za Izraelem stojí, a že Izrael sám o sobě je vojensky velmi silný jsou největšími garanty bezpečnosti. Otázka do budoucna ovšem bude, před čím bude třeba se bránit.

Většinu Egypťanů spojuje negativní postoj vůči Izraeli. Zároveň je tato země pro Izraelce významná. Do jaké míry se po změnách, které v Egyptě proběhly, může projevit v jeho politice protiizraelská nóta?
Bylo by nešťastné, kdyby v těchto zemích zavládla antiizraelská politika. Je ale možné, že populistická antiizraelská prohlášení budou součástí politického slovníku, obzvláště nebudou-li nové vlády schopny nabídnout nic moc jiného, protože těžko lze věřit v nějakou rychlou, zázračnou ekonomickou obnovu. Mezinárodní společenství bude tlačit na udržení stabilní, klidné situace prostřednictvím vysvětlování, že tyto státy nic nezískají, když se budou snažit převést protiizraelskou rétoriku do konkrétní vládní agendy.

Klíčovou zemí je samozřejmě Egypt. V současnosti jsou Egypťané s Izraelci schopni nadále jednat. Byli to právě oni, kdo zprostředkoval výměnu Shalita za palestinské vězně. Ovšem také Izrael bude muset částečně změnit svoji politiku, pokud chce možným populistům vzít vítr z plachet. A prvním krokem by mělo být obnovení jednání s Palestinci.

Vedle Egypta je klíčovým spojencem Izraele Turecko. To v září vyhostilo izraelského velvyslance, Spojené státy, motivované vlastními zájmy v Turecku akt neodsoudily. Mění se s posilováním tureckého vlivu v regionu jeho vztah k Izraeli?
Jejich vztah je velmi složitý, Turecko si buduje novou mocenskou pozici v rámci regionu. Vyhrocení vztahu s Izraelem je součástí metod, které používá. Svým dílem k tomu přispěly i neopatrné výroky izraelského ministra zahraničních věcí Libermana. Byla by škoda, pokud by se dekády budované vztahy výrazněji poškodily na základě několika nedorozumění.

Turecká politika celkově směřuje k cíli být dominantní zemí Blízkého východu, raději než usilovat o vstup do EU. Důležité tak bude, jaký postoj vůči Turecku zaujme Západ. Turecko-kyperský vztah se může opět vyostřit po objevení ložisek plynu nedaleko Kypru. Pokud by Turecko začalo s průzkumem oblasti na vlastní pěst, vývoj lze těžko odhadovat. K tomu má dnes Turecko zřejmě dominantní vliv na dění v Sýrii. Spojené státy na jeho území umístí klíčový obranný radar NATO. Turecko je dnes velký hráč a je dobře s ním vycházet. Izrael by si to měl uvědomit.

Jak hodnotíte nedávnou výměnu 1027 Palestinců vězněných v Izraeli za jediného izraelského vojáka, Gilada Shalita?
Z lidského hlediska je skvělé, že se dostal domů. Na jednu stranu tedy kroku Izraele rozumím. Ovšem ta cena může být příliš vysoká. Odhaduje se, že asi 50 procent propuštěných se znovu zapojí do teroristických útoků. Největší problém je, že někteří lidé, kteří se dostali na svobodu, byli ve vězení velmi krátce, od roku 2001 nebo 2002. To nevysílá dobrý signál.

Člen jedné významné saúdské rodiny například nabídl několikaset tisícovou finanční odměnu za zajetí jakéhokoliv izraelského vojáka. V případě jakékoliv budoucí vojenské operace na toto nebezpečí Izraelci budou muset myslet. V Izraeli se tak pomalu začíná hovořit o tom, zda tato politika výměny je přínosná. Tato tradice je ovšem velmi zakořeněná a vychází z izraelské etiky a náboženství. Izraelští vojáci vždy sbírají i zbytky těl svých padlých, aby mohli být pohřbeni a vyčkat na příchod Mesiáše. Součástí izraelské společnosti právě tento silný etos, že armáda udělá vždy vše proto, aby vrátila své vojáky zpět domů. Pragmatismus na jedné straně, tak naráží na tradice na straně druhé.

Irena Kalhousová je hlavní analytičkou Prague Security Studies Institue a analytičkou Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky.  Absolvovala politologii na Hebrejské univerzitě v Jerusalémě a na Pembroke College na univerzitě v Cambridge získala titul Master of Philosophy v Evropských studiích. V diplomové práci se věnovala bilaterálním vztahům Evropské unie a Izraele. Pravidelně publikuje v českých mediích a odborných časopisech a komentuje události na Blízkém východě pro Českou televizi, Z1 a Český rozhlas. Přednáší Blízký východ a Evropskou integraci na Metropolitní univerzitě v Praze a od roku 2009 také na Anglo-American University.

Autoři rozhovoru: Jakub Janda a Filip Tuček